Blood vs. Magic - Kapitola druhá • OurStories.cz ~ naše povídky

Toddovi se Simonem se podařilo uniknout z obklíčení Magistů. Záhy si na ně osud však připravil další nepříjemná překvapení. Jak se jim povede v temném lese? Osobně si myslím, že tahle kapitola (no, vlastně celá povídka) není nic moc. Ale budu ráda za všechny názory, které mi napíšete do komentů... :D

23.05.2011 (13:00) • DamonSX • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1232×

Cítil jsem, jak se Simonovy svaly napjaly, když se odrazil a skočil na nejbližšího Magistu. Já udělal to samé na druhé straně. Potřebovali jsme jenom udělat trochu zmatek a já doufal, že tohle bude stačit. Schválně jsem si vybral Magistu, který stál přímo před tím blonďákem s ohnivými hady. Tvrdě jsem do něj vrazil a on zavrávoral.

Už jsem si myslel, že se udrží na nohu, když vtom se naklonil dozadu a srazil mumlajicího blonďáka za sebou. Hadi se skoro okamžitě vypařili. Jenže zlomek vteřiny předtím se malý plamínek zatoulal do zlatavých kadeří Magisty, který ho ještě před chvílí ovládal. Jeho vlasy se ihned vznítily a vyděšený Magista sebou začal házet a rukama se plácat po hlavě. Jak se tam tak potácel, vrážel do svých společníků, kteří sice nespadli, ale dost je to vyvedlo z míry. Syknul jsem na Simona a oba jsme se otočili k otvoru ve zdi. Zbývajicí Magisté si toho pochopitelně všimli, ale už jsme byli moc blízko, aby nás zastavili. Rozběhl jsem se a řítil se otvorem asi dvacet metrů, než jsem vběhl do temného lesa. Ustoupil jsem z cesty, aby mohl Simon vylézt taky. Rychle jsem se rozhlédl kolem.

Kolem nás rostly vysoké jehličnany, nejspíš smrk nebo jedle. Pod mýma nohama se povalovalo kamení, opracované léty větru a deště. Zvláštní bylo, že jsem neviděl ani neslyšel žádného ptáka nebo jakékoli jiné zvíře. Za sebou jsem uslyšel Simona, jak vybíhá z díry ve skále. Byl zadýchaný stejně jako já. Kývli jsme jeden na druhého a rozběhli jsme se do lesa.

Běželi jsme tiše a rychle. Po deseti minutách jsme vyběhli na malou louku, stále obklopenou vysokými stromy. Váhavě jsem se zastavil a zaposlouchal se do přízračného ticha. Nic. Jen náš dech.

Křup. Co to bylo? Trhnul jsem sebou a pohlédl jsem na Simona. Taky to slyšel. Jeho větrem ošlehaná tvář zbystřila. Už otevíral ústa k nevyslovené otázce, ale zarazil jsem ho. Přiložil jsem si prst ke rtům a pokynul mu, aby přišel blíž. Přikývl a postoupil ke mně. Chytil jsem ho za paži a odtáhl stranou do stínu stromů.

„Proč tu ještě stojíme? Neměli bychom odsud vypadnout, než nás dohoní Magisté?!” zašeptal pobouřeně, ale já ho nenechal domluvit.

„Nachystáme jim léčku. Schováme se ve stínech a až se dostanou sem, začneme s odlákáním pozornosti. Už nám to párkrát vyšlo, vzpomínáš?” usmál jsem se sám pro sebe. „Je tady spousta kamenů, které můžeme použít i jako zbraně. Simone, tohle klapne, fakt!”

„Je to příliš nebezpečné. Oba jsme zranění a sám jsi viděl, že tahle skupina se nebojí proti nám použít magii. Měli bychom jít, Todde. No tak, nestojí to za to riziko!” Díval se na mně skoro až prosebně.

Když jsem nereagoval chytil mě za paži a zatřásl mnou. „Todde, podívej se na mě. Já vím na co myslíš, ale nemá to cenu. Nemá cenu se kvůli tomu nechat zabít, rozumíš?” Znovu se mnou zatřásl a já se mu neochotně podíval do očí. Viděl jsem v nich strach. Ne o sebe. Bál se o mě. Odvrátil jsem se. Simon mi povzbudivě stiskl rameno.

„Pomstíme ji jindy. Až budeme připravení. Až budeme mít dost sil abychom je všechny rozmetali na kousky. Ale ne teď, Todde. Prosím, vypadněme odtud!” pořád na mě naléhal a já musel připustit, že má pravdu. Tohle by k ničemu nebylo. Jenom bychom se zbytečně nechali zabít. Jak říkal můj otec. Když máš umřít, umři aspoň pro správnou věc.

Zrovna jsem chtěl říct, že bychom měli jít. Jenže ten zvuk se ozval znovu. A byl mnohem blíž.

Křup. Křup.

Mezi stromy jsem zahlédl světlo. Modré světlo, které se pohybovalo směrem k nám.

Pohlédl jsem na Simona a oba najednou jsme se rozběhli přes louku dál do lesa, co nejdál od, nejspíš hodně naštvaných, Magistů.

Běželi jsme lesem a cestou míjeli malý potůček, který se nám pořád stáčel pod nohy, ať jsme běželi kamkoli. Pokaždé jsme ho přeskočili a běželi jsme dál. Ale po pár minutách to bylo stále těžší a těžší. Potůček se zvětšoval, až z něj byl potok. Nakonec jsme ho už nemohli přeskočit jako do teď, ale museli jsme se brodit řekou.

Alespoň, že jsme jim utekli, pomyslel jsem si.

Běželi jsme ještě asi deset minut, už jsme byli promočení tak, že nám ze šatů proudem crčela voda. Začínal jsem toho mít plné zuby, a tak, když jsem se ujistil, že nám Magisté nejsou v patách, zastavil jsem se.

„Počkej,” zavolal jsem na Simona, který se okamžitě zastavil. „Myslím, že jsme je setřásli. Měli bychom někam zalézt a usušit se, nemyslíš? Popojdeme ještě kousek dál a dáme si něco...” zarazil jsem se. Simon na mě tázavě pohlédl.

„Nejsou tady žádná zvířata. Co budeme jíst?” zeptal jsem se sklíčeně. Simon se tiše uchechtl a potutelně se na mně usmál.

„Víš, Todde, les je známý tím, že v něm rostou rostliny a kořínky a tak podobně.” Bylo vidět jak moc si tuhle situaci užívá. Věděl totiž, že já jsem zase známý tím, že nesnáším, když se musím živit tímhle domorodým způsobem. Přece nejsem králík, pomyslel jsem si pobouřeně.

Jenže jsem věděl, že jinak to nepůjde. byli jsme dost daleko od civilizace, unavení a na pokraji sil.

Poraženě jsem svěsil ramena a vydal se kupředu, najít nějaký úkryt. Šli jsme mlčky v hlubokém tichu. Asi po padesáti metrech jsem si uvědomil, že tichem kolem nás proniká temné hučení a bublání. Pokračovali jsme dál a...

Prudce jsem se zastavil, až do mě Simon málem vrazil. Díky bohu, že se stačil zastavit dřív, než by nás oba shodil z toho obrovského srázu.

Oddechl jsem si úlevou a o krok ustoupil. Se Simonem jsme si vyměnily pohledy úlevy a já se nervózně zasmál. Chtěli jsme se obrátit, ale vtom jsem někde ze spodu uslyšel praskání. Pohlédl jsem dolů a viděl jak se země pode mnou rozevírá.

Padali jsme.

Autor: DamonSX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování