OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blood_1

09.10.2010 (18:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1320×

Londýn-současnost

Stála ve stínu rohu místnosti a sledovala muže, který jí dočista před lety změnil život.

Conde Cezar. Prokletý muž, který upoutal srdce všech žen v sále.

Stála tam ještě pár minut, než jí to omrzelo. Vyšla ze sálu a zamířila do svého apartmá. Stála ve výtahu a čekala, až výtah dojede do 12. patra. Procházela dveřmi od apartmánu a rozsvěcela světlo, když se jí mužské ruce obmotali okolo pasu. Poznala ty ruce, tu vůni omamující jí smysly. Conde…

Začal jí přejíždět rty po šíji a jí se to náramně líbilo. ‚Vzpamatuj se, ty huso!‘ přikázala si. Vymotala se mu z obětí a postavila se mu čelem. Podívala se mu do jeho černých očí. Očí, které v sobě nesly jen chlad a pýchu. Nic víc.

„Caro, jak rád tě vidím,“ promluvil jako první Conde, po několika chvílích ticha a roztáhl ruce v přátelském gestu.

Cara stála nehnutě, oči jí plály hněvem, jak si ho měřila pohledem.

„Conde,“ odvětila a chladně pokynula hlavou.

„Copak Caro, ty nejsi ráda, že mě vidíš?“ řekl přeslazeně.

„Jak se opovažuješ?“ vyštěkla na něj. „Jak? To ti to není blbý? Po… 150 letech se tu ukázat jen tak…?“ její slova se vytratila, když se Conde falešně zasmál.

„Caro, vážně věříš tomu, že jsem tě já, udělal nesmrtelnou? Že jsem ti dal tvé síly?“

Cara zamrzla v pohybu, přestala dýchat. ‚Jak věděl o jejích silách?‘ ptala se sama sebe. Přeci od té doby, co se „setkala“ s Condem Cezarem, se s ním neviděla. Jak by věděl o jejích silách? To že je nesmrtelná je vinou Condeho, to on se napil její krve…

„Jak víš o mých silách?“

„Caro, já mám odpovědi na tvé otázky, ale teď musíme rychle zmizet.“

„Co? Já s tebou nikam nepůjdu!“

„Pozdě,“ Conde jí popadl, vzal do náruče a vyskočil s ní oknem. Dopadli neslyšně.

„Sakra Conde! Nemohl bys mě nejdřív varovat, než vyskočíš z 12týho patra?“

„Promiň, příště ti řeknu včas.“ Usmál se.

„Žádný příště nebude! A teď mě pust na zem!“ rozkázala a vrhla na něj vraždící pohled. Najednou se skláněl nad ní a pošeptal jí do ucha. „Musíme zmizet. Hned!“ dořekl a rozběhl se hroznou rychlostí.

Cara milovala rychlost, vítr ve vlasech. Zavřela oči a na tváři se jí nevědomky usadil úsměv. Conde jí pozoroval celou cestu se zaujetím, přestal, až když se blížili k sídlu Anassa.

Začal zpomalovat a Cara otevřela oči.

„Proč si zpomalil?“ zeptala se.

„Jsme na místě, Caro,“ odvětil jí.

„Nó, a kde sme?“

„V sídle Anassa.“

„A to je kdo?“

„Vládce upírů.“

„Fajn! Nejdřív se mě snaží zabít vlkodlak, teď mě unese upír do upířího doupěte. Vážně skvělí!“ mumlala si Cara pro sebe.

„Vlkodlaci tě chtěli zabít?“ zeptal se a když mu pohlédla do tváře, byl tam vidět strach.

„Copak máš strach? O koho? O sebe?“ ryla do něho. „Neboj. Už ti neublíží. Nikomu.“

„O sebe jsem strach neměl,“ odvětil kysele Conde. „Co se s nimi stalo?“

„Zneškodnila sem je. Teda aspoň část, ostatní utekli, nebo se vzdali,“ řekla tiše.

„Cože! Ty?“ hořce se zasmál. „Kecáš!“ dořekl a položil jí na zem.

V Caře to začalo vřít. Její dlouho potlačovaný hněv. Hněv za 150 let. Vlasy jí začaly vířit ve větru, který vyvolala. Nebe zčernalo, začaly lítat blesky. Oči jí zčernaly, až na malé jiskřičky. Vzduch se ochladil a její dlouhé vlnité hnědé vlasy dostaly barvu ohně.

„Co… si… to… řekl?“ procedila skrz zuby.

Cezar jen stál s pusou dokořán a pozoroval Caru. Nevnímal alarm, který houkal, nevnímal deset upírů plus samotného Anassa, kteří vyběhli ven s meči v rukou.

Vnímal jen ji. Tak krásnou. Mocnou. Připravenou zabít… Najednou uhodil vedle Cary blesk. Nepochyboval, že je to práce Cary, ale stejně, jako další upíři, uskočil o několik metrů dál.

„Neodpověděl si!“ Její hlas zahřměl do naprostého ticha. Cara namířila blesk na jednoho z upírů v blízkosti Condeho. Ten se usmažil na prach.

„Caro, uklidni se! Prosím! Pokus se uklidnit!“ Conde měl strach, když uviděl, co provedla upírovy vedle něj.

„Prosím! Nemyslel jsem to vážně! Prosím!“

Když Cara uviděla co provedla a strach na tvářích upírů, hněv jí přešel. Vystřídala ho panika, strach o ně, o upíry.

Postupně se uklidňovala. Její vlasy dostaly zase svůj hnědý odstín, přestaly lítat blesky a nebe se vyjasnilo. Vzduch dostal normální teplotu, vítr ustal.

Chvějící se, klesla na kolena, tvář skrytou v dlaních. Conde přispěchal k ní, nebraje ohledy na varovné pohledy. Z nebe se začali snášet kapky, když jí Conde objal. Hladil jí po vlasech, šeptal uklidňující slova. Cara k němu vzhlédla modrýma, uslzenýma očima.

‚Vždy měla oči hnědé,‘ přemýšlel Conde. Zapomněl na to, když začalo pršet víc a Cara se víc rozbrečela.

Vzal jí do náruče a odnášel do sídla. Cara se mu schoulila v náručí a plakala ještě víc.

Donesl jí do pokoje a položil na postel. Chtěl odejít, ale byl zadržen, když ho Cara chytla za ruku.

„Zůstaň, prosím,“ zašeptala téměř neslyšně, že kdyby Conde nebyl upír, neslyšel by to.

„Zůstanu,“ odpověděl a lehl si vedle ní na postel. Cara se k němu přitulila a začala se uklidňovat. Po chvíli usnula.

Conde jí objal a přemýšlel o tom, co se dneska stalo.

* * * * * * * * * * *

Ráno, když se Cara probudila, cítila mužské ruce, které jí objímají. Musela se pousmát. Otevřela oči a první co uviděla, byla Condeho tvář blízko její. Odolala nutkání políbit jeho rty a zašeptala. „Conde. Conde vzbuď se.“ Pomalu otevíral oči, až je otevřel úplně.

„Cara? Oh, už jsi vzhůru. Promiň, musel jsem usnout,“ začal se omlouvat Conde.

„A taky bych se ti měl omluvit za včerejšek. To, co jsem řekl … já-„

„Mlč!“ přerušila ho. „Ty za nic nemůžeš. To já. Nevím co to do mě vjelo. I když se mi to stává často, neumím to ovládat. Přijde si to jak chce, samo. Ovládá mě to.“ Domluvila a sklopila pohled.

„Caro, podívej se na mě,“ nic. „Caro“ zase nic. Dal jí prst pod bradu a zvedl jí hlavu tak, aby se mu musela kouknout do očí. Počkal dokud se mu do nich nepodívá. To co v nich viděl, byl strach, zmatek, bezmoc a ještě něco.

„Caro, já zjistím co s tebou je. Proč neumíš ovládat své síly. Proč se to všechno děje. Já i ostatní ti pomůžeme.“

Jak se na ni díval, strach, zmatek i panika zmizeli a nahradila je touha.

Natáhla se, aby ho políbila. Conde byl nejdřív překvapený, ale pak se do polibku vložil taky. Nejdřív to byl opatrný, něžný polibek, který se postupně prohloubil.

Cara se musela nadechnout, a tak se odtáhla. Conde chtěl něco říct, ale nestihl to, protože byl uvězněn v polibku. Postupně zapojili i jazyk.

Líbali se asi deset minut.

Conde mihl cítit její pocity, i když se nenapil její krve. Tedy napil ale je to už přes 150 let…

Bylo přerušeno jeho přemýšlení, když mu Cara sáhla pod tričko. Ztuhnul.

„Caro, tohle nemůžeme,“ zašeptal a díval se jí do očí.

„Proč“

„Pak bys toho litovala“

„Nechceš mě?“ řekla a utekla do koupelny. Conde si povzdychnul. Šel za ní do koupelny a viděl jak leze do sprchy.

„Caro, já-„

„Sakra Conde co tu děláš?“ přerušila ho a rychle si obmotala ručník okolo těla.

„Chtěl jsem se ti omluvit. A říkej mi Cezar.“ Stihl si jí ještě trochu prohlídnout, ale teď už viděl jen Tělo Cary zabalené v ručníku.

„Pojď sem,“ zašeptala. Když viděla, že se nehnul, dopověděla. „Prosím.“

Cezar se konečně pohnul. Přišel k ní a Cara ho objala. Zareagoval pohotově a objal jí taky. Zabořil obličej do Cařiných vlasů. Voněla krásně. Jako ranní rosa na trávě, jako luční kvítí.

Cara ho začala líbat na čelisti a postupně se dostávala k Cezarovým rtům. Když dosáhla cíle, začala krásná hra jazyků.

Zajela mu rukou do vlasů a přitáhla si ho blíž. Druhou ruku měla kolem jeho krku. Cezarovi ruce měla na kříži a ten si ji tisknul k sobě tak blízko, že mezi nimi nebyla ani škvírečka.

„Nechtěla ses jít vysprchovat?“ zašeptal v polibku.

„Hm… A nechtěl bys mi umýt záda?“ zeptala se a podíval se mu do očí. Začal si svlékat tričko a to brala Cara jako souhlas. Vysvlékl se celý, Cara nechala spadnou ručník na zem a společně vešly do velké sprchy. Pustil vodu a díval se jak drobné kapky tečou po její kůži dolů. Vzal do ruky houbu a mýdlo a začal jí mýt záda. Chtěla se otočit, ale Cezar jí to nedovolil. Mezi tím ji několikrát políbil na šíji.

Domyl jí záda a zastavil vodu. Vylezl ze sprchy, obmotal si ručník kolem pasu a vyšel z koupelny.

Cara tam stála ještě pár minut, pak si obmotala ručník okolo těla a vyšla za ním do pokoje.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala se a v hlase jí byla slyšet podrážděnost.

„Cara, chtěla si jen umýt záda,“ usmál se Cezar. Zašklebila se na něj a šla do koupelny pro oblečení, ale nebylo tam.

„ Cezare, nevíš kde mám věci?“ zeptala se ho a vyšla z koupelny. „Nechala sem je v koupelně a teď tam…“ nedořekla, protože se najednou objevili u Cezara v ruce.

„A teď je mám já,“ řekl vítězně.

„Vrať mi je!“ přikázala.

„Za co?“ řekl výsměšně Cezar

„Cokoli,“ vyštěkla bez rozmyslu.

„Hm… Lákavá nabídka…“

Cařiny vlasy změnily barvu na ohnivou. Cezar se nejdříve lekl, ale vycítil jen silné znepokojení, žádný vztek.

Přešel vzdálenost mezi nimi a řekl.

„Zatímco budeš můj host, budu ti oblečení dávat já, prosím.“ A usmál se.

Barva Cařiných vlasů se vrátila do normálu a na tváři se jí vytvořil úsměv.

„A dáš mi nějaké šaty, nebo mám vyjít ven jen v ručníku?“ zeptala se s úsměvem.

„Počkej tady.“ Zmizel. Za pět minut se vrátil oblečený a v rukou měl dámské oblečení. Bylo to červené tílko, tmavé Jeany, mikina a boty.

„Tady“ usmál se.

„Děkuji,“ a políbila ho na rty. Byl to jen letmí polibek, ale Cezar chtěl víc. Uvěznil ji v polibku. Pochvíli se Cara odtáhla.

„Můžu se jít už oblíct?“ zeptala se s úsměvem. „Nebo se mám oblíct tady?“ dořekla provokativně a Cezar zavrčel. Cara se jen usmála a šla do koupelny. Za chvíli se vrátila zpět, oblečená, a zamířila ke dveřím k Cezarovi.

„Sluší ti to,“ řekl a usmál se. Cara se usmála taky a začala ho vášnivě líbat. Cezar se pochvíli odtáhl a Cara nespokojeně zamručela, tím Cezara rozesmála. Praštila ho svou pěstičkou do hrudi a tím přišla další salva smíchu.

Ještě mu cukali koutky, ale ovládl se. Podíval se jí do očí a řekl.

„Měl jsem za to, že máš hlad.“

„To je pravda,“ zašeptala mu do ucha, „ale na něco, někoho, docela jiného.“ Dořekla a skousla mu uší lalůček.

Cezar zasténal.

Pokračovala po čelisti až ke rtům a tam začal dlouhý tanec jazyků.

Cara, nevěděla ani jak, se najednou ocitla přitisknutá na posteli Cezarovím tělem.

Doufám, že se Vám to líbilo. Snesu jak kritiku, tak pochvaly. Díky za komentáře.

-> shrnutí <- * -> kapitola 2. <-

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blood_1: