Bludiště na zemi - 17. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Dostane Klaudie odpověď na svou otázku? Co se doopravdy stalo s Gabrielou? Co když dostane Klaudie "kudlu do zad", co se stane? A od koho? Vymysela jsem velký zvrat, doufám, že se bude líbit.

24.07.2010 (18:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 718×

17. kapitola – Kudla do zad

„Já nevím. No tak už povídej,“ snažila se odvést pozornost.

„Kde je?“ Zvýšila jsem hlas.

Vím, že jsem se chovala jako hysterka, ale potřebovala jsem to vědět.

„Říkala jsem ti, že nevím kde je, ale určitě se brzy objeví. Chodí ke mně vždycky v tuhle dobu,“ přiznala poraženě.

Jako na zavolanou se v pokoji objevila Gabriela. Jen co mě uviděla, otočila se a chtěla zmizet – vyčetla jsem jí to z tváře.

„Ne!“ Zakřičela jsem na ni.

Okamžitě se na mě otočila a nasadila výraz „Co chceš?“.

„Kde jsi byla?“

„Co tě to zajímá?“

Nesnáším odpověď formou otázky a ty její odpovědi mě ještě vytáčely. Už jsem si myslela, že to mezi námi trochu ustalo, ale ona byla zase ta chladná a sobecká Gabriela.

„Kde jsi byla?“ Zvýšila jsem hlas. Zkusila jsem to na ni, jako na Beku, ale ona měla evidentně výdrž.

„Neřvi na mě! Copak ti chybím?“ smála se mi. Byl to takový výsměšný smích, nechápala jsem ho.

„To ne, ale jen mi bylo divné, že jsem tě celý den neviděla,“ přiznala jsem pravdu.

Trochu se uklidnila a na tváři se jí uvolnily svaly.

„Byla jsem si pročistit hlavu. To nemůžu?“

„Dobře, omlouvám se. Nechtěla jsem tak vyjet.“

„Omluva přijata,“ řekla jen tak suše.

Uklidnily jsme se, ale napětí mezi námi pořád bylo. Cítila jsem ho. Občas jsem ji přistihla, jak se na mě dívala, ale nebyl to jen obyčejný pohled, vypadalo to, jako by mi do hlavy chtěla vypálit obrovskou díru, nebo co.

Celé odpoledne bylo takové divné. S Gabrielou už jsem potom nemluvila. Buď Beka mluvila se mnou a nebo sní, ale nikdy jsme se do debaty nezapojily obě. Když si povídaly ty dvě, v mysli jsem si představovala Willa, jeho krásné oči. V nich bych se mohla topit do konce světa. Těšila jsem se, až je zase uvidím a taky i na Willa samotného. Chyběl mi, i když jsem si to nechtěla přiznat.

Od Beky jsem odjížděla s její mamkou, jak slíbila. Po cestě domů jsem se jen těšila na Willa a můj žaludek na teplou večeři.

Domů jsem dorazila překvapivě brzy a tak jsem si mohla vychutnat ještě teplé a čerstvě uvařené špagety. Žaludek se po každém soustu spokojeně tetelil. Po jídle následovala sprcha, takže Willa jsem se dočkala až ráno.

Probuzení bylo divné. Zase se mi zdál ten sen. Gabriela ruku v ruce s Willem. Dost mě to strašilo a tak jsem šla do sprchy a pustila si ledovou vodu. Voda mi vždy pomáhala zahánět „zlé“ myšlenky.

Po sprše jsem se šla obléknout a pak hajdy na snídani. Pochutnala jsem si na výtečné omeletě a upalovala do školy – přece jenom mě ta sprcha zdržela.

Před domem na mě Will nečekal a to mi na náladě moc nepřidalo.

První hodina mě taky nenatchla, moje milovaná matika. Jak já ji miluju asi tak jako našeho učitele na fyziku.

Další hodiny nebyly o moc lepší. Do jídelny jsem se táhla jako šnek. Došla jsem ke stolu a sekla sebou na židli. Beka raději nic neříkala, protože viděla, že nemám moc náladu na brebentění.

Kruci, zase jsem zapomněla na jídlo.

Tentokrát mi ho ale nikdo nepřinesl.

Žaludek se už hlásil o slovo a tak jsem se došourala do fronty. Nebyla nijak dlouhá, ale zato žádný salát už tam nebyl, tak jsem si vzala jablko. Došourala jsem se zpátky ke stolu a zase sebou praštila na židli. Chvíli jsem jablko pozorovala, pak jsem si do něj jednou kousla a pak se ho nedotkla. Žaludek se stále hlásil o slovo, jenže já jsem ho nevnímala.

Dnešek mi přišel celkově divný. Nevěděla jsem proč.

Nesnáším slovo PROČ!

Z mých úvah mě probudil až hlas Beky.

„Will...“

Jediné slovo stačilo, aby uhodla, co mě trápí. Za tohle jsem ji milovala a zároveň nesnášela, chtěla jsem mít i nějaké tajemství pro sebe, ale ona si to ze mě prostě přečetla, jako z knihy.

S Bekou jsme vždycky měly zvláštní vztah. Měla jsem ji vždycky za své jednovaječné dvojče. Nepotřebovaly jsme ani Willovu schopnost a věděly jsme co té druhé je.

Beka mě pro jistotu odvedla až domů, abych samou zamyšleností neskočila pod auto.

Jako v jídelně, tak i doma jsem se šourala neuvěřitelně pomalu. V pokoji jsem se hodila na postel, připadal jsem si jako bych byla úplně prázdná, jakoby ve mně žádný orgán nebyl, jenže jeden se stále hlásil o slovo a ten druhý tloukl, takže zase až tak prázdná ne.

Do naprostého ticha zazněl zvuk mého mobilu. Přišla mi zpráva, byla jsem si naprosto jistá, že byla od operátora. Ovšem moje „instinkty“ pochybily. Byla od Willa, další naléhavka.

Ahoj!

Přijď prosím do parku, je to důležité.

Tentokrát jsem si jméno na konci zprávy nepřečetla, jen jsem odhodila mobil do koutu postele a odšourala se po schodech dolů. Z domu jsem taky nevyrazila bůhví jakým tempem, ale už jsem se nešourala, abych nevypadala, jako někdo nenormální.

I když jsem šla šíleně pomalu, cesta uběhla rychleji než jsem předpokládala. Vkročila jsem do parku, ale nikoho neviděla. Nikdo tam nebyl, byl úplně prázdný. Tak jsem se „sešrotovala“ na nejbližší lavičku.

Ani nevím za jak dlouho jsem uslyšela kroky. Vůbec jsem jim nevěnovala pozornost, ale pak si vedle mě někdo na tu lavičku sedl.

„Co tady dělá tak hezká holka sama?“ Zeptal se cizý hlas.

„Sedí a čumí do země,“ zamumlala jsem.

Jen se tomu zasmál a dál mě nerušil, ale stále vedle mě seděl.

„Jsem Jake a ty?“ Prolomil to ticho.

„Klaudie,“ zase jsem si to zamumlala pod imaginárními vousy.

Jindy bych se s ním dala do řeči, ale dneska jsem neměla náladu, Will už pěkně dlouho meškal. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, jestli mám zvednout zadek a jít domů, ale teď jsem se konečně odhodlala.

„Promiň, už musím jít,“ pronesla jsem a zvedla se.

Jen co jsem se otočila směrem ven z parku, slyšela jsem známý hlas křičet mé jméno. Nechtěla jsem se otočit, ale mé tělo mě neposlechlo a za hlasem se otočilo.

Uviděla jsem jeho, – Willa – ale ten kluk u na té lavičce neseděl, dost mi to vrtalo hlavou, ale pak jsem to „zastrčila“ do zadní části svého mozku.

„Klaudi!“ Křičel na mě znova.

Nechápala jsem jeho reakci, vždyť jsem stála skoro před ním a on pořád křičel kolem sebe.

Nakonec se rozběhl směrem ke mně.

Chytil mě do náruče a přitiskl si mě k sobě, jak snad nejpevněji uměl, protože jsem nemohla dýchat. Když slyšel, že chroptím pustil mě, ale ne dál než na jeho délku paží.

„Proboha, kde si byla?“

„Tady v parku, čekala jsem na tebe.“

„Jo, jenže jsi na druhém konci parku, kde jsme spolu byli minule a já tě pak mám hledat po celém parku?“

„A co si mi vlastně chtěl?“

„Řeknu ti to až se vyspíš.“

Odvedl, teda spíše odnesl mě domů. Celou cestu mě nesl v náručí a až před domem mě postavil na vlastní nohy.

„Měla by ses najít,“ pronesl jen tak.

„Ahoj,“ řekl suše a odešel.

Ani pusu mi nedal, nic. Byl divný, stejně jako celý tenhle den. Přála jsem si, abych se probudila, ale bohužel se tak nestalo.

Do pokoje jsem nasadila zase to svoje“šourací“ tempo.

Neposlechla jsem ho, jen jsem si dala sprchu a šla spát.

Ráno se mi to pěkně vymstilo, měla jsem křeče. Nakonec do mě máti naházela dva lívance.

Do školy jsem šla s poloprázdným žaludkem. Ve škole se nic nezměnilo a jídelnou jsem jen prošla.

Jen co jsem došla do pokoje, zase mi zapípal mobil.

Ahoj!

Jsem před domem, prosím přijď.

Nemusela jsem číst jméno a jen sešla dolů ke dveřím, obula si boty a vyšla ven.

Počítala jsem s objetím, nebo něčím podobným, ale nic se nestalo.

Šli jsme vedle sebe mlčky do parku. To ticho mě sžíralo a já tušila, že to co mi chce říct, nebude příjemné.

Když jsme vešli do parku odvedl mě k lavičce. Sedla jsem si a dívala se tak jak včera do země.

Sedl si vedle mě.

„Musím ti něco říct, je to důležité,“ skoro citoval svou včerejší zprávu.

„Povídej,“ pobídla jsem ho.

Zvedl mi hlavu a podíval se mi do očí. Chvíli jsme si jen tak hleděli do očí, ale pak spustil.

„Já... já... jsem... se zamiloval... do... G...“

Tak tohle mi stačilo.

„Do Gabriely?“ Dokončila jsem ho otázkou.

„Ne do ní, je to složité. Vím, je to divné, ale je to tak. Nevím co se mnou dělá, ale pokaždé když slyším její hlas, je to jako by mě pohladila a nebo dokonce políbila. I ona to tak cítí, je mi to líto. Omlouvám se, ale musel jsem ti to říct, ale stále tě miluju. Promiň.“

Dokončil svoje krátké vyprávění.

Tak proto byla tak divná, tak proto byl takový odtažitý. Proto.

Tak strašně jsem chtěla vědět odpovědi a teď jsem se jich dočkala a je to ještě horší, než nevědomost.

Připadala jsem si, jako by mi zarazil dýku do srdce a ještě s ní protočil. Z Gabrieliny strany jsem si zase připadala, jako by mi dala dýku do zad.

Neměla jsem slov, ztratila jsem řeč. Nedokázala jsem mu na to nic říct.

„Nechci ti ubližovat a proto už tě nebudu vyhledávat.“ S těmito slovy se zvedl a odešel.

Dostala jsem od něj podpásovku. Cítila jsem se hrozně. Bylo mi hrozně a žaludek pořád nedal pokoj. Kdybych měla v ruce nůž asi bych si udělala do břicha díru a ten proklatý žaludek vytáhla.

Sesunula jsem se na zem a začala vzlykat do chodníku. Teprve teď vím jaké to je být prázdný.

►

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování