Bludiště na zemi // 3. kapitola - Co může být horšího? • OurStories.cz ~ naše povídky

Co může být horšího?: Gabriela se "přestěhuje" z Londýna do Liverpoolu. Tam pátrá po lidech, kteří tvrdí, že mluví s mrtvými. Bohužel bez úspěchu. Nemá jinou možnost, než se zase přemístit do jiného města. Tentokrát si vybrala Manchester. Tam bloudí ulicemi a narazí na malou kavárničku a tam potká...
"Tam někdo sedí:"
Tentokrát se vydáme za Klaudií. Je to milá čtrnáctiletá holka, kterou nejde nemít rád. Každý den někde tráví s lidmi, které má ráda. Jednou se se svojí kamarádkou rozhodnou, že navštíví jednu malou kavárničku na kraji Manchesteru. A tam samozřejmě - jak víte z předešlé části - potká Gabrielu.

13.04.2010 (17:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 599×

Co může být horšího?

Gabriela:

Po zemi už bloudím druhým rokem a stalé jsem ještě nepotkala žádnou další "duši". Asi je to můj osud, bezcílně tady bloudit a sama. Vždy jsem si samotu tak hrozně přála a teď když ji mám, bych chtěla, alespoň někoho s kým bych si mohla popovídat. Copak žádám tak moc? A stejně jedinému komu za to vděčím, jsem já, nikdo jiný.
Vlastně tady nejsem sama, se mnou je tady další miliarda lidí, - jaká ironie - jenže mě nikdo nevidí a ani neslyší.

'Můžu si za to sama, ale k čemu je mi ta samolítost? K ničemu, radši bych se měla snažit nějak s lidmi navázat kontakt. Ale jak?'
Od mého tak namáhavého přemýšlení uběhl měsíc, nic se nezměnilo, jen že jsem se přestěhovala - no vlastně jen přemístila, protože jsem ani neměla odkud se přestěhovat, nemám domov, jen se bezcílně potuluju - z Londýna do Liverpoolu. Nemohla jsem se dál dívat na zmučený výraz mé jediné kamarádky Rebeky a hlavně na "přežívání" mé maminky. To se prostě nedalo vydržet. I když vím, že je to můj trest, musela jsem z Londýna pryč.
Už jsem zkoušela různé kartářky a lidi co tvrdí, že mluví s mrtvými - jsou to jen samí podvodníci a pokud někdo takový existuje, tak jsem ho ještě nenašla. Je čas se znova přemístit.
Tentokrát jsem se přemístila do Manchesteru.
Jsem šíleně unavená a nevím co mi dodá energii. Je to můj konec?
Asi ne, protože se další týden jen tak potuluju ulicemi Manchesteru. Narazila jsem na pěknou malou kavárničku. "Vejdu" dovnitř - samozřejmě projdu zdí - a "sednu" si do toho nejzašlejšího koutu. Odtamtud mám výhled na celou kavárničku. Asi dva stoly ode mě sedí dvě děvčata a povídají si o různých věcech. Jak bylo ve škole, co budou dělat o víkendu, atd...
Co by se dělo, kdybych se nezabila? Seděla bych teď s Rebekou v nějaké Londýnské kavárně? Povídaly bychom si?
Z mých úvah mě vytrhlo ostré sluneční světlo a vystrašený dívči hlas.

"Tam někdo sedí!"

Vzhlédla jsem a jedna z dívek na mě ukazovala mým směrem.

"Tam někdo sedí"

Klaudie:

Žiji v Manchesteru už asi od narození. Obklopují mě lidé které mám ráda. Je mi čtrnáct let a jsem bruneta. Na slunci vypadám jako zrzka, ale to je jedno. Mám ráda společnost a organizování. Jakmile se má něco uskutečnit. Jsem snad první, kdo už má představu jak to bude vypadat. Miluji nakupování, pejsky a hru na klavír. Na klavír hraji od svých čtyř let a máti mě vychvaluje do nebe.
Neskutečně ráda navštěvuji přírodu. S kamarády tam trávím hodiny a hodiny. Kdybch mohla nevracím se ani domů, ale to nemohu, prtože mi na mé rodině záleží. Nevím co bych dělala, kdybych neměla tak skvělé rodiče. "Rozmazlují" mě snad od malička, ikdyž nepatříme zrovna k "smetánce".
Zrovna se vracím te školy a už mi brní mobil - zase nějaká SMSka. No jasně. Né, to není možné! jásám si vduchu pro sebe. Právě mi napsala moje dlouholetá kamarádka, že se včera vrátila zpět do Manchesteru a chce se se mnou sejít.
Bleskově zareaguju a už vyťukávám odpověď. Samozřejmě. Kdy a kde? Když přájdu domů, zase mi brní mobil. Opět SMSka od Rebeky. Ona je tak báječná. Máme sraz ve tři hodiny u mojeho oblíbeného parku, že prý jsem ji strašně moc chybí a že už to nevydrží - to je celá ona.
Páni neviděli jsme se snad pět let, ne-li víc. Neuvěřitelně jsem byla nešťastná, když mi vě škole oznamovala, že její máti přeřadili do Londýna. Nevídali jsme se ani o víkednu, protože jsem jezdila na různé koncerty. Určitě si to spolu užijeme.
Je třičtvrtě na tři a já u "stepuju" před parčíkem. Za deset minut dorazí i Rebeka. To je radostné přivítání, objímáme se a pláčeme. To jsem zase celá já, vždycky ji rzobrečím.
Vydáme se napříč parčíkem a vyprávím jí co se tady dělo zatím co ona tady nebyla. Na konci parčíku mi začala zase ona vyprávět co se dělo v Londýně, že se jí tam asi před dvěmi lety zabila kamarádka. Bylo mi jí líto - jak Rebeky, tak i její kamarádky. Říkala mi, že se z toho nemohla pěkně dlouho dostat a tak její mamka zažádala o přemístění zpět do Manchesteru - samozřejmě to trvalo a proto přijela až teď. Vyprávěla mi i o její mámě, že prý ji to dost sebralo, protože ještě ten den ji zemřel manžel, ale že prý dřív. Takže to ta holka nevydržela spolikala nějaké prášky na spaní, podřezala si žíly a ještě pro jistotu si napustila vanu. Páni to byla kontrola, ona se opravdu chtěla zabít. Kdyby nevyšlo jedno, vyšlo by druhé? Wow, tak tohle by mě taky dostalo, kdybych to zjistila. Její matka žije stále v Londýně, už několikrát ji doporučovali psychiatra, ale ona ho vždy odmítla.
Nevím proč, ale tenhle příběh mě láká. Sice tu rodinu vůbec neznám, ale soucítím s nimi. Soucítím s tou dívkou. Asi bych si taky vzala život, kdybych přišla o svého tatínka, ale přece je tu ještě mám. Jenže ona si to asi neuvědomila. Chudák. Jak moc mi je ji líto.
Když jsme konečně vyšly z parčíku, skončila Rebeka vyprávění. Zahlédla jsem krásnou malou kavárničku. Páni, žiju tady od narození a ještě jsem ji tady neviděla.
Vejdeme dovnitř a vybereme si druhý stůl od kouta, protože nechceme být moc na očích a ani moc ve tmě.
Najednou kavárničku prozáří slunce a já v jejím rohu vidím postavu mladé dívky, možná v mojem věku. Předtím jsem si jí nevšimla, ale když slunce zašlo za mraky, tak ta dívka zmizela. Když se slunce opět objevilo, ona se oběvila taky.

"Tam někdo sedí!" špitla jsem a ukazovala Rebece měr jakým se má dívat.

◄ ▲ ►

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování