OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Anděl ve stínech - 4. část

28.09.2013 (15:00) • Wing • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 649×

Robin

3. září, středa

Robin by nikdy o své sestře nepochyboval. Jestli může mít sotva čtrnáctiletý kluk nějaký vzor, tak on měl. Byla jím jeho sestra. I když byla tišší a klidnější než on, obdivoval ji a ve všem by ji podpořil. A před všemi bránil. Ale stále byl tím sotva čtrnáctiletým klukem.

I tak mu některé věci mohli uniknout.

Byl večer, a jeho sestra byla po předvčerejší nehodě poprvé ve škole. Byl rád. Poprvé dostal opravdový strach. Nedokázal si představit, že by s ní něco bylo. Ta myšlenka ho tak zasáhla, že chudák celou noc nespal. Ale teď už bylo zase vše v pořádku.

Jen kdyby se Zoe neopozdila! Mamka trochu zuří, protože sestřička už dávno měla být na večeři a ne se někde toulat. Jen tak tak mamku odradil od toho, aby nevolala k Sulleinovým, tedy k Petrovým rodičům. Robin velmi dobře tušil, že by to nedělalo dobrotu.

A tak tu na terase na venkovní houpačce čekal, až se sestra objeví, aby ji připravil na situaci doma. Už ho to trochu přestávalo bavit, ale doufal, že se brzy dočká.

A konečně! Známá štíhlá postava, u které se zdá, jako by se nohama téměř nedotýkala země, se objevila na chodníku protější strany ulice.

„Zoe!“ vykřikl ihned Robin, seskočil z houpačky a začal zuřivě mávat. Poté už na nic nečekal a seběhl po schodech terasy, aby přišel Zoe naproti.

„Nazdar, bráško,“ oslovila ho sestřička huhlavým hlasem a přes uslzené tváře se usmála.

„Co se stalo?“ přešel ihned Robin k věci. „Proč brečíš? Peter nebyl doma?“

„Ne, nebyl, ale to nech být,“ pohladila Zoe Robina po vlasech a šla s ním k domu. „Jdu pozdě, že?“

„Jo, jdeš, ségra,“ zazubil se Robin a majetnicky sestru objal. „Neboj, budu tě chránit.“

„Díky, ty můj rytíři,“ usmála se i Zoe a snažila se slzy co nejlépe setřít. „Myslíš, že mamka nic nepozná?“

„Stoprocentně vůbec nic!“ ihned vyhrkl Robin, ale vzápětí mu bylo jasné, že jeho rychlé přesvědčování prozradilo, jak je to se Zoe doopravdy. I ona svým výrazem dala najevo, že jeho milosrdnou lež prokoukla. Robin jen posmutněle sklopil oči.

„Jsi zlatíčko, Robine,“ políbila Zoe svého bratra do vlasů a oba vstoupili do domu.

Večer v tomto domě nakonec proběhl v klidu. Zoe si sice musela vyslechnout cosi o tom, že Peter by měl mít rozum a po tom zranění netahat Zoe tak pozdě ven. Robin tušil, že se do tohoto nemá cenu míchat, proto jen rychle zmizel do svého pokoje, aby provedl klasické rodiči vyžadované úkony – vysprchovat a zalehnout.

Stačilo ovšem, aby si byl jistý, že je i Zoe u sebe v pokoji, a ihned tiše proklouzl za ní.

„Tak vidíš, ségra, zvládla jsi to, jsem ti to říkal,“ s lišáckým úsměvem se na ni podíval, když seděla u stolu, a on přistál zvláštním skokem u ní v peřinách.

„Ano... To máš pravdu,“ trochu sklesle přiznala Zoe. Zdálo se, že chce pracovat. Ale Robin se nevzdával.

„Já nevím, Zoe, ale nemyslíš, že by ses měla s Peterem rozejít? Já vím, řekneš mi, že jsem malej mrňous, ale...“ váhavě se bratr na svou sestru podíval. Tvář Zoe na moment ztuhla, než se ozval její hlas.

„Máš pravdu, neměl bys do toho strkat svůj nos.“

„Ale, Zoe, uznej, mám trochu...“ snažil se Robin oponovat.

„Mazej k sobě, máš už ležet,“ utnula ho Zoe, a aniž by se na něj podívala, jen ukázala rukou na dveře.

Robin si jen povzdechl a plouživým krokem opustil místnost. Ve své posteli ale ještě o všem přemítal. Byl si téměř jistý, že uhodil hřebíček na hlavičku. Petera má rád, ale raději má svou Zoe, a pokud s ním ona není šťastná, tak by se měli rozejít. S tou myšlenkou usnul.

4. září, čtvrtek

Konec týdne se blížil velmi rychle, navíc to byl stále první týden ve škole, takže u juniorů, mezi které patřil i Robin, se stále nic moc nedělo. Proto se mohl malý objevitel soustředit na to hlavní. Na svou sestru. Jenže ta o tom, co se dělo včera, nechtěla mluvit. Jakmile se ocitli před budovou školy, zmizela mezi svými spolužáky, a Robin zůstal se svými plány sám.

Během obědové pauzy chtěl ovšem některé ze svých myšlenek uskutečnit. Jídelna je dobrým prostorem pro to, aby si Petera vzal stranou a promluvil mu do duše. Možná je mu čtrnáct, ale byl si jistý, že zná svou sestru lépe než ten blbec, co si říká, že její přítel.

Tenhle plán prostě neměl chybičku! Takže jakmile skončila poslední dopolední hodina, snažil se být Robin první u jídelny, aby Petera odchytil ještě dříve, než se setká se Zoe. Někdo si ovšem na Robina počíhal ještě dříve.

„Hele, malej potěr,“ uslyšel nejdříve úšklebek a poté ho někdo nečekaně popadl za límec jeho polokošile a táhl zadním vchodem ven z budovy. Zápach hotového oběda, který se sem dostal větráky, se tu mísil se smradem odpadků z okolních kontejnerů. I ten chodník tu byl špinavý. Prostě nic krásného.

„Hej, co děláte?“ snažil se Robin postavit na nohy, ale bylo to marné. Ten kluk byl jako hora.

„Neskuč, blbečku,“ hodil dotyčný Robina na zem a uštědřil mu lehký kopanec.

„Jo,“ zahuhlali ostatní. „Radši sypej drobáky.“

„Co? Cože?“ překvapeně Robin vyjekl.

„Nerozumíš, nebo co?“ vykřikl nejstarší, který ho z chodby před jídelnou vytáhl, a popadl ho za ramena, aby s ním pořádně zatřásl. „Potřebujem prachy. Na chlast, na žrádlo, ty vole!“ vzal nyní Robina za vlasy. Ten bolestně zaskučel a snažil se vzpírat, ale jeho ruce chytli nepřítelovi kumpáni. „Žrát nepotřebuješ jen ty, vymazlenej fracku!“

Bolest se začala velmi rychle stupňovat. Ani kdyby Robin chtěl něco říci, a tak si zachránit holou kůži, nebyl toho schopný. I ve svém nářku se zajíkal.

„Jak skučí!“ kvíleli jeho trapitelé nadšením nad jeho bolestí.

Ale všechno má svůj konec.

„Táhněte od něj, bastardi!“ vykřikl cizí mužský hlas. Byl uhlazený, přesto se z něj Robinovi naježily chloupky.

„Co si jako... Au! Ty hovado!“ vykřikl jeden z kluků, když místo aby dořekl, co chtěl, slétl k zemi. Za ním následovali další, kteří věznili Robina, takže se on mohl volně sesunout k zemi. Kolem něj zaznělo ještě několik ran a poté dusot rychlých kroků, zatímco se někdo k němu sklonil a jemně ho pohladil po tváři, kde se kutálely jeho horké slzy.

„Jsi v pořádku?“ promluvil znovu ten zachránce. Robin jen přikývl. Stále nemohl najít hlas a navíc se styděl. Byl kluk a brečel tu. Rychle se podíval do tváře toho, kdo tu s ním zůstal. Byl to kluk starší o pár let, ale jeho jednání bylo jako u muže z černobílých filmů. Aspoň tak to Robinovi připadalo. Zdál se pohledný, jeho černé vlasy byly trochu delší, pleť celkem bledá. A jeho úsměv byl velmi jemný na kluka.

„Pojď, půjdeme na ošetřovnu,“ vytáhl ho mladík.

„Ne, to ne,“ zaskuhral Robin. Představa, že by se to takovým způsobem později dohmátla i Zoe a nakonec i rodiče, ho děsila.

„Ale no tak, čeho se bojíš?“

„Nechci, aby to někdo věděl...“ neochotně Robin přiznal.

„Neboj se, nikdo se to nedozví,“ usmál se mladík, vzal Robina kolem ramen a vrátil se s ním na chodbu. Přestože si Robin nebyl jistý, jak to ten kluk chce zařídit, věřil mu. Jen tak, bezdůvodně.

Na chodbě byl klid. Skrz prosklené dveře se dalo ještě pozorovat, jak většina studentů v klidu obědvá. Bylo ale jen otázkou chvíle, kdy se budou vracet do učeben. Ovšem mladík a Robin na toto nečekali. Vydali se dlouhou chodbou, přešli šatnami a zamířili rovnou k ošetřovně.

„No jejej,“ spráskla ruce zdravotní sestra, když je viděla. „Ty vypadáš, Robine! Co se ti stalo?“

„Malá nehoda,“ odpověděl místo Robina jeho doprovod.

„A ty jsi kdo?“ přeměřila si ho přísným zrakem sestra.

„Samuel Reel, třetí ročník, senioři,“ oznámil s lehkým úsměvem mladík.

„Ach tak, ty jsi ten nový,“ uklidnila se sestra a ukázala Robinovi lehátko, kam se měl posadit. Ošetření netrvalo dlouho, stačilo jen vyčistit odřeniny. I tak se Robin musel držet, rozhodně nechtěl, aby se rozbrečel znovu.

„Tak... Hotovo. Stihl jsi, Robine, kvůli té své nehodě oběd?“ podívala se sestra zpod brýlí na chlapce, když zapisovala zprávu o jeho zranění.

„Ummm, zrovna ne, no...“ vysoukal ze sebe Robin, a jako přídavek mu zakručelo v břiše.

„Tak tady Samuel tě doprovodí na oběd. Oba dostanete omluvenky na odpolední vyučování. Ale najíst a zpět učit se, žádné loudání, jinak si mě nepřejte,“ naoko se sestra zamračila a předala oběma lístečky s uvolněním. „A teď už šup.“

Robin i Samuel opustili ošetřovnu a vydali se zpět ztichlou školou k jídelně. Tak trochu si Robin říkal, že se na něj nyní Samuel vykašle, ale ne, nestalo se tak. Místo toho jej stále tento starší student doprovázel.

„Tý jo, celá jídelna a jen my dva! Ještě nikdy jsem neměl celý ten prostor pro sebe! Budem si moct vybrat cokoliv k jídlu a kdekoliv si sednout!“ začal ihned Robin nadšeně plánovat.

Samuel ho ale trochu s úsměvem zchladil. „S tím místem pravdu máš, ale s tím jídlem... Jdeme trochu pozdě na to, abychom si mohli vybírat.“

K Robinově smutku se ukáže, že co se týká toho jídla, měl Samuel pravdu. Zbyly jen takové věci, které nikdo moc nemusí. Přesto si oba kluci naskládali na své tácy jídlo k všeobecné spokojenosti. Akorát přišlo Robinovi zvláštní, že Samuel toho měl o poznání méně a ještě se v tom rýpal.

„Ty nemáš hlad?“ překvapeně na něj Robin zahuhlal s plnou pusou.

„Příliš ne,“ tiše Samuel konstatoval. „Nedáš si?“ nabídl svou porci salátu Robinovi.

„Ale jo, rád...“ vítězně se Robin zaculil a vzal si další nášup.

„Jsi jak kyselina,“ usmál se Samuel konečně trochu živěji.

„Hele, to mi ségra říká taky,“ zasmál se Robin.

„Ségra? Kdo je tvá sestra?“ zbystřil poněkud Samuel.

„No, Zoe, Zoe Perrot. Měla by chodit s tebou do třídy,“ zamyslel se na chvíli Robin. „Černovláska jako ty.“

„Hmm, asi vím která. Zdálo se, že mě nemá příliš v oblibě,“ omluvně se Samuel usmál. Robin se na něj podíval trochu překvapeně. „Víš, já... Ale to je jedno. Ona s někým chodí, že? Vídám jí s takovým blonďatým chlapcem.“

„Jo, Peter,“ zahuhlá Robin. „Je to debil,“ konstatuje suše.

„Proč?“

„Vůbec se Zoe nevěnuje! A pak kvůli němu má ségra brečí,“ založil si Robin ruce na prsou a znechuceně se opřel o opěrátko židle. „Měl jsem na dnešek jisté plány, chtěl jsem Peterovi domluvit, ale... Nevyšlo to,“ sklopil Robin pohled. Bylo jasné, proč to nevyšlo... Protože si ho vytáhli tamti.

„Aha, to mě mrzí...“ opatrně odpověděl Samuel.

„Hele, ale ségře ani muk, šílela by!“ vyhrkl najednou Robin.

„Neboj se, na mě se můžeš spolehnout,“ znovu se Samuel usmál a podal na stvrzení jejich dohody Robinovi ruku, který ji se smíchem přijal. Ti dva poté spolu opustili i jídelnu. Každý se svým plánem v hlavě, aniž by tušili, že každý počítá se spoluprací toho druhého.

Autor: Wing, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Anděl ve stínech - 4. část: