OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » 100 leté odloučení - 7. kapitola

25.03.2009 (15:37) • Denda • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1564×

Ráno jsem se vzbudila včasně. Sama jsem byla překvapená, protože normálně o víkendu vstávám okolo poledne, ale dnes jsem měla jít s Jessem ven a včera jsem taky šla spát brzo, takže se vlastně ani nedivím, že jsem se probudila v devět. Promnula jsem si oči a ještě trochu poslepu jsem šla do kuchyně. Jakmile jsem tam došla, tak jsem konečně otevřela oči pořádně a udělala si cereálie. Všichni spali, kromě mě a mamky, která byla v práci. Po jídle jsem šla nahoru a upravila jsem se do přijatelné podoby. Hodiny ukazovali, že se bude blížit desátá hodina. Oblékla jsem se do oblečení na ven a jen co jsem se oblékla zazvonil zvonek. Vzala jsem si teplejší mikinu, protože venku tak chladně nebylo a šla jsem otevřít.

,,Ahoj,“rozzářila jsem se jako sluníčko.

,,Čau,“přivítal mě s úsměvem a já jsem vyšla ze dveří a zavřela je.

,,Kam vyrazíme?“zeptala jsem se a všimla jsem si, že tu má auto. Nejspíš někam pojedeme

,,No myslel jsem si, že by jsme se mohli podívat na jedno místo, které mám rád,“řekl a šel pomalu k autu, ,,ale pokud nechceš, nemusíme,“pokrčil rameny a zastavil se u auta.

,,Ne ne…já chci,“došla jsem k místu spolujezdce a on odemkl auto. Byl to krásný malý Bavorák pro dvav tmavě modré barvě. Nastoupili jsme a nastartoval. Vyjeli jsme na cestu a oba jsme se připoutali, pak už jsme jen jeli.

,,Není to daleko,“prohodil do ticha.

,,To je v pohodě,“usmála jsem se a rozhlížela jsem se, kudy jedeme. Jeli jsme převážně lesem a minuli jsme jednu vesničku, pak jsme se zastavili a vystoupili jsme. Ocitli jsme se na krásném místečku. Pláž, moře a hned za pláží les. Ta pláž nebyla nijak rozlehlá, ale byla písčitá a moc krásná. Sluníčko nesvítilo, ale schovávalo se za ne moc hustými mraky, ale sem tam paprsky prosvítly.

,,Páni…to je…nádhera,“usmála jsem se a podívala se na něj. Na obličeji se mu roztáhl úsměv. Zase ten až moc dokonalý úsměv.

,,Vítej na mém oblíbeném místě,“usmál se a znedaleka se ozval hluk. Zamračila jsem se trochu a podívala se k lesu, odkud se to ozývalo. Bylo to jako kdyby někdo zapnul holící strojek, ale asi tisíckrát hlučnější, pak to utichlo. Podívala jsem se na Jesse.

,,Promiň…asi zrovna kácej stromy,“podíval se na mě provinile. Jako kdyby se právě přiznal k vraždě.

,,I tak je to tu krásné,“pousmála jsem se povzbudivě. Všimla jsem si jednoho kmene stromu spadlého na zem a šla si na něj sednout. Rozhlížela jsem se kolem a Jesse stál pořád u moře a prohlížel si mě. Usmála jsem se, ale uslyšela jsem zapraskání. Blízko mě. Lekla jsem se, vstala a otočila se. Najednou se mi vyskytl obrázek padajícího stromu. Všechno se stalo ve vteřině. Něco mě odstrčilo na zem a padající strom se nademnou zastavil. Kousek nademnou. Vytřeštěně jsem se podívala, co ten strom zastavilo a vyrazilo mi to dech. Jesse! Trochu se nademnou krčil a držel strom, pak ho odhodil jako kdyby ten strom nebyl vůbec těžkej. Vystrašeně jsem se na něj podívala. Byla jsem v šoku. Jesse mi pomohl si sednout zpátky na ten kmen, díval se na mě stejně šokovaně.

,,Jsi v pořádku?“ dostal po chvilce ze sebe. Šokovaně jsem se na něj podívala.

,,Já… eh…jak jsi to udělal?“ můj hlásek byl o pár oktáv výš, ale to jsem nevnímala.

,,To bude v pohodě,“objal mě kolem ramen, ale dál už nic nepověděl. Neměla jsem moc sílu na to, abych se ho ještě jednou zeptala a tak jsem se snažila trochu vzpamatovat a dát si všechno dohromady.

Ne…vážně jsem nemagořila a viděla jsem, co jsem viděla. Nevím, kolik uběhlo času, ale každopádně jsem byla o něco míň rozrušená.

,,Jesse…já vím, že se něco děje. Už delší dobu a chci vědět co. Vždyť…není možný, aby jsi dokázal…tohle?“ ty dvě slovíčka, která jsem měla na jazyku nešla ven. Ukázala jsem roztřeseně směrem do lesa za mnou, kde by měl být ten osudný strom, který na mě měl spadnout. Podíval se na mě trochu útrpně.

,,Podívej…,“řekla jsem, pořád roztřeseně. Teď jsem mu chtěla dát dohromady fakta, „nikdy jsem tě neviděla jíst, máš…neuvěřitelnou sílu a tvoje oči…mají podivuhodnou barvu. Nikdy jsem takový odstín hnědé neviděla a když jsem tě obejmula, byl jsi tak…studený,“dořekla jsem. I když toho nebylo moc, tak tohle mě celkem trápilo. Pořád lehce šokovaná jsem se zatajeným dechem čekala, co řekne. Povzdechl si.

,,Slíbíš mi, že neutečeš a ani nezačneš volat o pomoc?“ zeptal se mě a jen jsem se nechápavě podívala.

,,Jsem…,“odmlčel se a mě se roztlouklo srdce, ,,upír,“hlesl hlasem, že jsem mu skoro nerozuměla. Vytřeštila jsem oči. Upír?! Vždyť to jsou jen legendy. Upíři neexistují. Nevěřila jsem tomu, co mi právě řekl, ale díval se na mě zvláštním pohledem. Jen jsem zavrtěla hlavou.

,,To nemůže být pravda. Upíři neexistují,“ mluvila jsme tiše. Zhluboka se nadechl.

,,Proč myslíš, že jsi mě neviděla jíst? Co myslíš, že upíři jedí?“zeptal se opatrně. Zamyslela jsem se, otevřela pusu na odpověď a zarazila jsem se.

,,Krev,“vydechla jsem a vytřeštěně jsem se na něj podívala.

,,Ale nemusíš se bát. Neublížím ti,“ udělal rukama gesto, že se mě nedotkne. Dívala jsem se na něj nevěřícně.

,,Když jsi mě objala, tak jsem byl studený,“dával mi další příklad, ,,upíři vlastně ani nežijí, takže nemůžou být teplý, jako normální člověk.“ Zavrtěla jsem hlavou, abych se mohla probrat ze sna, ale to mi nevyšlo. Opravdu jsem nespala. Jesse se na mě díval a čekal, že něco udělám. Napadlo mě, že opravdu začnu zdrhat, ale na to jsem neměla dost sil. Ještě jsem byla v šoku z toho stromu.

,,A ten strom? Normální člověk by ho nezarazil. Člověka by ten strom zabil,“ vysvětloval dál. Stále jsem mlčela a dívala se na něj. Tomu jsem nechtěla věřit. Určitě to udělal nějak jinak.

,,Víš Tess, když jsem tě spatřil poprvé, tak…,“

,,Mlč,“řekla jsem, ,,nechci nic slyšet. Tohle je na mě…až moc. Promiň, ale chci, abys mě zavezl domů. Chci si to nechat projít hlavou,“vstala jsem. Přikývl a vstal také. Šli jsme k autu. Držela jsem se od Jesse dál. Došli jsme k autu, nastartoval a rozjeli jsme se. Přemýšlela jsem o tom všem, co se stalo. Člověk by nevěřil za jakou chvilku se mu může změnit život. Pořád jsem ale nevěřila tomu, že by přece jen upíři existovali. Nikdy jsem nevěřila na takový věci a teď…Jesse. Jel o něco rychleji než sem, takže jsme před mým domem byli za chvilku.

,,Měj se,“potom jsem vystoupila a došla ke dveřím. Ohlédla jsem se. Jesse stál před domem a díval se na mě smutně. Otočila jsem se odemkla. Vešla jsem do domu a tam na mě upřeli oči taťka a jeden z bratrů.

Autor: Denda, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 100 leté odloučení - 7. kapitola: