OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vzpomínka - 1. část

28.01.2012 (11:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 790×

Seděli jsme spolu v jeho obývacím pokoji, ignorovali puštěnou televizi, přestože zrovna běžel náš oblíbený film, a povídali si, společně se smáli, ujídali slaný popcorn z velké bílé misky. Pomlouvali jsme učitelku matematiky, věděli, že by se to nemělo dělat, ale nezajímalo nás to. Bylo to zábavné, parodovat její hlas a výrazy, pokusy vysvětlit neposlouchající třídě učivo.

Ohlédl jsem se po prázdných sklenicích a ani netušil, kam a hlavně jak naše pití zmizelo. Bylo mi okamžitě jasné, že jsem to prostě vypustil z hlavy. Ale divili byste se mi, být na mém místě? Byl úchvatný, dokonalý, tak nádherně zněl jeho hlas a smích... nedokázal jsem potlačit tiché zoufalé zasténání zamilovaného člověka. Tom vzhlédl od misky a tázavě pozvedl jedno obočí.

Naprosto k sežrání, uklouzla mi myšlenka. Cítil jsem horkost ve tvářích. Rozpačitě jsem se zvedl, zamumlal: „Doleju nám colu,“ a odešel. Ne, zdrhl, to by bylo přesnější označení pro můj rychlý ústup z bitevního pole.

V kuchyni jsem si oddychl. Nenásledoval mě, jak to tak často a rád dělával. Za což jsem mu byl vděčný.

Strčil jsem hlavu do lednice, abych se trochu zchladil, a vynadal si. Zakázal jsem si přeci tyhle myšlenky na něj! Bylo to špatné a on byl můj kamarád. Takže dvojnásobně špatné! Ale co mám dělat, zoufal jsem si, když je tak přitažlivej?

Vzpomněl jsem si, jak se přede mnou jednou převlékal. Netušil jsem to, byl jsem k němu otočený zády, a když jsem se ohlédl, abych mu něco řekl, své tričko držel v rukách, do půl těla náhý, a díval se na mě, jako by se nic nedělo. Vypískl jsem a utekl a zavřel se na záchodě. Tehdy mi došlo, že má domněnka byla správná. Líbili se mi kluci.

Otevřel jsem dvířka mrazáku. Lednička chladila málo.

„Snažíš se tam ubytovat nebo co?“ ozvalo se někde nade mnou a za mnou pobaveně.

Polekaně jsem sebou trhl a pořádně se praštil, až to zadunělo. Svět se rozostřil a na chvíli existovala jen černá tma. Pak se ozvala bolest a já se vrátil zpátky. Tom se už nesmál – slyšel jsem jeho hlas plný strachu a obav o moje zdraví.

„Jsem v pořádku,“ zamručel jsem a nevěděl, na kterého Tomáše se dívat dřív. „Praštěnej jsem byl už předtím,“ mávl jsem rukou a narazil si ji o hranu kuchyňské linky.

„Ty jsi takové nemehlo,“ polichotil mi, když mé ubohé pochroumané existenci pomáhal vstávat, aby mě vzápětí doprovodil na pohovku. Kam jsem ale se svým dokonalým orientačním smyslem mohl rozhodně dojít sám! pomyslelo si mé ego, bylo ale okamžitě vyhoštěno za hranice mé mysli.

Tom mi podal utěrku, v níž byl zabalený led. Chmátl jsem po ní, ale moje ruka pročísla vzduch a nic neuchopila. Zkusil jsem to znovu. Pak jsem se zamračil na Tomáše.

Smál se jako smyslů zbavený, měl jsem dokonce pocit, že mu po tvářích začaly stékat slzy. Rychle si je utřel a pokusil se nasadit vážný výraz. Vzal moji ruku a utěrku do ní položil. „Asi ses do té hlavy praštil pořádně,“ uchechtl se. „Ale možná bych tě měl vzít do nemocnice...“ pronesl zamyšleně. Poznal jsem, že to skutečně zvažuje.

„To je dobrý,“ připlácl jsem si studený dáreček na bolavé místo. „Já jsem naprosto v pořádku.“

„Nehraj si na hrdinu, Luky.“

„Nehraju. Otřes mozku to není, prý by mi po tom mělo být špatně,“ zamumlal jsem.

Povzdechl si. „To jsi předpokládám zase někde četl.“

Důležitě jsem přikývl, ale jeho starost o mou osobu mě uvnitř příjemně hřála. „Ale bolí to,“ zakňoural jsem a stáhl hlavu mezi ramena. Tahle hra mě bavila. A Tom se rozhodl, že ji bude hrát se mnou.

„Kde?“ zeptal se a pohladil mě po hlavě.

Spokojeně jsem zavrněl a pak popotáhl. „Tady,“ ukázal jsem mu. „Ale vůbec nic na to nepomáhá!“ zaštkal jsem a čekal na odezvu. Chvíli bylo ticho. Ozvalo se jen velice zamyšlené „Hm“.

Slyšel jsem, jak se usmál. „A co by na to pomohlo?“

Vzhlédl jsem a překvapeně pootevřel ústa. Tón hlasu a šibalský úsměv, který nasadil, mě dokonale vykolejily a připomněly mi všechny ty sny a představy, které se při pohledu na něj odehrávaly v mé mysli.

„Hee?“ dostal jsem ze sebe tu nejinteligentnější odpověď, jaké jsem byl schopen.

Zvrátil hlavu dozadu, rozesmál se a odhalil mi pohled na jeho krk. Jak jsem toužil po tom, abych ho mohl zasypat polibky...

A pak, samo od sebe, mi z pusy vylétlo to slovo. Vteřinu na to jsem se chtěl začít škrtit, jak jsem jen mohl říci takovou blbost! Ale neudělal jsem to, tedy ne naživo, v duchu jsem si to se svou prostořekostí vyřizoval hlava nehlava.

Překvapeně se na mě podíval. Myslel jsem to však, přes veškeré své zábrany, vážně. A on to v mých očích spatřil.

Ani na vteřinu nezaváhal, když se ke mně sklonil a jeho rty se přitiskly k mým. Zachvěl jsem se a omámeně zamrkal, neveříc co se právě stalo. Odtáhl se ode mě pobaveně, ale vtiskl mi na ústa ještě jednu letmou pusu a s ruměncem ve tváři opustil pokoj.

Díval jsem se za ním, konečky prstů si přejel po rtech, jako bych se chtěl ujistit, jestli se mi to jen nezdálo, že mi skutečně splnil mé přání, tak lehkomyslně vyřčené nahlas.

> 2. část

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomínka - 1. část: