22.05.2015 (09:00) • Ver • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 755×

Kapitola pátá… „Šťastné vzpomínky, Angelo?“

Když už se zdálo, že zdejší divočina je tím, co je bude obklopovat již na věky věků, objevily se na obzoru první domky. Ag se po tváři bezděky roztáhl úsměv, když spatřila to známé městečko, ve kterém nestrávila mnoho času, ale přesto to byly nejlepší chvíle jejího života. Samotné počátky, které jí dovedly až tam, kde žila nyní.

Pravda, kdyby byla člověkem, snad by i pochybovala o tom, zda byla zrovna ideální cesta taková, která vedla z klidného zelenobílého městečka, do rušného kamenného bludiště velkoměsta, ve kterém byl vzduch prosycen zplodinami z všudypřítomných aut. Vlastně ne jen tehdy, i tentokráte se nad tím zamyslela – a uvědomila si, jak moc se jí stýskalo. Domov. Ani netušila, že to slovo zná, ale byla to pravda – tady, v tom zapadákově na konci světa, byla doopravdy doma.

„Šťastné vzpomínky, Angelo?“ vytrhl jí ze snění řidič. Tykání bylo přirozené po několika hodinách strávených na cestě, nejen v tichosti, ale taktéž s poklidným rozhovorem o ničem důležitém.

„Vlastně ano,“ usoudila ona podivně šťastně, když míjeli první domky, které obklopovaly nepříliš udržované zahrady. Po ulicích chodili lidé, které neznala, ale přesto jí byli bližší než obyvatele Jacksonu, ve kterém žila nyní. „Tady prosím vpravo, je to téměř na konci ulice,“ vysvětlila, stále ještě trochu omámená těmi vzpomínkami.

Za chvíli se zastavili před dobře udržovaným bílým dvoupatrovým domkem s menší zahrádkou, která vypadala taktéž kulturněji, než co si ji Ag pamatovala. Květiny? Vážně tu má květiny? Co znala Nicka, nikdy se o tu zahradu nijak zvláště nestaral, ba naopak mu bylo jedno, že celá zarostla křovím, neb alespoň nemusel kosit trávník. Zaplatila řidiči řádnou sumu peněz, která ji však vůbec nebolela, vzhledem k výši jejího platu, a vyšla ty tři schůdky na terasu, aby mohla stisknout zvonek, který se rozdrnčel celým domkem. Prsty přejela po dřevě natřeném na bílo, které tvořilo zábradlí, a vzpomínala, jak tady seděla a hleděla přes křovinatou zahradu do lesa. Dnes bylo křoví upraveno, zahrada pokosená a plná květů a na jejích prstech dokonce ani neulpěl prach. Tolik se to tady změnilo. Zavrtěla hlavou s tichým povzdechem, když tu se ozvalo klapnutí dveří a ona se rychle otočila, s úsměvem na tváři. Ten však o okamžik později na rtech zmrznul.

„Dobrý den, copak si přejete?“ optala se starší bruneta s úsměvem. Tu ženu Ag neznala, proto ji vyvedla z rovnováhy a chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala.

„Hledám… šerifa Nicholase Moora.“ Ty nudné slušnosti jako pozdrav se jí vykouřily z hlavy, jak tak uvažovala o tom, jak je možné, že se spletla. A pak o tom, že to možné není a ona musí být na správné adrese, ale to taky není možné, protože…

„Ag!“ přerušil její úvahy známý hlas, když se vedle ženy vynořil z domu i muž s tmavě hnědým rozcuchem. Známé čokoládové oči si ji zase spokojeně měřily, když se pod černým knírkem objevil přátelský úsměv.

Bez toho, aby si dala chvíli na vzpamatování, dostala se do role a vyřkla: „Ahoj, tati.“ Načež si tiše a lehce škodolibě poblahopřála za překvapený výraz v tváři té ženy. Na druhou stranu jí to trochu… iritovalo. Vlastně ji dosti štvala samotná přítomnost ženské v domě Nicka. Jejího Nicka, který se právě zatvářil taktéž lehce zmateně. Nevěděl… bylo hned jasné, ale muž byl k takovým situacím připraven a za chvíli už po šoku nebylo v jeho tváři ani památky.

„Tati?!“ předběhla jej však s vysvětlováním žena ostře a pohlédla na muže s počínajícím vztekem. Co si má ona co stěžovat?! To já přijedu po třech letech a barák málem nepoznám!

„Ano,“ zatvářil se provinile, „promiň, měl jsem ti to říct, zlato. Chápu, že to pro tebe musí být šok, ale sám jsem… neočekával, že mě má mladická nerozvážnost takhle dostihne.“ Mladická nerozvážnost? Zlato? To tak!

„Angela Moore,“ představila se Ag svým novým jménem se samolibým úsměvem na tváři té brunetě, které by raději vyškrábala oči. Což by mimochodem nebylo tak náročné, ale nejspíše by to její dávný přítel neocenil.

„Angelo, tohle je Rebecca, má žena.“ A já jsem čínský bůh srandy… žena? Žena?! Ten pohled, který na něj hodila, nemohl být jinak než obviňující a trochu zrazený. Jak se mohl oženit?!

„Ty ses oženil?“ vypadlo z Ag ve stejnou chvíli jako z paní Moorové: „Ty jsi byl dřív ženatý?“

„Ano, Ag, Beky, nechceš to probrat raději vevnitř?“ navrhnul lehce zoufalý Nicholas. „Zlato, připravila bys nám všem kávu?“ zeptal se pak své ženy a konejšivě ji objal kolem pasu. Ag by v té chvíli mohla vraždit pohledem. Překvapivě souhlasila a Nick tak mohl tiše zavrčet: „Já Charlese zabiju!“

„Moje prvotní myšlenka byla podobná. Možná jsem ji nemyslela tak vražedně, ale jo,“ usoudila Ag s úsměvem a podala muži papír se základními informacemi o jeho nové dceři – jí samotné – mezitím, co vcházela do domu. „Nezmínil ses, že ses oženil,“ podotkla ještě a nechala zaznít tu výtku v hlase.

„Neozvala ses tři roky! Byl jsem v šoku, když jsi zavolala s tím, že přijedeš!“ bránil se Nicholas poté, co si přečetl všechno nutné a papír zmuchlal a hodil do koše u dveří.

„Mohl jsi mě upozornit,“ trvala si na svém ona, a když spatřila zmatek v jeho obličeji, zarazila se a teprve teď si uvědomila, jak vlastně celou dobu působí. „Chci říct, že jsem nevěděla, že si budu muset i u tebe doma hrát na obyčejného člověka,“ vykouzlila okamžitě vhodné vysvětlení její původní reakce… žárlit? Já?! Blbost! Odfrkla si v duchu, a přesto si byla jistá, že její chování rozhodně nemělo příčinu v nutnosti předstírat. I když… i to byla komplikace nepříjemná. Přece by to však nepřiznala ani sama sobě, natož Nickovi! Ženatému Nickovi!

„Byl jsem v šoku a tys spěchala. Na šťastné novinky nebyl čas,“ připomenul svou dřívější obhajobu.

Spolkla jedovatou poznámku a jen si povzdechla. „Jsem ráda, že tě zase vidím,“ vyčarovala falešný úsměv a objala jej kolem krku.

„Je toho hodně, o čem si musíme vyprávět,“ zhodnotil, když jí objetí opětoval. Snad ne nevlastní sestřička?! Odtáhla se se zmatkem v očích. „Už nic tak šokujícího, slibuji,“ uklidnil ji však vzápětí. „Od toho jsi tady byla vždy ty,“ dodal s úsměvem.

„Na stole je káva, myslím, že si máme všichni co říct.“ Ocitla se v předsíni opět ta žena, kterou od pohledu Ag nesnášela. Ne. Určitě to není jen proto, že je Nickovou ženou. Prostě má špatnou… auru! Určitě nemá dobré úmysly! rozhodla se tvrdohlavě, ale usmála se na ni.

„Ach, a tuším, že vysvětlovat budu hlavně já,“ povzdechl si Nick, který dosud vůbec o ničem z toho nevěděl a teď měl Charlesovu historku odvyprávět jako svůj vlastní příběh. Typicky… Charlesovské. Usadili se tedy všichni tři k malému stolku v kuchyni a Ag se ušklíbla nad pochutinou ve svém šálku.

„Tak tedy… proč jsem dosud netušila o tvé dceři, Nicholasi?“ optala se Rebecca svého manžela a Ag skryla škodolibý úsměv za hrnek, ze kterého se nenapila a pít nehodlala. Nebylo to od ní pěkné, ale byla ráda, že má Nick u své ženušky problém. 

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Agentka: 5. kapitola: