OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blodyn Prolog a 1. kapitola

14.12.2010 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3595×

Prolog

Už od pradávna se stále vedly boje o nadvládu mezi druhy. Tyto boje byly lidem skryté, ale nebyly o nic méně krvavé. Spíše naopak. Při poslední a snad největší z nich byly poraženy i nymfy. Jejich porážka byla tak zdrcující, že v obavě opustily tento svět a skryly se tam, kam nikdo jiný neměl přístup, do světa, který byl z části jen iluzí.

Vlády na zemi se ujali démoni s lidskou tváří, upíři. Jejich vláda byla nekompromisní a krvavá. Dřímali ji po několik století, ale to se mělo brzy konečně změnit…

V řadách nymf kolovalo proroctví. Bylo o dni, kdy jejich vyhnanství skončí. Budou se moci hrdě navrátit a beze strachu smět kráčet po údolích, skalách a hlubinách jezer. Nadvláda démonů skončí a ony se postaví do čela všech druhů, jež obývají zem. Především však mluvilo o jedné z nich, která je všechny povede. Její srdce bude tak silné, že dokáže unést tu tíhu a její tvář ukáže sám měsíc…

Tohle proroctví dávalo všem nymfám naději po dlouhá staletí a čekaly trpělivě na ten den.

1. kapitola

Odloučená

Údolí světa nymf žilo v ranním shonu. Proplétaly se zde najády s vlasy modrými jako vodní hladina i ty nejtemnější hlubiny vod, oreády s pružným rychlým krokem jako by stále poskakovaly po skalnatých stráních, ókeanovny a néreovny jejíchž pleť byla tmavá ve všech odstínech tyrkysové jako dna jejich milovaného oceánu a samozřejmě také dryády, nymfy lesů a stromů, jejichž vzhled byl tak různorodý, že působily jako sbírka drahých kamenů.

Na to všechno shlížela ze svého balkonu Adride. Patřila mezi nejváženější členky jejich společenstva. To ona jim přinesla naději v podobě proroctví a všichni ji měli v největší úctě. Byla na to neskonale hrdá a snažila se jim to oplácet svojí péčí o jejich společenství. Jen jedna z jejich řad jí stále dělala starosti, Blodyn.

Patřila k dryádám, ale byla jako vítr, přelétavá a zvídavá. Nedokázala udržet pozornost u jedné věci a často se stalo, že svojí roztěkaností okolo sebe rozpoutala jen zmatek. Co Adride dělalo největší starosti, byla její snílkovská povaha. Dokázala i celé hodiny zasněně zírat po jejich kraji. Zkoušeli to s ní už tolikrát po dobrém,ale všechno bylo marné. Měla to prostě v sobě.

Adride z úvah probral až ryk zespodu. Překvapeným pohledem přelétla spoušť dole. Po zemi se náhle povalovaly stovky kvítků a přes ně se valila voda z převrženého bezedného džbánu.

Nečekala na nic a rozběhla se dolů. Všichni okolo se snažili napravit tu spoušť, ale jak se ostatní zbíhali, jen se tu utvářel nepokojný dav v němž se nedalo téměř hnout.

„Zvedněte ten džbán,“ zvolala, jen jak se jí podařilo doběhnout k nim. Jedna z najád jej okamžitě zvedla a přitiskla si ho na prsa. Proud vody pod jejich nohama okamžitě ustal. Drobné kvítky však byly jeho proudem celé zmáčené a polámané. Tuhle škodu už napravit nešlo. Adride se smutně podívala na tu spoušť a pak na tu, která stále ve středu toho všeho.

„Blodyn!“ vykřikla nešťastně.

„Mrzí mě to,“ sklopila původkyně toho všeho hlavu.

„Pojď se mnou,“ vybídla ji Adride pohybem ruky. Blodyn ji okamžitě poslechla. Smutně kráčela za ní až do knihovny. Byla to největší budova v jejich kraji. Všechny nymfy nesnášely uzavřené prostory, jejich domovem byla sama příroda. Budovy stavěly tedy pouze vyjímečně. Tato byla k ochraně jejich knih a zároveň sloužila jako místo jejich střetů a učení.

Adride ji vedla mezi regály knih až nahoru, do jedné z věží, která byla obehnána ochozem. Dovedla ji až na něj.

„Blodyn,“ promluvila na ni. „Podívej se na všechny tam dole. Všichni jsme nuceny tu společně žít v tomto údolí. Nemáme na výběr a jsme tedy nuceni společně nějak vycházet, být tolerantní a ohleduplné k druhým. Ty jsi však má milá, jako divoký vítr na kvetoucí louce. Kudy se proženeš, tak působíš neklid a mnohdy i zkázu.“

„Mrzí mě to,“ opakovala. Na její tváři opravdu šla vidět lítost. „Já se opravdu snažím, ale i přesto…“ zakroutila hlavou.

Adride ji pohladila tišivě po zádech.

„Já vím,“ přikývla. Blodyn k ní s vděčně vzhlédla. „Přesto tě však budu muset tentokrát potrestat. Zůstaneš tady a snad tě odloučení naučí troše klidu.“

Blodyn na ni zůstala vyděšeně zírat.

„To přece…“ hlesla s vyděšeným pohledem. Nemohla ji přece nechat tady nahoře, daleko od ostatních a od stromů a rostlin!

„Nedáváš mi jinou možnost,“ zavrtěla Adride hlavou a s posledním smutným pohledem vyšla ze dveří.

Blodyn osaměla. To ticho okolo ji náhle začalo drtit. Nikdy nebyla odloučená od ostatních. Rozhlédla se okolo po místnosti. Byla okrouhlá a jen dveře vedoucí ke schodišti do ní čněly. Vyběhla zpět na ochoz a pohlédla dolů. Všichni byli tak daleko. Dokonce i ruch tam dole k ní dozníval jako tichoučký šum. Dosedla zdrceně na podlahu.

Dveře nebyly zamčené a i kdyby, dokázala by se odtud dostat. Na něco takového si však netroufala. Neměla odvahu se vzepřít Adride, na to si ji příliš vážila a milovala.

Zůstala tedy sedět na podlaze ochozu a jen mezi sloupky shlížela na život tam hluboko pod sebou.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blodyn Prolog a 1. kapitola: