Bludiště na zemi - 18. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahoj! Sčítání lidu! Všichni, kteří tohle čtou, ať se hlásí, jinak s tím praštím a půjdu na něco jiného. :D Dělám si srandu, neskončím s tím, protože už se blížím ke konci. Ke konci se mi draly slzy do očí, tak uvidím co vy. Příště se můžete těšit na pohled Gab - jediný v téhle sérii - a pak na finálovou kapitolku. :)
Příjemné čtení, vaše Lussy.

12.08.2010 (15:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 455×

Probuzení

Probudila jsem se doma, z toho jsem usoudila, že všechno byl jen sen – přesněji noční můra. Dala jsem si sprchu a šla se do kuchyně nasnídat. Po snídani jsem šla zpátky do pokoje, abych se převlékla a mohla vyrazit někam ven.

Mé plány mi překazila Gabriela. Jak? Seděla mi na posteli...

Zírala jsem na ni jako na přízrak, ale s ní to ani nehlo, jen ze sebe vydala tichoučké „Promiň.“

„Promiň, já za to nemůžu,“ rozvzlykala se.

Bylo mi ji líto, ale pořád mi nedocházelo, za co se mi omlouvala. Pak jako by do mě blesk udeřil, jsem to všechno pochopila. To vůbec nebyl sen, ono se mi to nezdálo. Ale jak jsem se dostala do postele? Cestu domů jsem si vůbec nevybavovala a maminka taky nic neříkala, že by mě sem někdo donesl.

„Můžeš mě poslouchat a nezaobírat se tím, jak ses dostala domů?!“ Vykřikla na mě.

„Promiň,“ zašeptala jsem.

„Já ho nechápu. Jak tě může zahodit, vždyť já jsem jen duch a ty člověk, to není normální, on není normální,“ mlela pořád dokola.

„Dobře. Stop,“ utnula jsem ji, abych mohla přemýšlet. Chtěla jsem přemýšlet.

Vybavovala sem si všechny pocity, které jsem včera cítila, ale teď je mi naprosto fajn. Necítím se vůbec tak jako včera, je mi lépe – mnohem lépe.

„Včera jsem za ním byla, abych mu domluvila, doufám, že se mi to podařilo,“ prolomila moje přemýšlení.

„Dost mě naštval, když mi řekl, že tě nechal v parku. Rychle jsem tam „přišla“, ale ty už si tam nebyla.“

„Díky za starost,“ ušklíbla jsem se.

„Prosím tě, odpusť mu. On nevěděl co říkal. Musíš se k němu vrítit, já vím, co k sobě vy dva cítíte,“ smutně se usmála.

Jako na zavolanou zazvonil domovní zvonek. Hned jsem věděla, kdo zvonil, ale nešla jsem ke dveřím.

„Klódi, máš tady kamaráda!“ zakřičela na mě maminka.

„Už jdůůůůůů...“ Sletěla jsem ze schodů.

„Áu! Kruci!“ nadávala jsem.

Když jsem došla ke dveřím, chytla jsem se jich a usmála se tím nejdebilnějším úsměvem.

„Jsi v pořádku?“ Vykulil na mě oči.

„Jo, js...“

Ani jsem to nestihla dopovědět a už mě mačkal v náručí.

„Je mi to líto. Promiň, jsem blázen. Omlouvám se,“ šeptal mi do ucha.

Musela jsem mu odpustit. Najednou jsem cítila, jako bych se zacelila, celé puzzle byly složené, nechyběl ani jeden díleček.

Na důkaz, že jsem mu ten park odpustila, jsem mu věnovala letmou pusinku na líčko a uculovala se, jako bych právě vyhrála v loterii.

Bylo mi krásně, s ním mi bylo vždycky krásně.

Ve všem tom objímání jsem zapomněla na Gabrielu. Rychle jsem se rozutekla do pokoje, ale ona už tam nebyla.

…

S Willem jsem prožila krásný víkend. Byli jsme snad všude, ale parku jsme se z dálky vyhýbali.

V neděli jsem ve svém pokoji spatřila Gabrielu. Koukala na mě tak smutně.

„Chtěla bych tě o něco poprosit,“ spustila.

Jen jsem se usmála a Gabriela pokračovala dál.

„Mohla bych se setkat s mojí mam...“

Nedopověděla to a rozvzlykala se. Došlo mi, co chtěla, chtěla se setkat se svou mámou, ale to může i beze mě ne?

„Vždyť můžeš,“ povzbudivě jsem se usmála.

„Nemůžu, ona mě nevidí, chápeš to?“

„N-E-V-I-D-Í!“ hláskovala.

Tak to byla špatné, nevěřila na „nadpřirozeno“. Byla jsem rozhodnutá ji pomoci. Za to že mě dala s Willem zase dohromady, bych pro ni udělala snad cokoliv.

…

Hledala jsem její jméno na internetu a podařilo se mi zjistit, že bydlí na tom stejném místě, jako žila i s Gab.

Stálo mě hodně usilí, aby mi maminka povolila jet do Londýna s Bekou a Willem.

Hned na druhý den po svolení jsme se vydali na cestu do Londýna.

Nebyla nijak složitá, když nás odvezla od Beky máma.

Celkem dlouho trvalo, než jsme našli adresu, ale to nebyl zdaleka ten největší problém. Ze začátku nás paní Weberová nechtěla pustit dál, ale nakonec nás pustila dovnitř.

Pozdravili jsme ji a já nás seznámila. Jen co uslyšela Bečino jméno, začala ji objímat a zároveň i plakat. Určitě téma Gabriela bylo u ní choulostivé, ale musela jsem ho načít.

„No my jsme tady hlavně kvůli Gab,“ začala jsem opatrně.

Jakmile jsem vyslovila její jméno, začala šílet, byla jako smyslů zbavená – pištěla, utíkala po domě.

Bylo mi jí líto, rozbrečela jsem se, ještě nikdy jsem neviděla člověka takhle na dně.

Z ničeho nic se zastavila, podlomila se jí kolena a svezla se na zem.

„Moje Gabrielka, moje Gabrielka...“ Opakovala stále dokola.

Ahoj, chtěla bych poděkovat Fiddi. Děkuji ji za to, že mě podpořila svými komentáři k pokračování a proto tenhle dílek je věnován jí. :)

Ještě jednou děkuji.

►

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování