OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Tenkrát v máji



Tenkrát v máji

První máj, lásky čas.

Jak asi vypadal tenhle den na konci druhé světové války? Na mnoha místech možná stejně děsivě a hrůzyplně, jako jakýkoli jiný během oněch šesti let... A na některých jiných jako by se toho od časů míru zase tolik nezměnilo.

„... v těch tyrolských horách, kde je krásně tak, žil tam se svou kozou mladý Tyrolák,“ znělo do čtyř stěn obývacího pokoje, jehož zařízení ustrnulo kdesi v sedmdesátých létech minulého století.

„... proti němu, lidé, blízko na stráni, žilo krásné děvče k pomilování, k té Trolák mladý, proč bych já se přel, žhavou láskou zahořel.“ Rozložitý muž u stolu zpíval se zápalem a procítěně.

Dívku, která ho pozorovala z křesla vedle kamen, už jako tolikrát napadlo, že ten úsměv, který měl její dědeček ve tváři pokaždé, když prozpěvoval anebo vyprávěl - a obojí dělal s velkou chutí takřka při každé její návštěvě, nepatří ani tak jí, ale vždycky té dávné situaci - tomu táboráku, té tancovačce, před téměř sedmdesáti lety.

„... ona byla krásná jak květ lotosu, nohy jak psí víno, nudli u nosu...,“ pokračoval dál, „... a že byla svatá jako světice, dávali si rande při kozím mlíce. Aby při tom hrnek neumazali, přímo kozu cucali!“

V jeho hlase se čím dál víc, při posledním verši zvlášť, ozýval smích. Jako by říkal: Ano, tuhlety koniny jsme tenkrát zpívali. A jak nás to bavilo!

„... a pak byla doma velká porada, co dělati s kozou, jež mléko nedává. Tak uřízli jí vémě, ke stolu přibili, a ten stůl potom dojili!“ Závěrečná část písně už byla mezi vnoučaty skutečně proslulá. A také jediná, kterou si kdy byla schopna zapamatovat.

Ondřej Vondra, spokojený s tím, že paměť mu slouží stále stejně dobře, se tentokrát z plna hrdla rozesmál a natáhl se po velkém bílém hrnku už hodnou chvíli studené melty.

„Holka, my sme pořád zpívali...“ dodal, když dopil.

„Já vim. A taky ste kradli vůz o májce v pětačtyřicátým...“

Tu historku slyšela asi tolikrát, co píseň o Tyrolákovi. Ale měla dojem, že kromě těch starých známých vět, u nichž by s jistotou mohla předem říct, kdy je děda během vyprávění vysloví, tam občas problesklo něco nového. Malý, nepatrný detail, kterým se ten příběh stával zase o něco plastičtějším...

***

„Was ist los?“ Sotva jsem zaklapnul petlici vrat. 

Frída. Nebyla ani blonďatá, ani modrooká, tak nějak vůbec nevypadala jako typická Němkyně, ale ty její slova zněly úplně stejně rachotivě, jako když promluvil její ópa, nebo nějaký oficír… A ani se nejmenovala Frída – tak jsme jen souhrnně říkali všem těm německým holkám, protože na žádné velké představování prostě nedošlo.

Ještě aby jo. Ještě aby nestačilo, že je musíme nechávat pod naší střechou. A živit je.

Národní hosty.

… náhodný zlosti to sou, prohodil předevčírem Bertek Kačírek, náhodou ti je přidělej do domu, ty jim zas náhodou přidělíš, co jim patří…

Ale byly to spíš řeči, nikdo se popravdě k ničemu neměl a já teda ani trochu ne. Nějak se mi vůbec nechtělo připouštět si, že Frída, celá ta její famílie a kupa jim podobnejch je tady proto, že utíkají z Polska. A odtamtud že utíkají, protože jim tam několik let říkal pane byt nebo dům, kterej ještě předtím patřil někomu docela jinačímu. Někomu, kdo se do něj už možná nikdy nevrátí…

„Nichts,“ odsekl jsem.

Tak.

Tak jsem si to asi právě připustil… A necítil jsem se po tom kdovíjak. Co ona? Připouští si to někdy ona?, blesklo mi hlavou na to.

Vykročil jsem do dvora, beze slova prošel kolem ní, králíkáren až ke stodole. Sekeru, kterou jsem doteď volně třímal v ruce, jsem zaseknul do špalku vedle kurníku. Večer ji možná ještě budem potřebovat. Jestli půjdem krást májku Dolnopotočákům… Že by si to zasloužili.

Konečně.

Za celou válku se nám to nepovedlo a předtím – no, to jsem ještě na lup nechodil… Určitě ji nebudou hlídat pořádně, holomci untrbašský!

„… was?“ osmělila se znovu. Nejistě postávala napůl cesty mezi domem a stodolou. Tak jako dost nejistě a znepokojeně.

„Nichts für Sie,“ upřesnil jsem. Je to naše májka, holka, chápeš? Naše česká hornopotočácká májka a nikomu ji nedáme! A nikdo cizej ji s náma nebude stavět a tancovat pod ní…

Ale pak mě napadlo, že teda těm jejich Francouzům bychom to asi dovolili, když to vlastně byli válečný zajatci.

Mnichov nemnichov.

***

Když toho odpoledne Háňa Levých prohlásil: „A dneska jí vlepim pusu, chlapcí, že ani nestihne začít protestovat,“ nikoho z nás přirozeně nenapadlo, co všechno se brzy semele kvůli krásnejm očím Lídy Kovandový.

„Pod třešní, jo?“ ujišťoval jsem se lehce zbytečně. Příhodnější den pro podobnou akci aby člověk pohledal. Na prvního máje přeci žádná nesmí zůstat nepolíbená. Pod třešní. Lída teda úplně nestojí o to, aby ji tam líbal zrovna Háňa, což dává okatě najevo. On o to zase stojí jako o nic jinýho. Už nějakej ten pátek.

„Kdepa,“ zavrtěl odmítavě hlavou, „to mi tak akorát uteče. Hnedkonc za světla, eště dneska. Moment překvapení, chápeš,“ předestíral zaujatě svůj promyšlený plán.

Možná to vážně bude jistější. Nebe se sice tvářilo přívětivě, stopy po včerejším slejváku byly ale pořád víc než patrný. Proslulý hornopotočácký haldy bláta lemující oba kraje silnice. Takový malý velký obranný valy. Takový barikády. Jen o něco málo nižší než ty závěje pod oknama v březnu třicet devět… Trochu to vypadalo, jako bysme na Potoku byli za každý situace připravený na povstání.

Klidně se může stát, že nás v noci déšť zažene do hospody. Nebo domů. V mým případě by to sice znamenalo pořád jeden a tentýž dům, ale tu rozkvetlou třešeň by pod střechou Háňa hledal asi dost těžko… Napadlo mě, že možná ve skrytu duše doufá a věří, že pokud ten pečlivě naplánovaný moment překvapení Lídu konečně obměkčí, může pak následovat hned několik takovejch momentů pod tou třešní.

Vlasta celou dobu mlčel, ale trochu potutelně se usmíval. Postávali jsme opřený o zeď hasičský zbrojnice, pár kroků od pomníku padlým ve světový válce. Ironií osudu byl dokončenej na podzim v třicátým osmým. Pár dní nato jsme měli za humnama novou státní hranici a na žádný slavnostní odhalování už nedošlo. A právě ten třetí letopočet, vyvedenej hned pod roky 1914-1918, jako by už tenkrát ohlašoval to, co přijde. Po čem bude zase třeba stavět a tesat nový pomníky. A co mělo snad už brzo nadobro skončit.

Prostranství mezi zbrojnicí a Kačírkojc stodolou se začínalo postupně plnit. Bylo jen otázkou času, kdy se objeví i Lída a ostatní holky. Protože vždycky chodily pohromadě.

Od kůry očištěná májka zatím ležela netknutě, kousek pod korunou opřená o dřevenou kozu na řezání dříví. Starší kluci v čele s Bertkem začali k ohništi nosit polena na hranici. Odlepili jsme se od zdi a šli jim na pomoc. Háňa docela neochotně, protože přišel o parádní zorný úhel, zabírající celou hlavní ulici a hlavně vrata do Kovandojc dvora, kde každou chvíli očekával zjevení své milované.

Jenže právě tím zákonem, podle něhož se patnáctileté dívky pohybují zásadně v hloučku nebo přinejmenším ve dvojici, Liduška o chvíli později vkročila na scénu z docela jinačího směru, než se dalo přepokládat.

A sotva Háňa vůbec stihl zpozorovat její přítomnost, pustila se spolu s Ančí, Milkou a ostatníma do vázání věnce.

Holky spolu s dětma postupně nazdobily i korunu májky. Tak přišla naše chvíle.

Nejprve strom galantně nadzvednout, aby dvě z nich mohly věnec navlíknout na kmen. To byl vždycky takový první působivý moment, když jsme postupně jeden po druhém uvolňovali prostor a přesouvali se dál a dál podél toho kmene a ony procházely mezi náma. Potom jsme se všichni seskupili do úhledný řady a nadzdvihli si májku nad hlavy, abychom ji mohly zapřít o žebříky… Nato kluci z druhé strany zabrali za lana a strom se začal pomalu napřimovat.

Pak kmen s konečnou platností zajel do předem vyhloubené jámy a nad Potokem zavlály barevné pentle. Májka stála. A určitě byla jako každý rok nejvyšší v okolí. Na tom jsme si patřičně zakládali.

Naše snažení bylo odměněno patřičným potleskem.

Seskupení připomínající oblouk, do kterého se přihlížející během stavění shlukli, se začalo rozptylovat do všech stran, nejvíc ale k připravenýmu ohništi, kde měl každou chvíli zaplát oheň.

A Háňa se rozhodl chopit příležitosti. S obratností, kterou by mu mohla závidět i přední hvězda našich sokolských cvičení s příhodným jménem Vilda Tyrš, se přitočil k náhle osamělé Lidce, postávající u cesty. Pak už to byl mžik. V jeden moment se vítězoslavně nakláněl k její tváři a v druhý už se pod náporem křehké dívčí síly kymácel směrem k jednomu z bahnitých obranných valů.

Val vydal pleskavý zvuk a Háňův osud jím byl zpečetěn. Momentu pod třešní se letos nedočká.

Okolím se rozlehlo holčičí chichotání i hlasitý smích pánské části publika. Já se na postavu v blátě spíš jen tak zašklebil. Úšklebek ve tváři měla i Lída. A v očích víc čerchmantů než Nataša Gollová, když tropila hlouposti.

Háňa se svým smrtelně uraženým výrazem byl v tu chvíli patrně jediný, kdo se nebavil.

***

„Tam v Tyrolských horách, kde je krásně tak, žil tam se svou kozou mladý Tyrolák. Měl klobouček s brčkem, nahý kolena, cucal mlíko rovnou z vemena. Hólaria hola, hólaria hó, hólaria hola, hólariaaa hóóó...“ ozývalo se sborově do pomalu houstnoucí tmy.

Na Potok padala noc a hlouček kolem ohně se začal rychle zmenšovat.

Brzo ubylo paňmám a pantátů, potom začaly mizet holky. Ale tak jako dost zvolna a přitom trošku okatě – nebo mi to aspoň připadalo. Koneckonců, ta prvomájová příležitost, ta je jenom jednou do roka! A i když se všechny po většinu času tváří zrovna jako Lída, má-li Háňu v dohledu, vsadím se, že kdyby kteroukoli z nich teď čapnul za ruku třeba Bertek, byl by ten výraz docela jinačí. To ne, že bych Bertkovi záviděl, nebo tak. Koneckonců, nebyl to on, kdo loni v létě vytáhl z Černýho rybníka Ančí Lenků…

Ta teda dneska zmizela zrovna mezi prvníma…

Když se domů vydaly i ty nejvytrvalejší, část kluků vyrazila se sekerama a pilkou směrem k Unterbachu. Vzhledem k Háňovu rozpoložení, které se momentálně projevovalo zejména tím, že s nepřítomně zamračeným výrazem vejral do ohně, jsme se téhle zábavy rozhodli pro tentokrát s těžkým srdcem zříct.

A tak nastala chvíle čekání.

Jednak na to, až hospodáři usnou. Druhak, až se nepropustná tma změní v přívětivý šero, za kterýho už se dá snáz pobíhat po vsi, plížit se do dvorů a ukořisťovat vesměs všechno, co není na řetězu. Následně se tyhle trofeje, čítající od branek vysazených z pantů po nejrůznější zemědělský náčiní, vystavovaly po vsi. Hospodáře pak ráno čekala kratochvíle v podobě hledání svého majetku.

Neodmyslitelná prvomájová tradice na Horním Potoce, v jejímž jméně Vlasta o hodinu později šplhal do koruny ořešáku u rybníka. Šel po paměti, která za léta dětských her důvěrně znala každý opěrný bod. Když dosáhl až na místo, kde se mohl pohodlně opřít, vítězoslavně zahulákal:

„Tak noste!“

Vydali jsme se na lup. A sotva jsme minuli Markův obchod a vrata do Lenkojc dvora, objevily se v šeru před námi dvě postavy. Brzo jsem poznal Vildu s Bertkovým starším bratrem, Joskou Kačírkem. A v do té doby neidentifikovatelném předmětu v jejich rukou železné brány.

„Orat jdete, chlapcí, orat?“ nahodil jsem.

„Jo jo. Ach synku synku, doma-li jsi, tatíček se ptá, oral-li jsi…!“ přikyvoval Vilda za recitování nejmilejší písničky pana presidenta Masaryka. Nedalo se ale říct, že bychom v ten moment pomýšleli zrovna na vlastenectví.

„Oral jsem oral, ale máálo, pět pacholků mi brááány na strom dáálo….,“ zabroukal jsem tak nějak na melodii, i když mi úplně nevycházelo. Ale o to nešlo. Důležitější bylo, že zmínka o stromu je evidentně zaujala, ať už měli se svým úlovkem původně jakýkoli úmysly.

„Na strom, jo?“

„No. Vlasta čeká u Horejšáku, až mu něco přinesem…“ V ten moment mi nějak nepřipadalo zvláštní, že oba dva propukli v hlasitej smích a nadšeně souhlasili, že mu je teda rozhodně musíme donýst. A že se ještě víc poťouchle tvářili, když Vlasta s neskrývaným nadšením z tak skvělé kořisti důmyslně umisťoval brány na větve ořešáku.

Hladinu Horejšího i Dolejšího rybníka už tou dobou zdobil nespočet poklidně plujících vrátek. Párkrát se ozvalo prásknutí bičem, přicházelo z protějšího břehu a i bez toho by bylo jasné, kdo je jeho původcem. Nikdo se téhle tradici nebránil zuřivěji než starý Havelka.

Vlasta seskočil dolů a s výrazem šibalského uspokojení se hrnul do dalšího lupu. Naproti tomu Háňa se pořád tvářil zhruba jako němčinářka Braunová, co se právě doslechla o taktickém ústupu wehrmachtu z Ruska. Což bylo možná právě to, co samozvanému náčelníkovi naší skupiny vnuklo nápad. Sestával se v základu z toho zamířit nejbližší cestou ke Kovandům.

Když to došlo i Háňovi, začal se mračit o něco míň. Ale teprve, když jsme pod Lidučšinými okny rozebírali vůz, co se nám tak příhodně hned za vraty objevil v cestě, a on k tomu šeptem dodával: „Todle má za to, káča jedna!“, zmizel výraz Fräulein Braun dočista.

I já cítil směsici nadšení a pocitu výjimečnosti, protože tohle byla kořist na Potoce nevídaná. Přitom to nebylo zase tak složité. Každej z nás ostatně obdobnou práci absolvoval naposled loni v listopadu, kdy se vozy na zimu skládaly do stodoly. Když jsme pak s lupem procházeli vsí, v duchu jsem viděl celé to ranní pozdvižení. Dumal jsem, jestli Lída vytuší, kdo v tom má prsty.

No, aby nevytušila…

Bylo to zrovna u naší hospody, když se ozvalo uznalý zahvízdání. Z šera se vyloupl Bertek.

„Dóst dobrý, chlapcí. Nechcete pomoct?“ Chtěli jsme. U Kovandů totiž pořád zůstala slušná část našeho úlovku. Takhle jsem mu mohl pohodlně předat svou část břemene a vydat se zpátky. Čím dřív, tím líp. To, že se nám povedlo většinu bednění odnýst nepozorovaně neznamenalo, že k nám tvrdej spánek pana Kovandy bude takhle přívětivej až do svítání. A my si ten kousek chtěli užít v plný parádě.

Tak jsem podruhý proklouznul brankou, která zrovna tady byla kupodivu pořád v pantech. Kromě převážný části podvozku tu zůstalo i jediný osamocený prkno z bočnice, kterýho jsem se chopil jako prvního… i kdyby tu nakrásně ten zbytek měl zůstat, to prkno by narušovalo dojem z odvedené práce.

Už předtím jsme za pomyslný výstavní místo jednohlasně zvolili plácek pod okny slečny Salcmanové, což byla na rozdíl od Fräulein Braun mladá učitelka s milým úsměvem, která na obecnou školu v Dolním Potoce nastoupila před dvěma lety. Mělo to být tak trochu Lídě natruc, za slečnou Salcmanovou se totiž rád otočil nejeden z Hornopotočáků, mě nevyjímaje.
Bydlela v domku na horním konci vsi, takže moje cesta vedla znovu kolem Markova obchodu a… Ančina domu. A poprvé za celou noc jsem se tu ocitl sám…

Nedalo mi to.

Opřel jsem prkno o plot a vyhoupl se přes plaňky do dvora. Neměl jsem vůbec jasno v tom, jakou lotrovinu provedu. Hlavní bylo, aby ráno taky tušila…

A pak se v rohu u stodoly mihnul stín. Zamžoural jsem do šera, a když jsem udělal dalších pár kroků, uvědomil jsem si, že koukám do páru očí… a že ty oči s největší pravděpodobností nepatří nikomu jinýmu než Ančí Lenkový.

„Co tu děláš?,“ vyhrknul jsem překvapeně. Opravdu pádná otázka, když vezmu v potaz, že ten nezvaný host jsem tu byl já.

Ale byla noc! Hluboká noc, první máj, to je doba, kdy holky mají být už dávno doma v posteli… Anebo někde pod tou třešní, když už. Což mě přivedlo k tomu rozhlídnout se po dvoře, jestli se tu právě tenhle strom čirou náhodou nenachází.

„Já – totiž – naše stračena. Má se jí každym dnem narodit to tele… mně se zdálo, že něco slyším. Tak… jsem se šla podívat…“

„A?“

„Co?“

„No stračena. Už to na ni přišlo?“

„To ne…“ řekla, určitě přitom zavrtěla hlavou a teprve teď bylo na jejím hlase znát, že se trochu vzpamatovala z našeho nečekanýho setkání a došlo jí, kdo z nás dvou je tu doma, „a co tu děláš ty?“

„Jdu si –,“ začal jsem pomalu a v tu chvíli mě osvítila vynikající myšlenka, „pro to půl království, co jsem měl dostat, že jsem tě vytáhnul z toho rybníka…!“

„… povídals, že království nemám, a tak si mě teda budeš muset vzít…“ pokusila se namítnout.

Tak nějak jsem to na tom břehu vážně řekl. Možná proto, že Ančí v ten moment popadala dech a já chtěl honem říct něco vtipného. Možná taky právě proto, že v tu chvíli měla zmáčený a pocuchaný vlasy, za který jsem ji ještě před chvíli necitlivě tahal zpod hladiny, namísto úhledně učesaných loken. Možná proto mi šly takové vzletné průpovídky, co by se líp vyjímaly v maminčiných sešitech Večerů pod lampou.

A teď asi nezbejvalo než v nich pokračovat.

„No to budu,“ souhlasil jsem. Zdálo se mi, že se zaculila, možná tak, jako u toho rybníka, když přestala kašlat vodu.

„… takže proto se plížíš k nám do dvora?“

Svým způsobem to tak bylo. A napadlo mě, jestli moje původní záměry byly vlastně čistší nebo naopak proradnější, než si Ančí myslela. Pokrčil jsem rameny. A když už byla řeč o tom rybníce... Vzpomenul jsem si na bílý lekníny, co rostly na tom Dolejším. A jejichž trhání se kvůli vysokému břehu stalo oblíbeným způsobem, jak se před holkami předvést a vytáhnout. Což bylo přesně to, co jsem potřeboval.

***

Kdyby tu místo Ančí byl kdokoli z kluků, podržel by mě za nohy a já bych se z toho vyvýšenýho břehu u cesty mohl pro ten leknín prostě natáhnout.

Ale byla tu Ančí a právě o to šlo.

Takže to prkno z Kovandojc vozu teď mělo odvést svou roli, pokud možno na jedničku. Položil jsem ho přesně, jak jsem měl v plánu – mezi nejnižší schod u přítoku a kámen, co tak šikovně trůnil ve vodě, ale doskočit na něj jsem si netroufal. Teď se před Ančí neshodit a udržet rovnováhu.

Opatrně jsem našlápnul jednou nohou. Udělal jsem krok, dva a ani při třetím jsem neměl dojem, že bych měl každou chvíli zahučet do vody. S nově nabytou odvahou jsem natáhnul dýlku kroku a za okamžik se už opatrně shýbal do podřepu, abych mohl utrhnout kýženou trofej. Momentálně byla nesrovnatelně důležitější než nějaký prvomájový lup. Úspěšně jsem zvítězil v boji s nepoddajným stonkem, obezřetně se znova narovnal a vydal se zpátky.

Krok a dva a –

Spolu se zlověstným dřevěným křupnutím moje pravá noha zajela do vody. A já, ve snaze o poslední zachování rovnováhy, ji rychle následoval.

Studenej náraz o hladinu mě na okamžik úplně ochromil. Myslet jsem začal asi deset vteřin nato, když jsem se vynořil ven a první, na co jsem zaostřil zrak, byla Ančina rozesmátá tvář v ustupujícím šeru.

Do háje.

Teď jsem byl za osla.

Stál jsem po pás ve vodě, z vlasů mi odkapávalo v pravidelném sledu… A ona se smála.

Jsem vůl.

Pořád ještě se smíchem ke mně napřáhla ruku. Nezbývalo mi, než ji potupně přijmout. Pomohla mi vyškrábat se na břeh, čímž moje potupa čím dál víc narůstala.

„… tak teď už si tě teda asi vážně budu muset vzít,“ prohodila, zatímco si kriticky prohlížela můj zmáčený zevnějšek. Cítil jsem, jak mi na ramena dopadají další kapky z vlasů a oblečení se mi lepí na tělo. A problesklo mi hlavu, že bych měl odpovědět asi něco jako: Vůbec ne, teďkonc jsme si kvit!

Ale místo toho jsem se zmohl jen na to zvednout tu ruku, ve který jsem pořád křečovitě svíral ten zpropadenej leknín a přistrčit jí ho pod nos.

Měl jsem dojem, že jí z tváře zmizel úšklebek.

A taky, že těsně předtím, než se otočila na patě a rozběhla se k domovu, ucítil jsem na tváři nesmělej dotek jejích rtů.

Jak říkám, byl to dojem.

Okamžik nato mi došlo, že to nakřápnutý prkno v rybníce patří k jistému vozu a že právě kvůli němu budu mít nejen klukům u domu slečny Salcmanové, ale hlavně panu Kovandovi zítra ráno rozhodně co vysvětlovat.

***

Probudil mě hlahol, který se během posledních pár dní stal běžným jevem naší domácnosti. Přicházel ze sálu hostince a měli ho na svědomí právě náhodný zlosti se svými francouzskými zajatci. Ti asi moc nechápali smysl včerejšího nočního dění a jakou bude mít dneska dohru. Mně naproti tomu bylo jasný, že první, co bych teď měl udělat, je jít se podívat na dvůr a zkontrolovat, jak přežil nájezd nočních kobylek… Tedy, těch dalších, co se taky potulovali včera po vsi.

Promnul jsem si oči a potlačil zívnutí.

Na chodbě jsem se div nesrazil s tátou. Netvářil se zrovna přívětivě. Hádal jsem, že mě předběhnul a obhlídku už má za sebou. Tohle byla zřejmě reakce na její následky.

„Dobré ráno,“ řekl jsem samozřejmě, ale jeho výraz mi jednoznačně sděloval, že dobré určitě není ten nejvhodnější výraz.

„Nevíš něco o Kovandojc voze?“ To byla první věta, které se mi toho dne dostalo.

A safra.

Prkno.

Určitě to bylo kvůli tomu prknu. Krátce po té neveselé eskapádě s Ančí jsem ho schoval do křoví u rybníka a klukům potom namluvil, že když jsem na dvůr přišel, už tam nebylo…

A táta už nejspíš stihl hodit sousedskou řeč s panem Kovandou. Takhle brzo. Zrovna dneska.

K čertu.

„No…“ začal jsem pomalu, nevěděl, co říct, zatímco mě vytrvale provrtával jeho nesmlouvavej pohled.

„Takže víš,“ odtušil a pokračoval: „Tak pro něj, mladej pane, koukej mašírovat. Protože se s nim maj v deset hodin hlásit v Kralovicích…“

Zarazil jsem se. A pak se mi zatmělo před očima.

Anebo spíš rozsvítilo.

Rekvírování! Němci rekvírovali vozy a koně právě pro přesun náhodnejch zlostí a padlo to mimo jinejch zrovna na Kovandojc. To už jsem vybíhal chodbou pryč a za sebou mlhavě slyšel tátu, jak ještě něco dodává, a snad i maminku, která právě vyšla ze dveří kuchyně.

Tohle byl průšvih. Žádná legrace.

Ten vůz musel být v deset hodin bezpodmínečně na místě určení.

O tom nebyla žádná debata.

Namířil jsem si to rovnou k Levejm, co bydleli kousek od nás, jen přes silnici. Část vesnice už byla na nohou, první ranní ptáčata lovily vrátka z rybníků a sundávaly ze stromů všelicos dalšího. Pak jsme i s Háňou po cestě nabrali Vlastu, co se vehementně bránil, protože evidentně mířil právě pro nějakou takovou část rodinného majetku a nazýval nás pacholky, ale uznal, že situace je vážná. Nebylo zase tak těžký narazit i na Vildu s Joskou a Bertkem. Potok nebyl zrovna největší ves v okolí. Spíš taková úzká nudle.

Chvíli na to už jsme od domu slečny Salcmanové odnášeli to, co tu ještě před chvíli tvořilo jakousi podivnou, včera vítězoslavnou, dneska spíš neslavně nešťastnou pyramidu. A v další okamžik už se káli před panem Kovandou a skládali hromadu prken do podoby loukoťového vozu takovou rychlostí, že se nám o ní žádný jaro ani nesnilo.

Lída na nás ze dveří hleděla hůř, než včera na Háňu a paní Kovandová pobíhala kolem, lomila rukama a bědovala, nedej bože, kdyby se to nestihlo, co by s náma udělali…

„Dyť už jsou, paňmámo, stejně nahraný…,“ prohodil jsem naoko nenuceně, snad abych ulevil svýmu užvaněnýmu svědomí, co čím dál víc nahlas opakovalo, že jsme je možná dostali do opravdové šlamastiky. 

A taky trochu na vzdor nervozitě z toho, že se každou chvíli ukáže, že to jedno prkno, to moje prkno, chybí.

„A taky nasraný, Ondro,“ odpověděl mi překvapivě klidně pan Kovanda, zatímco spolu s Bertkem zasouval jednu část bočnice do konstrukce, „taky nasraný…“

A bylo to právě už to jedno jediný prkno, který z naší pyramidy bylo k mání… Nervózně jsem se ošil.

„Podejte mi to poslední, kluci…“

V háji. Je to v háji. Zeleným.

„To… ono není,“ hlesl jsem. Pak Kovanda se na mě překvapeně otočil.

„Jak není?“

Naprázdno jsem polkl.

Asi mi nejzbejvá nic jinýho než jít s pravdou ven.

Zničil jsem ho. Já to prkno fakt zničil a to nebyl zrovna účel té naší májové potočnické tradice…

„My ho v tý první várce nepobrali,“ začal v tu chvíli Bertek, čímž zarazil tu svědomitější část mého já, která se právě pomalu odhodlávala promluvit „když sme se pak vrátili, už tu nebylo.“

Řekl to zrovna on, který měl na té pitomé klukovině nejmenší podíl. Přidal se přeci až cestou.
„… asi ho musel mezitím odnýst někdo jinej,“ dodal k bratrovým slovům spěšně Joska.

Tak. A bylo to.

Moje lež se vydala do světa…

Pan Kovanda si nás prohlížel trochu nevěřícně. Kmitl pohledem na Bertka a na Josku a pak zpátky na vůz, který teď vypadal poněkud nesouměrně. Jako by mu na jedné straně něco přebývalo…

A pak se stalo něco, co nikdo z nás nečekal.

Pokrčil rameny.

„Tak ho dostanou takhle, Národní hostí.“

Paní Kovandová znovu hlasitě zabědovala a Lída mě probodla pohledem. Jako by to věděla! Ale nemohla, přece. Její otec naproti tomu vypadal, jako by se mu ta myšlenka skoro zalíbila. Že když už musí těm německým uzurpátorům, prchajícím teď po vzoru krys tušících povodeň, vydat svůj vůz, celý ho nedostanou.

Možná proto už dál nepátral, i když té naší historce, na rozdíl od kluků samotných, asi tak docela nevěřil.

Zapřáhl koně a vyrazil, aby to do těch deseti hodin stihl až do okresního města.

Teprve když na zem dosedl prach rozvířený koňskými kopyty, měl jsem pocit, jako by mi ze srdce spadl veliký, obrovský balvan, přinejmenším takový, jaký trčel z vody vedle těch leknínů…

Stáli jsme pořád v hloučku uprostřed dvora, ale pohledy obou žen, které nesdílely nadšení hlavy rodiny z té drobné sabotace, nám dávaly jasně najevo, že bychom se měli rychle pakovat.

Vlasta se znovu rozpomněl, kam měl původně namířeno a přidal do kroku. S Háňou jsme ho doběhli a všichni tři společně zamířili k Horejšímu rybníku.

„Tak co vám uloupili?“ zajímalo mě a on protočil oči v sloup.

„Ještě se ptejte, pacholci…!“

Teprve když se drápal do koruny ořešáku, aby sundal ty pečlivě umístěný železný brány, s nimiž chtěl dnes jeho otec vyrazit orat pole, došlo mi to. I ten smích Vildy a Josky.

Ale Vlasta uznal své pokoření.

Snad právě proto se teď ve větvích pral s důsledky své noční činnosti hrdinně – a hrdě, docela sám.

***

Když se toho večera pan Kovanda vrátil z okresního města s koňma i vozem, říkal jsem si, že si ho náhodný zlosti třeba nevybraly kvůli tomu chybějícímu prknu, co jsem tak chytře zašantročil. Ale nikdy jsem se nikomu s tou domněnkou nesvěřoval, ani Háňovi s Vlastou ne. Koneckonců, tou dobou se udály daleko zajímavější věci. Toho posledního dubnovýho dne, kdy jsme vesele lítali po Potoce a věšeli na strom brány od Tomanů, se zatím v nálety po zásluze rozmetaným Berlíně zabil ten jejich ještě nedávno opěvovanej a nakonec spíš i samotnýma Němcema proklínanej Vůdce. A tak když druhýho května protektorátní noviny psaly jeho oslavný nekrology, bylo nad slunce jasný, že konec tý jejich slavný a věčný velkoněmecký říše je otázkou několika dní.

Pátýho května začalo povstání v Praze.

Šestýho dopoledne se pak nad ohybem silnice od Hroznatic objevily vojenský auťáky.

S bílou hvězdou a nápisem jů es ej na kapotě.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tenkrát v máji:

5. RenyNew přispěvatel
30.09.2018 [14:40]

RenyNewNejspíš začnu stejnými slovy jako ty... páni, Spyro!

Tvůj komentář mě neskutečně potěšil. Že ti povídka vykouzlila dobrou náladu, že tě tak oslovila pasáž stavění májky - upřímně, snažila jsem v ní zkombinovat vlastní zkušenosti z toho, jak u nás ve vsi (která byla reálným předobrazem té v povídce) tahle tradice probíhá v součastnosti a jak asi mohla vypadat v dobách mládí mého dědy. Snad se to podařilo :-).
Zrovna tak mě těší, že jsi ty kluky viděla jako živé... neboť nějací takoví v tom pětačtyřicátém skutečně po nějakém takovém Horním Potoce pobíhali a věšeli na strom brány nejenom od Tomanů...
Ani by mě nenapadlo, že zrovna tenhle nepříliš vlastenecký a poněkud lehkovážný střípek z konce války může někomu připomenout, proč je hrdý na svou národnost... ale snad o to víc to je milé.

4. Spyro přispěvatel
30.09.2018 [12:47]

SpyroPáni, páni, páni... Odkud začít?

Vyrostla jsem v oblasti bývalých sudet, kde se neurodilo zhola nic. Nemáme tam žádné tradice a lidé jsou tam prostě jen smutní z toho, jak jim život plyne mezi prsty. Jo, sem tam slaví Lucii, sem tam Masopust, ale jinak nic, na co by mohli být hrdí.
Můj nejlepší kamarád je z Lanžhota, což je jediné město, kde se ještě jejich mája staví starým způsobem. Já už 8 let žiju na Moravě, takže už ani nepamatuji, jak je vlastně v sudetách smutno, i když, třeba i tu májku staví. Takže za mě první pochvala, krásně přesně popsané staročeské stavění májky. Emoticon Ani jsem nedýchala, když v povídce ta část nadešla.

Druhak, krásně vystihnuté to prostředí. Úplně jsem si chlapce v těch košilích a pumpkách nebo kamaších představovala. A skoro mi slzička ukápla, když pomyslím, že mě před půl měsíce dojal chlapec, který mě pozval do divadla tak, že zvedl telefon a zavolal a tady se trhají lekníny pro jednu hubičku.

Jak já vysvětluju lidem, co nechápou, proč je český národ takový, jaký je, paranoidní, pesimistický - Češi jsou jako děti. Jsou malým národem utlačeným velkými státy všude kolem dokola, každý, kdo prošel se pokusil tady něco zabrat a my si to vždycky ubránili. A chceme celému světu ukázat, že i malý národ umí dělat velké věci. Češi zoufale touží po tom být na něco hrdí, proto se tak rychle obracíme k novým sportům, když něco vyhrajeme. Proto tak milujeme naše zahraniční umělce, kteří se pořád hlásí k tomu, že mají české kořeny. Polovina národa neví, co se stalo v roce 1968, ale každý ti řekne, že kostku cukru a kontaktní čočky vynalezl Čech.

Ale to jsem trošku odběhla. Chci ti za tu povídku strašně moc poděkovat. Krásně mě znovu nakopla nejen k tomu, abych měla krásný den, ale i k tomu, abych si zase jednou vzpomněla, proč jsem hrdá na to, že jsem Češka. Emoticon

3. RenyNew přispěvatel
28.09.2018 [9:42]

RenyNewHáňo (:-D)! Fluffy!
Oběma vám moc a moc děkuju za tyhle nádherné komentáře rozsahu slohové práce, protože je to báječné pohlazení po pisálkově duši.
Jsem neskutečně ráda, že obě oceňujete nespisovnost a plzenštinu - já se s tím TAK prala :-D. Protože někde to naopak chtělo nekompromisně spisovný tvar, ale jak to správně vyvážit a skloubit? A ještě, že jsem si nakonec pustila ten rozhovor s dědou, jinak bych si nevzpoměla na bezkonkurenční "chlapcí" :-).
Tímto vám děkuji, že jsem mohla "zneužít" vaše jména pro potřeby téhle povídky a snad vám kluci nedělali ostudu :-).

2. Fluffy admin
27.09.2018 [18:46]

FluffyReny,

vím, že jsem ostuda, že komentuji až teď, ale konečně mám dost času a klidu, abych si k tomu mohla sednout a sdělit ti své dojmy, kterých se už nastřádala pěkná hromádka. =)

Začnu celkovou atmosférou povídky, ač se ta odehrává za doby poměrně nešťastné, věřím tomu, že byla místa, kde se lidé snažili žít svůj vlastní život, vědomi si situace, a právě proto se nechtěli nechat zastrašit, a tak pokračovali v každodenních činnostech a udržovali tak svoji zemi v chodu. =) A navíc u mladých, u dětí, kde ten optimismus je přece jen ještě o něco víc vrozený, než člověka semele dospělost. Ta veselost a rošťáctví mladíků, skupinky přátel kolem Ondry, byla prostě krásně uvěřitelná. Už jsem ti psala, které dílo (dějově z té první velké války) mi to evokovalo… Tenkrát číst o tom rozčarování nadšeného mládí a reality západní fronty... možná právě proto tyhle klukovské starosti s děvčaty, májovými slavnostmi a následným "rekvírováním" sousedovic majetku seděly prostě jak ***** na hrnec, jak se říká. =D

Ondra, Háňa, Vlasta… Všichni chlapcí mi stihli přirůst k srdci, dokázala jsem je vidět naprosto živě. Jak Háňa dostal košem, jak Vlasta nepoznal ani vlastní majetek a jak Ondra kvůli Ančí a leknínu zachránil vlastně Kovandovým vůz. Jak se říká, něco zlé je pro něco dobré. =D Navíc celý ten nápad, od "kradení věcí", nebo myšlenky "útoku" na dolnopotočáckou májku… to víš, já jsem holka z města, fakt jak poleno, u nás se máj takhle nikdy neslavil, tady skoro neznáš ani sousedy, tak bylo opravdu milé nahlédnout do toho vesnického života. =) Navíc s tvým typickým lehkým humorem, člověk tam chce lítat s klukama. =D

Plzenština byla prostě super, stejně jako nespisovnost v některých místech naprosto seděla k celému stylu vyprávění. Tvoje psaní je pro mě prostě vždycky pohlazením na duši, ať už zpracuješ cokoliv. Vždycky totiž vybereš téma, nad kterým se člověk musí zamyslet a které v něm rezonuje ještě několik dní potom. Je to prostě zážitek se vším všudy. ;-)

A já ti za tenhle, májově protektorátní, moc děkuju. =)

1. Hanka
25.09.2018 [18:35]

Moje milá Reny,

příležitost napsat ti sem komentář bych nemohla nevyužít. Tak mě tady máš. A vezmu to pěkně popořádku. Líbí se mi - jak už dávno víš - to, že dokážeš využít všechny možné reálné situace ve svých povídkách a že tě vlastně dokáže inspirovat cokoliv. Ať je to jenom něčí hláška, úplněk nebo dědečkovo vyprávění. Nakonec to s tím úvodním textem ze současnosti vyzní ještě líp, než kdybys ho tam nedala. Pěkně se to propojilo.

Taky jsem se moc pobavila nad osudem chudáka Háni shozeného do bláta i Vlasty, který vlastně ušil boudu sám na sebe a pak musel na strom ještě jednou. Taky nad tím, jak Ondra trhal lekníny a připadal si potom jako největší trouba, když z něj proudem crčela voda. :D Nemají to lehké, ti tví hrdinové. Každopádně jsem ráda, že se nestalo nic zlého, i když se povídka odehrává ještě za války. A ten konec je přece jen happy end. :)

Co se týče jazyka, je to krásně autentické, protože používáš nespisovnou češtinu a hlavně tu naši plzeňštinu. :D Nepřijde mi na tom nic divného, i když leckdo se asi zarazí nad Kovandojc vozem a podobnými výrazy. Taky musím ocenit nápaditá přirovnání. Viz třeba to s němčinářkou Braunovou. Čte se mi to jedna báseň, ostatně jako všechno od tebe. ;)

Budu se těšit na další tvé dílko a přeji hodně inspirace k tvorbě. ;)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!