Žijeme? Ne, jen přežíváme... • OurStories.cz ~ naše povídky

Je to šílená kravina a já pořád nějak nevěřím tomu, že to sem dávám. Psala jsem to spíš jen proto, že jsem se nudila a nikdy bych nevěřila, že to kdy zveřejním. No, každopádně jsem se nechala přemluvit a přidávám jednorázovou povídku o budoucnosti. Doufám, že bude míň zmatená, než sen, ze kterého vznikla.

05.08.2012 (18:00) • KacenQa • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1061×

14. 10. 2075 7:26

Strnule jsem hleděla na letáček připíchnutý na nástěnce v Hlavní budově.

Poleťte s námi za dobrodružstvím!

Naše nová raketa Keopolisa nabízí zkušební jízdu téměř za pakatel! Stačí sehnat dalších 19 lidí a můžete si vyzkoušet světově známou atrakci. Pokud byste chtěli vidět krásy vesmíru a přitom se příjemně pobavit s přáteli stačí nás kontaktovat na čísle 077525987!

Budeme se na Vás těšit! Tým AeL

Už jako tříleté dítě jsem snila, že se jednou podívám do vesmíru. Rodiče mi to tehdy rozmlouvali s tím, že bych musela být nadprůměrná a nesmělo by se mi dělat špatně v autě. Zajímalo by mě, co by mi řekli na tohle, je mi osmnáct a můžu do vesmíru bez toho, abych měla celý svůj život samé jedničky. Strhla jsem papírek a zamířila si to za ostatními.

„Honzo, sežeň prosím ostatní. Musím vám něco ukázat,“ usmála jsem se na spolužáka. Za okamžik už jsem byla obklopena celou třídou, se kterou jsme jeli na školní výlet do přírody, do nějakého odlehlého zapadákova.

„Můžeme letět do vesmíru, nabízím vám sedmnáct míst, tak si to nějak rozmyslete a dejte mi vědět. Zbylá tři místa jsou pro mě a dvě moje nejlepší kamarádky z bývalý školy,“ oznámila jsem.

Rozpoutala se vřava a asi po půlhodině jsem konečně měla zaplněno. Bylo štěstí, že nás odstavili od rodičů, protože většina z nich by něco takového nedovolila, ale už pět let jsme jednali sami za sebe. Stýskalo se mi po rodičích to jistě, ale nikdy bych to neřekla, protože po válce každý kdo projevil jakoukoli jinou emoci než radost, byl poslán na smrt. Zemřít jsem nechtěla, tak jsem se naučila radovat se z maličkostí a nepřipouštět si ty smutné věci. Nevěděla jsem, co se s rodiči stalo, nikdo z nás to nevěděl, nevěděli jsme ani, co bude s námi, až dospějeme a možná to bylo dobře.

14. 11. 2075 10:00

„Odlítáme!“ zakřičela jsem nadšeně. Seděli jsme v raketě a vesele se bavili, když se zavřely všechny dveře a my naposledy zahlédli Zemi. Zase za týden, napadlo mě a potěšeně jsem se usmála.

„Prosím připoutejte se a nevstávejte ze sedadel, dokud nezazní signál. Přejeme vám příjemný let, posádka Keopolisy,“ ozvalo se nám nad hlavami. Vzrušeně jsem se podívala na vedle sedící Barču a společně jsme se rozesmály. Zapnula jsem si pás a pohodlně si opřela hlavu o sedadlo.

„Víš, já tomu pořád nemůžu uvěřit,“ promluvila Barča, „opravdu letíme do vesmíru!“

„Já vím, za dvě hodiny se podíváme zblízka na Měsíc a za dva dny až k Venuši,“ řekla jsem spokojeně.

„Vždycky jsem si myslel, že se do vesmíru podívám, až tak v roce 2114!“ křikl Lukáš, když jsme se odlepili od Země.

„To by ti bylo sedmapadesát! Myslíš, že by tě ještě vzali?“ zeptal se pochybovačně Míra.

„Mě by vzali vždy…“ Lukáš najednou ztichl a já se na něj otočila. Seděl o tři řady za mnou a jeho jindy usměvavý obličej byl najednou bledý.

„V pohodě?“ zeptala jsem se a dostalo se mi jen slabého přikývnutí. Ani mně se nedělalo nejlíp, ale všechno to zastínila touha vidět něco nového a hlavně něco tak úžasného, jako je vesmír.

„Asi budu zvracet,“ zamumlala Barča vedle mě asi po půl hodině.

„Ještě to chvíli vydrž, teď přijde pěti minutová nejhorší část a potom už si budeme jenom tak klouzat vesmírem a prohlížet si planety, planetky…“

„Jasně, plně to chápu. Jsem ráda, že jsi nás vzala sebou,“ usmála se.

„To byla samozřejmost. Měla jsem štěstí, že jsem ten leták našla já. Nevím, jak je tomu ve světě dospělých, ale my se s vyhlídkovou raketou do vesmíru ještě asi rok nepodíváme, takže je štěstí, že máme tuhle zkušební jízdu.“

„Nyní si můžete odepnout pásy a pomalu se přemístit do vyhlídkové paluby, odkud uvidíte vše. Prosíme, abyste zbytečně nemlátili do průhledných stěn, veškeré úmyslné škody způsobené během letu uhradíte po přistání zpět na Zem,“ domluvil hlas kapitána. Všude okolo mě nastal hluk, jak se všichni rychle zvedali a snažili se co nejdřív dostat ke kruhovým dveřím s malým okýnkem nahoře. Do druhé místnosti jsem se dostala až mezi posledními i přesto, že jsem seděla v první řadě, ale ten pohled stál za to. Místnost byla obrovská válcovitého tvaru, všechny stěny byly průhledné včetně podlahy a stropu. Opatrně jsem se pohnula a okouzleně sledovala dění pode mnou. Všichni byli tak uchváceni, že snad poprvé, co je znám byli všichni zticha. Jak moc bych si tu teď přála být s Alem. Aleš Zahradník snad nejhezčí kluk ze sektoru, ale měli jsme zakázáno se spolu jakkoli vídat pokud jsme spolu oficiálně nechodili, teda ne, že bych nechtěla, ale Aleš mě vždycky bral spíš jako mladší sestru. Já věděla, že já jeho miluju a milovat budu. Pode mnou proletělo nějaké vesmírné těleso a já sebou nepatrně cukla.

„Lidi, tady je nějaký tlačítko na občerstvení!“ vykřikl najednou Michal. Otočili jsme se k němu a opravdu, vedle Michalovy hlavy byly tři tlačítka a u každého byla nějaká tabulka. Odsud jsem je nedokázala přečíst, ale hádala jsem, že u každého tlačítka bude, k čemu slouží.

„Tak to zmáčkni, ne?“ ozvala se Verča. Michal natáhl ruku a pomalu ji sunul k tlačítku. Honza vedle něj protočil oči a předběhl ho, zmáčkl tlačítko a my zvědavě čekali, co bude dál. Místnost se s námi roztřásla a já díky svému strachu z výšek slabě vykřikla a nebyla jsem jediná. Petra stojící přede mnou se otočila a chytila mě za ruku. Když jsem si myslela, že se musí raketa úplně rozskočit, všechno přestalo a odnikud se objevil stolek uprostřed místnosti. Bylo na něm snad všechno, na co byste si dokázali vzpomenout, dokonce i…

„Šampaňský! Připijeme si!“ natáhl se Honza po láhvi. Jen jsem se usmála, některé věci zůstanou pořád stejné.

„Takže na naši Kači, díky který tady dneska všichni jsme,“ pronesla Verča. Usmála jsem se a spolu s ostatními pozvedla skleničku. Tenhle okamžik snad nemohlo nic zkazit. Asi se mi to zdálo, ale přišlo mi, že tohle není obyčejné šampaňské a navíc neubývá! Převzala jsem si láhev od Honzy a dolila si skleničku, opravdu z té lahve nic neubylo. Zatím jsem to ale nechala být. Učitelé nám málokdy dovolovali se k alkoholu byť jen přiblížit a utajit něco před dospělými bylo těžké, takže jsme od nich málokdy něco propašovali na pokoj.

„Zahrajeme si flašku,“ rozhodla Simča asi po čtvrté skleničce. Všichni jsme souhlasili a tak jsme začali hrát.

„Měsíc!“ vyhrkla jsem po další čtvrt hodině hry. Všichni jsme už byli alespoň trochu opilí a mně se trochu motala hlava, když jsem se zvedala, abych se podívala blíž na tu nádheru. Za chvilku jsme se dostali tak blízko, že jsem měla dojem, že kdyby nás a vesmír nedělily stěny, mohla bych si na Měsíc sáhnout.

„Nádhera,“ vydechla Denisa. Podlaha se se mnou zatřásla a já si byla jistá, že to není tím, že se mi motaly nohy. Podlaha se opravdu třásla! Chytila jsem se stěny, ale ruce mi po ní klouzaly dolů. Bylo to mnohem intenzivnější, než když se místnost třásla poprvé a hlavně to už trvalo o dost dýl.

„Co to, proboha, je?“ zamumlal David. Snažila jsem se zachytit alespoň nějakého bodu v místnosti, ale prostě to nešlo. Z ničeho nic jsem začínala špatně vidět a upadala jsem do jakéhosi spánku. Poslední na co si vzpomínám, byla ostrá bolest v plicích a neschopnost se nadechnout.

14. 10. 2085 12:00

Otevřela jsem oči a zmateně se rozhlédla. Ležela jsem na nějakém lehátku potaženém hebkou kůží, která mi připomínala srst tygra jenom místo černých pruhů byly zelené. Vedle mě na těch samých lehátkách leželi Lukáš, Honza a Denisa, všichni oddechovali a sem tam se ze spánku zavrtěli. Zajímalo mě, kde jsem a hlavně kde jsou ostatní. Pokusila jsem se vstát, ale nohy mě zradily a já se sesunula na kamennou podlahu. Zvláštní, necítila jsem se nijak zesláblá, ale nohy nesouhlasily. Znovu jsem se pokusila vstát a opírala jsem se o lehátko, druhý pokus byl o něco úspěšnější a já se, i když s větší námahou, vyškrábala na nohy. Pořád opírajíc se o lehátko jsem se rozhlédla po místnosti, všechno zde zřejmě bylo z nějakého kamene, stěny, podlaha, dveře i nějaký malý stůl stojící v rohu místnosti. Dobelhala jsem se ke dveřím a strčila do nich, s tichým cvak se otevřely a já hleděla na… jinou planetu? Bylo to neskutečné, jako vystřižené z nějakého starého sci–fi seriálu. Tmavá obloha skýtala pohled na pět jiných planet a v dálce slabě zářilo Slunce, vlastně ne Slunce, ale nějaká jiná hvězda. Pomalu jsem sklopila pohled, stála jsem na nějakém balkóně, okolo mě se tyčily vysoké budovy, co bylo, ale děsivé byla jejich podoba, všechny vypadaly úplně stejně, jako by je stavěl a navrhoval tentýž člověk. Opatrně jsem se vyklonila z balkónu, k zemi to mohlo být tak deset metrů, ale i to stačilo, aby se ozval můj strach z jakýchkoli vyvýšených prostor. Pode mnou byl všude písek a lidé, velká spousta lidí. Tolik lidí pohromadě jsem viděla naposledy před válkou, když jsem s rodiči navštívila New York. Pamatovala jsem si to živě, jakoby to bylo nedávno, všude spousta lidí, kteří někam pospíchali. Jakmile nastala válka, všichni se začali schovávat a když byl konečně konec, odřízli všechny do patnácti let od světa a vychovávali nás jen ti samí lidé. Proto mě tolik lidí pohromadě doslova vyrazilo dech. Někteří dokonce jeli na nějakých zvláštních tvorech. Mohla tohle být Země? Mohla se za těch pět let, co jsem ji neviděla tolik změnit? Mohlo dojít k něčemu, co k nám přiblížilo pět cizích planet?

„Derlo sen qvadra?“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem sebou trhla, nevšimla jsem si, že sem někdo přišel, opatrně jsem se otočila. Přede mnou stál snad dvou a půl metrový muž s ohnivě rudými vlasy a se zvláštním oblečením.

„Prosím?“ zeptala jsem se a pohlédla mu do zvláštně tvarovaných očí barvy noční modři.

„Arlundo mer satelos enak?“ zeptal se a povytáhl obočí. Tak tohle bude asi problém.

„Can you speak English?“ Na škole nás učili, že anglicky se domluvíme všude. Zřejmě se trochu spletli, protože ten muž se jen otočil a něco zakřičel do domu. Za okamžik už mu po boku stáli dva stejní muži a něco mumlali do jakýchsi vysílaček. Potom jsem zahlídla, jak další muži vynáší na balkon ještě malátnou Denisu, Honzu a Lukáše. Omámeně se kolem sebe rozhlíželi.

„Kam jsme se to dostali?“ zeptal se Honza.

„Přežili ostatní?“ vyhrkla v tu samou chvíli Denča a všechny pohledy se upřely na mě. Najednou jsem si uvědomila, co se stalo, nějak se nám porouchala raketa, my jsme zřejmě měli štěstí a dostali se sem, ale co ostatní? Museli… museli někde ve vesmíru… Nedokázala jsem na to ani pomyslet. Do očí se mi draly slzy, Verča s Barčou a ostatní, neznala jsem sice svou novou třídu nijak dlouho, ale to na tom nic neměnilo. Já je zabila!

„Murlo sen retoror orlo denuš,“ řekl jeden z mužů a usmál se na mě. CO?

Po nějaké chvíli na balkóně přistála nějaká miniraketka. Bylo mi to všechno úplně jedno. Kdybych nikdy nenašla ten pitomý letáček, kdybych…

„Skvěle, nastupte si do lodi, převezeme vás zpět,“ ozval se autoritativní hlas a já se nechala ostatními dotáhnout do rakety. Muž z rakety ještě prohodil několik svět s muži na balkóně a potom si nastoupil k nám do rakety. Řekl nám několik, zřejmě utěšujících frází, ale já ho nevnímala. Nevnímala jsem nic okolo sebe, jen neutuchající bolest, která se mi rozlévala uvnitř těla a nutila mě k vzlykům a slzám. Stočila jsem se do kouta a přála si jen jedno: vrátit čas.

„Jsme tady!“ probral mě z letargie Lukášův nadšený výkřik a já pohlédla do jeho usměvavé tváře, která se postupně měnila na zděšenou, když si okýnkem rakety prohlížel okolí. Neodolala jsem zvědavosti a sama vykoukla z okýnka nejblíž ke mně. To, co jsem viděla mi doslova, vyrazilo dech. Spousta totožných ulic, v každé ulici vždy dvě řady domů naproti sobě, jedna jakoby vystřižená ze středověku a druhá dokonale moderně zařízená, domy měly vchody do ulic, které ale zely prázdnotou. Uvědomila jsem si, že jsme zřejmě přistáli na nějakém náměstí a okolo nás sem tam prošli úplně odlišné skupinky lidí. Jedni na sobě měli hadry a druzí byli špičkově vyfiknutí. Ohromeně jsem zírala z okýnka a zapomněla i na mou bolest, dokud se neotevřely dveře a muž nezavelel „ven“. Vyšla jsem a oslnilo mě denní světlo. Rozhlédla jsem se po náměstíčku a první, co upoutalo mou pozornost, byla žena se džbánem v ruce, vypadala totiž jako Petra jen o několik let starší, ale to přeci nemohlo být možné. Jenže bylo, byla to Petra a právě si nás všimla, rozeběhla se k nám a silně mě objala. Nebyla jsem schopna jakékoli reakce a jen jsem na ni zírala. Znovu jsem se rozhlédla a poznávala čím dál více lidí, všichni to byli mí bývalí spolužáci nebo lidé ze stejného sektoru. Dokonce většina těch, které jsem považovala za mrtvé. Všichni nás zdravili, vlastně ne všichni, někteří hlavně ti se strašným oblečením se odvraceli a odcházeli.

„Co to má znamenat?“ zeptala jsem se Verči, se kterou jsem se uvítala hned po Petře.

„Pojď se mnou domů, všechno ti vysvětlím,“ zamumlala.

„To je Barča!“ vyhrkla jsem, když jsem spatřila svou nejlepší kamarádku v obnošených a špinavých hadrech za ruku vedla nějakého malého blonďáčka a i ona vypadala o několik let starší. Rozeběhla jsem se k ní a neskutečně se mi ulevilo, že ji vidím. Ona se na mě však jenom podívala prázdnýma očima, které kdysi bývali ozdobou jejího obličeje, a jen ten pohled mě přinutil zastavit se. Nedokázala jsem to pojmenovat, ale něco ve mně zmrzlo. Jakoby se z Barčina obličeje vytratil život, chvíli se mi ještě dívala do očí, pak se ale otočila a táhnouc za sebou chlapce zašla do jednoho z malých starých domů. Nezmohla jsem se na jakoukoli reakci, jen jsem zírala a nechala se odtáhnout Verčou do přepychově zařízeného bytu.

„Tak co se děje?“ zeptala jsem se, když přede mě postavila kouřící čaj a sama si sedla naproti mně do modrého křesla.

„Je toho strašně moc. Uprostřed letu jste vy čtyři zmizeli a nikdo nám nic nechtěl říct, ale bylo jasné, že vědí, co s vámi je, protože je to vůbec nepřekvapilo. Vrátili nás zpět na Zem, nechali nás dostudovat a potom nás poslali za zbytkem do sektoru číslo 7, nevím podle čeho, ale nějak nás rozdělili na dvě rozdílné skupiny. Jednu poslali do těch malých domků, a zatímco my máme každý pro sebe celý byt a můžeme si svobodně vybírat, s kým budeme žít, oni žijí celá rodina v domečku, který má tři místnůstky a Rada jim vybírá partnery a řídí v podstatě celý jejich život. Život tady je strašně vzdálený životu, který jsme žili před válkou. Chudí, nebo Vyřazení, jak jim říká Rada, většinou musí pracovat pro Bohaté, nebo jiným slovem Vyvolené. Vás čtyři podle něčeho zařadili mezi Vyvolené a nám řekli, že vám máme nechat čtyři volné byty, protože se jednou vrátíte. Samozřejmě většina z nás po čase ztratila naději, ale dnes deset let na den přesně po tom letu jste se vrátili. Jednou týdně máme právo navštěvovat jiné sektory, hlavně tedy rodiče. Neumíš si ani představit, jak hrozné je koukat se na tu nerovnoprávnost, Barču donutili, aby si vzala Havlíka, chápeš? Úplně ji to vzalo, po tom co jste zmizeli, na tom byla dost špatně, ale když se dozvěděla tohle bylo to ještě horší. Ani nemluvím o Alešovi, schválně chtěl opakovat ročník, aby na Tebe mohl čekat spolu s námi a když ho potom zasnoubili s Dominikou Marletovou, tak se vzpíral tak dlouho, až…“ Verča se po dlouhé době odmlčela a sklopila pohled k hrnečku.

„Až co?“ zeptala jsem se zděšeně. Nemohla jsem uvěřit ničemu, ničemu, co mi tady vyprávěla. Nechápala jsem, jak se mohla Země tak strašlivě změnit, jak tohle mohli lidi dovolit. Nebo už to takhle opravdu bylo předtím, než jsme odletěli, jen jsem tehdy nebyla schopna to vidět?

„Zabili ho,“ zamumlala se stále sklopenou hlavou.

-----

Povídka patří mojí nové třídě, která mě před půl rokem skvěle přijala, mojí bývalé třídě, která mi moc chybí a Helče s Martinem za jejich nekonečnou trpělivost s mou neschopností najít si čas na většinu z našich akcí :D...;))

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné