OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bloodhound - Kapitola 1: Přijímací pohovor

04.04.2015 (09:00) • Arkana • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 754×

Kapitola 1

Přijímací pohovor

Muž za stolem už očividně zažil lepší časy; vlasy má šedivé a prořídlé a v přítmí kanceláře s námahou mžourá přes kulatá skla brýlí. Tváří se nečitelně.

„Tak začneme. Vaše jméno?“

Nenechám se zmást, všechny pracovní pohovory začínají zdánlivě neškodně.

„Bryn,“ odpovím. „Bryn Haydenová.“

„Věk a datum narození?“

„Dvacet sedm let.“ Tom mi kdysi řekl, že vypadám na sedmadvacet, tak se toho chytnu. „Datum narození – 14. prosince….“ v rychlosti počítám. „1988.“

Pokud ho moje odmlka překvapila, nedává to najevo. Profesionál každým coulem.

„Vaše předchozí zaměstnání a pracovní zkušenosti?“

Na to jsem už lépe připravená, před zrcadlem jsem si to zkoušela odříkat stokrát.

„Pracovala jsem ve vězeňské službě,“ řeknu, jako by to byla nejprestižnější práce na světě. „V takovém tom oddělení pro drsné zločince. Zkušeností mám hodně – však tam bylo každou chvilku potřeba někoho převézt na jiný oddělení nebo na marodku, když se hoši pokousali.“

Má lehce pozdvižené obočí, ale nic neříká. Místo toho si odkašle a už asi podesáté přerovná hromádku papírů na stole před sebou.

„Člověk tomu skoro nechce uvěřit,“ usměju se. „Ale takovej drobek jako já má svoje využití. Gorilu hrubou sílou nesložíte, ale když jste na ni moc rychlej, zamotá jí to hlavu.“

„Ano, výtečně, tak dál.“ Na školu se už radši ani neptá. To je dobře. Žádnou nemám.

„Jak jste se dozvěděla o naší organizaci a proč chcete pracovat zrovna u nás?“

Ajajaj. Já to věděla, tady začíná jít do tuhého.

„Práce u vězeňské služby se mi sice líbila, ale už dlouho jsem toužila po nějaké větší výzvě,“ přeskakuji první otázku, na kterou vážně nedokážu najít přijatelnou odpověď. „Organizace Inferno má jen ty nejlepší reference. Skvělé moderní zázemí. Navíc slibujete práci s velmi zajímavými lidmi.“ Chlápek si všechno znepokojivě pečlivě zapisuje do toho ušmudlaného notýsku. Mám sto chutí plácnout nějakou blbost, jen abych viděla, jestli si to taky napíše.

Ticho přerušuje jen vytrvalé škrábání plnicího pera o papír.

„Navíc dáváte zaměstnancům vysokou životní pojistku,“ vyhrknu ještě.

Škrábání se zastaví.

„Tak pojistku,“ utrousí suše. „Hm, hm, hm. Jaké máte představy o platu?“

„Nemám tušení.“

„Jak byste popsala vaše silné a slabé stránky?“

Tady se zase trochu zarazím. Přišel čas vytáhnout eso z rukávu a doufat, že hra ještě není prohraná.

„Mám docela dobrý pozorovací talent.“

Jeho výraz zcela jasně říká, že dlouho už ze sebe blbce dělat nenechá.

„Jak moc dobrý?“

Místo odpovědi kývnu k jeho saku, které zplihle visí přes opěradlo židle.

„Ráno jste si jen zakouřil, protože snídani jste už nestíhal. Jednu – ne – dvě cigarety. Jel jste autem, protože sockou vy nikdy nejezdíte. Cestou jste si koupil oběd v rychlém občerstvení, ale polovina hamburgeru skončila na zemi. V téhle místnosti sedíte už pěkných pár hodin, aniž byste si třeba jen odskočil. Asistentka vám přinesla kafe a vám už nestojí za to se znovu rozčilovat a vysvětlovat jí, že kávu nepijete.“

Ani se nemusím ptát, jestli jsem se trefila. Jeho výraz je k nezaplacení.

„Jak jste to všechno věděla?“

„Jako malá jsem chtěla být detektiv.“

Těžko říct, jestli mi to věří, nebo ne. Ztěžka polkne a už se skoro zvedá, ale pak se zarazí. Na poslední chvíli ho něco napadne.

„A slabiny? Máte nějaké slabé stránky?“

Zatvářím se zkroušeně. „Něco by se tu našlo,“ přiznám nakonec.

„A to?“

„Vypadá to, že nemám kde bydlet.“

To s tím bydlením byla jen částečná lež. Momentálně hnízdím v Oxford Street 25, ale to jen do dnešního večera. Pak mi totiž vyprší platnost smlouvy o podnájmu a já nemám peníze na to, abych si ji prodloužila. Veškerý můj majetek se vejde do jednoho malého kufříku – pár kousků oblečení, deník a balíček černého čaje. Večeři, kterou právě s nevelkým nadšením soukám do krku, jsem pořídila za zbylých pár kaček z poslední výplaty.

Práci v trafice, stejně jako byt, mi sehnal Tom. Ten kluk si se mnou a s ostatníma už vytrpěl víc než dost, někdy si říkám, proč to všechno vůbec dělá. Je mi ho trochu líto – možná proto jsem byla v poslední době tak vzorná. Možná proto jsem držela jazyk za zuby a názory typu „jenom ubožák by pracoval v trafice“ si nechala pro sebe.

Když sklízím plastový tácek do pytle na odpadky, zabloudím očima k telefonu. Nemám mobil a číslo, které jsem vepsala do formuláře do kolonky kontakt, je spojením na pevnou linku do tohohle bytu. Až si večer sbalím svých pět švestek, už se mně nikdo nikdy nedovolá, i kdyby o mě měla organizace nakrásně zájem.

Po jídle vyrážím do ulic usínajícího Londýna. Zima ještě zdaleka neskončila, a přestože se ve městě neudrží sníh, vzduch je příjemně mrazivý. I tak na sobě nemám nic víc než tenkou odrbanou mikinu, zatímco kolemjdoucí, které míjím, jsou zachumlaní v péřových bundách. Od pusy mi jde pára. Přidám do kroku a rozhodnu se zkrátit si cestu přes parčík. Svižné tempo mě zahřeje, a než dojdu na smluvené místo, už mám rozepnutý zip a vyhrnuté rukávy.

Tom Hardy už na mě čeká na kraji přístaviště, ležérně opřený o zábradlí, ruce v kapsách. Něco mu čouhá z pusy a už se chci podivit, že snad začal kouřit, než přijdu blíž a zjistím, že je to jenom lízátko.

„Bryn!“ zahaleká a obejme mě. Nikdy v životě mě nikdo nevítal tak nadšeně jako Tom.

Když se vymaním z jeho sevření a vyskočím si vedle něj na zábradlí, vytáhne ten oslizlý zbytek cucu na špejli a podá mi ho. Pokrčím rameny a strčím si ho do pusy. Chutná pořád dobře.

„Tak co, jak se vede?“ Je přesně ten typ, co působí ohromně světácky, ve tváři se mu zračí zkušenost. Spolu s jeho mladickým zjevem to působí skoro komicky. Má pronikavé oříškové oči a obličej mu lemují krátké rozježené licousy. Když se na něj podívám, pokaždé mi připomene psy z ulice.

„Nejdřív ty,“ řeknu, protože pod jeho rentgenovým pohledem mi jako vždycky dělá potíže úspěšně lhát. „Co je nového?“

„Máme nové členy,“ chytne se toho nadšeně, a jak vypráví, klátí nohama v rozdrbaných džínách. „Tři chlapce a jednu slečnu. Tracy je docela fajn, ale ne tak jako ty. Sam se vyzná ve starých motorkách. Máme si toho vážně dost co říct. Všichni dělají úžasné pokroky. Mám z nich radost.“

Jsem trochu ztracená. Tolik nových jmen; ještě víc umocňují můj dojem, že už mezi ně dávno nepatřím.

„A co Jack?“ Chytnu se prvního jména, na které jsem schopná si vzpomenout.

Trochu zvážní. „S Jackiem to vždycky bylo trochu složitější, však víš. Před týdnem měl zase menší nehodu, ale postarali jsme se o něj a všechno jsme si to vysvětlili. Zvládneme to.“ Tom se mi podívá do očí; je to tak intenzivní pohled, že to nevydržím a po chvíli uhnu a zabodnu oči do země. „Dlouho jsme se neviděli. Cos vlastně dělala ty tenhle měsíc? Proběhlo všechno v pořádku?“

Moji radost z toho, že ho zase po takové době vidím, vystřídá mrzutost. Zas jednou si připadám jako v mateřské školce a to mi připomene, proč jsem vlastně chtěla odejít.

„Je mi fajn, Tome.“

„Neměla jsi nějaké problémy? Přece jenom jsi na to byla teprve podruhé sama. Nemusíš si hrát na hrdinu, dobře vím, jak je to těžké-“

Teď si přijdu jako drogový závislák.

„Byla jsem na pracovním pohovoru.“

Jeho obočí vyjede málem až do bujaré kštice. „Vážně? Ale to je skvělé! Byla ses zeptat u té stavební firmy, jak jsem ti říkal?“

Jaká stavební firma? Jsem ztracená. „Ne, ehm, tam už bohužel nebylo místo. Tohle je něco jinýho.“

„Co přesně? Doufám, že si dáváš pozor. Tobě snad už nemusím připomínat, že si nesmíš brát žádné noční šichty, pak nic, kde se pracuje s jídlem…“

„Klid, Tome, myslím, že to stejně nevyšlo.“ Seskočím ze zábradlí a on mě následuje, pár kroků za mnou. Hlas mám klidný, ale na obličeji by poznal, že mi to vůbec není jedno. „Mám dojem, že jsem na ně při pohovoru moc nezapůsobila.“

„Ale, Bryn! Zlato, to si nesmíš tak brát. Jen to, že ses pokusila, je úspěch. Příště to bude lepší, uvidíš.“

„Možná,“ pokrčím rameny. „Pokud to budu znova zkoušet.“

„A máš vůbec kde bydlet?“ Aniž bych si to hned uvědomila, míříme do centra, kde jsem měla sraz s tím chlápkem od organizace. Doufám, že se tím notýskem udávíš, pomyslím si vztekle a nakopnu kamínek, který byl dost drzý na to, aby se mi připletl do cesty.

„Mám pocit, že zase lítáš v nějakým průšvihu. Řekni mi pravdu.“ Položí mi ruku na rameno a má takovou sílu, že mě zastaví a obrátí čelem k sobě. „Už jsi tak daleko. Nechci, abys do toho zase spadla. Byla by to koneckonců moje chyba.“ Na chvilku se zarazí. „Poslyš, nechceš zase bydlet u mě?“ říká to, jako by to byl momentální nápad, ale já vím, že už o té možnosti přemýšlí dlouho. „Jen na omezenou dobu. Třeba by ti to prospělo.“

„Jako v jednom bytě s dalšíma osmi lidma?“ Nechci znít nevděčně, ale moc se mi to nedaří. „Tohle už mám za sebou. Už nejsem malá. A tvůj byt není útulek pro toulavé psy.“

Tom je upřímně raněný, vidím mu to na očích. Zatočíme za roh a já jsem vděčná, že už jsme u mého bytu. Sice už jen asi na další tři hodiny, ale pořád ještě mého.

„Rád jsem tě viděl,“ loučí se, trochu posmutnělý. Ani já nemám radost, jak se naše setkání vyvinulo. Dopaluje mě, že ani můj největší přítel nedokáže vidět mě, Bryn Haydenovou, a ne mou nechvalnou minulost. „Za dva týdny se zase sejdeme na tomtéž místě, oukej?“

„No jasně,“ zahučím a přibouchnu za sebou dveře.

Cestou po schodech už mě zlost skoro přejde a moc nechybí, abych se otočila a šla se mu omluvit. Všechny myšlenky na Toma Hardyho se mi ale vykouří z hlavy ve chvíli, kdy konečně vysupím do čtvrtého patra a uvidím před svými dveřmi stát někoho cizího.

„Zatracená baba,“ zavrčím. „Nenechá člověka ani v klidu vystěhovat. Ta se v cizím neštěstí snad úplně vyžívá.“ Podívám se ven, za oknem už je tma. Po tolika dnech v pohodlí a teple bytečku už se mi další noc strávená pod mostem nejeví jako příliš lákavá.

„Hej, aspoň byste mě tu mohla nechat do rána,“ houknu na ni bez pozdravu, ale to se ten člověk otočí a já vidím, že to v žádném případě není moje bytná.

Vlastně vůbec netuším, kdo to je.

„Co tu chcete?“ zamračím se.

Cizinec se otočí za zvukem. Na sobě má elegantní dlouhý kabát a obličej mu z větší části zakrývá široký klobouk. Když mě spatří, narovná se jako prkno, tak nepřirozeně rychlým a nepružným pohybem, že pokud by ještě zasalutoval, přísahala bych, že stojí v pozoru.

„Slečna Bryn Haydenová?“ zeptá se.

„Podle toho, kdo se ptá.“

„Jsem tu z pověření madam Sterling, ředitelky organizace Inferno. Mám vám říct, že jste úspěšně prošla výběrovým řízením a očekává se, že se budete hlásit do služby.“

Mám dojem, že mi někam spadla spodní čelist.

„Prošla jsem? Jak to?“

„Pokud se nemýlím, byla jste jediným uchazečem.“

To trochu ochladí moje nadšení, ale nedokáže ho zničit úplně.

„A to Inferno pokaždé posílá ke svým zaměstnancům poslíčky, nebo normálně používáte poštovní holuby?“

„Nefunguje vám telefon.“

„Jenom jsem ho hned nezvedala.“

„Ano.“ Poslíček zvedne hlavu, jako by si na něco právě vzpomněl. „V tom případě vám mám od madam Sterling vyřídit, že naši zaměstnanci přijímají hovory okamžitě, když se to týká Inferna.“

„Fajn. Děkuju za zprávu. A teď jestli dovolíte, ráda bych šla k sobě do bytu.“

„Jistě.“ Promptně se odstraní z mojí rohožky. „Počkám tady.“

„Vlastní hlídací psi patří k zaměstnaneckým benefitům?“

Nasadí takový ten nešťastný nic neříkající výraz. Očividně můj vtip nepochopil. Bryn, peskuju se v duchu, jako pokaždé v takové situaci. Přestaň se snažit být vtipná. Nejde ti to.

„Počkám, až si sbalíte věci,“ upřesní. „Mám vás hned dopravit na centrálu.“

„To jako teď?“ povytáhnu obočí. Páni, když jsem tomu chlapíkovi říkala, že nemám kde bydlet, nemyslela jsem to tak, že na mě má zavolat vlastní odchytovou službu.

„Teď.“

„Fajn,“ povzdechnu si. Sbaleno mám hned, dveře jenom přibouchnu, ani se neobtěžuju hledat klíč a dávat ho pod rohožku. Stejně mám pocit, že už svou bytnou nikdy neuvidím.

Venku se usměju na svého průvodce. Úsměv neopětuje.

„Tak pojďme,“ řeknu, aby řeč nestála. „Nechceme přece nechat madam moc dlouho čekat.“

Autor: Arkana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloodhound - Kapitola 1: Přijímací pohovor: