OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Víra - 3 .část

26.07.2012 (20:00) • AndieNaill • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1187×

Víra

Zanedlouho jsme narazili na betonovou desku, pod kterou se ozývalo slabé a velmi nepravidelné dýchání. Znělo to, jako by bylo poslední. „Ness!“ zakřičel Sam, který ji chtěl hned rozbít, avšak Lukš ho zastavil. „Co to sakra děláš?“

„Jestli ji chceš pomoct, tak to rozhodně neuděláš tím, že na ni ten beton rozmlátíš!“ napomenul ho.

„Co teda navrhuješ?“ zeptal se lehce nabroušeným tónem. Nesnášel, když ho někdo poučoval.

„Prokopat se pod něj.“ Kývli jsme na souhlas a chopili se lopat. Kluci si za chvíli dali další přestávku, ale já pokračoval. Sam se za chvíli také připojil a chvíli po něm i Tom s udýchaným Lukšem.

3. část

Společně jsme podkopali betonovou desku a ve škvíře, která byla pod ní, jsem ji uviděl. Rychle jsme ji vytáhli, jelikož tam musela trpět nedostatkem vzduchu. Byla v bezvědomí. Víčka zavřená, výraz nehybný. Jediné, co vedlo k tomu, že ještě žije, byl její hrudník, který se trhaně zvedal a klesal.

Položili jsme ji na nějaké lehátko a chystali se odjet do střediska, když jsem uslyšel tiché cinknutí. Její, dříve semknutá, pěst byla uvolněná a něco lesklého se povalovalo na zemi. Okamžitě jsem tu lesklou věc sebral a nevěřil svým očím. Byl to ten stříbrný náramek, který jsem jí poslal k narozeninám. Poprvé za hodně dlouhou dobu jsem se pousmál a sevřel náramek ve své ruce.

Tentokrát jsem slzám nebránil. Vidět ji v takovém stavu bylo něco děsného. Byl jsem sice šťastný, že ještě žije, ale pohled na její zničené tělo mě ničil. Musela trpět. A jak.

Kluci mezitím vše naskládali do auta, Lukš odešel k jiné jednotce a Tom se zájmem sledoval Ness a to se mi vůbec nelíbilo. Ale musel jsem se teď ovládat. Nikdo to na mě nesměl poznat.

Tom si sedl za volant, já na místo vedle něj a Sam s Nessie v klíně na zadní sedačku. Záviděl jsem mu. A ne jen to, že s ní mohl teď sedět. Záviděl jsem mu to, že ji znal celý svůj život, ale tak už to u sourozenců holt bývá.

Hned, jakmile jsme dorazili, seběhly se k nám sestřičky a daly Ness na nemocniční lehátko a hned s ní někam odběhly. Tom ani nevystoupil z auta a hned se vydal ke své další skupině. Já se Samem jsme jen zůstali opařeně stát na místě. Všechno se událo nějak moc rychle.

 ***

Za tu dobu, co tu jsem už mamka zpracovala tátu, který se už tak nějak uklidnil. Ujistil jsem je, že jsem naprosto v pořádku a že se určitě brzo vrátím, i když jsem tu chtěl zůstat co nejdéle.

U Ness jsem ještě nebyl, nepustili tam nikoho kromě rodiny, avšak Sam mě ujišťoval, že se její stav pomalu zlepšuje. Za to jsem byl neskutečně rád. Ale něco mi říkalo, že je dost možný, že mě jen uklidňuje před nejhorším. Nevypadal totiž,žje se to zlepšuje.

Jak jsem tak pozoroval Sama, změnil jsem na něj názor. Byl skoro jako já. Teda jen v nějakých ohledech. Teda hlavně v jednom, který teď byl dost vidět. Byl na Hanči závislý tak, jako já na Ness. On jediný to věděl a snažil se mi pomoct. Ale já nebyl jediný, komu musel pomáhat. Jeho mamka na tom byla hodně špatně a její táta na tom také nebyl nejlíp, i když to zvládal dobře. Neříkám, že Sam na tom byl nějak extra dobře, ale vzal na sebe sestřinu práci a uklidňoval mamku.

Bylo to úžasné vidět, jak jim to v rodině fungovalo i v této situaci. Připadal jsem si jako páté kolo u vozu. Asi jsem se ještě nezmínil, ale tu dobu, co jsem tady, trávím v jejich chatce, která jim byla po zničení domu přidělena.

Už uplynuly dva dny od té doby, co jsme ji zachránili, a konečně jsem za ní mohl jít i já. Nenáviděla nemocnice víc, než cokoliv jiného, ale bylo to jediné místo, kde by jí ještě dokázali zachránit život, takže jsme to museli zkusit.

Jenže jakmile jsem ji na tom lůžku uviděl, došlo mi, že Sam opravdu lhal. Nezlepšovalo se to. Nezabránil jsem slzám. Pomalými kroky jsem k ní došel a posadil se na židličku, která stála poblíž. Zmučeně jsem na ni koukal. Nesměle jsem ji vzal za ledovou ruku. Zřejmě ucítila dotek, jelikož namáhavě otevřela oči. Trochu zmateně se na mě podívala, ale chvíli na to začala plaket. „Ty bys tu neměl být. Ne teď!“ zašeptala. A já to pochopil. Ona umírá.

„Ness, miluju tě a budu s tebou vždycky,“ zašeptal jsem pevně své city té jediné, která si ukradla mé srdce.

„I když vždycky bude jen pár minut?“ Slzy jí vytryskly proudem. Ona se s tím už smířila a nechtěla, abych se trápil. Vždycky jí víc záleželo na ostatních, než na sobě, v tom byla proslulá. Dívala se na mě svýma bolestí vytřeštěnýma očima, ale i tak v tom pohledu byla hromada citu. Nemusela to říkat ani nahlas, ale z toho jediného pohledu jsem pochopil. I ona mě milovala.

Zaslechl jsem vzlyky ode dveří. Stál tam Sam, Lilly a… Tom? Lilly byla její nejlepší kamarádka, se kterou mě kdysi seznámila. Pochopil jsem, že tu s ní teď chce být, ale co tu dělá Tom?

„Vydržíš chviličku?“ zeptal jsem se. Kývla hlavou na souhlas, políbil jsem ji do vlasů a rozešel se ke dveřím. Mé místo zatím vystřídala Lilly, která vzlykala stále hlasitěji, a já si měřil Toma.

Poodešel jsem na chodbu a doufal, že Tom půjde za mnou. Šel. Prudce jsem se otočil a dával si pozor, abych nekřičel. „Co si jako o sobě myslíš? Co tu děláš?“ vyprskl jsem.

„Mohl bych se tě ptát na totéž. Co s ní máš společnýho?“ ptal se s pozvednutým obočím. Vypadal celkem v klidu, ale uvnitř vřel, to bylo poznat v jeho očích.

„Miluju ji, to je dost dobrej důvod, ne?“

„A miluje ona tebe?“ řekl mrazivě. „Pokud jsem si dobře všiml, nic takového ti neřekla. Jsi pro nic jen ‚ten kamarád z daleka‘, myslíš, že jsi jedinej, kdo ji miluje? Vážně? Miluju ji už pár let, a když se to tu celé rozpadalo, dost nás to spojilo a dali se do kupy.“ Arogantně si mě prohlížel a já se slzami na krajíčku utekl ven. To nemůže být pravda! Jak by se mohla zamilovat do takovýho arogantního tupce?! Že bych si ten její pohled vymyslel?!

***

Nasedl jsem do prvního autobusu, co jel a rozjel se na cestu domů.

Ještě jsem ani nebyl v Brně a došla mi SMS od neznámého čísla. Stálo tam: Prave umrela. Poslední slov,o ktere rekla, bylo tvoje jmeno. Tomas je tupec, jo miloval ju ale ona jeho nikdy. Kdybys tu zustal asi by zila o chvilu dyl, Sam.

Opřel jsem si hlavu o sedadlo přede mnou, stále si mumlajíc: „Jak říkal Sam, Tomáš je tupec, ale já ještě větší, že jsem mu to uvěřil.“

Instinktivně jsem zašmátral v kapse, rukou mi projel impuls od studeného kovu. Byl tam. Náramek, který jsem jí dal se mi teď válel nečinně v kapse. A dodával celé situaci ještě větší sílu. Byla pryč. Už navždy.

Mockrát bych chtěla poděkovat všem, kteří si tutu povídku přečetli a ještě víc těm, kteří byli tak hodní, že zanechali komentář. A právě těm je tato část věnována.

YokoScarlet, Jane006, Vogel a hanies.

Děkuju holky... :)

Autor: AndieNaill (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Víra - 3 .část: