OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Smrtící živly - Samou láskou zabil



Smrtící živly - Samou láskou zabilKámen, tvoje touha odvěká,
kámen, cesta k němu daleká,
kámen, lesklý povrch jeho,
je tvou věčnou něhou.

Kámen, ochrání tě před zlem,
kámen, stejně milý ke všem,
kámen, který novou silou tě nabil
ušetřil tě a samou láskou zabil.

Samou láskou zabil

 

„Máš to?“ zavolal na mě můj kolega zezdola.

„Jasně, drží pevně. Můžeme jít dál,“ zakřičela jsem na něj a upevnila pořádně karabinu. Nohu jsem pokrčila a zapřela o menší výstupek.

Hory a skály… co lepšího by si člověk mohl přát? Všude kamení a… ano, i trochu lesů a zvířat. Ale hlavně ty kameny. Existuje tolik různých druhů. Různě měkké nebo tvrdé, zvláštní barvy nebo i naprosto fádní, překvapivé… Nikdo neviděl takovou rozmanitost než při kamenech. Všechny jsou ke všem stejní, nedělají rozdíly, a potom je už jenom na těch druhých, jestli si toho všimnout.

A já si toho všimla.

„Znáš ten… vtip o… dvou horolezcích?“ zasmála jsem se zadýchaně a stále stoupala a napínala svaly. Než jsem se vydala lézt po skalách, trénovala jsem rok, abych se dostala do skvělé kondice. Teď jsem lezla tady, v krásné krajině, dýchala čerstvý vzduch, okolo mi poletoval studený jarní větřík a zpívali pestrobarevní ptáčci. Jak jednou moje sestra řekla, jsou to neuvěřitelná stvoření, která nedokážeme pochopit. Kdysi jsem s ní souhlasila, ale teď jsem od těch barev s nechutným obličejem odvrátila pohled a raději se chytila za další vyvýšeninu.

Z čela stékal pot a já si ho volnou rukou otřela a namočila dlaň do bílého křídového prášku, aby mi neklouzaly po skalách.

„Znám jich… spousta, který… myslíš?“ zeptal se zadýchaně a já slyšela jeho šmátrání po výčnělcích skály.

„Myslím ten, kdy jeden potřebuje na záchod, ale musí jít na stěnu.“ Chvilku jsem se vydýchala a pokračovala na jeden nádech během malé pauzy. „Ten druhý mu říkal, aby si opakoval, že se mu nechce na záchod, než vylezou nahoru.“ Výdech a nádech. „A když byli v polovině, tak ten první si opakoval ‚Nechce se mi na záchod, nechce se mi na záchod.‘ a ten druhý pod ním ‚Neprší na mě, neprší na mě.‘.“

On se začal smát, jen lehce, ale na jeho poměry docela dost, a já se spokojeně usmívala. „Víš, že jsi skvělý kolega?“ zavolala jsem na něho dolů, ale začala postupovat dál. Zasadila jsem do kamene další karabinku a propletla jí lano a namočila druhou ruku.

„Díky. A ty jsi skvělá kolegyně? Nikdo nevypráví vtipy při těchhle výšlapech. Myslím, že ostatní mi budou závidět.“

„Ale prosím tě,“ začervenala jsem se.

„Myslím to vážně. Jenom škoda, že si všechny vtipy nepamatuju. Teda, ty nový. Stejně by mě zajímalo, kde na ně chodíš,“ zavolal nahoru.

Jen jsem si pro sebe pokrčila rameny. „Víš, že ani nevím? Prostě je slyším. Ty o horolezcích si pamatuju zvlášť dobře. Jinak, další děťátko je v jesličkách,“ upozornila jsem ho na svou další karabinku.

„Jasně, doufám, že tam zůstane, dokud ho taťka s mamkou nevyzvednou!“ zavolal na mě nazpátek a já se usmála. Jo, lidi, kteří sdílejí stejnou radost z lezení jako já, jsou skvělí. Rozumím jim a oni mně, dokážeme se naladit na stejnou vlnu, máme stejný typ humoru a chodíme často na skupinové večeře a zatím nás to neomrzelo. Co víc si přát?

Stále jsem přehmatávala, pravá ruka, pravá noha, levá noha, lehá ruka… Pořád dokola, znova a znova. Ten stereotyp mě jaksi uklidňoval. Bylo to to jediné, co v životě mělo smysl, co se dělo tak, jak mělo, podle pravidel a zákonitostí, to jediné, co mi nezmizelo pod prsty a nezanechalo mé oči mokré. Skála stála na svém místě, pořád, ať už pršelo nebo sněžilo nebo foukal silný vítr, vanula vichřice či lechtal slabý vánek. Kámen zůstával neměnný a dodával jistotu, že při příštím shledání se nezmění. Ne jako počasí.

Ne jako lidé.

Když mé ruce zašátraly po dalším záchytném bodě a nahmataly trávu, vytáhly mě pomocí nohou nahoru do kleku. „Hej, je tady menší odpočinek,“ zavolala jsem na svého parťáka, který lez asi tak sedm metrů pode mnou. Než ten kousek zdolá, což nepotrvá zase tak dlouhou dobu, kochala jsem se výhledem na další skály. Všude kolem mě byla příroda, ale hlavně ve většině skály nebo kameny. Tolik možností mých nových dobrodružných cest. Některé kousky odrážely sluneční paprsky a svítily mi do očí, jiné na sobě jen líně zanechávaly matný lesk a další zase zanevřely nad něčím, jako je slunce, úplně. Tenhle druh jsem milovala asi nejvíc. Ani já nemusela slunce.

„Jsem tady,“ ozval se můj kolega a vylezl za mnou. Já už tam seděla a opírala se zády o jednu z plochých skalek, v ruce držela láhev a pořádně hltala tu studenou božskou manu. V tom teple se moc dlouho nedá vydržet bez pití.

„Je tady krásně,“ poznamenal, když se rozhlédl kolem. Nabídla jsem mu svou láhev s pitím. „Ne, díky,“ odmítl. „Nech si ji, ještě ji určitě budeš potřebovat. Je to pěkná štreka.“ Díval se nahoru a stínil si dlaní oči před sluncem, ačkoli měl brýle. To já bych se tam nedívala, ať už je to vysoko jak chce, slunce by mi svítilo do očí a to já nesnáším. Jak říkám, někdy bych byla ráda, kdyby ho mraky zakryly na hodně dlouhou dobu.

„Jak myslíš.“

„Neboj, mám své vlastní zásoby,“ sedl si vedle mě a opřel se. Vytáhl svou láhev a začal pít.

Hrála jsem si s trávou, trhala ji na kousku a potom zase rozhazovala kolem. „Měl bys zavolat, kam jsme se až dostali.“

Utřel si vlhkou pusu. „Jasně, bez tebe bych zapomněl,“ usmál se a zvedl vysílačku.

„Čau, zlato, tak jsme tak v polovině a všechno je v cajku,“ nahlásil do vysílačky.

„Hele, raději to nezakřikni,“ ozvala jsem se rychle.

„Kolikrát jsem ti říkala, že mi nemáš říkat zlato?“ rozzlobil se hlas z vysílačky.

„Tak promiň, zlato,“ škádlil ji. Byl to vtipálek nad vtipálky, i když se sám většinu čsu pouze usmíval, ne smál.

Z vysílačky šel slyšet povzdech. „Máte všeho dost, žádná zranění nebo tak?“

„Ne, jak jsem řekl, všechno v cajku. Až se dostanem nahoru, dám ti vědět, jo?“

„Fajn, tak se potom ozvi,“ ukončila hovor kolegyně na druhém konci a on si vysílačku zastrčil zpátky, kde byla.

„Tak co, můžem pokračovat? Vydýchaná?“

Raději jsem opřela hlavu o skálu za sebou a čerpala z ní příjemný chlad. Slunce sice nehřálo moc silně, to až s postupem času a blížícím se létem začne, ale přesto to bylo příjemné na zchlazení rozpáleného těla. „Jen abys to zvládnul ty.“

„Já zvládnu všechno, ale kvůli tobě si teda dám ještě nějakou tu pauzu, abys neřekla,“ zasmál se a zhluboka dýchal, aby se jeho dech uklidnil.

„Půjdu se tu porozhlédnout. Za chvilku jsem zpátky.“

Kývnul. „Hlavně na sebe dávej pozor. Víš, že skály jsou nebezpečné.“

Protočila jsem oči. „Co by mi mohly udělat?“ Vstala jsem a rozhlédla se kolem. Spatřila jsem, jak tráva končí tam vzadu a zajímalo mě, jak to tam vypadá dál. Kráčela jsem tím směrem a snažila se naklánět hlavu tak, aby to spatřila co nejdříve, jenže se nedařilo. Skály zakrývaly to místo jako svůj klenot, který nechtějí nikomu ukázat, a já tam nemohla svým zrakem dosáhnout.

Konečně jsem se blížila k tomu místu, jenže než se tak stalo, volný pád mi vyrazil všechen vzduch z plic. Dopad, který následoval, taky.

Viděla jsem hvězdičky, všechno se pokrylo tmavou mlhou, a i když jsem nějaké obrysy viděla, můj mozek je nedokázal zpracovat a netušil, na co se dívá. Jako by jen díky vzduchu dokázal využívat vzpomínky.

Když se mlha konečně rozestupovala, zářilo nade mnou slunce a svítilo mi do očí. Otočila jsem hlavu, abych si je nezkazila, ale nepomáhalo to. Až najednou slunce zakryl nějaký mrak.

A ten mluvil.

Nerozuměla jsem mu, stejně jako jsem předtím nedokázala zpracovat obrazy přímo přede mnou. Snažila jsem se pořádně podívat na ten mrak, když jsem zjistila, že je to můj kolega.

„… je ti něco?“

„Cože?“

„Jestli jsi v pořádku!“ volal stále. Snažila jsem se nadzvednout na loktech a kupodivu se mi to povedlo.

„Jo, asi jo,“ zavolala jsem nazpátek a snažila se vzpomenout si, co se vlastně stalo. Mozek stávkoval a nechtěl nic prozradit a já se jenom kolem sebe rozhlížela. Byla jsem v jeskyni, akorát nevěděla, že jsme dnes v plánu nějakou měli. A kde je východ?

„Počkej, někoho zavolám.“

Po nechápavém rozhlédnutí jsem mu odpověděla: „Jasně, nemusíš spěchat.“

Posadila jsem se pořádně a trochu se mi zamotala hlava, ale po chvíli to ustalo. Když jsem si byla jistá, že nespadnu, postavila jsem se na nohy a rozhlédla se pořádně kolem. Mozek zřejmě dostal dostatek kyslíku a mohl začít uvažovat. Ocitla jsem se v malé místnosti z kamení, jeskyni, která měla východ jenom nade mnou. A to slunce nebylo slunce, ale světlo, které sem jediným otvorem proudilo. Jinak dole panovala tma. Kupodivu ten otvor nebyl moc vysoko, možná nějakých deset metrů. A další div, nezabila jsem se tím pádem, i když jsem k tomu neměla daleko.

Vedle mě něco dopadlo na zem a já se lekla a uskočila. Uf, jenom lano. „Jasně, díky.“ Chytila jsem se ho a chtěla po něm vylézt, ale pravá ruka odmítala poslouchat a jenom neustále protestovala a bolela.

„Nemůžu. Asi mám něco s rukou,“ oznámila jsem kolegovi nahoře a zůstávala klidná, možná až moc.

„Neboj, za chvíli už určitě přiletí a vytáhnou tě. Všechno bude v pořádku,“ ujišťoval mě.

„Já ti věřím.“

Sedla jsem si prozatím na zem a přemýšlela, proč se to všechno stalo? Kdybych nebyla tak zvědavá, mohla jsem pokračovat ve své cestě nahoru, ne dolů. Skály okolo byly jako ostré střepy a připomínalo mi to spíš pradávnou mučírnu než jenom díru ve skále. Přesto mě to určitým způsobem přitahovalo. Všechno bylo ponuré, slunce svítilo jen málo, a já tady byla sama.

Proč mi to tak strašně připomínalo můj život, když jsem byla mladší?

Doma to nebylo nejrůžovější a já vlastně netušila, čím jsem to způsobila. Moje dětství se skládalo z neustálého připomínání mé neschopnosti a lenosti, ačkoli jsem si nepřipadala ani tak, ani tak. Někdy jsem tomu odolávala, jindy mě z toho bolelo srdce. Proč museli tohle dělat zrovna mně? Nedokázala jsem pochopit, čím jsem jiná od svých sourozenců, dvou sester. Jako bych se ocitla v pohádce Popelka, i když jsem nemusela tolik uklízet, bydlet ve věži a nosit otrhané šaty. Jediné, co se mi nedostávalo, byla láska. Rodinná láska, kterou jsem potřebovala. S nikým jsem si nerozuměla, jednoduché věty nikdo nepochopil a musela jsem je sáhodlouze vysvětlovat, byť šlo jen o prkotiny. A i tehdy to málokdo pochopil. Jako kdybychom žili každý na jedné planetě a mluvili na sebe přes sklo a neslyšeli se. A já na té své zůstávala sama.

Sedla jsem si na zadek a čekala, až se něco bude dít. Ruka začínala pulzovat bolestí a začínalo mi to být nepříjemné. Ošívala jsem se a snažila si ji nějak masírovat, abych jí trochu ulevila. Nepomáhalo nic a já musela zase vstát a chodit, byť jen v kruzích, abych na ten pocit zapomněla. Vždycky se mi hnusil.

Stejně jako věty typu: „Nikdy nic nedokážeš, vždyť se na sebe podívej.“ nebo „Měla bys myslet i na jiné a nebýt tak sobecká.“ nebo třeba „Tak, sakra, už konečně otevři oči a podívej se kolem sebe. Nejsi jediná na světě.“. Nesnášela jsem je a způsobovaly mi stejné nepříjemné pocity v žaludku a odporné rozechvění po celém těle jako pulzování v ruce. Nikdy jsem nemohla tušit, kdy to přestane. Někdy mi to už připadalo jako zaseknuté rádio, které nikdo nepřišel a už nikdy nepřijde opravit. A sluchátka od nich jsem měla jediná přilepená k uším, aby je nikdo jiný neslyšel.

No, když tady strávím nějakou dobu, aspoň se tu porozhlédnu. Přecházela jsem z jedné stěny k druhé a ohmatávala kameny, které vyčnívaly. Ty nuance, které jsem mohla sledovat, byly neuvěřitelné. Jako vlny oceánu, které se vzdouvají a zase klesají, jejich barvu ovlivňuje to, jak blízko jsou slunci. Připadalo mi neuvěřitelné, jak každý kámen skýtá nepřeberné množství tvarů a barev a stejně se neopakují. Liší se, každý je jiný, přesto spolu drží jako nejbližší rodina.

Kéž by to někdy fungovalo i u nás. Každý jiný, přesto spolu. Jenže já si tam připadala jako odštěpek, kousek, který nikdo nechce a pro se vyhodil.

Párkrát jsem se řízla, moje prsty zanechávaly rudou stopu, která určovala směr mého pohybu. Jako omámená jsem se dívala na to, jak mění barvy, jak se stávám součásti toho kamene, určuju jeho barvu a konečně mi někdo naslouchá a přijímá, co nabízím. Přesto jsem ale za má poranění nemohla vinit je, ačkoli byly ostré. Já si za to mohla, jako už za tolik věcí ve svém životě. Třeba i to, že jsem byla ta nejhorší v rodině, která nic nedělá. Po neustálém připomínání tohoto jsem doopravdy přestávala cokoli dělat a slyšela stejné věty jako předtím. Takže se vlastně nic nezměnilo, jenom to, že mi zbylo více času na svoje věci.

Jako třeba horolezectví.

Ale na tyhle situace jsem přece měla být trénovaná, ne? Měla bych být schopná se odtud dostat i sama, bez cizí pomoci. Dokonce i s jednou rukou nefunkční. Tak proč to najednou nejde? Proč se najednou zdá, jako bych ztratila všechnu sílu? Jako bych opravdu nic nedokázala a byla slabá?

Místo posazení jsem si tentokrát lehla a zírala nad sebe. Kdyby se na to díval nějaký nezvaný host, připadala bych mu spíš jako lev v kleci, neklidný a toužící po pohybu. Jenže by se pletl. Ne, netoužila jsem po pohybu. A společníka jsem tu měla. Jenom jsem nemohla najít vyhovující polohu, při které by se mi zkrátilo čekání na vysvobození na minimum.

Dívala jsem se nahoru, jako bych právě ležela na pláži, a studovala strop. Muselo trvat roky, než se tahle jeskyně dokázala vytvořit. Tvarem mi připomínala obrácenou kapku a já ležela na jejím nejtenčím vrcholu. Nehoře byl sice otvor, ale kolem něho se rozšiřoval prostor asi do trojnásobné šířky, než byl tady dole. Možná bych měla něco dělat, ne jen tady ležet, ale co?

„Jsi v pořádku? Dýcháš stále?“ ozval se hlas nade mnou.

Když mi došlo, že kývnutí asi stěží uvidí, musela jsem použít své hlasivky. „Jo, dýchám, čekám.“

„A chceš slyšet vtip o horolezcích?“ snažil se mě rozptýlit. Znala jsem tohle, tuhle metodu učili každého. Hlavně mluvit, nejlépe v dialozích, aby zraněný nemohl propadnout beznaději. Jenže já se cítila naprosto klidná. Obklopená prostředím důvěrně známým.

Mohla bych mluvit stovky let a stejně by kameny zůstaly a poslouchaly. Teprve tady jsem se cítila aspoň trochu doma. Teprve tady jsem mohla v klidu dýchat.

„Jaký?“

„Jediný, který jsem si zapamatoval. Ten tvůj dnešní,“ usmál se a já viděla jeho veselou tvář se zubit ve své mysli. Nakazila jsem se od něj a koutky úst mi směřovaly nahoru. Jo, je to poctivý chlapík, milý, s každým vyjde.

Jenom možná já jsem ta netolerantní, která si stále mele svou.

Přehodila jsem nohu přes nohu a založila si zdravou ruku za hlavu. Teď je to ten pravý výjev idylky na pláži o prázdninách. Už chybí jenom moře, racci, písek, pálivé sluníčko a křik malých dětí. Ani o jedno jsem nestála, jenom o ten příjemný chlad, který jsem tady cítila.

Kupodivu mi byl až důvěrně známý, co se týče emocí v rodině, ale nevadil. Jediný záchytný bod, jediné známé prostředí, mi dodávalo klid a odvahu a víru, že všechno dopadne tak dobře, jak má.

„Ne, děkuju. Myslím, že ho nepotřebuju slyšet víckrát,“ odpověděla jsem a moje poslední slovo přerušil hluk pocházející z velké dálky. Jakoby vlny vzduchu tak rychlé, až o sebe narážely a výsledek jsem si mohla poslechnout.

„Co to je?“ zavolala jsem na něho nahoru.

„Vrtulník, zavolal jsem je. Oni tě vytáhnou, neboj. Dostaneš se z toho a potom se tomu všichni zasmějeme. A za pár týdnů pak zase zdoláme další tvůj vrchol, jo?“ sliboval a z jeho hlasu jsem slyšela znepokojení a strach.

„Jasně.“

„Počkej, půjdu je navigovat na správné místo.“

Vlny vzduchu vytvářené vrtulníkem narážely do skal a já cítila slabé chvění. Připomínalo mi to menší zemětřesení, i když jsem zatím žádné nezažila. Stočila jsem obličej na bok a viděla malé odlomky skal a kamenů poskakovat nahoru a dolů. Nahoru a dolů.

Rychle jsem se posadila, když můj sluch zaznamenal padání kamenů velkých asi jako moje pěst. Spouštěly se z vrchu, ze dna obrácené kapky, a padaly rovnou ke mně.

Kupodivu se mi na tváři objevil úsměv. Smířlivý a spokojený. Kameny padaly stále dolů a jejich hluk se mísil s tím nahoře. Chtěla jsem ještě nahoru zakřičet, ať všechny pozdravuje, ale stejně by mě neslyšela. Určitě bych neslyšela ani sama sebe.

Znovu jsem si s rychle tlukoucím srdcem lehla a dala za hlavu i druhou ruku. Tu chvíli už to vydržím.

Nahoře na stropě se začínaly vytvářet malé prasklinky a já jen doufala, že on sem ke mně nespadne. Že nesletí dolů stejně jako já. Kdyby museli ještě i jeho zachraňovat, neodpustila bych si tohle všechno. Nesmělo se mu nic stát.

Potom se všechno zpomalilo, jako kdyby chtělo, abych všechno viděla do nejmenšího detailu. Kousky se začínaly odlamovat a padaly dolů. Většinu, které padaly z kraje, zachycovaly malé skalky pod nimi, a bránili jim v jejich rozletu. Když se ale odlomil první kus z praskliny, dno kapky se začalo rozpadávat a padalo dolů. Na tváři jsem vytvořila smířlivý úsměv tak velký, jak jsem jen mohla. Už žádné věty, že jsem slabá. Žádné slova jako lenoch, sobec a podobné. Teď už budu jenom sama sebou.

A že jsem slaboch? Inu, možná je to pravda. To, že jsem se nedokázala dostat nahoru, to, že jsem se jenom vyvalila na podlahu a čekala, až mě někdo zachrání. Ale tohle už je teď všechno jedno a jediné, co mě bude mrzet, že tím ublížím kamarádům, kteří mi rozuměli. Jediní ti totiž přijdou na můj pohřeb, pokud se jim ovšem podaří mé tělo odsud dostat.

Viděla jsem to jasně. Ale abych čekala někoho z rodiny?

A pak, za výkřiku mého skvělého kolegy, mě všechny kameny zavalily a samou láskou v objetí umačkaly a já se cítila klidná a konečně aspoň trochu milovaná.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Smrtící živly - Samou láskou zabil:

3. blotik přispěvatel
05.05.2012 [21:49]

blotikHolky, moc děkuju za komentář. Emoticon Jsem ráda, že se líbilo. Emoticon

2. halovka97 přispěvatel
05.05.2012 [20:35]

halovka97Bylo to krásný.... a smutný, myslím, že vím, jak se cítila, ale tys to popsala úžasně Emoticon

1. Aniretak přispěvatel
27.04.2012 [19:52]

AniretakTak tohle mě dostalo!! Čekala jsem že to bude mít dobrý konec. Živě jsem si představila, jak byla klidná, srovnaná se svým životem. Bylo to ohromující. :) Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!