Anna's Suffering - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Anně se stane to nejhorší, co se může stát. Jak to teda dopadne?

03.08.2013 (12:00) • Sutton • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 460×

9. kapitola

Najednou jsem se ocitla obličejem na zemi.

„Otočte ji a podržte.“ Málem jsem dostala infarkt, když jsem zahlédla ty tři kluky.

„Lucasi, prosím, tohle udělat nechceš.“ Pokusila jsem se jim vycuknout, ale marně.

„Mlč.“ Během chvíle mě uzemnil na zem on sám. Neměla jsem sílu ho ze sebe shodit. Rukama mi zajel pod mé tričko. Byl až agresivní, snažila jsem se ho kopnout. Nedařilo se mi to vůbec.

Nacpal mi svůj jazyk skoro až do krku, cítila jsem, jak mě ohmatáva naprosto všude. Jeho kamarádi stáli u nás a všechno pozorovali. Tohle pro mě bylo ještě mnohem horší. Jednou rukou mi sjel ke kalhotám a začal je rozepínat. Když se odtáhl a podíval se na své kamarády.

„Pomozte mi.“ Kluci mu pomohli mi stahnout kalhoty, začala jsem ječet o pomoc.

„Sklapni!“ zacpal mi rukou pusu, začaly mi po tváři téct slzy. Trvalo to asi deset minut, ale pro mě to byla jako celá věčnost.

„Nechte ji tady.“ Odešli a já zůstala ležet ještě nějakou chvíli na zemi. Brečela jsem, chtěla jsem domů a k mámě. Natáhla jsem si zpátky kalhoty, přetáhla si přes sebe mikinu, jelikož mé tričko bylo roztrhnuté na kousky. Šla jsem domů snad hodinu. Když jsem dorazila domů, byla nejspíš půlnoc. Hned jsem zapadla do koupelny a popadla žiletku. Začala jsem se řezat po celém těle. Po nohách i po břiše. Už mi ani tohle nedělalo dobře, brečela jsem a pořád se řezala. Dělala jsem čím dál víc hlubší rány. Krvácelo to mnohem víc a déle se to hojilo a bolelo. Nedokázala jsem přestat. Seděla jsem ve vaně a nechala krev do ní odkapávat. Bylo mi to už jedno.

Dokonce jsem až v ní usnula, probudila jsem se ráno, když někdo bušil na dveře. Podívala jsem se kolem dokola a pak si všechno uvědomila.

„Otevři, potřebuju do koupelny,“ zahulakala Linda.

„Hned, jen, jen počkej.“ Vylezla jsem z vany a spláchla tu krev. Oblékla jsem si čisté oblečení, které jsem se naučila nechávat v koupelně. Poté jsem odemkla a pustila Lindu dovnitř. Beze slov jsem jí obešla. Linda se jenom za mnou podívala a taky nic neřekla. Popadla jsem tašku a vypadla ven a bez snídaně.

Dnes jsem do školy nechtěla jít. Nemohla jsem se nikomu podívat do očí. Otočila jsem to k domu mámy. Právě teď jsem potřebovala jí.

Po chvíli jsem k ní došla, klíče jsem měla pořád. Odemkla jsem si a vešla dovnitř. Mámu jsem nikde neviděla. Poté jsem se ještě podívala do její ložnice, ale nikde nebyla.

Zamířila jsem do máminy lékárničky, hledala jsem prášky na spaní a na bolest. Potřebovala jsem je.

Vytáhla jsem máminu lahvičku s prášky, které měla na deprese. Pak jsem ještě vytáhla pár prášků na spaní. Vzala jsem si jich jenom pár a lehla si na postel. Chvíli jsem brečela, než jsem usnula.

„Panebože! Dělejte něco!“ Slyšela jsem hlasy, ale nedokázala jsem otevřít oči.

„Snažíme se, víte, kolik si toho vzala?“

„Ne, netuším.“ Slyšela jsem v mámině hlase něco, co jsem nedokázala popsat. Po chvíli jsem přestala slyšet hlasy. Cítila jsem, jako bych se někam propadala. Po chvíli jsem ucítila něco v krku, bylo to tak nepříjemné.

O PÁR HODIN POZDĚJI

Probrala jsem se v bílem pokoji, rozhlédla jsem se kolem. Podívala jsem se na ruce, byla jsem napojená na přístroje

„Zlato?“

„Mami?“ zachraptěla jsem a podívala se na ni.

„Co se stalo? Proč jsi to udělala?“

„Nechci o tom mluvit,“ zavrtěla jsem hlavou

„Budeš muset!“ Pak jsem si všimla, že mam obvázané ruce. Polkla jsem. Právě bavit se o tom s mojí mámou bylo pro mě to nejtěžší. Nedokázala jsem se o tom bavit.

„Ne,“ odsekla jsem jí. Zrovna dovnitř přišel doktor a podíval se k mámě.

„Paní Adamsová, měla byste ji nechat. Potřebuje odpočívat.“ Máma se zamračila, ale pak přikývla a odešla. Střelila jsem pohledem k doktorovi, co mi chce.

„Proč ses chtěla zabít, Anno?“ Popadl židli a přitáhl si ji k posteli a pak si na ni sednul.

„Nechtěla jsem se zabít!“

„Vážně ne? Proč sis vzala tolik prášků?“ Pozvedl obočí, polkla jsem. Měl pravdu, všechno to věděl.

„Já o tom nechci mluvit.“ Odvrátila jsem od něj hlavu na druhou stranu

„Dobře teda. Nebudu vás trápit.“

„Díky.“ Pak jsem se podívala, jak odchází, přes skla jsem viděla, že ještě něco probírá s mámou. Občas se na mě oba podívali. Co mě ale překvapilo, nikde jsem tam neviděla tátu. Nezajímala jsem ho. Další zklamání, které bylo těžko únosné.

Následující díl »

Autor: Sutton (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování