OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Žiju, protože nenávidím

22.08.2009 (14:00) • evee • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1251×

Nenávidět je mnohdy větší rozkoš než milovat.

Jsem Danny. Nic víc vám o mně neřeknu. Víc toho ani nevím. Zbavila jsem se starého života, spálila mosty a teď si užívám. Jiná země, jiné jméno, jiná minulost. Jako pokaždé, když se něco zvrtne.

Je červenec. Tentokrát se jmenuji Daniela Darcyová. Jako matka za svobodna. Matka, jediná osoba, která mě kdy doopravdy milovala. A doplatila na to. Když zemřela, otec se mě chtěl zbavit. Moc jsem mu ji připomínala. Tím, jak jsem vypadala, jak jsem se chovala a čím jsem byla. Nikdy si nechtěl připustit, že matka byla jiná. A on ji umořil k smrti. Pamatuji si to jen matně, ale ten okamžik, kdy matka zemřela díky zlomenému srdci, si pamatuji jasně.

Elliot Swann.

Nikdy bych nepřijala příjmení Swannová. Na to jsem byla moc hrdá. A hrdost byla to, co se v linii Swannů nosilo. Swannovská hrdost.

Zbavil se mě otřesným způsobem. Prostě mě odvezl k jeho chlapcům, což byla a je jeho malá soukromá jednotka bodyguardů, sirotků, kterých se ujal a cvičil je od jejich dětství, aby se mě prostě zbavili za něj. Aby si se mnou pohráli a potom mě zabili. Bylo to pohodlnější než vyřizovat papíry ohledně zřeknutí se péče, tedy jestli něco takového existuje. Hoši chybili. Byli moc slabí na to, aby mě zabili. Bezbrannou, sedmiletou holčičku s neuvěřitelně velkýma světle modrýma očima. Posadili mě do auta a odvezli mě někam hodně daleko. Jak jsem řekla, udělali chybu a teď všichni zaplatí. Včetně Elliota. Ten taky udělal chybu.

Ale změnila jsem se za tu dobu, co mě neviděl. Už nevypadám jako ona, ale jako ON, Elliot. Dlouhou dobu mě neviděl a bude to pro něho překvapení, až mě uvidí.

Na malém stříbrném mobilu volím kombinaci čísel, které si pamatuji už od mala. Nikdy se nezměnila. Vyzvání mi pomalu leze na nervy. Tůt, tůt.

"Swann and Swann Recording, přejete si?" vysoký ženský hlas se mi zarývá do mozku a celý ho důkladně provrtává.

"Dobrý den," zašvitořím, "Mohla bych mluvit s panem Swannem?"

"Mohla bych vědět, kdo volá?"

"Daniela Darcyová," oznámím ji. Víc nepotřebuje vědět. On ale musí.

"Moment, prosím."

Klapnutí telefonu. Opatrně otevírám lahvičku s lakem na nehty.

"Elliot Swann, prosím."

"Dobrý den, pane Swanne, tady je Danila Darcyová. Jsem si jistá, že mě znáte, ale nemůžete si vzpomenout, kdo jsem. Mohli bychom se sejít?"

"Heleďte, vážená slečno Darcyová, opravdu netuším, kdo jste, a taky nevím, proč bych se měl s vámi sejít."

"Víte co?" zafuněla jsem do telefonu. První nehet jsem měla nalakovaný a s ním všechno okolo. "Byl špatný nápad vám volat. Ale bylo zase milé vás slyšet, otče," zavrčela jsem a zavěsila. Víc jsem nemusela říct. Poznal, kdo jsem, i když mu to notnou chvíli trvalo.

***

Daniela Darcyová. Šikovně zvolené jméno. Musela vědět, že si nakonec vzpomenu. Darcyová. Její matka se tak jmenovala za svobodna. I ona. Moje malá Darcy. Holčička, kterou jsem kvůli své vlastní blbosti nechal zabít.

Řekl jsem, že jsem ji nechal zabít? Má být mrtvá, nebo ne? Tak kdo mi to sakra volal? Kdo ví, že Darcy navždy zmizela? Snad jen mi chlapci, ale ti by nikdy nikomu noc neřekli.

A i kdyby byla živá, musí mě nenávidět. Ani netuším, jak by dnes vypadala. Když jí bylo sedm, vypadala jako ONA, její matka a moje manželka. Kdo ví.

Asi bych té ženě měl zavolat zpátky a sejít se s ní. Co by po mě mohla chtít. Zněla mladě. A když si s sebou vezmu i chlapce, nic se mi nemůže stát.

Mačkám tlačítko a vytáčím poslední přijaté číslo. A teď jen čekat.

***

Věděla jsem, že se ozve. A teď mi volá. Dávám si načas. Nikdo mě nebude vyrušovat od lakování nehtů.

"Darcyová, prosím."

"Dobrý den, omluvte mě, že vás ruším. Kde a kdy byste si tu schůzku představovala."

"Uvidíte," šeptnu a okamžitě hovor ukončuji. Vypínám ho, otevírám, vysunuji sim-kartu, kterou rozstřihuji na dvě poloviny a házím do koše. Už nikdy nebude volat na tohle číslo. Měla bych si dvat větší pozor.

Pohrávám si se zaměstnaneckou kartou jeho společnosti. Poctivě ukradená, upravená a vyrobená. Moje fotka, smyšlené jméno i pozice.

Elishabeth Lewisová, asistentka ředitele distribuce.

Někde možná nějaké Elishabeth Lewisová žije a vykonává tuhle práce, ale momentálně mi poslouží jako krytí.

Oblékám si černé tílko, před to bílou košili a černé kalhoty. Do kabelky zastrkuji malý Colt Junior. Kdyby se pokusil udělat nějakou kravinu, jak ho znám. Vlastně neznám. A vyrážím.

Budovu Swann and Swann Recording najdu docela rychle. Několik dní jsem ji sledovala a pídila se po informacích, jak se dostat bezpečně do budovy. V hale byl vrátný, vlastně dva. Vždy po dvou hodinách přicházeli další dva, aby se vystřídali a tak se to opakovala pořád dokola. Celkem dvanáct párů vrátných. Potom se musím dostat do nejvyššího patra, kde má Elliot kancelář. A tam jsou také jeho chlapci. Každý v jednom rohu jeho kanceláře a jeden přímo u něj. Dělají mu asistenty, bodyguardy, prostě holky pro všechno. Stačí je buď vyřídit, nebo počkat na okamžik, kdy je Elliot pošle do kantýny na oběd. A pak s ním můžu mluvit. O samotě. V přítomnosti dvou černobílých, zvuknepřenášejících kamer. Dole si budou myslet, že jsem něčí asistentka nesoucí nějaké papíry.

Kolem vrátných to jde lehce. Mávnu na ně vyrobenou průkazkou a oni mě pouští dovnitř. Mačkám tlačítko výtahu a přeji si, aby přijel rychle, dokud si někdo nevšimne, že tam nemám co dělat. Znáte lidi. Výtah přijel a dveře se otevřely. Nastupuji a bouchnu do knoflíku s čísel dvacet čtyři. Patro mého otce.

Tři, dva, jedna. Cink. Dveře výtahu se s tím hnusným zvukem otevírají a já se pomalu rozkoukávám. Dlouhá chodba lemovaná zlatými a diamantovými deskami končící dveřmi. Napravo je kancelář Charlieho, nalevo Billova. Za dveřmi sedí za docela malým skleněným stolem Elliot. Za ním jsou dvě malé kanceláře pro Richieho a Paula. A za dveřmi k Elliotovi sedí Jack. Všem jeho strážcům je o dvacet víc než předtím. Nevím, jak zareagují, když mě uvidí. Elliot si náš malý rozhovor nechal pro sebe. Jen jim prostě řekl, že je potřebuje u sebe.

Stojím u dveří a přemýšlím, jestli mám zaklepat nebo vtrhnout dovnitř. Klepu. Vždycky klepu.

"Vstupte," ozývá se zevnitř hlas, ale ne mého otce. Že by tam byl někdo třetí? Možná je to jen Jack. Jeho hlas se za těch dvacet let změnil. Pořád si pamatuji to jeho sladké: "A teď zůstaneš tady, beruško," když mi do dlaně vtiskl malou dřevěnou berušku. "Rozumíme si?"

Tenkrát jsem se usmála a přikývla. Víckrát jsem ho neviděla.

"Přejete si?" ptá se mě vysoký, černovlasý muž v černé kvádru. Je to Jack, na ty skoro černé oči bych nikdy nezapomněla. "Pan Swann tu momentálně není."

Přikývnu na srozuměnou. "Počkám." Neodolám a zeptám se ho. "Jak se vede, Jackie."

Nadzvedne obočí. Miluji chlapíky, kteří umí nadzvednout jedno obočí. Sáhnu do kapsy a vytáhnu malou dřevěnou berušku. Vytáhnu ji, naposledy ji políbím a položím mu ji na stůl.

"Tohle je myslím vaše," zašeptám.

Vezme dřevěnou hračku opatrně do dlaně a prohlédne si ji. Zavrtí hlavou.

"Kdysi jsem ji dal jedné malé holčičce." Položí ji zpátky a konečně si mě uráčí prohlédnout. Usmívá se a prsty klepe o desku stolu.

"Můžete jít, prosím, sem?" řekne do domácího telefonu. "Nevadí ti to, že ne, princezno."

Zavrtím hlavou. Dveře za Jackem se otevřou a z nich vyjde Paul, po něm Richie. Po jemném zaklepání do kanceláře vpadnou i Charlie s Billem. Všichni čtyři se posadí na koženou sedačku u stěny a čekají, co z Jacka vypadne.

"Hej, kdo je to, Jackie?" zeptá se ho nedočkavě Charlie.

"No tak, Jackie, kdo je to?" položí tu samou otázku i Paul.

Sundám si obrovské sluneční brýle, které jsem měla doposud na obličeji a prohlédnu si je. Ani jeden se nezměnil. Možná jen ztaťkovatěli. Se divím, že to Elliot dovolil.

"Pánové," začíná Jackie, "myslím, že tuhle princeznu znáte."

"Jackie," ozve se čtvero různých hlasů. "Neokecávej to."

"Jsem Daniela Darcyová," řeknu. Stejně jim to nic neřekne. Hodím jim průkazku se jménem Elishabeth Lewisová.

Nečekaně se otevřou dveře do chodby s výtahem a mezi nimi stojí Elliot. Hledí na pět mužů a jednu dospělou ženu.

"Mohl bych vědět, co se tu děje, Jacku, pánové? Proč nepracujete a vykecáváte tu s touhle ženou."

Neví, že jsem to já. Stojím k němu otočená zády.

"Ahoj, taťko," špitnu. "Zdravím tě z pekla."

***

"Ahoj, taťko. Zdravím tě z pekla." Tahle věta mi pořád zní v uších a nechce odeznít.

Darcy, moje malá Darcy se tolik změnila. Jen ty oči jí zůstaly. Velké, světle modře poměnkové se spoustou smutku.

Charlie, Bill, Paul a Richie se na ni dívají a nechtějí uvěřit slovům, které mi řekla. Jack se jen nepokojně ošívá.

"Slyšeli jste, nebo ne? Pozdravte moji holčičku." Už mám zpátky svůj starý hlas. Panovačný, plný zloby.

Čtyři muži na něj hleděli s nevyřčenou otázkou v očích.

"A to, že jste mi lhali, si s vámi potom vyřídím." Usazuji se do svého křesla za malým skleněným stolem a přejíždím pohledem z jednoho na druhého. Darcy je duchem nepřítomná. Jack se pořád ošívá. Nemůžu uvěřit, že nedokázali splnit takový lehký úkol. Byl bych ho udělal sám, ale nemám rád krev na mých rukou. Skutečnou ani metaforickou.

***

Už mě to nebaví. Jeden se díváme na druhého. Je čas vytasit se s mou nejlepší zbraní. Urazil mě. Chtěl mě nechat zabít, to jsem mu neodpustila, ale alespoň jsem se dostala do lepší rodiny, než byla ta jeho. Ale teď mě nehorázně urazil. Dělal, jako by se nic nestalo. A to mě štve nejvíc. Dělá, jako by nikdy nenaplánoval mou vraždu, jako bych byla jeho malá milovaná dceruška a jako by mě každý jednotlivý rok z těch dvaceti, co jsem ho neviděla, bezmezně miloval.

"Proboha, tolik bezmezné lásky mezi námi dvěma," prohodím ironicky. Sleduji, co to s ním udělá. Nic. "Vůbec ses nezměnil. Jsi pořád takový, jakého si tě pamatuji, i když je to dvacet let. Kasandra to řekla dobře, neměla jsem tě vyhledat. Působím si tím jen problémy a za to mi to nestojí." Otevírám kabelku a vytahuji z ní opatrně mého malého milovaného Juniora. Namířím na Elliota.

"Věděla jsem, že jsi hajzl, ale nemyslela jsem si, že tak velkej."

Jen co jsem na něj namířila, mířilo na mě pět různých zbraní.

"No tak, hoši," utahuji si z nich. "Tak střílejte. Aspoň teď byste mě mohli pořádně zastřelit, když jste to neudělali tenkrát."

Kontrolují mě pohledem. Elliot sedí ve své židli a nic nedělá. Jako by mu bylo jedno, co se stane.

Čekám jen na jednoho člověka, nebo bych spíš měla říct posla. Ještě nepřišel. Ale přijde. Cítím to.

Otevřenými dveřmi, které se nikdo neuráčil zavřít, vchází do Elliotovi kanceláře vysoká postava zahalená v černém plášti s kapucí. V obou rukách drží Berettu. Zatím je má sklopené k zemi. Vím, co to znamená. Ještě nepřišel čas, musím počkat. Jack kroutí hlavou.

"Něco se ti snad nelíbí?" ptám se ho.

Usmívá se. "Koho chceš s tou tvou velkou zbraní zastřelit, beruško?" K jeho pošklebkům a smíchu se přidává i Bill.

Postava v černém zvedá jednu hlaveň a míří jí na Jacka. Druhou namiřuje na Billa. Kroutím nad tím hlavou.

"Něco se ti nezdá, kotě?" prohodí Charlie.

Smrt odkloní zbraň od Jacka, podrbe se s ní na hlavě a míří na Charlieho. Bože, proč jsem musela narazit na takovou natvrdlou Smrt zrovna já.

Černá Smrt si to rozmýšlí. Obě dvě hlavně směřují na Elliota. Vím, co musím udělat.

"Sbohem, Elliote Swanne," šeptám a mačkám spoušť miniaturní zbraně. Pro jistotu ji stisknu ještě jednou.

Teď Smrt ukazuje na Paula, který stihl vystřelit, ale nestrefil se.

"Špatná nápad, Paule." Z rukávu mi vyjíždí hůlka. Chladivé dřevo se rychle ohřívá v mé dlani. Šeptám smrtící kletbu. Paul nestačí zareagovat a klátí se k zemi s mrtvým výrazem. Dva pryč, čtyři zbývají.

Postupně si i ti klátí k zemi. Pouze Jacka si nechávám nakonec. Můj Jackie. Měl tušit, že jsem něco extra. Výjimečná.

Chudák, má v očích šokující výraz.

"Řekni mi sbohem, Jackie."

Nikdy se nedozví, že jsem se do něj jako sedmiletá zamilovala a miluji ho pořád.

Jedna rychlá Avada a Jack se klátí k zemi. Vypadá, jakoby spal. Pomalu se k němu přibližuji. Mám strach, že by oživl, což je nemožné.

"Miluji tě, Jackie," šeptám.

Smrt kroutí hlavou a pak nemilosrdně míří svými pistolemi na mě. Vím, že to muselo přijít.

"Sbohem."

A pak už jen tma a ticho.

Když do kanceláře vtrhla ochranka, byla jsem stále tam. Můj duch seděl za skleněným stolem a čekal na ně. Neviděli mě. Ten mladší se dokonce pozvracel. Nevím proč, tolik krve tam zase nebylo. Většina se vpila do černých obleků. Ale čpělo to tam střelným prachem a nezaměnitelným kovovým pachem krve.

"Podle všeho střílela ta žena," řekl kapitán Slown. Nechápavě zavrtěla hlavou a podíval se na svého kolegu a na přítomného patologa. „Viděli jste někdy něco takového, pánové?“

Patolog se usmál. „Je to horší než 2147.“ Zmínil jeden jejich minulý společný případ. „Tenkrát jsem aspoň věděl, že všechny oběti zastřelil mistr sám, ale teď? S jistotou můžu říct, že ona, pan Swann a jeho společník byli zastřeleni. O smrti zbývajících čtyř pánů nemám ani páru. Žádné známky násilí, střelby nebo otravy.“

„Proboha,“ zaklel kapitán Slown. „Kam to ten dnešní svět spěje?“

Autor: evee, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Žiju, protože nenávidím: