OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Starr - Miluj mě

11.12.2013 (08:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1059×

Srdce tluče až příliš hlasitě. Možná se jeho zběsilý buchot rozléhá po celém lese. Nebe je temné, skrz siluety korun stromů je vidět několik málo hvězd. Nesvítí dost na to, aby šlo vidět na cestu. Mezi kmeny se válí mléčná mlha.

Hlavně tiše. Jen lehké kroky, jako by se někdo mohl dívat z povzdálí. Dech se příliš hlasitý. Jazyk je strčený mezi zuby, aby nešlo slyšet jejich klapání. V ústech je cítit slabá chuť krve. Našlapovat opatrně, aby nešlo slyšet praskání větviček. Každým krokem se bota noří do opadaného jehličí, proto je nutné dělat jen pomalé krůčky. Snad to bude stačit…

Strach. Je všude kolem a ona ví, že musí pokračovat. Má špatné tušení. Možná, kdyby se otočila, uviděla by něco, po čem by jí ztuhla krev v žilách. Zdá se ale, že tady nic není.  Má vůbec důvod se obávat? Tiché noční zvuky ji však neuklidňují, naopak – ví, že by kvůli nim mohla přeslechnout něco podstatného.

Kráčí stále dál, stromy se kolem ní míhají, ale nevěnuje tomu pozornost. Jde pomalu, přestože by nejraději utíkala. Snaží se dívat jen před sebe, má pocit, že kdyby pohlédla kamkoliv jinam, mohla by zahlédnout něco, co by ji donutilo ke zběsilému úprku. Jenomže všechno v ní se vzpírá, její menší, ale pomalu sílící část chce vědět, co je za ní. Stačilo by přece tak málo. Prostě se jen na chvilku otočit, na malou chvilinku, přesně na tak dlouho, aby stihla otočit hlavu tam a zase zpátky a pokračovat. To by jí přece nic neudělalo.  

Třese se. Ústa se jí plní krví z několikrát prokousnutého jazyka, ale nezastaví se, aby si mohla odplivnout. Ne, to nesmí. Nesmí se zastavit. Nesmí se zastavit…

Jenomže její zvědavé, zbrklé já si myslí opak. Vždyť by jí to přece nic neudělalo, ne snad? Stačila by jen malá chvilička. Jediné ohlédnutí. Jen jedno malé zapojení krčních svalů, malý pohyb hlavou a očima.

Ztuhne. Napne se, je připravená k útěku. Zdálo se jí, že vpravo od sebe cosi zahlédla, že se tam něco mihlo mezi stromy. Ale než na to místo stihne vrátit zrak, je to pryč. Stromy se tváří nevinně. Bylo to skutečné? Vážně tam cosi bylo, nebo už prostě blázní? Ne, je si jistá, že se tam skutečně cosi pohnulo. Rozvažuje, jestli má cenu zabočit z vyšlapané cesty a alespoň zdánlivého bezpečí, ale než stihne udělat krok, uslyší za sebou tiché prasknutí větviček. Zkoprní. Čelo se jí orosí ledovým potem. Třas se zesiluje.

Ví, že nemá na výběr. Jestli se neotočí, zešílí. Zatne dlaně v pěsti, se srdcem až v krku se zastaví a prudce se otočí.

Chvilku trvá, než se rozkouká, ale téměř nulové světlo hvězd odhalí pouze prázdnou pěšinu, po které před chvílí kráčela. Ví, že by to neměla dělat, ale navzdory své vůli si oddechne. Nic tam není…

Otočí se zpět. A strachem se jí zadrhne dech v hrdle.

Velké zrcadlo se silným dřevěným rámem ukazuje překrásnou dívku s dlouhými tmavými vlasy a velkýma hnědýma očima. Má na sobě honosné šaty barvy slunce a ve vlasech čelenku. Je tak nádherná. Ale v očích má smutek.

Otočí se od zrcadla a pohledem přejede po svém pokoji. Jako pokaždé ji překvapí jeho rozlehlost. Jak vůbec může jediná místnost být takhle velká? Této velikosti nedosahoval ani celý její starý dům.

Byla tady nejspíš už příliš dlouho. Opravdu velmi, velmi dlouho. Nepamatovala si, kdy naposledy viděla denní světlo. Jak vlastně vypadalo slunce? Jak voněl vzduch po dešti, jaké to bylo, cítit vítr na tváři? Jak zněli ptáčci, kteří si radostně prozpěvovali v korunách? Nevěděla.

Nepamatovala si nic jiného, než tento ohromný dům, který měla sama pro sebe, ale na stole se vždy objevovalo právě přichystané jídlo, které svou lahodností překonávalo vše, co kdy pocítila na jazyku. Každé ráno, když se probudila, vedle ní na stole stála ve váze jediná růže. A všechny dveře byly vždy pevně zamčené.

Byla zoufale osamělá. Postupem času její  osamocenost narostla do takového stádia, kdy si začala povídat s náhodnými předměty v tomto paláci. Už si ani nepamatovala vlastní jméno.

Každý den byl stejný. Monotónní. Nikdy se nedělo nic zajímavého.

„Jak se máte, paní konvice?“ zeptá se nádobí ležícího na stole, zatímco nečinně hledí do prázdna. „Já jsem dneska vytřela podlahu a umyla nádobí. A přečetla jsem si knížku.“ Otočí se a pohlédne na konvici. „Měla jste se skvěle? Tak to je dobře. A nevíte náhodou, jak se má pan svícen? Dlouho jsem se na něj nebyla podívat.“

Hledí na ten pozlacený kus nádobí, který by svou cenou bez problému vyvážil její bývalý dům, jako by čekala na odpověď. Možná se jí dočká, ve své mysli. Po chvíli přikývne a zamíří do jedné z mnoha ložnic. Žije v tomto paláci podobném domě natolik dlouho, aby přesně znala každý kout. Nedělá jí problémy najít ty správné dveře, ačkoliv od ostatních nejsou nijak viditelně rozpoznatelné. Otevře je, vkročí, sejde schody do prvního patra, projde další dlouhou chodbou s několika dveřmi a znovu jistě vejde do těch správných. Je v ložnici – a s neznámou směsicí úleku, strachu, překvapení a očekávání spatří pootevřené okno.

Poprvé po několika letech jí tvář pohladí ten nejjemnější závan větru. Zhluboka vsaje do plic vůni přírody. Skrz úzkou mezeru vidí, že je venku tma, ale povede se jí zachytit siluety stromů. Je v nějakém zvláštním snu? Proč vidí věci, které neexistují?

Když ale popojde k oknu a opatrně do něj šťouchne, okenice se se zaskučením pohne.

Zůstane stát na místě, neschopna pohybu. Co má dělat? Netuší, jestli ještě někdy dostane příležitost odejít, ale má strach. Bojí se, co se stane. Někdo nebo něco z nějakého důvodu nechce, aby tento dům opustila – co se stane, když tak učiní?

Všechny tyto otázky ale pozbývaly významu, když se na povrch vynořila ta nejdůležitější – zešílí, jestli zůstane?

Dům ještě honosnější zvenku než zevnitř se jí pomalu ztrácí za zády, ale ona není schopná pozorovat všechny myšlenky a pocity, které se jí honí hlavou. Ví ale, že opouští tu jedinou jistotu, kterou v životě měla. Co ji čeká venku?

Je tma, hvězdy téměř nesvítí. Jak to vlastně vypadalo, když jasný měsíc osvětloval zemi, všechno se tvářilo zářivěji, než jaké to bylo ve skutečnosti? A co teprve ve dne – co slunce, jehož úzké paprsky vídala mezi pevně přivázanými závěsy? Bylo tak krásné, jak si ho představovala?

Moc toho nevidí. Je v lese, jehličnatém, a má pocit, že se viditelnost každou uběhlou sekundou snižuje. Všechno je temné a strašidelné. Je jí zima. Začíná litovat, že opouštěla svůj palác, ale hned vzápětí si uvědomí, jak krásně voní les, jak cítí jemný vánek ve vlasech. Když pohlédne nahoru, nevidí pouze bílý strop, ale celé širé nebe, na kterém se sem tam skví matná hvězda. Tohle snad za trochu adrenalinu nestojí? Co by se jí mohlo stát? Za celou tu dobu, co v domě byla zavřená, si ani jednou nevšimla očividné cizí přítomnosti. Proč by se měla něčeho obávat? Byla tady sama.

Stejně ale našlapuje opatrně. Možná až příliš. Zvyšuje se jí tep. Ruce se třesou. Takhle si to své dobrodružství nepředstavovala. Co když někdo jde za ní? Třeba ten, co chtěl, aby zůstala v domě? Má se otočit? Ne, vždyť tam nic není. Pokud se otočí, pouze sama sebe ještě víc vystraší. Neměla by to dělat.

Má špatný pocit. Slyší jen pravidelné tlumené praskání větviček pod svýma nohama a roztřesený dech. Má ale pocit, že tu pravidelnost něco narušuje, že se občas ozývá nepatřičné zapraskání, které ona sama nemůže vydat. Vstávají jí z toho chloupky za krkem. Navíc ji začínají bolet nohy. Co to bylo za pošetilý nápad, jít do lesa v šatech? Byla prostě příliš zvědavá. Ale… kde je teď? Kam to jde? Jak se vrátí?

Má strach.

Srdce tluče až příliš hlasitě. Možná se jeho zběsilý buchot rozléhá po celém lese. Nebe je temné, skrz siluety korun stromů je vidět několik málo hvězd. Nesvítí dost na to, aby šlo vidět na cestu. Mezi kmeny se válí mléčná mlha.

Hlavně tiše. Jen lehké kroky, jako by se někdo mohl dívat z povzdálí. Dech se příliš hlasitý. Jazyk je strčený mezi zuby, aby nešlo slyšet jejich klapání. V ústech je cítit slabá chuť krve. Našlapovat opatrně, aby nešlo slyšet praskání větviček. Každým krokem se bota noří do opadaného jehličí, proto je nutné dělat jen pomalé krůčky. Snad to bude stačit…

Strach. Je všude kolem a ona ví, že musí pokračovat. Má špatné tušení. Možná, kdyby se otočila, uviděla by něco, po čem by jí ztuhla krev v žilách. Zdá se ale, že tady nic není.  Má vůbec důvod se obávat? Tiché noční zvuky ji však neuklidňují, naopak – ví, že by kvůli nim mohla přeslechnout něco podstatného.

Kráčí stále dál, stromy se kolem ní míhají, ale nevěnuje tomu pozornost. Jde pomalu, přestože by nejraději utíkala. Snaží se dívat jen před sebe, má pocit, že kdyby pohlédla kamkoliv jinam, mohla by zahlédnout něco, co by ji donutilo ke zběsilému úprku. Jenomže všechno v ní se vzpírá, její menší, ale pomalu sílící část chce vědět, co je za ní. Stačilo by přece tak málo. Prostě se jen na chvilku otočit, na malou chvilinku, přesně na tak dlouho, aby stihla otočit hlavu tam a zase zpátky a pokračovat. To by jí přece nic neudělalo.  

Třese se. Ústa se jí plní krví z několikrát prokousnutého jazyka, ale nezastaví se, aby si mohla odplivnout. Ne, to nesmí. Nesmí se zastavit. Nesmí se zastavit…

Jenomže její zvědavé, zbrklé já si myslí opak. Vždyť by jí to přece nic neudělalo, ne snad? Stačila by jen malá chvilička. Jediné ohlédnutí. Jen jedno malé zapojení krčních svalů, malý pohyb hlavou a očima.

Ztuhne. Napne se, je připravená k útěku. Zdálo se jí, že vpravo od sebe cosi zahlédla, že se tam něco mihlo mezi stromy. Ale než na to místo stihne vrátit zrak, je to pryč. Stromy se tváří nevinně. Bylo to skutečné? Vážně tam cosi bylo, nebo už prostě blázní? Ne, je si jistá, že se tam skutečně cosi pohnulo. Rozvažuje, jestli má cenu zabočit z vyšlapané cesty a alespoň zdánlivého bezpečí, ale než stihne udělat krok, uslyší za sebou tiché prasknutí větviček. Zkoprní. Čelo se jí orosí ledovým potem. Třas se zesiluje.

Ví, že nemá na výběr. Jestli se neotočí, zešílí. Zatne dlaně v pěsti, se srdcem až v krku se zastaví a prudce se otočí.

Chvilku trvá, než se rozkouká, ale téměř nulové světlo hvězd odhalí pouze prázdnou pěšinu, po které před chvílí kráčela. Ví, že by to neměla dělat, ale navzdory své vůli si oddechne. Nic tam není…

Otočí se zpět. A strachem se jí zadrhne dech v hrdle.

Ani ne deset metrů od ní stojí mezi stromy tmavá silueta. Z hlavy trčí dva ohromné rohy. Ať už je to cokoliv, je to velké, mohutné. A nehýbe se to. Jenom pozoruje…

Nedokáže ze sebe vydat hlásku. Má pocit, že se propadá do bezedných temnot. Strach ji svírá ze všech stran. Cítí, jak jí stéká teplo po vnitřních stranách stehen, ale nevěnuje tomu pozornost. Děs ovládá každičkou buňku jejího těla. Otočí se a rozběhne. Běží tak rychle, jak ještě nikdy neběžela. Nevidí na cestu a je jí to jedno. Hlavně se musí dostat pryč od toho… od té bestie. Srdce jí tluče až v krku a hlasivky odmítají spolupracovat. Neopovažuje se zastavit.

Ví, že běží už dlouho. Slyší pouze vlastní těžké kroky a namáhavý dech. Píchá ji v boku. Klepe se. Adrenalin pomalu opouští její žíly. Zadoufá, ať omdlí, ať se probudí z tohoto zlého snu. Co se to děje? Proč odcházela?

Ví, že by to neměla dělat, že jen sama sebe vyděsí o to víc, když se otočí, ale zvědavost smíšená se strachem o vlastní život je příliš silná. Jak ta bestie vypadala? Jak je blízko? Chystá se ji zabít? Nedokáže hlídat vlastní myšlenky.

Prudce se otočí, ale ať už se dívá jakkoliv usilovně, nevidí nic než pustý les. Mlha pomalu ustupuje, ačkoliv se jí to možná jen zdá. V očích má slzy. Chce křičet, ale nejde to. Stojí těsně za ní?

Znovu se rychle obrátí a spatří jen pár tmavých stromů. Je jí špatně, ale ví, že se nesmí sesunout k zemi, stočit se do klubíčka a rozbrečet se. Ne, to nesmí. Je ale nesmírně těžké zvednou nohu a znovu vykročit. Ví, že nesmí stát na místě. Našel by ji. Několik ptáků splašeně vzlétá ze stromů, ale nezdá se, že by tady kdokoliv byl. Vymyslela si tu siluetu s býčími rohy snad? Ukazuje jí děsem ovládnutý mozek nesmysly? Zešílela? Možná. Ale musí utíkat.

Nestihne ani zvednout nohu. Nemůže dýchat. Klepe se. Cosi zaslechla. Pomalu otočí hlavu.

Stojí jen pár metrů od ní. Teď už to – ať už je to cokoliv – vidí trochu jasněji. Má lidskou postavu, ale nestvůrně svalnatou. A ta hlava – je to hlava bestie. Nelidská tvář je pokryta hnědými chlupy, oči ve tmě žlutě září. Z čela vyrůstají dva ohromné stočené rohy. Z hrdla se ozývá hluboké vrčení, tak tiché, že má problémy ho zachytit.

Vyjekne, snaží se otočit, ale škobrtne a tvrdě dopadne na zem. Lapá po dechu, srdce odpočítává vteřiny života. Ne, tohle ne… Šmátrá kolem sebe rukama v naději, že najde něco, cokoliv, co by jí mohlo zachránit život. Leží ale na hlíně, uschlé listy jí nepomohou. V dosahu není ani žádná větev. Adrenalin jí znemožňuje plně cítit strach, ale ví, že za několik sekund nebude schopna jediné myšlenky.

Slyší tiché kroky, až příliš tiché na to, jak je ta nestvůra ohromná. Snaží se vstát, utéct, avšak tělo ji neposlouchá. Má pocit, že se všechno propadá do podivné mlhy. Je v šoku, a to natolik, že se jako zmámená otočí za zdrojem zvuku a pohlédne té bestii do očí, které se teď nacházejí ani ne metr od ní. Je k ní skloněná. Z úst plných ostrých zubů odkapávají sliny. Možná se jí to zdá, ale společně se slinami se k zemi řítí i kapky krve. Zabila někoho dalšího těsně před ní? Alespoň není jediná.

Je příliš v šoku na to, aby reagovala. Je až překvapená, že necítí téměř nic, když své smrti hledí do tváře. Nekřičí. Neprosí. Jen leží. Dech se zklidňuje, srdce zpomaluje. Cítí, že za chvíli omdlí. Nebo zemře. Ale jako by na tom nezáleželo.

Chvíli se nic neděje, ale pak se vrčení změní v hlas. „Miluj mě…“ zachrčí ta nestvůra hrdelním tónem.

Všechno mizí. Poslední, co vnímá, je pevný stisk kolem kotníku a tah.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Starr - Miluj mě: