Smysl života • OurStories.cz ~ naše povídky

Můj úkol do občanské výchovy. Je už pár měsíců starý, ale přesto doufám, že se bude líbit...

12.03.2010 (17:00) • kerilia • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 968×

Otevřela jsem oči a zírala do stropu. Nic jiného se totiž dělat nedalo. Na pokoji jsem byla sama a nikdo jiný sem nechodil, kromě doktorů a sestřiček, se kterými se povídat nedalo. Stále jsem koukala nad sebe na bílý strop bez jediné šmouhy. Kéž by se tam nějaká objevila! Alespoň nějaká změna v tomto stereotypu.
Znovu jsem začala vzpomínat, proč jsem vlastně tady, v bílém pokoji, kde jsou mými jedinými společníky hadičky a pípající přístroje. Vzpomínky se mi zjevovaly jedna za druhou a jako roj vos mi poletovaly v hlavě.
Opět jsem se vrátila do toho osudného, krásně slunečného dne.

Rodiče se rozhodli, že se uděláme výlet k jezeru, které bylo za blízkým lesem. Moc jsem se těšila. A potom stačila jediná vteřina… Pod kola nám skočila srnka, táta strhl volant stranou a potom hluk, tříštění skla a… Tma. Vzbudila jsem se až tady, v nemocnici, kde jsem se dozvěděla, že jsem měla autonehodu. Pro mé rodiče smrtelnou. Tehdy jsem se uzavřela do sebe a odmítla s kýmkoliv mluvit. Můj život ztratil smysl.

Den nato mi doktor konečně přiřadil na pokoj nájemníka protější postele. Jako spolubydlící jsem měla holku asi o dva roky mladší než já. Byla bledá a hodně vyhublá.

„Ahoj, já jsem Sára.“

„Ahoj, já Pavla,“ představila jsem se jí. Pozorně jsem se na ni zadívala. Měla propadlý, kulatý obličej, nezdravě popelavý, kontrastoval s jejíma čokoládově hnědýma očima, ve kterých jí hrály veselé jiskřičky.
Se Sárou se velice dobře povídalo, nakonec jsem se jí svěřila se vším, co mě trápilo. To, co nedokázal studovaný psycholog za celý můj několikatýdenní nemocniční pobyt, ona zvládla za dvě hodiny. Tiše jsem Sáře vyprávěla celý svůj příběh. V tu chvíli se ve ně něco zlomilo a já se poprvé rozbrečela. Sára byla skvělý posluchač, nechala mě vymluvit se a nepřerušovala mě. Když jsem skončila, zeptala se mě:

„A to kvůli tomu jsi taková? Tak smutná? Zkus se usmát, hned ti bude líp!“

„Usmát se? A proč? Mí rodiče byli celý můj život, a teď tu nejsou!“ odpověděla jsem jí plačtivě.

„Ne, určitě tu je, nebo bude někdo, komu na tobě záleží!“

„To sotva. Těžko asi někdo touží po mé společnosti. Zůstala jsem na světě úplně sama!“

„Nemyslím. Víš co? Pamatuj si, pro celý svět jsi možná jen jedním člověkem, ale pro jednoho člověka můžeš být celým světem.“ S tím se otočila a usnula. O pár hodin později se v pokoji rozezněl alarm a vmžiku se pokoj hemžil doktory a jiným zdravotním personálem. Všechno jsem to nechápavě sledovala ze své postele, než mi konečně došlo, co se stalo. Sára už tu není. Usnula spánkem, ze kterého se už nikdy neprobere.
Až později jsem se dozvěděla, že měla rakovinu. Věděla, že brzy zemře, a přitom stále neztrácela chuť do života. A část z jejího optimismu se přenesla i na mě. Tento jeden rozhovor s ní mi změnil celý život.

V den jejího pohřbu jsem si vybavila její slova: „Pro jednoho člověka můžeš být celým světem.“ A v tu chvíli jsem se rozhodla. Já někoho takového najdu. Slibuju.

Autor: kerilia, v rubrice: Povídky » Jednodílné