Anna's Suffering - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Linda začala konečně bránit Annu, ale je to skutečné, nebo další hra? Anna zjišťuje, že všechno není tak úplně v pořádku, když dojde na kontrolu nemocnice, tak jí zjistí vážnou věc. Jak se s tím vypořádá?

10.08.2013 (16:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 724×

„Hele, vidělas to?“ ozvalo se za náma, otočila jsem se po tom, kdo tohle vyslovil. Lucas, polkla jsem. Z něho jsem měla opravdu strach. Nebyl to typický zlý hoch. V něm bylo něco mnohem více zlého, ale nedokázala jsem říct co.

„Nevšímej si jich, Anno.“

„Ale, naše malá zlatokopka se přidala na stranu té ubožačky?“ zasmál se.

„Zmlkni, Lucasi, a nech mou sestru být.“

„Lindo, co mi ty asi tak můžeš udělat?“ Linda se na něj usmála, udělala pár kroku k němu. Její ruka skončila v jeho rozkroku. Viděli to všichni, a Lucas měl na tváři bolestivý výraz.

„Mohla bych tě vykastrovat. Zkus se jí dotknout, ty prase.“ Zamračil se a pohledem střelil ke mně. Linda ho poté pustila. Věděla jsem, že tomuhle není konec.

„Děkuju,“ pousmála jsem se a pokračovaly jsme pryč odtamtud.

„Jsi moje sestra a moje rodina. Ubližovat ti nebudou, kdybych je k tomu sama nedotáhla,“ povzdechla si. Stočila jsem svůj pohled uplně na jinou stranu a modlila se, ať je tohle všechno za mnou.

„Omlouvám se, ale musím jít za svým doktorem,“ pousmála jsem se. Moje ruce byly cele poseté jizvami, které jsem měla od řezaní. Cele tři měsíce jsem se toho nedotkla, i když jsem měla chuť.

„Uvidíme se potom?“ Přikývla jsem a vydala se k Joevi. Nesnášela jsem jeho dům, jako bychom nemohli být kdekoliv jinde. V nemocnici nebo u nás doma. Vyrazila jsem ze školy a to přímo k jeho domů.

Cestou lesem jsem se od té údalosti vyhýbala, měla jsem strach. Byla to zkratka. Ve dne to bylo v pohodě, ale ten strach? Byl něco pro mě nesnesitelného. Když jsem dorazila konečně k jeho domu, tak jsem zazvonila. Vyběhla jeho manželka.

„Ahoj, jsem Anna. Jdu za panem doktorem,“ usmála jsem se.

„Tak pojd dál.“ Ustoupila od dveří a vpustila mě dovnitř. Podívala jsem se kolem dokola, nic se tu nezměnilo.

„Dáš si něco k pití, zlatíčko? Můj manžel je v kanceláři.“

„Ne, děkuju.“ Vyrazila jsem ke kanceláři, která byla pár kroků, zaklepala jsem.

„Vstupte.“ Vešla jsem dovnitř, Joe zvedl hlavu od poznámek.

„Ach, Anno, vítejte.“ Posadila jsem se do křesla přímo naproti jemu.

„Tak jak zvládáš svoji školu?“

„Ve škole to jde ve skutečnosti dobře, jen...“ zavrtěla jsem hlavou

„No, povíš mi o tom, co se stalo v lese?“ Polkla jsem a byla jsem tady znovu.

„Lucas, on, ublížil mi. Mám z něho strach,“ začínala jsem ze sebe vysypávat všechno, co jsem měla na srdci. Joe už pro mě po tolika měsících nebyl tak cizí. Věděla jsem, že to rodičům říct nesmí, a byla jsem ráda.

„Jak ti ubližil?“ Zamrkala jsem. Už zachazel moc daleko.

„Sáhl na mě.“ Podíval se na mě. „Znásilnil mě.“ Otočila jsem hlavu stranou a po tváři mi stekla slza.

„Anno? Tohle bys měla říct rodičům.“

„Ne, jen to ne!“ zavrtěla jsem hlavou.

„Víš, co se může stát, že ano?“

„Naprosto, dobře to vím, ale to je vyloučené!“ Najednou jsem vylítla a běžela na záchod, zase mi bylo špatně. Když jsem tam doběhla a všechno ze sebe vyklopila, tak jsem sjela na zem. Čelo jsem měla orosené. Začínala jsem si myslet to, co ostatní.

Najednou mi po tváři začaly stékat slzy. Nechtěla jsem být těhotná, natož abych doopravdy byla. Lucas mi už tak níčil život, bůhví, co by se stalo teď. Vždyť je mi jenom sedmnáct. Nemůžu! Tohle nesmí být pravda.

„Anno, jsi v pořádku?“ Otočila jsem se po hlase.

„Je mi fajn.“ Ihned mi podal papírový kapesník.

„Jak dlouho je ti špatně?“

„Už je to podruhý, co jsem zvracela,“ polkla jsem. Ano, lhala jsem sice ne o nevolnosti. Nechtěla jsem, aby Joe do toho strkal nos.

„No, nejspíš nějaká viroza. Nemám tě hodit do nemocnice?“

„Ne, jen to ne!“ Přimhouřil oči, pomohl mi na nohy a vedl k autu.

„Žádne odmlouvání, hodím tě tam.“ Taky že tak udělal.

O PÁR HODIN POZDĚJI.

„Slečno? Pojďte dovnitř, máme vaše testy.“

„Jsem v pořádku?“

„Jste těhotná.“ Pootevřela jsem pusu, cítila jsem se, jako by se mi celý svět sesypal a obrátil vzhůru nohama. Co budu dělat?!

„Ne, ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Spletli jste se!“

„Zjistili jsme to z vaší krve.“

„Já nechci být těhotná,“ polkla jsem.

„Jste ve třetím měsíci.“

„Cože?!“ vykulila jsem oči, věděla jsem, že půjdu po něm. Tohle mi zaplatí! Moje emoce se mě začaly zmocňovat.

„Dojděte si za vašim gynekologem, on vám vystaví kartu a další věci.“ Sesbírala jsem si svoje věci a vystřelila z místnosti pryč. Brečela jsem, nechápala jsem to. Jak se tohle mohlo stát a já to nepoznala, ale jak to říct doma? To byla další hrozná věc.

Dorazila jsem domů, mamka seděla s Joem u stolu a pili kafe. Zděsila jsem se.

„Mami?“ Došla jsem až k nim.

„Bože můj, Anno, jsi v pořádku?““

„Ne, nejsem.“ Podívala jsem se na ni a brečela dál.

„Co se stalo, zlatíčko moje?“

„Jsem těhotná...“

„Cože?!“ Máma vypískla a podívala se na Joea.

„Znasilnili ji.“ Odvrátila jsem pohled stranou.

„Kdo?!“

„Lucas, ten fotbalista,“ vyklopila jsem jí to a věděla jsem, že máma udělá svoje, kdybych jí přemlouvala, ať to nedělá, a prostě vyrazila hnedka pryč.

„Neměli jsme to říkat,“ povzdechla jsem si.

Následující díl »

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování