OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » 1. Vůně sena

03.08.2009 (17:01) • Luna • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1121×

VŮNĚ SENA

Bolest, která trvá

Vyběhla z bárku naboso, mířila rovnou do stají, protože věděla, že tam určitě najde osedlaného koně. Celý svět jí lezl na nervy. Potřebovala se rychle nějak rozptýlit, protože měla pocit, že se každou chvilku zhroutí. Naskočila na obrovského hnědáka. Nakopla ho do slabin. „Sally!“ nevnímala naštvané volání svého bratra, který si hřebce právě připravil pro práci. Hnala koně jako šílená. Doufala snad, že svým starostem uteče? Temný stín trápení ji nepřestával pronásledovat. Cítila na sobě tíhu zklamání. Bolest zlomeného srdce. Přebrodila řeku a dál pobízela zvíře k nedalekému srubu. Kdysi ho postavili její bratři, aby měli kam chodit s holkama. Ona si ho oblíbila z jiného důvodu. Bylo to jediné místo, kde nacházela klid a soukromí. Sesedla. Unaveně se položila do šťavnaté zelené trávy. Široký kovbojský klobou si narazila do čela a mezi zuby si strčila stéblo metlice. V očích jí už delší dobu pálely slzy, které se pravé prodraly ven a razily si cestu po její jemné tváři. Před několika minutami se dozvěděla, že se její životní láska bude ženit.

Ron Savage. To bylo TO jméno, které ji nikdy nenechávalo chladnou. Jméno, kvůli kterému nemohla spát. Jméno divoké a nespoutané tak, jako jeho nositel. Nenáviděla ho z celé své duše, ale ze srdce ho milovala. Vysoký černovlasý, chlap jako hora. Ronovi bylo před měsícem osmatřicet. Jeho tmavé vlasy a čokoládové oči ji okouzlily hned první den, kdy ho spatřila. Často k nim jezdil jako pomocný honák. Seznámili se už když byla malá holka, tenkrát mu ještě říkala strejdo. Jenže ta malá bláznivá puberťačka během několika let vyrostla. Ošklivé kačátko se změnilo v nádhernou labuť, labuť která se do strýčka Rona zamilovala ... Všechno mezi nimy začalo naprosto nevinný popichováním. V den jejích osmnáctých narozenin se něco změnilo...

Vzpomínky

Slavnostní večeře začala. Sally se v rodinných oslavách příliš nevyžívala, natož když se to týkalo jí samotné. Nípala se vidličkou v jídle, duchem nepřítomná. Vůbec neměla chuť. Všechny ty dárky, které dostala, byly naprotsto dokonalé. Největším překvapením bylo nové westernové sedlo. Pohodlnějí posezeníčko na hřbetě ještě nezažila, přesto jí náladu kazila jedna věc, osoba. Nepřijel. V mysli se jí vířily černé myšlenky, jestli se mu náhodou něco nestalo, měl přeci dorazit před večeří... opřela se spánkem o dlaň a dál si kreslila obrázky do kaše. „Sally?“ oslovila ji starostlivě máma, ale nevnímala ji. „Sally,“ zvýšila hlas, takže sebou dívka trhla. Rychle rozmazala R, které bez přemýšlení nakrelila do talíře. „Co je? Nelíbí se ti dárky?“ „Ne, dárky sou super,“ odpověděla až příliš horlivě. „Sally, řekni co tě žere?“ navezl se do ní okamžitě brácha, tušil, co se snaží skrývat. „Drž hubu Tome,“ okřikla ho. „No tak, to se musíte hádat i dneska?“ „Ještě ne...“ než stačil Tomas dokončit větu, nakopla ho Sally do holeně. Všimla si, že jen na okamžik zadržel dech, bez dalších komentářů si strčil do pusy plnou lžíci.

Příjezdová štěrková cesta zavrzala pod koly přijíždějící Navary. Zvuk jeho auta by poznala kdekoliv. Sally se zatajil dech. Každá buňka jejího těla se radovala, měla chuť zakřičet: „Přijel, nevykašlal se na mě!“ díky bohu nebyla natolik šílená, aby to uskutečnila. Bratři by si z ní jinak utahovali až do konce života. Dveře auta se sotva slyšitelně zabouchly. Pak zaregistrovala další zvuk. Mnohem hlasitější a zajímavější. Ržání se rozlehlo planinou. „Má novýho koně!“ vykřikla nadšeně. „Sall, nejdřív se najíme,“ všechno marné, než stačila Dianna (její matka) dokončit větu, Sall vyběhla z domu ven. „Rone!“ vypískla nadšeně, teď to vážně přehnala, ale co, jiskřičky v jejích očích by radost tak jako tak prozradily. „Sall?“ otočil se na ní s mírně udiveným výrazem. „Seš rok od roku krásnější,“ špitl a spiklenecky na ní mrknul. Dívce se okamžitě nahrnula krev do tváří. Otočila raději pohled směrem k přívěsu. „A já si bláhově myslel, že si vyběhla kvůli mně,“ velice se bavil tím, že ji popichoval. „Pchee,“ uculila se a netrpělivě přešlápla. „Tak už ten přívěs otevři!“ vyhrkla nedočkavě. „No, v něčem ses nezměnila vůbec,“ zasmál se vesele. „Tak ho vyveď, otevřu ti.“ Sally ani nečekala na jeho svolení a už se malými vrátky v přední části přívěsu protáhla dovnitř. „Bože,“ vydechla nadšeně. „Rone, ten je nádherný,“ poplácala statného bělouše po svalnatém krku. Zvíře se mírně vzepřelo jejímu doteku. „Je divoký?“ hlas se jí chvěl vzrušením. „No, ještě jsem neměl čas se mu pořádně věnovat.“ Nastavila zvířeti ruku, aby si ji očichal, viditelně ho to uklidnilo. Plošina dopadla na cestu, zvedla mírný obláček prachu. Sall odvázala koně a pomalu k němu přikročila. Evidentně nehodlal ustoupit tak snadno. „Nechce se mu ven,“ zamumlala polohlasně. Když se zamračila, mezi obočím ji naskočila drobná vráska. „Se ukaž,“ poškádlil ji znovu Ron. „Nechce se mu ven, nechce se mu dovnitř, nechce se mu spolupracovat,“ z jeho tónu vycítila rozhořčení. „Jak se jmenuje?“ její hlas byl tak tichý, konejšivý, omotal se kolem obou „hřebců“ jako hedvábí. Tenhle dar jí Ron opravdu záviděl, způsob jakým ovládala svou intonaci uklidnil i to nejdivočejší zvíře. Na okamžik se zasnil. „Rone?“ mírně ho okřikla, takže ho vytrhla z přemýšlení. „Chaos,“ to jméno vystihovalo i stav jeho vlastní mysli. „Je skoro jako moje neteř!“ okřiknul se v duchu. Pak už nevnímal nic krom jejího nesrozumitelného, přesto sametového švitoření. Kůň vycouval z přívěsu krotký jako beránek. „Šikovný chlapík,“ zašeptala a poplácala zvíře po šíji. „Takhle se to děla,“ triumfálně se postavila na špičky, aby se udělala o něco vyšší. „Chceš ho rovnou ustájit?“ laškovně zvědla jedno obočí. „To snad zvládnu sám,“ natáhl se pro opratě, ale kůň se vzepjal na zadní. „To vidim,“ oplácela mu všechno stejnou měrou. „Nemá mě rád,“ procedil naštvaně skrz zuby.

Ve dveřích do domu se mezitím zvědavě shromáždila celá rodina. „Copa Rone? Nekamarádí se s tebou?“ chechtal se Frank, druhý ze Sallyiných bratrů. „Haha, vážně vtipný,“ odsekl a popadl pevně uzdu a stáhnul koně k zemi. Svaly na rukou se mu tak napjaly, že Sall okamžitě napadlo, jestli jestli to rukávy jeho košile vydrží. Násilím táhl zvíře za sebou, to se stále vzpíralo. Kopyta se mu zarývala hluboko do země. Nakonec to hřebec vzadl a nechal se pokojně odvést do boxu. Poté ustájil i druhého, ochočeného hřebce. Sall se mezitím vrátila ke stolu a s chutí se pustila do jídla. Ron si ještě zaparkoval auto, pak přišel do domu. Choval se tam jako doma. Bez otálení se posadil ke stolu, jediné volné místo bylo právě vedle Sally, a nechal se naložit pořádnou porci. Po té dlouhé cestě mu pěkně vyhládlo. Pod stolem se několikrát „náhodně“ dotkly koleny, při každém letmém zašustení látky jejich ryflí, by se v Sall krve nedořezali.

Po večeři se Sall s Tomem pustili do uklízení nádobí. „Sall, vykašli se na to,“ naléhal na sestru. Myslel to s ní dobře, nechtěl, aby se kvůli Ronovi zbytečně trápila. „Nevim o čem mluvíš,“ odsekla. „Je pro tebe moc starej, kdy to si konečně uvědomíš.“ „Dej mi pokoj Tome,“ sykla, dál už se o tom nebavili, protože do kuchyně přišel jejich otec. „Zlato, uděláš nám kávu viď,“ nebyla to otázky, ale pouhé konstatování, pohladil dceru po vlasech a otevřel šuplík, ve kterém si schovával cigarety. „Tatí...“ odmlouvala otráveně. „Mám dneska narozeniny, to znamená, že nevařím kafe,“ psí oči na taťku většinou zabírali, dneska to nějakou záhadou, asi špatným postavením hvězd, nevyšlo. „Dobrej pokus,“ ušklíbl se Hanry, poslední, nejstarší ze sourozenců a hladově otevřel lednici. „To snad není možný, že máš ještě hlad,“ šlehla po něm nevěřícně pohledem. „Jsem ve vývinu,“ očka mu vesele zazářila, když objevil šišku loveckýho salámu. „Spíš máš tasemnici,“ konstatovala pohoršeně Sally a dala vařit vodu.

Do obýváku se vrátila s podnosem s kávou. Vzala si svůj šálek a nechala na ostatních, jak si to rozeberou. Ronovi ji samozřejmě udělala do jeho oblíbeného hrnečku. Spokojeně na ni mrknul...

Autor: Luna, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 1. Vůně sena: