OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blues pro Bianku - 8. kapitola

04.07.2013 (15:00) • Nerissa • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1306×

Ke čtení

Pohřeb

Stála jsem před zrcadlem a snažila se nějak najít zbytek Bianky. Jenže teď na mě koukala jakási podivná kreatura. Kruhy pod očima, popraskané rty, opuchlá tvář, mastně vlasy a podivně shrbená postava. Měla bych s tím něco udělat, ale nechtělo se mi. K čemu? Lidé očekávají, že na pohřbu budou všichni zdrceni. Ač si to nechtějí přiznat, očekávají tragédii. Kochat se neštěstím druhých pro ně byla úleva. Sama jsem se kdysi uklidňovala tím, že ostatní jsou na tom hůř než já. Podivné, ale účinné.

Dopnula jsem si boční zip na černých šatech a povzdychla si. Čekala jsem, že jednou to přijde, ale ne ve dvaadvaceti. Všechny moje naivní plány se zbortily jako domeček z karet. Po včerejším incidentu s Annie jsem si před příbuznými dávala pozor na každé slovo, tón hlasu. Který jsem používala, a dokonce i na dech. Co kdyby si někdo špatně vyložil povzdech? Většina těch lidí byla z tátovy strany. A netvářili se na mě moc nadšeně. Snažila jsem se to chápat. Ale stejně mi to ubližovalo. Madeleine šla z náruče do náruče. Všichni brečeli. A mně podal strýček Artie ruku a jeho manželka mě krátce objala.

Sešla jsem do přízemí. Rodina se připravovala na cestu. Obout si lodičky mě stálo skoro zbytek fyzických sil. Vrávorala jsem ven a nasedla k někomu do auta. Zbytek dne jsem byla jako v mlze. Nedokázala jsem říct ani pár slov na rozloučenou. Slzy mě pálily v hrdle a já nemohla mluvit. Do mikrofonu se podařilo zamumlat něco jako „sbohem, budete mi chybět“ a pak s pláčem utekla. Našel mě Adam. Byl na pohřeb pozvaný jako blízký přítel rodiny. I s Monikou. Milou, usměvavou blondýnkou. Podal mi placatku a já neváhala a napila se. Trošku trapný, ale ten žal jsem potřebovala znovu nějak utopit. Asi se ze mě stane alkoholik. Zvednul mě ze špinavé země a Monika mě doprovodila na záchod. Opřela jsem se o umyvadlo a zhluboka dýchala. Nikdo nemluvil. Teda, nikdo nemluvil na mě. A to bylo jedině dobře, protože já bych asi nebyla schopná odpovědět. Celou tu dobu jsem měla tendenci pohledem vyhledávat malou. Držela se. Přišla mi mírně apatická, jako by jí snad ještě ani nedocházelo, co se kolem ní děje. Chtěla jsem se k ní nějak dostat a být nablízku, jenže nikdo mě nepustil. Rodina mezi námi tvořila opravdu pevnou hradbu. A Annie byla lučištník, co mě při každém pokusu překonat ji sestřelil tím svým pohledem. Vzdala jsem to a uchýlila se do své hlavy. A dodávat, že jen kvůli sebeobviňování, je snad zbytečné.

„Vstávej, musíme už jít,“ řekl tiše a smutně směrem ke mně a vodil mě jako dřevěnou loutku.

„Co bude s Madeleine?“ zaslechla jsem rozhovor někde za sebou.  Ztuhla jsem.

„Annie říkala, že ji John s Meredith svěřili do opatrovnictví Biance,“ odvětil druhý hlas.

„Té? Vždyť nebyla čtyři roky doma! Vůbec tu holčičku nezná!“ vyjekla tetička Mary. Ten ječák bych poznala, i kdybych byla dvacet let pryč.

„A Annie taky říkala, že Biance nedovolí, aby se o Madeleine starala,“ podotkl hlas.

„To bude jedině dobře! Ta holka se neumí postarat pořádně ani sama o sebe. Vždyť co to říkal Steve? Že ve Francii dělala jakousi společnici prachatým chlápkům na cestách!“ řekla Mary a já jen vytřeštila oči. Cože? Kdo to rozhlašuje? Vždyť vůbec neví, jak to bylo doopravdy! Najednou jsem viděla přes rudý závoj.

„Klid, Bianko!“ uklidňoval mě Adam a táhnul pryč. Jaký klid? Proč klid? „Všechno tím jenom zhoršíš!“

„Pusť mě!“ zavrčela jsem a vytrhla se mu. „Je mi absolutně jedno, jestli tím něco zhorším! Annie začne po celém příbuzenstvu rozhlašovat, že jsem se živila jako levná děvka, a já mám být v klidu? Já? To snad nemyslíš vážně!“ vřeštěla jsem. Ta slova, která jsem před chvilkou zaslechla, mi vlila do žil novou energii.

„A vy!“ otočila jsem se na svojí „drahou“ rodinu. „Vy vůbec nic nevíte! Ano, Madeleine mi byla svěřena do péče, a ne, Annie se nepostará o to, aby to tak nebylo. Ve Francii jsem tvrdě makala, abych se uživila. A dokázala jsem to! Zvládla jsem se během několika měsíců po odchodu z domova postavit na vlastní nohy a udržet se na nich celé čtyři roky! Dokážu se postarat o sebe a dokážu se postarat i o ni! Tečka!“ křičela jsem. Celá rodina na mě ohromeně zírala, ale mně už to bylo fuk. Ať si myslí, co chce. Vrávorala jsem na lodičkách pryč a podařilo se mi v nich dovrávorat až domů. Lidé, které jsem cestou potkala, si na mě ukazovali a něco šeptali. Chtělo se mi zařvat: „Tak jsem doma! Po čtyřech letech jsem sem našla cestu! Alelůja!“ Jenže chtít je jen krásná vlastnost.

Uvažovala jsem o tom, jestli mě slyšela i maličká a co si o tom všem myslí. Jestli to pochopila sama, nebo uvěří verzi od Annie. Sázela bych spíš na to druhé. Ji zná líp než mě a Annie občas dokáže manipulovat se slabšími lidmi. Ale doufala jsem, že třeba jednou mi bude věřit. Že se mi povede splnit slib, který jsem jí dala. Ochráním ji. Ať to stojí, co to stojí. Třeba budu i vraždit, pokud to bude nutné. Díkybohu, že paličatost mám po tátovi.

„Bianko!“ zavolal na mě Adam. Zastavila jsem se těsně před dveřmi našeho domu a čekala, co zase chce. Chytil mě za předloktí a otočil směrem k sobě. „Je mi líto, jak se k tobě chovali, ale pokud si něco pamatuju ze včerejšího opileckého rozhovoru, tak jsi ani nečekala, že to bude lehké. A můžeš si za to i sama.“

„Takže jsi mi přišel říct co? Že je ti líto, jak se ke mně chovají, ale zároveň mě obviňuješ z něčeho, co už dávno vím. Jestli jsi chtěl pomoct, tak ti to dneska nevyšlo,“ upozornila jsem ho tvrdě a všimla si, že na chodníku nervózně postává Monika.

„Chtěl jsem ti jen říct, že pokud budeš něco potřebovat, třeba pohlídat malou, můžeš se na mě obrátit. Na nás obrátit,“ kývl směrem k Monice. Mávla jsem jí na pozdrav a ona mi ho nesměle vrátila.

„Dík, ale teď se bohužel zaobírám trochu něčím jiným. Takže, když dovolíš, já teď půjdu domů se psychicky připravit na Annie a další válku,“ štěkla jsem a zabouchla mu dveře přímo před nosem. V tuhle chvíli mi nestál ani za slovíčko na rozloučenou. Naštvaně jsem napochodovala do kuchyně a natočila si skleničku vody. Ledová kapička vody, která mi pomalu stékala po bradě a později krku, mě na chvíli dokázala vytrhnout z myšlenek a upoutat mou pozornost jen na její cestičku. Zachvěla jsem se, když mi došlo, že mým dnešním chováním má Annie další trumf v ruce. Mám celkem jasnou představu, co z toho udělá. Osoba, která má sklony k přehnané agresivitě. Bouchly dveře. Do kuchyně vklouzl malý stín. Vyděšeně jsem se otočila a koukala na Madeleine.

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem zmateně a snažila se překonat nutkání ji obejmout a setřít tak z obličeje slzy.

„Šla jsem za tebou,“ odpověděla tiše. Přikývla jsem a pozorně ji sledovala. „Teta říkala, že se ti mám vyhýbat, že seš zlá. Ale ty nejseš. Nebo jo?“

„Teta Annie říká hodně věcí a hodně věcí překrucuje,“ pokrčila jsem rameny. Pokoušela jsem se odpovědět neurčitě, protože do určité míry jsem opravdu byla zlá.

„Překrucuje?“ nechápala a já se trošku usmála.

„Říká věci tak, aby všichni slyšeli jen to, co ona chce,“ pokusila jsem se o vysvětlení. Přikývla a rozešla se ke mně.

„Takže nejsi zlá?“ zopakovala svoji otázku. Položila jsem skleničku na linku a sedla si na zem, opřená zády o dvířka skříňky. Napodobila mě.

„Provedla jsem spoustu zlých věcí, ale neřekla bych, že jsem zlá,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Maminka říkala, že Bianka byla hodná, ale uvnitř, protože byla zakletá,“ přemýšlela nahlas Madeleine. „Ty jsi taky uvnitř hodná, protože seš zakletá?“

„Ano, jsem zakletá,“ přikývla jsem a smutně se na ni usmála.

„Seš podobná mamince, ale i tatínkovi. Oni tě měli dřív než mě?“ vybalila najednou a já na ni vyvalila oči.

„Cože?“ vyjekla jsem.

„Maminka říkala, že přede mnou měli ještě jednu holčičku. Že byla jako ta princezna. A ty seš jako ta princezna,“ řekla a pokrčila rameny. Chvíli by ticho.

„Vadilo by ti, kdyby to byla pravda?“ vysoukala jsem ze sebe a nervózně si začala mnout ruce. Propalovala mě pohledem a já zase měla pocit, že vidím oči mámy.

„Ne, protože pak bych měla sourozence. Vadilo mi být sama. Neměla jsem si s kým hrát.“ Najednou si přelezla ke mně na klín. Přitiskla se mi k tělu a zhluboka dýchala. „Voníš jako maminka,“ špitla tiše a pak se mi podívala do očí. „Vážně už se nevrátí?“ Jediné, na co jsem se zmohla, bylo zakroucení hlavou. Po tváři se jí skoulela slza. Setřela jsem jí.

„Je mi to líto. Měla jsem je moc ráda, ale pak jsem na ně byla moc ošklivá a oni mě poslali pryč. Mrzí mě to,“ omlouvala jsem se jí. Nebo spíš sobě?

„Proč jsi nikdy nepřijela?“ Nebyla to výtka, prostě jen otázka, ale mě zasáhla jako nůž mířený přímo do srdce.

„Chtěla jsem. Věděla jsem, že bych se měla vrátit. Víš, babička mi posílala některé tvoje obrázky, a i když jsem byla daleko, někdy jsem na tebe myslela. Jenže mi chyběla odvaha,“ mluvila jsem. Slova se mi hrnula na jazyk sama. Pozorovala mě a její velké oči se mě snažily přesvědčit, že všechno chápe. Ve skutečnosti jsem si ani nedovedla představit, jaký v tom všem musí mít zmatek. Já sama sotva rozuměla tomu, co se kolem mě právě děje.

„Já se taky bojím,“ špitla a sklopila hlavu, jako by se snad bylo za co stydět.

„Čeho?“ zajímala jsem se.

„Toho, že budu sama. Nechci být u Annie. Je hodná, ale občas se chová divně. A lže. Nemám ráda, když někdo lže.“ Pohladila jsem jí po vlasech. „Chybí mi maminka a tatínek,“ vzlykla a rozplakala se. Přitiskla jsem ji k sobě a začala s námi houpat ze strany na stranu. Jako ráno. Zcela automatická reakce. Možná později rozvinutý mateřský pud… Hodně později, vždyť je to šest let! Zuřivě jsem zavrtěla hlavou a snažila se na to nemyslet. Na druhou nejhorší chybu v mém životě.

„Proč?“ plakala a já ji hladila po vlasech.

„Někdy se to tak stává, ale oni na nás koukají. Víš, tam nahoře. A taky je máš v srdíčku. Maminka s tatínkem by tě nikdy neopustili. Jsou pořád s tebou,“ mumlala jsem nesmysly, které jsem slyšela někde ve filmech. Tohle mi přišlo strašně divné. Chtěla jsem ji utěšit, ale nenapadalo mě jak. Tak jsem prostě mluvila a dál s námi houpala.

„Maminka je anděl? A tatínek taky?“ vytrhla mě z mé apatie další otázkou.

„Jsou. A dávají na tebe pořád pozor, jen je nevidíš.“ Přikývla a dlouze zívla. „Je čas jít spát. Dnešek byl hroznej den.“ Postavila se a já následovala jejího příkladu. Motala sebou tak, že jsem ji radši opatrně vzala do náruče. Byla těžká, to jo, ale já ji prostě chtěla odnést do postele. Schody byly asi ta nejtěžší část. Ale zvládla jsem to. I když zadýchaná a trochu zpocená, zvládla jsem to. Opatrně jsem ji položila do její postele, sundala černé střevíčky a přikryla dekou.

„Budeš tu ráno?“ zívla a popotáhla.

„Budu, princezno. Teď spinkej,“ pobídla jsem jí a chtěla odejít.

„Maminka mi zpívala ukolébavku. Jinak neusnu,“ špitla. Otočila jsem se na ni. V očích měla slzy a tichou prosbu. Přešla jsem zpátky k posteli a posadila se vedle ní.

„Nejsem si jistá, jestli to bude tak, kterou ti zpívala maminka, ale já jinou neznám. A taky neumím moc dobře zpívat,“ namítla jsem trochu rozpačitě.

„To nevadí,“ ujišťovala mě a prosila pohledem. Odkašlala jsem si a chvíli tápala v paměti po melodii. Našla jsem ji. A přesně slyšela všechny tóny klavíru, i kudrlinky navíc, jak tomu říkala máma.

„Noční pták křídly buší ti na víčka
a při prudkém vánku zhasla nám svíčka,
do oken buší dešťová písnička
a ty máš jít spát, máš jít spát,“ broukala jsem tiše první sloku. Madeleine zavřela oči a se smutným úsměvem dál poslouchala.

„Půlnoční vítr sem přivanul tmu
a sněhové vločky tančí ve vánku,
já tančím s nimi a nepřestanu,
jen ty máš jít, máš jít spát.“ Kolébala jsem se do rytmu a snažila se nebrečet. Maličká sebou zavrtěla a pořádně se zachumlala do deky.

„Hvězdy otvírají světy dokořán,
průchody postrádají pevný rám,
jdeme jimi bloudit, přidej se k nám,
ty nemusíš spát, už nemusíš spát.“ Nepamatovala jsem si ji, kdy mi ji máma zpívala poprvé. Byla prostě odjakživa. Když jsem byla nemocná, nebo když mě trápily zlé sny.

„Stačí snít, svým snem být,
nebát se a jen za snem jít,“ dokončila jsem rychle. Ještě chvíli jsem jen tak broukala pouze melodii, dokud jsem si nebyla jistá, že už opravdu spí. Pamatovala jsem si ji! To mi stačilo k nynější troše štěstí. Pamatovala jsem si písničku. Spojovalo mě to s ní. S mámou… A Madeleine taky. Protože dokud bude chtít, já jí budu zpívat. Jen aby nezapomněla.

Ahoj, omlouvám se, že to tak trvalo, ale škola byla vyčerpávající. Navíc, je složité se znovu asi tak po půl roce do Bianky dostat. Ale mám ještě pár kapitol v záloze a o prázdninách bych měla mít víceméně volno. Možná stihnu BPB i dopsat. Děkuji všem, kteří čtou a zanechávají komentáře.

Ner

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blues pro Bianku - 8. kapitola: