OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » The world of fragile things

20.03.2014 (16:00) • ClaryAdler • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 786×

Pořád se vracím na začátek.

Připadá mi to jako včera, kdy jsem byla s ním, šťastná a bezhlavě zamilovaná. Díky jemu jsem poznala, že všechno, co kdy bylo napsáno o lásce, je pravda – až na jednu věc. Byla jsem přesvědčena, že láska je ten nejsilnější cit ve vesmíru a ve své moci se mu nemůže nic rovnat.

Ukázalo se, že opak je pravdou. Láska je křehká a my se o ni vždycky dobře nestaráme. Jenom děláme, co je v našich silách, a doufáme, že ta křehounká věc přežije všemu navzdory.

Tomu mě naučil on.

Strávila jsem s ním ty nekrásnější i nejhorší chvíle svého života. Nevěděla jsem, že je možné někoho milovat, až to bolí. Celé dny jsem myslela jen na něj a v noci se utápěla v slzách. Takhle nějak to dopadne, když dovolíte, aby se vám jediný člověk stal v životě vším.

Ale láska někdy holt nestačí.

Nevím, co ho přimělo tak rychle změnit názor. Nevím, proč znenadání tři nádherné měsíce změnil v jeden velký omyl.

Nebyl do mě zamilovaný tak, jak jsem myslela?

Někdy přemýšlím o tom, jestli by bylo lepší, kdybych ho nikdy nepotkala. Nikdy ho nenechala vloudit se do mého srdce a mysli. 

Pak bych neslyšela slova, která byla jako čepel dýky: "Víš, jsi skvělá holka, ale já si nejsem jistý, jestli jsem k tobě vůbec něco cítil. Myslel jsem, že třeba časem, ale... Viděl jsem v tobě jen kamarádku."

Pamatuji si jeho rezervovaný pohled, jeho oči, tvrdé a nečitelné.

Jen kamarádka...

"Jestli to vidíš takhle…" zašeptala jsem, neschopna dokončit větu, ale slova ‘pak není důvod se dál snažit o náš společný zítřek' zůstala viset ve vzduchu.

Přikývl.

Viděla jsem, jak všechno, co jsem s ním prožila, mizí za jeho kamennou tváří. Nikdy ke mně nebyl tak odtažitý jako nyní. Do očí se mi draly slzy a od krku dolů jsem nic necítila. To pochopení mi proudilo v žilách jako kyselina.

Je po všem.

Už nebylo co jiného říct.

Nechala jsem ho tam stát, se svým krvácejícím srdcem v dlaních.

Došla jsem domů a rozplakala se jako ještě nikdy v životě. Díra na prsou mě naplňovala pocitem osamocení a zoufalství. Každá slza byla otázkou, na kterou nikdy nedostanu odpověď.

***

Ležela jsem na posteli a cítila, jak mi zpod zavřených víček tečnou slzy. Tiše dopadaly na povlečení a vsakovaly se do látky, takže po nich nezbylo nic. Jako po jeho lásce.

Díra na prsou se nezahojila ani po té dlouhé době, co mezi námi vznikla propast a navždy nás od sebe oddělila. Bolela čím dál víc, ale já za to byla ráda – jen ta bolest mi připomínala, že pořád žiju, dýchám. Miluju.

Má to co dočinění i s tím, že na něj pořád myslím – každý den, každou hodinu, každou minutu, každou sekundu. Na úsměv, při kterém se mu dělají vrásky kolem pusy. Šedé nazelenalé oči. Jak opatrně mě držel, jako bych se mu měla rozsypat pod rukama. Jak hezky se na mě díval – jako bych byla zhmotnělý sen nebo něco takového. Všechno, co dělal a říkal, nasvědčovalo tomu, že mě miluje tak, jako já milovala jeho.

Čím víc jsem se k těm vzpomínkám upínala, tím horší pro mě bylo přiznat si, že už je po všem. Že pravá láska je navěky ztracená, princ se nikdy nevrátí.

Koneckonců, já nejsem princezna. A toto není pohádka. Tohle je jen malé město, kde každý o každém všechno ví. A já nejsem připravená otevřít své srdce někomu dalšímu. Bojím se, že už nikdy nic tak silného nepocítím.

Dotkla jsem se svých rtů – pořád jsem na nich cítila otisk jeho úst a chuť jeho jména. 

Přála jsem si, aby to byla jen noční můra, lživý sen. Probudím se a všechno bude jako dřív. Budu opět s ním a on smyje mé slzy a utiší můj strach tak, jak to dělal vždycky, když pochyby otřásly našim soukromým světem, co se vešel do čtyř zdí, kde jsme byli jen my dva.

Ach bože, jsem tak hloupá! Tak hloupá a naivní! Proč si pořád nemůžu připustit, že už to nikdy nebude jako dřív?! Ani kdybychom se rozhodli zůstat přáteli.

Nikdy už nebude můj!

Se vzlykáním a řasami zvlhlými pláčem jsem nakonec usnula. Zdálo se mi, že jsme opět spolu. Že mě drží v náručí a šeptá mi slova, která přes jeho rty nikdy nevyšla. Byli jsme opět na místech, kde jsme nechali stopy našeho příběhu. Měnily se: od parkoviště před školou, přes kavárnu v obchodním centru, lavičku v parku, nádražní podchod, až k brance našeho domu.

S trhnutím jsem se probudila a šokovaná se rozhlédla po pokoji. Za oknem byla tma. Podívala jsem se na hodiny; ukazovaly něco málo po půlnoci. Slyšela jsem, jak déšť bubnuje o sklo okenice. Posadila jsem se a přitáhla si kolena k bradě.

Do očí se mi draly další slzy, ale odmítla jsem plakat. Pro něj už jsem prolila tolik slz… Počkala jsem, až křeč v jícnu povolí.

Vzala jsem z nočního stolku mobil a projížděla si všechny naše zprávy, otevřela všechny naše společné fotky. Opět jsem vzpomínala.

Došlo mi, že zapomenout na něj je v mých silách. Ale chci zapomenout? Na to neumím najít odpověď. Nevím to.

Ale vím, že ho nechci nenávidět. I přesto, jak hluboce mi ublížil, ho nemůžu nenávidět. Tolik mě toho naučil, ukázal mi, co to je někoho opravdu milovat. Byl mou první láskou, a na tu se nezapomíná, ať už byla jakákoli.

Nejhorší ale je, že i když mu přeju, aby byl šťastný, nemůžu snést pomyšlení, že ta dvě slova, v která jsem tak moc doufala, vysloví pro jinou. Nejsem ta, bez které nemůže žít. Nejsem ta, kterou bude vynášet do schodů. Ta, pro kterou bude princem a ochráncem. Ta, kterou bude milovat víc, než jeho slova dokážou popsat.

Možná se naše cesty jednou zase střetnou. Šance je mizivá, ale malá naděje tady ještě je. Ale proč se upínat k něčemu, co je nestálé jako vítr?

Zaklonila jsem hlavu a zhluboka se nadechla a vydechla.

Pak jsem třesoucí rukou pomalu začala vymazávat jednu fotku za druhou, každou zprávu, každého smajlíka. Pro svoje dobro.

Jakmile jsem vymazala to poslední, co mi jej mohlo dále připomínat, mobil mi vypadl z ruky a potlačované slzy přetekly.

Nechala jsem je téct.

A poprvé v životě jsem nemyslela na nic. V mé hlavě bylo ticho a v hrudi podivné prázdno – až po čase jsem ucítila, jak v ní opět začíná tlouct srdce...

Autor: ClaryAdler, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek The world of fragile things: