Bludiště na zemi // 7. kapitola - Sobče, myslíš jen na sebe! • OurStories.cz ~ naše povídky

Konečně se mi podařilo dopsat sedmou kapitolu.
Je z pohledu Gabriely, aby jste si ještě užili, protože od desáté už budu psát jen z pohledu Klaudi. Možná napíšu nějakou z pohledu Beky, ale to bude vyjímka. V téhle kapitolce zjistíte, co se stane po zazvonění telefonu u Klaudie. Už víte, že ho zvedne, ale co bude dál? To se dozvíte jen pokud si to přečtete. :)
PS: Jsem ráda za každý komentář, i když byl zatím jen jeden. :)

04.05.2010 (15:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 689×

"SOBČE, MYSLÍŠ JEN NA SEBE!"

Gabriela:

"Samozřejmě, že ti pomůžu. Jen musím vymyslet jak to uděláme," odpověděla.

"Jak uděláme co?" zašeptala jsem mezi vzlyky a doufala, že mou otázku slyšela.

"Prostě nevím, jak se si s ní promluvit, když mě ignoruje!" vyhrkla na mě.

V rozhovoru nás vyrušil zvuk telefonu, který měla Klaudie v pokoji. Zvonil celkem dlouho. Za tu dobu jsem se trochu uklidnila.

"Ty to nezvedneš?" zeptala jsem se ji.

"Měla bych?" odpověděla mi otázkou.

'To přímo nesnáším odpověď na otázku otázkou.'

Telefon stále zvonil, - asi to bylo naléhavé - dokud nepromluvil Klaudiin hlas na záznamníku.

"Ahoj, pokud mi chceš něco důležitého, zanech telefonní číslo a vzkaz," řekl klidný Kaludiin hlas.
Chvíli bylo ticho, ale pak se ozvalo:

"Ahoj, tady Rebeka. Strašně mě mrzí, co jsem Ti řekla Klaudi a kdybych mohla vemu vše zpět. Prosím dej mi ještě jednu šanci," řekl zmučený hlas.

'Rebeka.' vzdychla jsem si v hlavě.

Klaudie znejistěla, ale pak se rychle vrhla k telefonu.

"Rebeko?!" nejistě pronesla.

"Klaudi! Tak strašně ráda Tě slyším. Jak si mi to mohla udělat? Takhle dlouho si mě nechala čekat, než si to zvedla!" zněl vesele Rebečin hlas.

"Já tě taky ráda slyším a odpouštím Ti, přeci jsi má nejlepší kamarádka," těd už veseleji řekla Klaudie.

"Tak strašně mi chyběl tvůj hlas, tvoje přítomnost, prostě si mi chyběla celá. Jsi moje součást a už nedovolím, abych Tě ztratila," sebejistě pronesl Rebečin hlas v telefonu.

"Dobře, ale tohle bychom si mohly říct někde jinde než po telefonu nemyslíš?" zavtipkovala Klaudie.

"Dobrý nápad, takže zítra ve čtyři v "našem" parčíku," oznámil bez optání Rebečin hlas.

"OK, takže zítra, už se na Tebe těším," řekla Klaudie a zavěsila.
Celý zbytek dne jsme s Klaudií na sebe nepromluvily. Klaudie byla určitě šťastná z toho, že se po dlouhé době zase setká s Rebekou, ale ve mě bojovaly dva pocity, strach a radost. Strach z toho, že po tom co ji Kladie všechno řekne, zase ji zavrhne a nebude jí věřit a radost z toho, že ji zase uvidím a už nebude tak zničená jako posledně.
Vybavily se mi vzpomínky na můj pohřeb.

...

'Je tady taky Rebeka. Ona mě opravdu měla ráda jako kamarádku a já si jsem myslela, že je to další z těch falešných lidí. Jak já se nenávidím.'

Tohle byla jen krátká vzpomínka na pohřeb - teda spíše Rebeku. Ona tam byla, měla ubrečený obličej, protože jsem ji ublížila.

'Co když bude věřit tomu, že mě Klaudie vidí, ale zavrhne mě? Odkopne mě, ale já ji to za zlé nebudu mít, protože to co jsem udělala já se nedá nijak očinit,' vzlykala jsem v hlavě, ale navenek jsem nic nedela znát.

Bylo asi půl deváte, když zazvonil Klaudiin budík. Po probuzení se vydala do koupelny a cestou sebrala oblečení, které měla nachystané na židli.
Po příchodu z koupelny si sedla na postel a dívala se na mě. Asi chtěla, abych začala sama od sebe mluvit, jenže tohle jsem neuměla ani když jsem byla ještě člověk.

"Takže co budeme dělat? Dáš si něco?" zeptala se.

"Víš... no... já nejím," nic jiného mě nenapadlo.

"Aha, tak to je jiná, takže já se nasnídám a pak něco vymyslíme," uzavřela tohle téma a sešla po schodech do kuchyně.
Tam si dala dva toasty se šunkou a sýrem a sklenici mléka.
A pak zase přišlo to divné ticho, nevím jak jí to připadalo, ale asi více divnějaší než mě, protože jak jsem ji sledovala, tak jsem zjistila, že ona s někým pořád o něčem mluví.
Čas ubíhal pomalu a já pomalu ztrácela nervy.
Když se velká ručička začínala přibližovat ke dvanáctce a malá ke trojce, začínala jsem být nervózní. Pořád jsem přecházela tam a zpět po Klaudiině pokoji.

"Neměly bychom už vyrazit?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.

"Myslím, že bychom se měly už pomalu chystat, ale ještě máme čas," konstatovala Klaudie.

"Jenže já už to nevydržím, chápeš? Pro mě je to, jako kdyby si mě mučila za živa!" začala jsem vyvádět.

"No tak, to musíš vydržet. Počkej ještě chviličku," chlácholila mě.

"Slyšela si mě? Já to už nevydržím, musím jít pryč!" jen co jsem to dořekla byla jsem ve "své uličce".

'Jak dlouho jsem tady nebyla? Tak strašně si mi chyběla,' mluvila jsem s uličkou v duchu.

Tohle bylo jediné mě útočiště, tady jsem se dokázala uklidnit, ale taky pěkně rozesmutnit.
Lehla jsem si a přitiskla nohy k hrudníku, tlačila jsem je jak nejvíc mohla a vzpomínala na tu zmučenou Rebeku, která mě už nebude chtít vidět.

"Ale vždyť ona mě ani nemůže vidět," zasmála jsem se.

To byl vtip století.

"Tak čeho se strachuju? Vždyť ona mě neuvidí," přemlouvala jsem se.

'Musím tam jít, jinak nezjistím, jak to dopadlo.' rozhodla jsem nakonec.

Když jsem přišla k parku nikdo tam nebyl. Po chvíli se začala přibližovat nějaká dívka. Klaudie to určitě nebyla, protože než jsem odešla už byla oblečená do sukně a trička a tahle holka má na sobě džíny a šedou kostkovanou košili.
A pak mi to došlo byla to...

"Rebeko!" ozvalo se mi za zády.
Prudce jsem se otočila, abych uviděla kdo to volal a hned jsem byla klidnější, když jsem zjistila, že to byla Klaudie.
Rychle se rozběhla naproti Rebece a za chvíli byly v obětí.

'Co bych dala zato, abych tam místo Klaudie stála já,' zesmutněla jsem.

Tohle vážně nebyl moc krásný pohled. Chtěla jsem zmizet, jenže mě zastavila Klaudiina reakce.
Začala brečet, jen tak z ničeho nic, celou dobu se smála byla šťastná a teď brečela.

"Promiň, nechtěla jsem Ti ublížit," otočila se s těmito slovy na mě.

"Nemáš se za co omlouvat, je to tvá kamarádka a ne má," řekla jsem popravdě.

"S kým to mluvíš?" přerušila nás Rebeka.

"S Gabrielou," na mém jméně se ji zlomil hlas.

"Cože? S Gabrielou? Ona je tady? Co?" zhroutila se Rebeka.

Tak tohle byl ještě horší pohled než na mém pohřbu, tam alespoň ještě stála a měla brýle, jenže teď ležela na chodníku, objímala si kolena a vzlykala.

"Promiň, tohle jsem nechtěla promiň!" rozvzlykala jsem se a přála si abych byla zpět ve své uličce.
Jen co jsem na ni pomyslela, už jsem tam byla.
Zase jsem si lehla do "své" polohy a vzlykala, brečet jsem nemohla, protože jsem jen vzduch, nejsem nic nahmatateného a tak nemůžu ronit slzy.

'Nejím, nespím, nemůžu se zabít, nezapomínám, jsem jen vzduch, který vidí jen Klaudie a Rebece ubližuje. Nejsem nic. I když jsem byla člověk, tak jsem nic neznamenala, tak jsem si to alespoň vždycky myslela.'

Provzlykala jsem celé dva dny. Ležela jsem na zemi své uličky a stále vzpomínala na tu zlomenou Rebeku před dvěma dny v parku. Byl to vážně hrozný pohled.

'Už Klaudii nebudu vyhledávat, protože tím ubližuji Rebece. Co by se stalo, kdybych tohle udělala své mamince? Úplně bych ji zničila. Jak já jsem sobecká, chtěla jsem ji jen vyhledat proto, abych ulevila svému svědomí a ne abych ji ulehčila. Většího sobce na světě neznám. Jsem SOBEC!'

"SOBČE, MYSLÍŠ JEN NA SEBE!" křičela jsem na sebe, ale nepomáhalo to, měla jsem ze sebe ještě horší pocit.
Z mého křiku mě vyrušil Klaudiin hlas:

"Gabrielo, jsi tu? No tak, ukaž se," volala na mě.

'Kéž, by mě mohla Rebeka slyšet.' přála jsem si, aniž bych přemýšlela nad tím co jí řeknu.

"Co chceš?" vyjekla jsem na Klaudii.

"Klid, jen si s tebou promluvit," uklidňovala mě.

"A o čem?" znova jsem na ni vyjekla.

"O Rebece, je úplně zničená, musíš ji vidět a promluvit si s ní..." začala svůj monolog, který se jí nezdařil.

"Jenže já ji nechci vidět!" vyštěkla jsem.

To jsem neměla dělat. Z poza rohu jsem uslyšela pláč a pak někdo odsud rychle utíkal.

'To mě vážně slyšela?'

"Vidíš co jsi provedla! Jakto, že tě slyšela? Co si to udělala?" začala na mě vřískat Klaudie.