OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bad Dreams - 3. kapitola

21.11.2011 (20:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 894×

Běžela jsem, poslouchala hudbu a snažila jsem se nevnímat okolní svět. To se mi dařilo do chvíle, než něčí ruka zamávala přímo před obličejem. Lekla jsem se, zabalancovala a málem spadla. Potom jsem se podívala na viníka.

„Danny?“ zeptala jsem se překvapeně.

„No přece jsi mě poznala,“ smál se. „Volám na tebe, ale ty běžíš dál s výrazem, jakoby měl být zítra konec světa.“

Jen jsem se tak křivě usmála. Danny byl můj přítel před pár lety, kamarád nic bližšího. Potom se odstěhoval a ztratili jsme mezi sebou kontakt. Nechtěla jsem, aby mě viděl takhle. On mě neznal takovou, jaká jsem teď. Znal mě předtím, než tohle všechno začalo.

„Vypadáš jinak,“ prohlásil. Jasně že jinak, trochu jako mrtvola, pomyslela jsem si ironicky, ale odpověděla jsem: „Tak pár let jsme se neviděli, změnila jsem se.“

„To ne. Samozřejmě, že jsem nečekal, že budeš vypadat úplně stejně, ale vypadá prostě… Já nevím jinak.“

Kamaráde, to máš pravdu.

„Zdá se ti to. Proč jsi tady?“

„Přistěhovali jsme se zpátky, nastoupím k vám do školy. A co ty? Co děláš? Nechceš si někam zajít?“ ptal se mě s úsměvem.

Ach ne.

Nasadila jsem trochu rezervovanější tón: „Danny, to nebude nejlepší nápad. Už… Už musím jít domů.“

Trochu ho to zarazilo: „Jo, jo jasně v pohodě. Uvidíme se ve škole. Tak ahoj.“

„Ahoj,“ řekla jsem mu a běžela jsem dál. Bylo mi líto, že jsem ho musela odmítnout. Dannyho jsem měla vždycky ráda, byli jsme nejlepší přátelé. Ale teď? Už dlouho jsem si nepouštěla nikoho do života. Nemyslím, že by mě někdo pochopil nebo mi to uvěřil, když bych mu to nemohla nijak dokázat.

Podívala jsem se na hodinky, 17:14, byla jsem venku už něco přes hodinu. Měla bych se vrátit.

Rozběhla jsem se domů, cesta mi trvala asi patnáct minut.

Když vešla dovnitř, měla jsem štěstí. I přes zavřené dveře obýváku, jsem slyšela televizi. Takže když budu tichá, nikdo si mě nevšimne.

Povedlo se. Nikdo si mě nevšiml.

Zbytek večera jsem strávila tak normálně. Osprchovala jsem se, v kuchyni si vzala něco na večeři, potom samozřejmě nemohlo následovat nic jiného než hádka s Lucindou. Zbytek večera jsem strávila u počítače. Surfovala jsem po internetu a dívala jsem se na film. Ve čtvrt na jedenáct jsem šla spát.

Usnula jsem okamžitě, i když jsem nechtěla.

Objevila jsem se ve městě. V žádném co jsem znala. Vypadalo to tam hrozně, všechno bylo mdlé šedé smutné a byli tam lidé. Překvapilo mě to, ještě se to nikdy nestalo, i když lidé je silné slovo, spíš prázdné hodící schránky, to bylo lepší pojmenování.

Šla jsem dál po ulici a rozhlížela jsem se, nikde jsem zatím neviděla něco nebo někoho… Rozpršelo se, v jedné chvíli nic a v další bouřka, jak vyšitá. Věděla jsem, že to nebylo jen tak, za chvíli budou tady.

Zrychlila jsem krok, bylo to těžké. Ti lidé jakoby měli přesně nastavenou rychlost, kterou nemohli porušit.

Najednou mě někdo chytil za vlasy a praštil se mnou o zem. Málem mi to vyrazilo dech, naštěstí jsem svůj pád zdržela svýma rukama a bolestivě jsem si je odřela.

Zvedla jsem se, jak nejrychleji jsem uměla a rozběhla jsem se dopředu. Shazovala jsem ty lidi na zem, ale nevšímala jsem si toho a běžela jsem dál. Zahnula jsem do jedné z postranních uliček, přitiskla se do malého výklenku ke zdi a doufala jsem, že mě neuvidí. Bez hnutí jsem tam stála asi minutu, potom jsem odvážila od zdi odstoupit.

Opřela jsem se o kolena a prudce jsem vydechla, uvědomila jsem si, že jsem vlastně celou dobu zadržovala dech. Snažila jsem se rozdýchat a oči jsem měla upřené k zemi.

Zvedla jsem hlavu a jako bych věděla, co uvidím. Proti mně jich stálo šest, byli oblečení jako obyčejní puberťáci a všichni měli kapuce, takže jsem žádnému z nich neviděla do obličeje.

Všech šest mi jich v cestě na hlavní ulici. Otočila jsem se a utíkala dál tou uličkou.

Ne! Do prdele! Ulice byla slepá, na konci stála cihlová zeď. Dobíhali mě a já strašně bála. Neměla jsem čas se moc rozmýšlet, chytla jsem se za tu zeď a snažila jsem se ji přelézt. Tohle nebyla zrovna moje silná stránka, ale podařilo se mi to a já jsem padala na druhou stranu zdi. Na poslední chvíli jsem se podívala, kam padám. Nestačila jsem ani zakřičet, když jsem s hlasitým žblunknutím spadla do řeky, do velmi ledové řeky.

Chtěla jsem se, co nejrychleji dostat ke břehu, k mé smůle byl hodně rychlý proud, takže jsem v řece strávila skoro čtvrt hodiny. Nakonec se mi podařilo vyškrábat se na břeh. Vykašlala jsem trochu vody a snažila jsem se probudit. Nešlo to, jak jinak. Já chci pryč, zařvala jsem v duchu a po tváři mi stékala slza. Bála jsem se, byla mi zima a třeštila mi hlava, protože při plavání v řece jsem se praštila do hlavy.

Pod krkem mě najednou chytila ledová ruka a zvedla mě do výšky. Byl to jeden z nich, držel mě jednou rukou ve vzduchu jako hadrovou panenku. V druhé ruce jsem zahlédla nůž. Začala jsem sebou kroutit a křičet, snažila jsem se ho kopnout. Nic nepomáhalo a on ke mně pomalu ten nůž přibližoval. Zavřela jsem oči a zavřískala jsem, jak nejvíc mohla, ale nepomáhalo to. Skoro už jsem cítila ten nůž na své kůži a loučila jsem se se životem.

Náhle mě pustil na zem, dopadla jsem na zadek a nechápala, co se stalo. Pomalu jsem otevřela oči a nemohla jsem uvěřit, tomu co jsem uviděla.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bad Dreams - 3. kapitola: