OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Angel: The last chance - Prolog + 1. kapitola



Angel: The last chance - Prolog + 1. kapitolaTato povídka je volným pokračováním mé povídky Angel a Angel: The last Chance.
Angel se dostala do zcela jiného a nového světa, kde ji čeká naprosto jiný život plný nečekaných nástrah a osudových rozhodnutí. Kristen Bee

EDIT: Článek neprošel korekcí!


Prolog

Uběhlo už několik lidských let od toho dne, kdy se dostala na toto místo. Nikdy, ani v těch nejzajímavějších snech, si nedokázala představit nic podobného. Neměla tak bujnou fantazii, i když by se dali spočítat na prstech jedné ruky lidi, co by v něco takového dokázali věřit.

„Angel, máš už jen chvíli.“ Vzpamatovala se ze svých vzpomínek na ten osudný den. Je tady proto, aby se na vlastní oči přesvědčila. Nikdo o tom nesměl vědět.

„Bille, nevím, jak ti mám za všechno poděkovat!“ Otočila se na svou kamarádku, která hlídala dveře do této místnosti. Bille se na ni zašklebila a protočila oči.

„Ale kušuj, Ang… Dělej, co musíš. Na díky bude čas, až bude tohle za námi. Tak co?“ Kývla k ní hlavou na souhlas. Pokojem se rozhostilo ticho. Angel se otočila k zrcadlu. Zavřela oči a usilovně se snažila si představit ty, které potřebovala vidět.

„Kam se vlastně vypařil Chris? Neměl by tady místo mě být on?" Angel nasupeně zafuněla.

„Billie!" sykla její jméno s notnou dávkou netrpělivosti.

„No jo, už mlčím! Jen mě to zajímalo..." Zvedala ruce v obraném gestu. Sice Angel znala už nějaký ten rok, ale přeci jen v podobné situaci ještě nebyly. Pohledem prozkoumala okolí a, když nic nehrozilo, otočila se zpět k Angel. Ta ale stála před ní a hněvivě si ji měřila pohledem.

„He," uniklo Billie a pokrčila rameny. Angel se jen zhluboka nadechla a po chvíli zase vydechla. Stála před ní a s mírnou nejistotou ji pozorovala.

„Jdeme, řeknu ti to po cestě." Chytila ji za loket a táhla ze dveří, které za nimi zabouchla.

 

1. kapitola

Vrátila se na ono místo, kde se bude konečně cítit nejlépe. Sedla si na zem a opřela se zády o svůj náhrobní kámen. Čekala, co pro ni osud nachystal dál, ale nic se nedělo. Noc už pomalu přecházela v ráno a začalo se rozednívat.

„Angel, tak ses nakonec vrátila..." Pohled jí spočinul na muži opírajícím se o jeden ze stromů, kterého bohužel měla tu možnost potkat. Znechuceně si odfrkla a podívala se mu do očí.

„Zase vy? Co po mě chcete! Splnila jsem si své přání a teď čekám."

„Čekám tady na tebe. Zvládla jsi úkol a to tě činí výjimečnou. Jsi jedna z vyvolených, teď se to konečně potvrdilo!" Tentokrát se nezdál nijak nepříjemný. Ale jeho slova ji dostatečně zmátly na to, aby přemýšlela o ničem jiném. Postoupil k ní o krok a váhavě se na ni pokusil usmát.

„Co, prosím? Co jste tím vším myslel?" Zahleděla se mu do obličeje a snažila se cokoli z něj vyčíst, avšak marně. Marně hledala něco, co by jí pomohlo osvětlit tuhle absurdní situaci. Bytost, která ji ode všeho zrazovala, na ni teď pěje ódy a snaží se ji přesvědčit o její výjimečnosti? Nesedělo jí na tom ani jedno slovo.

„Ne, nenuť mě to říkat ještě jednou! Já nejsem na takovéhle věci! Nevím, proč mě strčili zrovna sem…“ brblal si onen muž pod vousy. Až teď si ho mohla celého prohlédnout, před tím se věnovala jeho slovům a nepřátelskému chování. Byl středně vysoký – něco kolem 170-180 centimetrů -, krátké černé vlasy měl rozježené do všech stran, jen o něco málo delší ofina mu padala do čela, a proto si pár neposedných pramenů musel často zastrkávat za ucho. Měl stejně bledou pleť jako Angel, však také byl anděl. Ostře řezané rysy pro něho byly naprosto typické. V jedné věci se ale lišil. Jeho křídla nebyla bílá, ale černošedá. A všimla si, že nemohl být o mnoho starší než ona. Tedy, když se stal tím, čím je dnes.

„Nepotřebuju nic opakovat, jen mi vysvětlete, co se mnou bude." Už si nepřipadala tak křehká jako kdysi. Všechno zlé je přeci k něčemu dobré? Nožná se před ní otevírá nová a zcela jiná budoucnost? Probírala se svými myšlenkami div, že nezapomněla jejího společníka, který se nervózně ošíval a rukou si zastrkával vlasy za ucho. Stále dokola a něco si pro sebe něco brblal.

„Tak dobře. Prostě jsi jedna z vyvolených a čeká tě jiná budoucnost než ostatní anděly. Stačí ti tohle vysvětlení? Víc ti toho řeknou, až budeme na místě…“

„Myslím, že teď mám daleko víc otázek… Ještě jedna, kdo jste vy? Jste jiný…“ Postavila se, procházela sem a tam kolem náhrobku a nervózně si hrála s prsty na rukou. Zarazil se.

„Jiný? Cos tím myslela?“Pomalými kroky se k ní přibližoval a zkoumal její tvář.

„Ale vy víte, co jsem tím myslela! Byla to poslední otázka, pak už vás nechám na pokoji.“ V duchu se sama sebe ptala, proč mu vlastně vyká. Nejspíš jakási autorita, která z něho sálala a působila tak na okolí.

„No jo, ale ještě na začátek. Přestaň mi vykat, cítím se jako nějaký dědek, což - musíš uznat - není pravda." Musela mu dát za pravdu, do starého, vrásčitého dědka měl daleko.

„Za druhé, jmenuju Chris a jsem něco jako tvůj strážce." K čemu bych zrovna já potřebovala ochránce?! Napadla ji další otázka, ale raději mlčela a sedla si na zem.

„Teď už bychom se mohli vydat na cestu. Stejně i tak budeme mít zpoždění a odnesu to já, jak jinak.“ Přistoupil k ní a podal jí ruku. Vyhnula se jeho pohledu. Jeho ruku nechala bez povšimnutí a sama se postavila. Stála od něho odvrácená, jakoby ji zaujalo cosi v dálce a žádalo si to její pozornost. Projel si rukou vlasy a pak, bez sebemenších problémů, ji chytil za ruku.

„Héj!“ vyjekla vyděšeně a uskočila od něj co nejdál. Připravila si svoje křídla na případnou ochranu.

„Snad mi nechceš vyhrožovat?!" zhrozila se a svá křídla pevně semknula k sobě.

„Ne, to bych si nedovolil." Ale v jeho očích se zároveň objevily jiskřičky, které pravdivost jeho slov zrovna nepotvrzovaly ba naopak. Opět skryla škvírku mezi křídly, kterou ho pozorovala.

„Ale mohlo by to jít taky po zlém. A myslím si, že pro tebe by byla příjemnější ta jednodušší verze." Byla si jistá, že se na nic nezmůže, protože ona je proti němu chráněná. Zvedla hlavu, kterou před tím měla opřenou o kolena.

„Takže po zlém?" Stál přímo před ní a opatrně se skláněl k jejímu obličeji. Vzdorovitě vystrčila bradu a dala mu tím najevo, že se bez boje nevzdá.

„Dělej, jak myslíš!" Znala ho teprve chvíli a už měla co dělat, aby vydržela v jeho blízkosti. A to má být její ochránce. Chytil ji pod koleny a druhou ji držel na zádech. Její křídla se prostě z nenadání vypařila a jemu nestálo nic v cestě.

„Tak jo, teď jsi vyhrál, ale to neznamená, že příště to bude stejné!" brblala si pro sebe a naštvaně trucovala. A díky tomu propásla nádhernou cestu, kterou letěli.

„Jsme tady." S těmito slovy ji upustil na zem a odcházel pryč. Pokládal za samozřejmost, že ho bude následovat. Ale Angel byla otřesená z jeho chování a neměla odvahu se kamkoli pohybovat. Raději seděla na jakési vlhké kamenné zemi. Možná se nacházeli v nějakých sklepeních hlavní budovy, protože se jí nechtělo věřit, že - krásní, čistí a tak vznešení - andělé by se usadili na takovémto místě, kde nebylo nic jiného než vlhko a tma, kterou v místech prosvětloval svit zapálených loučí, které byly pověšeny na zdech.

Co ji ale znepokojovalo více, byl fakt, že se Chris ani po delší chvíli nezastavil a nepočkal na ni. Vždyť to tady vůbec nezná a pravděpodobnost, že se ztratí, byla dost vysoká. Ona by na jeho místě něco takového neriskovala.

„Héj! A to máš být můj strážce? Hodíš svoji svěřenkyni na zem jako pytel brambor a pak si beze slova odkráčíš pryč a nic víc tě nezajímá?!" Ticho, to mu nestojím ani za jediné slovo?! Kde jsou ty jeho uštěpačné poznámky, zoufala si Angel a raději se zvedla ze studené země, aby něco nechytla. Můžou vlastně andělé onemocnět? Napadlo ji po chvíli. O tom bude muset sehnat nějaké informace.

Ač se snažila své nohy přimět dělat delší a rychlejší kroky, jeho silueta se jí stále více vzdalovala a ona začínala propadat panice. Nechce umřít nebo něco na ten způsob, co se děje andělům. Chce si tento posmrtný život užít a vše prozkoumat, když se jí ta možnost naskytla.

Vzpomínky se jí znovu vrátily k její pozemské lásce. On by ji nikdy takhle neopustil a nedovolil, aby se jí cokoliv stalo. Ovšem Chris bohužel nebyl Erik a ani se mu zatím v ničem nepodobal. Nemohla si být jistá, čeho je schopen.

„Chrisi! Prosím! Zastav se na chvíli, Chrisi!" Zoufalost z jejího hlasu by vycítil snad i ten nejvíc necitelný člověk natož anděl. Udělal ještě další dva kroky a pak se s velkou nechutí zastavil.

Angel využila jeho rozhodnutí a rozběhla se k němu, co nejrychleji dokázala a co jí její vystrašenost dovolila. Když se zastavila vedle Chrise, po krátkém rozhodování a usilovném snažení mu vecpala ruku mezi jeho paži a trup. Pevně se ho chytila.

Stáli před úzkým točitým schodištěm. Horko těžko by se tam vešly dvě osoby a to se Angel zrovna moc nezamlouvalo. S otázkou v očích se na něj obrátila. Nehýbal se a pohled upíral nahoru do schodiště. Zlostně si pro sebe zafuněla a pak ho nečekaně dloubla prstem mezi žebra.

„Au! Co blázníš?! Myslíš si, že je to vtipný?" Pod tímto jeho pohledem se cítila tak malá vůči němu a ta zamračená tvář... Ale drzost a odhodlanost v ní převládla.

„Kdo půjde první nahoru, no?" řekla mu rázným hlasem.

„Běž ty, jen pro případ, že by se ti něco stalo." Konečně ho to napadlo! Zaradovala se v duchu Ang.

„Dámy první." Stoupl k okraji schodiště a podal jí ruku. Schody byly poněkud strmé a kluzké, než se na první pohled zdálo. Velice ráda se chopila jeho nabídnuté ruky a vystoupila na první schod.

„Děkuji Vám, Chrisi." Opatrně našlapovala, aby mu nepřidělala práci.

„Pro mou paní cokoliv." Pronesl s neochvějnou hrdostí v hlase.

„Cože??" Angel se na něj podívala přes rameno, což nebyl úplně ten nejlepší nápad. Na další kamenný schod nestoupla celou nohou. Smýkla se jí a zapříčinila tak její pád do Chrisovy náruče.

„Ups..." uniklo jí a začala s nervózním okusováním spodního rtu - samozřejmě toho svého. Postavil ji zpátky na nohy a nijak to nekomentoval.

„Díky," zašeptala s nepatrně poraženeckým tónem. V tichosti ji následoval, popravdě byl pohlcen svými myšlenkami, kterým se ale nemohl dlouho věnovat. Byli na místě!

Angel se zastavila přímo ve dveřích. Nebyla schopna jakéhokoliv pohybu. Čekala spousty věcí, ale ani jedna se nemohla vyrovnat tomu výjevu před nimi. Omráčeně vzdychla a postoupila o dva krůčky vpřed. 

Chris se kolem ní prosmýkl a nepatrnou chvíli pozoroval její výraz. Opovržlivě si odfrkl. Je jako všichni ostatní, mohla to nějak oživit, pomyslel si pro sebe a chytil jí za ruku.


Tuto kapitolu a i celou povídku bych chtěla věnovat Andie ^^.

Vím, že jsem tady dlouho nebyla a ještě dlouho nebudu, ale pokračování se píše. Sice nevím, kdy se objeví tady, ale určitě někdy bude.

Kristen Bee



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Angel: The last chance - Prolog + 1. kapitola:

1. AndieNaill přispěvatel
11.10.2012 [18:05]

AndieNaillOmlouvám se, vážně se moc omlouvám.. Emoticon Emoticon Emoticon Je mi líto, že jsem si na tuto úžasnou povídku našla čas až teď.. Emoticon Je vážně úžasná, jen je škoda, že se lépe nechytila, ale jestli budeš pokračovat dál, jednoho věrného čtenáře rozhodně mít budeš.. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!