OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Žiju v Lidicích a děkuji Bohu, že v roce 2012

14.06.2012 (13:00) • Aliska • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 949×

V mých povídkách můžete často narazit na utrpení, strach a bolest. Žiju v Lidicích a dnes jsem poznala to pravé utrpení. Ten pravý strach a tu pravou hrůzu. Dnes mě šokovala, omámila, rozdrtila. Dnes, 10. 6. 2012. Sedmdesát let od vypálení Lidic.

Denně procházím kolem Lidického památníku. Denně cítím ten smutek a chmur, ale dnes to bylo jiné. Šla jsem a necítila jsem nic neobvyklého. Byl večer, téměř noc a v památníku jsem byla skoro úplně sama. Šla jsem a nedokázala pochopit pojem: Cítila jsem smrt, cítila jsem utrpení... Jak v souvislosti s touto událostí lidé často říkají. Ovšem potom na mě narazila jakási vlna. V jedné vteřině jsem to cítila. Utrpení lidí. Smrt. Otáčela jsem se a moje mysl viděla černé postavy. Všude kolem mě, rozestavěné po celé ploše. Moje oči nikoliv, ale mysl ano. Nechtělo se mi plakat, utíkat... Chtělo se mi proniknout. Proniknout do minulosti. Vidět, co se těm ubohým lidem stalo. Zabránit tomu...

Všechno jsem to cítila. Povrchně, ale cítila. Cítila jsem, jak mi to všechno naráží do kůže a jak se to všechno kolem mě točí. Hlavou mi znělo to, co jsem si o vyhlazení Lidic četla. Jakoby mi to mysl předčítala...

Starosta byl přinucen vydat veškeré obecní cennosti a obyvatelé začali být po půlnoci vyváděni ze svých domovů. Muži starší patnácti let byli shromažďováni ve sklepě a chlévě Horákova statku. Všechny cennější věci, koně, dobytek, zemědělské stroje apod., byly shromažďovány a odváženy do sousedního Buštěhradu. Ráno desátého června 1942 se na místo osobně dostavil K. H. Frank, aby dohlížel na likvidaci obce. Ženy s dětmi byly nejprve nahnány do místní školy, za úsvitu pak autobusy převezeny do tělocvičny kladenského gymnázia. Mezitím byly zdi stodoly v sousedství Horákova statku obloženy slamníky a matracemi (proti odraženým střelám) a přichystána popravčí četa. Lidičtí muži byli posléze vyváděni ve skupinách (zprvu po pěti, pak po deseti) na přilehlou zahradu a tam stříleni. Celkem jich na tomto místě bylo povražděno 173. Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Všechny domy včetně školy, kostela a fary byly polity benzínem a podpáleny.

Na chodnících ležely věnce. Z Peru, Albánie, Slovinska, Slovenska, Pražského hradu... Nevím, jestli to cítili všichni, nebo jenom ti, co zde pravidelně chodí, ale cosi mě na tom místě drželo. Cosi mě i přes tu úzkost nutilo zůstat. Koukat na zeď, u které popravili desítky mužů... Musela jsem si prohlížet sochu dětí... Mysl mi zaplnily obavy, že se někdy něco takového bude opakovat...

Na Kladně byly lidické děti po tři dny zkoumány, nakolik jsou z „rasového hlediska“ vhodné k „převýchově“. Tři byly vybrány hned na Kladně, dalších sedm dětí mladších jednoho roku bylo předáno německému sirotčinci v Praze-Krči, ostatních 88 bylo převezeno do Lodže (polsky Łódź, německy Lodsch, v listopadu 1940 Němci město přejmenovali na Litzmannstadt), kde z nich bylo k poněmčení určeno dalších sedm. Zbývajících 81 dětí bylo druhého července 1942 převezeno do nedalekého vyhlazovacího tábora Chełmno (německy Kulmhof) a tam, pravděpodobně ještě téhož dne, usmrceno výfukovými plyny ve speciálním vyhlazovacím automobilu. Dodatečně bylo na smrt do Chełmna posláno ještě jedno ze tří dětí vybraných k poněmčení hned na začátku. Po válce se přeživší děti s vynaložením velkého úsilí podařilo v německých rodinách a ústavech vypátrat a navrátit jejich příbuzným, bylo jich však pouze 17.

Žiju v Lidicích a děkuji Bohu, že v roce 2012...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Žiju v Lidicích a děkuji Bohu, že v roce 2012: