OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Virginia

01.07.2012 (12:00) • Vogel • Povídky » Jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 1877×

I stand amid the roar
Of a surf-tormented shore,
And I hold within my hand
Grains of the golden sand—
How few! yet how they creep
Through my fingers to the deep,
While I weep—while I weep!
O God! can I not grasp
Them with a tighter clasp?
O God! can I not save
One from the pitiless wave?
Is all that we see or seem
But a dream within a dream? ¹

Probudil jsem se složený u psacího stolu. Prohlížel jsem popsaný list papíru, na nějž jsem ve snu bezděky namaloval jasná stigmata diaboli. Zpěněná krev mi tepala ve spáncích a zápěstních žilách, v ní ještě zbytky alkoholu.

Vzápětí jsem papír vztekle zmačkal a mrštil jím do dohořívajících uhlíků v krbu. Než papírová koule vzplanula, uběhla chvíle pro mne tolik tíživá, jako bych každé vteřiny délku prožil nespočetně víckrát. Srdce se mi mohlo vydrat z hrudníku, nebyl jsem náhle pln ničeho jiného, než buněčnou úzkostí, pragmatickým zkažením a něčím, čemu se snad říká strach. Ne strach, který pramení z určité věci, nýbrž strach existenční, přičemž jsem viděl sám sebe tak vzdáleného, a přece jsem byl uzavřen vevnitř.

Pokoj osvětlovala jediná svíčka. Vždy jsem ji postavil na levou stranu stolu, aby se mi lépe psalo, přes píšící ruku bych si stínil. Hořela už od včerejšího večera. Tmavé stěny, osvětlovány tak skromným a nestálým světlem, se zdály ještě tísnivější než předtím. Jako by tlačily na vzduch, přibližovaly se do středu pokoje a ony přesto stále nehybně byly a přesto vzduch byl těžký. Promnul jsem si spánky a snažil se probrat z lehkého snu, kde myšlenky klesaly na dno mozku a tlačily na oči, aby se zavřely. Vstal jsem.

Vedle stolu stálo o zeď opřené velké zrcadlo. Bylo Virginino, s velkou fazetou a většinou jsem netrpěl žízní do něj pohlédnout, děsily mne v něm tváře, které z něho na mne zíraly.

Přišel jsem k němu a zadíval se na sebe. Ruka mi samovolně vzlétla k ústům, abych se přesvědčil, zda jsou opravdu sevřená v bolestné křeči tak, jak zrcadlo vyprávělo.

Náhle jsem zahlédl odraz Virginie, sedící nehnutě a tiše na posteli.

Všimla si toho. „Edgare," špitla.

Zamrkal jsem víčky, aby se slzy vsákly dovnitř. Nespouštěla ze mne zrak.

„Edgare," promluvila teď nahlas, tónem, ve kterém jsem cítil tu čirou naléhavost. Virginia mne bolela jako střepina v srdci.

Upravil jsem si límec košile a obrátil se k ní.

„Edgare." Celou dobu jsem v ní cítil něco, co mně nezbylo, jakousi živočišnou jiskru, která jí pulzovala, i když byla potichu. Snad záchvěv Života, snad mládí. „Dnes je naše výročí."

Nemohl jsem té nebohé dívce nikdy zařídit to, co potřebovala, dát jí ochutnat z číše mé duše, dát jí i fyzickou, ne jen éternou lásku, ani kus něčeho, co by nebylo zahořklé. „Zrovna jsem na to myslel," zasípal jsem.

Divně se na mě podívala. Ucukl jsem pohledem.

„Dole je portské," chopil jsem se iniciativy.

„Nemyslím, že je pro mne víno správným nápojem, zvláště při mém věku," ohradila se Virginia.

„Já myslím, že nyní ano."

V skromné kuchyňce obkládané dřevem jsem zapálil dvě olejové lampy, postavil je na nábytek na opačných stranách místnosti. Uprostřed stolu již hořela zapálená svíce. Z kredence jsem vytáhl karafu a zasedl za stůl také.

Virginia mne sledovala po celou dobu, co jsem sklenice naléval. V plápolavém, měkkém světle ztrácela všechnu reálnost, náhle nabyla ještě úžasnější půvabnosti. Mlčky jsem upíjel a sledoval její hluboké spánky, zastíněné tmavými vlasy, dívčí ramena a zpátky líčka a řasy a úzký nos a ostře řezané rty a náhle se vše proměnilo v kolotoč závratí, jako při oddání.

Příliš zvláštní chvíle. Prostor mezi námi dělil jen plamen svíčky, který jsem viděl přímo místo jejího nosu. Smál jsem se tomu, aniž věděl proč, a Virginia se smála se mnou.

Náhle však její smích pominul.

„Bojím se o tebe," řekla a celý svět zmlknul. Cítil jsem jen znovu tu vkrádající se nejistotu, to svírání, už se to chvělo ve vzduchu, jako se vzduch tetelí nad vyhřátými parnými cestami.

V sekundě jsem nalil sklenku do sebe a znovu si dolil. Panovalo zde nepříjemné ticho.

„Všechno je v pořádku," řekl jsem. V myšlenkách mi opět vystoupil obraz počmáraného listu.

Usmála se. Její úsměv vyjadřoval smutek a jakýsi zvláštní, pasivní vzdor. Od našeho prvního setkání to nebyla změna, kterou bych mohl nějak přímo pozorovat, nýbrž spíš jsem jen cítil, že do ní vstoupila nějaká klidná, hluboká rozumnost.

Mlčky upila. Dolil jsem znovu obě sklenky až po okraj. Jako by nás myšlenkově dělily míle času.

„Kde je tetička?" zeptala se po chvíli.

Hrál jsem si se sklenkou a přetáčel ji v prstech. „V čem je smysl života, Virginie?"

Nezasmála se, jak jsem čekal. Prázdně mi zírala do očí, jako by je teprve poprvé poznávala a nehybnost ji uváděla ve věčné zamyšlení. Neodpověděla mi, ale intimní pohled, který mi věnovala, mi říkal, že momentálně v ničem, že neexistuje, neměl by se hledat, anebo snad existuje, ale po víně a večer ho není možno odhalit. Neboť máme moc daleko od nirvány, nebo snad přesně naopak? Stále jsem však hledal.

„Mohli bychom se projít?" ozvala se po chvíli.

„Dnes všechno," vydechl jsem, vstal od stolu a přešel do malé předsíňky, kde visel můj kabát. Oblékl jsem si ho. Večery už nehřály, říjen se podepisoval i na počasí. Za tu chvíli, co jsem se probudil, se však, zdá se, vítr docela uklidnil. Z kuchyňky sem dopadal pruh matného světla svíce a cinkot sklenic, které Virginia sklízela ze stolu. Pozoroval jsem její siluetu, jak přešla před svící. Pak bylo slyšet jemné fouknutí a nastala tma.

Vyšli jsme do temné, nyní již skoro zhasnuté ulice Ameriky. Po venku se v tuto chvíli potloukalo jen málo lidí, většinou to byli poslední návštěvníci lokálů nebo opuštění jedinci, žijící noční život. Při té myšlence jsem se obrátil po Virginii. Šla vedle mne tiše, jako by se noci nebála, pohled upřený daleko před sebe. Ani jedinkrát jsem se jí nedotkl, jak jsem se bál, abych ji neposkvrnil i svým fyzickým dotekem. Byla to ta nejstupidnější myšlenka, v kterou jsem kdy věřil. Věděl jsem o její naivitě a dětskosti, která vycházela přímo ze mě. Ale držel jsem se jí, protože jsem byl v tu dobu přesvědčen, že je správná.

Postupovali jsme nočním Baltimorem vedle sebe, tak vzdáleně, jako bychom se báli s tím druhým navázat sebemenší kontakt. Ale touha jakkoli se jí dotknout se ve mně skladovala jako neustálý plamen pod parou napěchovaným hrncem. Věděl jsem, že větší potlačování bude znamenat jen větší sílu důsledku, jenže jsem nebyl schopen udělat nic, vůbec nic. I to se přiřazovalo k mému psychickému rozpoložení. Věděl jsem, že má hříšnost jednou přeteče.

„Budu ti pomáhat v Literary Southern Messengeru," řekla najednou.

„Drahá Virginie, vždyť ani nemáš potuchy, co je to za práci. Mimo to, Messenger mi peníze nezajistí," povzdechl jsem si a sledoval dláždění. Myslel jsem, že je to jen jeden z dalších sedmnáctiletých nápadů.

Chytila mne za ruku. „Nech mne."

Pohlédl jsem na ni a smál se. Růžový nos studeným vzduchem se jí v tváři vyjímal jako milá třešnička. Shrábl jsem jí pramen vlasů z čela.

Dlouhou dobu trvalo, než jsme se dostali do čtvrti, ve které se nenacházely žádné noční podniky. Vzduchem jako by se nesla hned klidnější atmosféra. Tělem se mi rozlil balzám.

Noc houstla. Po tmě bylo slyšet její hlas, snažila se mi vysvětlit spoustu věcí o mé práci. Neposlouchal jsem ji, jen jsem vnímal její přítomnost tak blíž, než kdykoli předtím.

„Pojedeš do New Yorku, tam si můžeš otevřít svůj vlastní podnik!" zajíkala se nápady. Namíchlo mne to.

„Virginie," zastavil jsem se a zahradil jí cestu, „nikdy, nikdy nenechám dopustit, abychom se rozdělili."

Ruka jí vzlétla, položila ji na můj hrudník.

„Chcete tím snad říct, že...-" Hlas se jí třepal nevinou.

Potom jsem ji vzal kolem pasu a kolem ramen a věděl jsem, jak ucítila na svém těle tvrdé svaly mých stehen a knoflíky mého kabátu se jí zaryly do prsou. Zaplavila mne matoucí a zároveň děsivá horká vlna a spláchla mi z mozku místo, čas i okolnosti.

„Poslouchám."

Šimral jsem ji knírkem na rtech, líbal ji dlouze rozpálenými rty, které si dávaly načas, jako bych měl před sebou celou noc. Nikdy mne žádný jiný polibek neroztřásl víc, než její. Celou jsem ji prohnul a moje rty putovaly bezděky po hrdle dolů až ke kameové broži, kterou měla sepnutý živůtek.

„Miláčku," šeptal jsem. „Miláčku."

¹) Sen ve snu, E. A. Poe

Autor: Vogel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Virginia: