OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blood_2

14.10.2010 (17:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1004×

Cara, nevěděla ani jak, se najednou ocitla přitisknutá na posteli Cezarovým tělem.

Líbali se prudce a vášnivě. Cara mu sundala tričko a prsty obkreslovala jeho svalnatou hruď a paže. Potřebovala dech a tak se odtáhla. Cezar toho využil a přemístil se jí na krk.

Jazykem obkreslil tepnu a automaticky se mu vysunuly špičáky. Potlačil touhu nechat je zanořit se hluboko do Cařiného krku, ochutnat tu lahodnou tekutinu, která by ho naplnila pocitem plnosti a nechal je zasunout.

Vrátil se zpět k jejím rtům a postupně jí sunul tílko přes hlavu. Rty se přesunul přes čelist až k jejímu dekoltu, když někdo zaklepal. Ten někdo byl Anasso.

Cezar hrdelně zavrčel a Cara se zasmála.

„Nech ho vejít, Cezare,“ řekla. „Určitě potřebuje něco důležitého. Jinak by nerušil. Viď, Styxi?“

„Jak víš, že je to Styx?“ Zeptal se s údivem Cezar.

„Cítím jeho Sílu. Podle toho poznám, kdo to je - někdy,“ sklopila pohled. Styx znovu zaklepal.

„No jo!“ Zavrčel Cezar. Podal Caře tílko a sám si oblékl svoje tričko. „Pojď dál.“

Styx vstoupil, a Cara poprvé uviděla Anassa. Vypadal jako starověký Azték. Měl bronzovou pokožku, statnou vysokou postavu. Jeho vlasy byly spleteny do dlouhého copu, který mu sahal do pasu. Na sobě měl těsné kožené černé kalhoty, volnou halenu a u pasu se mu houpal meč.

„Styxi,“ pokynul mu hlavou. „Proč nás vyrušuješ?“

„Je to důležité, jinak bys vás nerušil při… ehm…“ jeho slova se vytratila a Cara se začala smát.

„Při ničem… důležitém, si nás myslím nevyrušil. Co potřebuješ?“ zeptala se.

„Už víme, kdo napadl hotel, ve kterém si byla,“ odpověděl Styx.

Po Cařině krásné tváři přelétl údiv, znepokojení a vztek, který se dal vyčíst i z jejich očí.

„Někdo napadl ten hotel? Proč si mi to neřekl?“ otočila se na Cezara, který zatím mlčky přihlížel.

„Caro, nevím, proč sem ti to neřekl,“ odpověděl. Cařiny vlasy změnily barvu na ohnivou a její oči na šedou. Slunečný den, zešedl. Do místnosti rychle vběhla Styxova družka Ashley, vlkodlačice.

„Styxi, co se děje?“ zeptala se Ashley. Až teď Cara zaznamenala její osobu.

„Vlkodlak?“ zeptala se a měřila si Ashley pohledem. Její oči zčernaly.

„Caro,“ promluvil Styx. „Ona není úplný vlkodlak-“

„Cítím ho z ní!“ skočila mu do řeči. „Tak mi tady nevykládej, že není! Co dělá vlkodlak v sídle upírů?“

„Caro,“ promluvil Cezar. „Caro, podívej se na mě.“ Cara odvrátila pohled od Ashley a podívala se na Cezara. Její černé oči zezelenaly. Cezar se trochu uklidnil.

„Ashley je Styxova družka,“ pokračoval Cezar. Cara odvrátila pohled a znovu se dívala na Ashley. „Caro dívej se na mě!“ řekl ostře. Cara sebou trhla, ale podívala se na něj. „Je, to sice vlkodlačice, ale má potlačené geny. Její genetická složka, byla pozměněna. To znamená, že se nemůže přeměňovat,“ domluvil a stále se díval Caře do očí, očí, ve kterých by se mohl utopit. Cara mu pohled oplácela.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si Styx. „Cezare, musíme si o tom promluvit. Hned.“ Cezar odtrhl pohled od Cary a podíval se na Styxe.

„Dobře, už jdu,“ odpověděl a odešel. V pokoji zůstala jen Cara a Ashley. Obě po sobě nervózně koukaly, a žádná nevěděla co a jak.

„Ehm, myslím, že asi budeš mít hlad. Pojď se mnou, dovedu tě do kuchyně,“ začala Ashley. Cara se na ní ostražitě podívala. Přemýšlejíc, jestli to není léčka, se za ní vydala. Procházely honosnými chodbami a sály, až se dostaly do kuchyně. Ta, byla veliká. Sladěná do žluté a oranžové barvy.

„Promiň, ale nemám tu žádné maso, jsem vegetariánka,“ podívala se na Caru omluvně.

„Vlkodlak a nejí maso?“ podivila se Cara.

„Jak ti Cezar řekl, byla jsem geneticky pozměněna. A maso mi navíc nechutná.“

„To nevadí. Tak co tu máš?“ řekla přátelským tónem a pokusila se o mírný úsměv. Ashley jí úsměv oplatila a vyšla k ledničce.

„No, mohla bych ti dát houbové ravioly, hm?“

„Jasně! Ty sou moje oblíbené!“ řekla s neskrývanou radostí Cara. Ashley se nad tím musela pousmát, a když se koukla do jejích očí, všimla si, že jsou zelené. Vyndávajíc jídlo z ledničky, se Cary zeptala.

„Víš o tom, že se ti mění oči podle nálady?“

„O tom, že se mi mění, vím, ale že podle nálady…“ přiznala.

„No, v tom pokoji, si je měla nejdřív šedé a pak změnily barvu na černou. Stejně tak jako nebe. Teď je máš zelené, a venku svítí zase sluníčko. Tvoje oči a počasí, se řídí podle tvé nálady, Caro.“ Dořekla a položila dvě porce na stůl. Obě si sedly a pustily se do jídla.

„Ty houbové ravioly sou moc dobré. To jsi dělala ty? Jestli jo, tak si mistr!“ Pochválila ji po několika soustech.

„Děkuju. Opravdu sem to dělala já, strašně ráda vařím.“ Odpověděla na svou pochvalu a dodala. „Měla jsem vegetariánskou restauraci, ale jednou mi ji vypálili. Nevím, kdo to byl, ale Styx pořádně šílel. Stejně jako Sebastian.“ Cara se zarazila a sousto jí zaskočilo. Rozkašlala se.

„Sebastian? Sebastian Taylor?“ Dostala ze sebe, když přestala kašlat.

„Ano, ty ho znáš?“ podivila se Ashley a její pozornost upoutalo nebe, které zešedlo. „Caro, co se děje?“

„Nic, jen… nevíš kde právě je? Když jsme se setkali posledně, byl v Evropě.“

„On je tady, u Styxe. Probírají ten výpad na hotel, kde si byla,“ odpověděla jí. Nebe, stejně jako její oči zčernali.

„Caro, co se děje?“ zeptala se opatrně Ashley. Do kuchyně vběhl Styx, Cezar a ještě jeden muž. Ten muž byl Sebastian Taylor. Dívali se na sebe. Sebastian na Caru překvapeně a Cara na něj vražedně. Její vlasy změnily barvu.

„Co tu děláš?“ vyštěkla na něj.

„Co ty tu děláš? Já tu mám poradu! To už ses dostala až sem? Myslel jsem, že nejsi na upíry.“

„Ty hajzle!“ Cara se zvedla od stolu a stoupla si tři metry od Sebastiana.

„Caro. Caro co se děje?“ Vložil se do toho Cezar. Ignorovala Cezara i ostatní. Byla zaměřená jen na něho. Ucítila slabé náznaky Sebastianovi síly, ale ta se nemohla rovnat její.

„To se taková děvka dostala až sem?“ vypustil z pusy a ani si neuvědomil, jaké chyby se dopustil. Cařin pohár trpělivosti přetekl. Po nebi, už tak černém, začaly lítat blesky. Vzduch v místnosti se ochladil. Cítila, jak přiběhli další upíři a pokouší se jí zastavit svými ‚malými‘ silami. Nevnímala je.

Sebastian začal couvat dveřmi na zahradu a Cara šla pomalým krokem za ním. Upíři a Ashley je následovali.

„Caro, uklidni se, prosím,“ pokusil se Cezar, ale přestal, jakmile mezi ní a Sebastiana uhodil blesk. Moc dobře si pamatoval, co se stalo upírovi, který byl zasažen. Nechtěl by.

Stále si vědoma každého Sebastianova pohybu, se otočila na Styxe.

„Je užitečný, nebo ne? Pomůže vám?“ zeptala se Cara, ledovým hlasem, až Ashley přeběhl mráz po zádech.

„No, je to upír, je užitečný,“ začal Styx, ale Cara ho přerušila.

„Já vím, že je to upír, ale takových jako je on běhají po zemi stovky.“ Dívala se mu zpříma do očí.

„Ano, to ano, ale on má zvláštní schopnost.“ Cara se podívala na Sebastiana, pak znovu na Styxe. Otočila se a odešla na konec zahrady. Nikdo za ní nešel.

Když došla na konec, zvedla ruce nad hlavu a okolo ní se začaly snášet blesky, v okruhu pěti metrů, jeden za druhým. Všichni se bály, aby si něco neudělala, ale evidentně to s ní nic nedělalo.

Po pěti minutách to přestávalo a nebe sešedlo. Cara měla celou dobu oči zavřené, a když je otevřela, byly rudé. Vyšla směrem k Sebastianovi. Zastavila se až těsně před ním.

„Už mi nikdy nechoď na oči, jasné?“ zeptala se ho a podívala se mu zpříma do očí. Ten jen přikývl, nezmohl se ani na slovo. Cara poodešla k Cezarovi, a zastavila se u něj. Zavřela oči a vydechla.

Nebe postupně světlalo, až bylo úplně bez mráčků. Nikde ani stopy po blescích. Vlasy zase dostaly hnědý odstín. Když otevřela oči, měla je zelené, ale na krajích, byly černé. Usmála se na Cezara a odešla ze zahrady do pokoje. Zavřela dveře a sesula se po nich k zemi. Dýchala z hluboka,a by se dočista uklidnila. Chvíli tam tak seděla, ale pak se zvedla a šla do koupelny, a opláchla si obličej studenou vodou, když někdo zaklepal. Otevřely se dveře a...

„Cara?“

?? Líbilo - Nelíbilo ??

-> Kapitola 1. <- * -> shrnutí <- * -> Kapitola 3. <-

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blood_2: