OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vlaštovky létají do nebe

28.10.2011 (14:00) • Nerissa • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1364×

Vlaštovky létají do nebe…

Byly to ty nejhezčí prázdniny, na které si z dětství pamatuji. Teta byla úžasný člověk. V některých situacích mi připadala jako starší sestra. Nebyla to klasická návštěva u příbuzných. Teta mě učila užívat si dětských snů. Ráno se vyřešily všechny starosti a celý den byl klid. Neřešila, co bude zítra, nebo za týden.

Vzpomínám si, jak jsme s tetou skládaly vlaštovky z barevných papírů. Říkala, že když do ní napíšu nějaké přání, tak ho vlaštovka donese až tam, kde se mi může splnit. Do budoucnosti. Tenkrát mi bylo šest a strašně jsem si přála tu zůstat napořád. Mezi záhony levandule a s ní.  Vzala jsem žlutý papír a černou pastelkou a ona mi pomohla napsat mé přání. Chci tady zůstat napořád. Teta se usmála a řekla mi, že i možná tohle přání se splní. Byla jsem překvapená, že se mi nesměje. Dospělí se obvykle smáli mým přáním. I mamka. Ale teta ne. Řekla mi, že žádné přání není k smíchu a že se mi jednou splní.

Pomohla mi tu vlaštovku hodit. Aby letěla daleko a vysoko. A ona letěla. Přeletěla celou její zahradu a přistála za vysokým plotem sousední zahrady, kde jsem po celou dobu, co jsem tu tohle léto byla, nikoho nezahlédla. Bylo mi to strašně líto, doufala jsem, že doletí ještě dál, ale teta mě cvrnkla do nosu a řekla něco, co si budu vždycky pamatovat.

„Možná tvé přání nedolétlo vysoko a daleko, ale to neznamená, že ho máš na dosah rukou. Teď už jen musíš věřit, že se splní. Pokud ztratíš víru, ztratíš i přání, které držíš pevně v rukou.“

Tenkrát jsem ji moc nechápala, ale ona se jen něžně usmála a dodala, že bude stačit na to přání nezapomenout. Přikývla jsem a ona už skládala další vlaštovku. Koukala jsem jí přes rameno, když psala své přání. Chci, aby tady se mnou byla ta cácorka i příští rok. Když přání psala, potichu ho šeptala. Pak tu vlaštovku hodila hodně vysoko. Slíbila jsem si, že přijedu i příští rok.

Ten den jsme měly s tetou hodně přání a naše vlaštovky létaly vysoko. Když jsem pak v noci usínala, vyprávěla mi, kam všude ty vlaštovky doletí a jak nám začnou plnit všechna přání. Když ale zavírala dveře, slyšela jsem, jak smutně šeptá, že jedno přání jí nesplní ani kouzelné vlaštovky.
Usínala jsem s představami, že tu s ní zůstanu. Že spolu budeme trhat a sušit levanduli. A plést z ní věnečky. Že nevyrostu.

Příští ráno jsem se musela s tetou rozloučit, protože prostě nastal čas, jak ona sama říkala. Oplakala jsem svůj odjezd a nechtěla jsem se pustit její dlouhé batikované sukně, která voněla po levanduli, ale táta mě stejně odtáhl do auta. Mávala mi i s úsměvem na rtech a naznačovala, ať si utřu slzy. Slíbila jsem jí, že další léto za ní zase přijedu. Jenže jsem nepřijela. Rodiče měli moc práce a já na ni skoro zapomněla. Jen občas, když mi bylo smutně, jsem si zalezla k sobě do skříně a zhluboka vdechovala podmanivou vůni levandule.

Ty první prázdniny bez ní byly v pohodě. Občas jsem si na ni vzpomněla a chtěla být u ní, ale většinou jsem byla spokojená. A jak čas šel, já zapomínala víc a víc. Levandulová vůně mi vyprchala ze šatníku, vzpomínky na vlaštovky vybledly a já občas pocítila podivný stesk po veselém smíchu.

A o sedm let později jsem zmateně seděla na židli v restauraci na rodinné oslavě a pozorovala tu ženu ve dveřích. Zdála se mi známá. Černé kudrnaté vlasy měla stažené v culíku, na sobě barevné oblečení a na rtech jí pohrával mě tolik známý úsměv. V černých očí se jí zrcadlila něha a radost. Znala jsem ji, ale odkud?

Šmátrala po něčem v kabelce a pak vytáhla ven žlutou vlaštovku. Rychle jsem se zvedla ze židle a běžela k ní. Znovu jsem cítila tu mámivou vůni levandule a její teplé objetí. Jak jsem mohla být tak hloupá a zapomenout na ni? Zapomenout na její vůni, smích, tvář a teplo její náruče. Zapomenout na kouzelnou vílu?

„Ještě pořád létají vlaštovky do nebe?“ zeptala jsem se a ona jen přikývla.

„A když si něco strašně moc přeješ, tak se to vyplní, cácorko. A já házela vlaštovku z okna, abych tě ještě mohla obejmout.“ Překvapeně jsem na ni zírala, ale byla jsem potichu. Až přijde čas, vysvětlí mi všechno. A já pochopila aspoň část některých slov, které mi řekla. A její smích byl stejně podmanivý, jako její levandulová vůně.

Když jsem ji musela zase opustit, poskládaly jsme spolu vlaštovku z duhového papíru.
Na příští setkání. Napsala krasopisně na jedno křídlo a pak jsme ji pustily z okna paneláku, kde bydleli babička s dědou.

„Utři ty slzy, cácorko. Vlaštovky lítají vysoko do nebe, aby plnily přání. Uvidíme se, neboj,“ zašeptala mi do vlasů a já pak byla nucená opustit její náruč. Domů jsem si odvážela znovu objevené vzpomínky na levandulovou vůni a veselý smích. A teď jen čekám na další příležitost, kdy se sejdeme. Kdy se zase proběhnu mezi záhonem levandule a budu s ní skládat papírové vlaštovky, které poletí vysoko do nebe. Snad...

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vlaštovky létají do nebe: