Bludiště na zemi // 8. kapitola - Jak? • OurStories.cz ~ naše povídky

Ahojda, tak jsem se konečně dokopala k napsání osmého pokračování "Bludiště". Kapitolka je z pohledu Rebeky a tentokrát normálně navazuje na děj sedmé kapitolky. Sice je krátká, ale myslím, že obsahově sděluje vše co jsem chtěla.
Budu ráda za každý komentář, ať už kaldný, či záporný.
Chtěla bych se vás ještě na něco zeptat, chcete abych v psaní pokračovala?

11.05.2010 (19:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 603×

"Jak?"

Rebeka:
"Gabrielo, jsi tu? No tak, ukaž se," volala Klaudi.

"Co chceš?" vyjeko z tmy.

"Klid, jen si s tebou promluvit," uklidňovala tu osobu se kterou mluvila.
Nebyla to osoba, byl to jen hlas.

"A o čem?" znova na ni ten hlas vyjekl.

"O Rebece, je úplně zničená, musíš ji vidět a promluvit si s ní..." začala.

"Jenže já ji nechci vidět!" vyštěkl ten hlas na ni.

'Cože? Ona mě už nechce vidět?' s těmato myšlenkama jsem se rozběhla pryč od té uličky.

Ta slova mě zabolela u srdce, ona mě už nechce vidět. Nikdy mě neměla ráda, vždycky se jen přetvařovala.
Už jsem všechno Klaudi odpustila a uvěřila jí, že opravdu mluví s Gabrielou.
V té uličce to musela být ona, i když jsem ji neviděla. Ten hlas, byl úplně stejný, jako měla Gabriela. A ten hlas už mě nechtěl vidět, teda spíše si se mnou promluvit.
Jestli to byl nějaký její duch, tak ať si tu pro mě za mě bloudí tisíce let a mě nechá být, protože po tom co jsem dneska slyšela už ani já nemám zájem s ní/ním navázat nějaký rozhovor.

'Tohle ale přece nemohla být Gab, ona mě měla ráda, sice to nedávala najevo, ale nebyla taková, že by mě nechtěla. A co když si to všechno Klaudie vymyslela? Ne, ona taková není. Tak jakto, že jsem to najednou slyšela?' lítalo mi hlavou.
Už jsem šla normální chůzí a pořád si přemítala v hlavě to co se dnes stalo.
Bylo toho dnes na mě moc a proto hned jak jsem přišla domů, dala jsem si sprchu. V téplé vodě vždy na všechno zapomenu. Když už jsem si byla jistá, že jsem vyčerpala tolik vody, co čtyř člená rodina za týden, vzala jsem si na sebe župan a šla do svého pokoje.
Když jsem došla do svého pokoje spatřila jsem něco, co se nedalo vysvětlit. Byla to Gabriela.

"Cco tady děláš?" vydala jsem ze sebe slabým hláskem.
Na nic lepšího jsem se nezmohla.

"Omlouvám se, za všechno, za všechno co jsem ti způsobila, za to že si se kvůli mně trápila," omlouvala se mi a dívala se do země.

"Jak si..."

"Nic neříkej. Chci se ti jen omluvit a říct, že už ti nikdy, opakuji nikdy nevkročím do tvého života, už mě nikdy neuvidíš, jako bych byla mrtvá - já jsem vlastně mrtvá, ale to je jedno. Jako bych neexistovala, prostě už jsem mrtvá a tohle co tady vidíš už neexistuje, ale jen se ti "to" chce omluvit za všechno co ti moje smrt způsobila. Ber to, jako že tě navštívil můj duch - ve snu - a omluvil se ti za všechno a když domluvím svůj monolog už mě vážně nikdy neuvidíš, nebudeš muset poslouchat mé chabé omluvy. Tímhle tím dlouhým monologem vše ukončím, naši epizodu - jako bychom byly v nějaké hloupé telenovele," začala svůj monolog.

"Promiň už mluvím moc dlouho, ale to za co se ti chci omluvit se nedá jen tak vyjádřit nějakými slovy, je mi líto, že si se trápila a teď mě vidíš a víš, že se mám dobře, jsem tady pořád, takže už se nemusíš trápit a mojí mámě prosím nic neříkej," omlouvala se.

"Ublížilo by jí to ještě víc, kdyby věděla, že jsem duch nebo nějaký vzduch, či co jsem," uvažovala nahlas.

"Nikomu o tomhle setkání neříkej, ale klidně můžeš, jeslti chceš být považována za blázna," zasmála se.

"Myslím, že už jsem řekla všechno a slibuji ti, že od této chvíle ti už nikdy nezasáhnu do života. Ahoj, už se nikdy neuvidíme," jen co to dořekla, zmizela.
Jen jsem stála a zírala na místo, kde před chvílí stála. Na nic jsem se nezmohla, nedokázala jsem ji zastavit, jen jsem na ni celou tu dobu tupě zírala.

'Ty jsi takový magor! Proč jsi ji nechala zmizet? Pomůže ti to? Ne! Okamžitě ji najdi!' křičel na mě můj vnitřní hlas.
Jak jsem ji měla najít, když mi právě před chvílí řekla, že už ji nikdy neuvidím? Nikdy mi nezasáhne do života?

'Jak, jak? Jak ji mám najít?' křičela jsem na své "druhé já".

"Jak ji mám najít? Řekni. Jak?" Tentokrát jsem už křičela nahlas.
S těmito slovy jsem se doslova sesypala k zemi. Tohle bylo ještě horší než, skutečnost, že je mrtvá. Ona, nebo vlastně část jí samé existovala, ale ona mi prostě zmizela, nechala jsem ji zmizet, jen se mi objevila a pak zase zmizela.

'Jak snadné to pro ni muselo být? Vždyť ona je duch, pro ni to muselo být snadné, ona přeci nic necítí. Ale přeci, když byla člověkem tak musela mít aspoň nějaké city, přece nebyla z kamene,' lítalo mi hlavou.
Od Gabrieliny návštěvy uběhl týden a já jsem se pořád nemohla sebrat z toho, že někde tady existuje, ale už ji nikdy neuvidím, nikdy si s ní už nebudu moct popovídat, sice jsem vždycky mluvila jen já, ale naposledy vedla jen - jak ona řekla - svůj monolog. Nepustila mě ani ke slovu. Na tolik věcí jsem se jí chtěla zeptat a ona mi prostě jen zmizela. Nezůstalo tady po ní nic. Tak jak sama řekla.

" Jako bych neexistovala..."
Ano, teď to bylo, jako by neexistovala. Nic tady po ní nezůstalo, když byla ve "spojení" s Kaludi, tak jsem měla alespoň něco na co se upnout, ale teď už nemám nic, už se ani "nezjevuje" Klaudi. Jediné řešení, které mi ještě zbývá je, že se přestěhuji zpět do Londýna, ale tohle se vylučuje, máma by mi to určitě nedovolila a myslím, že bych na to ani neměla sílu.
Momentálně nemám sílu na nic. Ani na običejnou chůzi. Celý ten týden jsem strávila v posteli buď pláčem a nebo spaním.
Klaudi se mě snažila několika způsoby dostat ven z postele, ale nikdy se jí to nepodařilo. Stále doufám, že se jí to povede, protože začínám mít sebevražedné sklony a potřebuji je nějak zahnat a navíc nechtěla bych jí nějak ublížit.
Nikomu bych nechtěla ublížit, mám totiž mozek a vím, že mě mají rádi a proto bych se - asi- nedokázala zabít.