OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blues pro Bianku - Prolog + 1. kapitola

19.01.2012 (11:00) • Nerissa • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1040×

Prolog

„Okamžitě se sbal, jedeme domů. To, co tady předvádíš, Bianko, je neuvěřitelné! Myslela bych si, že budeš dělat naší rodině lepší reklamu!“ křičela na mě máma a držela se za kulaté bříško. Přijela na týden do Paříže k tetě, aby viděla, jestli mi zde pobyt prospívá. Jenže já vymetala kluby, kašlala na školu a moje chování celkově nebylo vzorové. Nesnášela jsem to. Tak si na pomoc zavolala tátu.

„Nebudu se tady chovat jako dcera váženého pana starosty Morgana! Nejsme doma! Kašlu na nějakou reklamu naší rodině. Ostatně, všechno, co dělám, jsem pochytila u vás. Nebo chceš říct, že nepodplácíte učitele na škole, abych nepropadala? Že táta nedává ředitelce tučnej balík, abych nevyletěla? Co je proti tomu nějaký podplacení vyhazovače!“ odpověděla jsem jí se stejnou razancí, jakou ona na mě křičela. Byla jsem přesvědčená, že mám pravdu.

„Jak si to dovoluješ o nás mluvit? Já i tvůj otec děláme všechno proto, aby ses ty měla dobře! Máš všechno, na co si ukážeš! Drahé oblečení, šminky, ty nejnovější elektronické blbosti! To, že se sama nedokážeš udržet na střední je problém jen tvůj a tvojí neschopnosti, Bianko! Kdybys měla aspoň trochu smysl pro rodinu, starala by ses o to, abys nám neustále nedělala jen ostudu…“

„A jsme zase u toho. Rodina. ‚Vážená rodina Morganových. Pan a paní Morganovi s dcerou Biankou! Vážený pan starosta Morgan s chotí a dcerou!‘ Tomuhle říkáš rodina? Tomu, že se neustále předvádíme na nějakých akcích, plesech a dobročinných banketech? Že mě neustále vodíte za ručičku a nabádáte mě, ať neudělám ostudu? A co trocha lásky, co? Normální rodiče si sednou a s dítětem promluví. Ne, vy rovnou podplatíte celej učitelskej sbor, aby se náhodou něco nedostalo na světlo! Nikdy jsem od vás necítila nic, jen opovrhování. Ani ždibec lásky!“ Umlčela mě mámina facka.

„Co si to dovoluješ! Jak se můžeš opovážit říct, že tě s tátou nemilujeme?! A navíc teď, když čekáme další miminko!“ osočila se s bolestí v očích.

„Miluješ ho víc, než mě, nemám pravdu? Doufáš, že to mimino bude jiný než já, že jo? Že bude mít smysl pro rodinu. Že bude geniální už od plínek, aby ses měla čím chlubit, když svou nejstarší dcerou nemůžeš,“ šeptala jsem a utírala si slzy na tvářích. Nenáviděla jsem, když zavedla řeč na to nenarozený dítě. Měla jsem vždycky pocit, že mu dopřává víc lásky než mně za celý můj život. Odsune mě na druhou kolej v okamžiku, kdy se to maličký narodí.

„Co to říkáš, Bianko! Já tě miluju! Jsem přece tvoje matka!“ ohradila se dotčeně a ani ona neměla daleko do pláče.

„Zase argumentuješ slovem ‚máma‘! Jako by to pro tebe někdy něco znamenalo! Kdybys byla opravdická máma, zajímala by ses o mě. Nevynahrazovala by si svůj nezájem tím, že mi dáš všechny ty věci! Ty a táta jste hrozní sobci!“ Tentokrát mi přiletěla facka od táty. Bolela jako čert. Štípala. A já věděla, že tahle je jen další důkaz toho, co pro ně znamenám. Nic. Mnohem víc jim záleželo na tom nenarozeném, nezkaženém prckovi. Kdyby máma nikdy neotěhotněla, nemusela bych se teď s ní hádat. Všechno je to vina toho prcka! Podívala jsem se na tátu.

„Jak to mluvíš se svojí matkou? Jak si vůbec můžeš dovolit použít takovýto tón hlasu! Odpověz! Hned!“ zařval a podíval se na mě pohledem, který značil jen jediné. Tentokrát jsem překročila hranici. Co překročila, já už stála za dělící čárou a mávala svému dosavadnímu životu. Tentokrát jeden z nás prohraje. A on to nebude.

„Tak, jak chci! Jsem dospělá! Je mi osmnáct a ty už nemáš právo mi rozkazovat,“ odsekla jsem a neucukla před jeho rozzlobeným pohledem. Zhluboka se nadechl. Jeho tmavé oči neříkaly nic. Jen byly předzvěstí něčeho hrozného.

„Jestli jsi opravdu dost dospělá na to, abys mohla s matkou a se mnou mluvit tímhle tónem, jsi i dost dospělá na to, abys žila vlastní život. Odevzdej mi mobil, kreditky, do tašky si vezmi jen nejnutnější oblečení a vypadni z tohoto domu!“ zavrčel. Zalapala jsem po dechu a stejně tak máma.

„Johne! To přece nemyslíš vážně! Je to naše dítě!“ vykvikla máma a skrčila se pod jeho pohledem. Vždycky se ho bála. Ale milovala ho víc.

„Pokud si myslí, že je dospělá, není dítě, Meredith. A dospělý člověk se o sebe dokáže postarat sám. A ona to jistě zvládne, když se ohání plnoletostí, že Bianko?“ obrátil se na mě. Stále jsem jako přimražená a nebyla schopná slova.

„Bianko? Odpověz na otázku!“ požadoval táta. Zhluboka jsem se nadechla. Nechtějí mě. Už ne. Nejsem pro ně dost dobrá dcera. Sice to neřekl přímo, ale já mu to četla v očích.

„Odcházím. Jsem dospělá,“ zamumlala jsem.

„Nahlas!“ dožadoval se táta. Máma začala plakat.

„Odcházím. Jsem dospělá!“ vykřikla jsem a vyběhla schody do svého pokoje. Zabouchla jsem dveře, zamkla a vrhla se na postel. Slzy se mi koulely po obličeji a já je nedokázala zastavit. Nechtěla jsem je zastavit. Nebyl k tomu žádný důvod. Někdo zaklepal na dveře.

„Bianko, otevři! Když se omluvíš, všechno bude jako dřív!“ mluvila máma a já jen vrtěla hlavou.

„Proč se mám omlouvat já?!“ řekla jsem naštvaně a zvedla se z postele. Rozepla jsem cestovní tašku a začala do ní přes rameno házet oblečení. Do ponožek jsem schovala i pár bankovek. Určitě se mi budou později hodit.

„No tak, Bianko! Táta to nemyslel vážně!“ omlouvala ho máma za dveřmi. Odemkla jsem a prudce je otevřela.

„Ale myslel. Tvrdá výchova. Přesně jako děda vychovával jeho,“ zamumlala jsem a prošla kolem ní. Snažila se mě zadržet, ale já se jí vytrhla. Nadechovala se k dalšímu přemlouvání, ale já už dopředu věděla, co bude obsahem věty. Předběhla jsem ji.

„Jen to řekni mami. Řekni, že jsem tvrdohlavá jako táta! Řekni přece, že nemůžu to malé připravit o sourozence. Řekni, že to všechno bude dobré. A pak se mě pokus přesvědčit, že tomu věříš,“ vyzvala jsem ji šeptem. Mlčela. Jen jsem zavrtěla hlavou a šla směrem k tátovi. Do ruky jsem mu vrazila mobil, peněženku a ušklíbla se.

„Jsi nevychovaná, drzá a rozmazlená,“ konstatoval a pak ukázal směrem ke dveřím. „Vypadni a nevracej se, dokud se nezklidníš. Nestrpím ve své rodině někoho, jako jsi ty.“ Přikývla jsem. Mezi mnou a tátou to vždycky skřípalo. Chtěl syna a já nikdy nedokázala splnit všechny jeho požadavky. Mezi dveřmi jsem se ještě otočila k poslední provokaci.

„Věta měla znít jinak, tati.“

„Jak?“

„Nestrpím ve své rodině někoho, koho nedokážu zkrotit.“ Zabouchla jsem za sebou a zmizela jim ze života.

1. kapitola - Smysl pro rodinu

„Tohle dones na stůl dvacet a pohni si, Bianko!“ rozkázal David. Zašklebila jsem se, popadla tác s pitím a nesla ho ke zmíněnému stolu. Byla tam banda sedmi asi pětadvacetiletých kluků a měli pořádně upito. Mlčky jsem před ně postavila tác a udělala čárku na jejich lístku.

„Hej, poď sem, kotě!“ zahalekal ten jeden a obtočil mi ruku okolo pasu.

„Díky, ale ne. Mám práci,“ odsekla jsem a vytrhla se mu.

„S tebou taky není žádná sranda.“ Pokrčení rameny mu jako odpověď muselo stačit. Znala jsem je. Jen tak od vidění. Každý týden s jinou holkou, ale popíjeli pořád to samé.

„Já už nemůžu!“ vydechla jsem, když moje pozadí dopadlo na barovou židli a já si trochu protáhla nohy. Vzít si vysoký podpatky nebyl nejlepší nápad.

„Tak pojď za bar,“ navrhl mi Christopher dychtivě. Jeho pohled směroval ke dvěma kamarádkám, které seděly hned u pódia. Jedna z nich měla tu čest být jeho. Alice je celkem fajn. Sice trochu zakřiknutá, ale fajn. Vidina toho, že nebudu muset lítat po baru, jako veverka, co v sobě má obrovskou dávku kofeinu, mě lákala.

„Mazej,“ pobídla jsem ho a vyhoupla se na desku baru, odkud se mi podařilo rychle seskočit na druhou stranu. Kdyby mě viděl David, zabije mě. Nesměla jsem lézt přes pult. Já ne.

„Dík, seš zlato, Zrzoune.“ Zašklebila jsem se na něj a dala se do práce. I když jsme měli narváno, stihla jsem si udělat silnej černej čaj a pomalu ho usrkávala v přestávkách mezi jednotlivými objednávkami. Půlnoc se přiblížila. Na baru se začalo rozlévat drahé šampaňské a z pódia se ozval zpěv Edity. Jako každej rok, co si pamatuju. A že tu jsem už čtyři.

„Tři, dva, jedna! Šťastný Nový rok!“ křičeli všichni přes sebe a já se spokojeně culila se skleničkou bublinek v ruce. Sice mi alkohol nikdy moc nechutnal, ale při zvláštních situacích je téměř nutností pít něco jiného než colu.

„Šťastný Nový rok, Bianko,“ popřál mi Alex a políbil mě na tvář.

„Tobě taky, Alexi,“ odvětila jsem s úsměvem a ťukla si s ním. Kdysi dávno, hned po mém nástupu sem, se pokoušel, aby mezi námi bylo něco víc. Ochotně mi nastavoval rameno. Když jsem řvala jako malá, protože se mi prostě stýskalo, pomáhal mi, a když jsem byla na šrot, odtáhl mě do postele. Ale nikdy z toho nic nebylo. Jen jsem mu drobet pošramotila ego. Nic, z čeho by se nevylízal.

Ťukla jsem si s pár přáteli a šla domů. David říkal, že mě bude potřebovat až druhého. Ať se pořádně vyspím a odpočnu si. Poslední dobou prý nevypadám nejlíp. No, kterou ženu by tento kompliment nepotěšil, že? Ale má pravdu. Asi to bude starostmi o rodinu. Když jsem se s našima pohádala do krve a padlo pár opravu hnusných slov a vět, zbyla mi jen babička. Nikdy nesouhlasila s tím, že se z její dcery stala panička a proto mě podporovala ve všem, co se mým rodičům nelíbilo. A že těch průšvihů bylo dost.  Teď mi chyběli. Oni. Můj starý život mi chyběl po dvou hodinách, hned jak jsem vystoupila z taxíku u nádraží. Zvyknout si na to, že už mi nikdo nebude nic nosit pod nos, bylo těžký. Oprava. Je těžký.

Vyšla jsem z baru do chladné noci a rozhlédla se okolo sebe. Náš byt je hned nad barem, ale dostanu se do něj jen z venku. David schody nahoru z baru zrušil v okamžiku, kdy se zhroutily a jemu už se je nechtělo opravovat. Nebo to tak aspoň tvrdí. Všichni ostatní měli dojem, že mu prostě vadilo, jak jsme neustále chodili přes bar.

Do hlavních dveří stačilo strčit pouze loktem. Christopher říkal, že nezamykal. Až nás jednou vykradou, asi se bude divit. Dveře od našeho bytu byly taky odemčené. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a zamkla za sebou. Svlékla jsem ze sebe bundu, hodila ji do křesla na kupu těch ostatních a vešla do kuchyně. Něco mi říkalo, že lednička je prázdná. Zvlášť po včerejším nájezdu, když se všichni přiřítili z práce. Kluci byli skoro bezední a já nestíhala nakupovat. Přesto jsem naší malou ledničku otvírala s nadějí. Nic. Dokonale prázdná. Zavrtěla jsem hlavou a chtělo se mi křičet. Jak by se mi teď chodila služka, kterou naši zaměstnávali. Rozkázat jí, ať nakoupí. Hned!

„Ne!“ okřikla jsem se potichu a zavřela dveře od lednice. Moje pěst si našla cestu proti zdi. Ulevilo se mi. V těchto chvílích, kdy jsem byla unavená a trošku vzteklá, se vracela moje povaha, kterou jsem se tak moc snažila potlačit. Že se nikdy nebudu chovat tak, jako před tím, jsem si slíbila po prvním pracovním dny. Vyjela jsem na Davida, že on mi rozhodně rozkazovat nebude. Ukázal rukou na dveře a řekl, že jestli se mi něco nelíbí, ať uvolním místo ostatním. Tehdy jsem se poprvé omluvila skutečně od srdce.

„Bianko?“ zavolal rozespale Jeremy ze svého pokoje. Neodpověděla jsem. Nejdřív se musím trochu uklidnit.

„Zrzoune?“ opakoval a já se usmála. Hluboký nádech a výdech. Už jen to, že teď mám opravdové přátele, stojí za to, potlačit tu panovačnou a rozmazlenou holku.

„Jdi spát, Jere,“ odpověděla jsem.

„Myslím, že už asi neusnu. Vždycky, když konečně zaberu, ozve se bouchnutí dveří.“ Podívala jsem se na něj. Jindy usměvavý obličej byl teď strhaný, tmavě blond vlasy měl rozcuchané a na bradě lehké strniště. Jako jediný z nás pracovala a k tomu všemu dodělával školu. Ironií bylo, že jsem ho k tomu dokopala já, která stěží prolezla střední.

„Panebože, promiň, Jere,“ zamumlala jsem omluvu. Jen se na mě usmál.

„To je v pohodě, Zrzounku. Potřeboval jsem stejně vytrhnout. Už je to čtyři dny, co u těch učebnic dřepím v jednom kuse. Za což můžu poděkovat tobě… Jak je jen možné, že můžeš za všechno mučení v mém životě?“ rejpnul si.

„Umím být dost přesvědčivá, víš?“ odvětila jsem a prosmýkla se kolem něj a zamířila do koupelny. Krátká sprcha mi jedině prospěje. „Spíš panovačná!“ křikl za mnou a pomalu zalezl zpátky do svého pokoje. Škubla jsem sebou. Kluci nevěděli nic o mé minulosti. Skočili mi na pár historek o tom, jak se o mě rodiče nestarali a já prostě zdrhla. Na život do svých osmnácti let jsem nebyla pyšná. A nebyla jsem pyšná ani na to, jak jsem tenkrát byla hnusná na své rodiče. Chyběli mi… I ten prcek, kterého jsem nikdy neviděla. Ale i fotky stačily, aby ve mně probudily smysl pro rodinu, jak tomu říkala máma. Ale já se nemůžu vrátit, nejde to. Nemůžu jim jen tak vtrhnout do života, když už jsou konečně všichni spokojení.

Po krátké sprše jsem vešla do obýváku už převlečená do pyžama a zabalená do svetru. To, že tu nemám chodit jen tak v ručníku, jsem si zvykla během měsíce. Po pár velmi trapných situacích. Podívala jsem se na hodiny. Půl druhé. Sice nevím, kolik je za velkou louží hodin, ale stejně musím zavolat babičce. Zvedla jsem telefonní sluchátku a vyťukala její číslo. Nemám ráda mobily. Teda, moje nové já nemá rádo mobily. Stará Bianka bez něj neudělala ani krok. Ale stará Bianka už byla dávno pohřbená. A hodně hluboko.

„Haló?“ ozvala se babička nedůvěřivě na druhé straně.

„Ahoj, babičko. Tady Bianka,“ ohlásila jsem se s úsměvem. Paměť jí už moc nesloužila, ale stále byla připomínkou domova. „Neruším?“

„Vůbec ne, Zrzounku. Jak se máš?“ Klasická otázka. Ale strašně ráda jsem zase slyšela její hlas. Neměla jsem poslední dobou moc času. Práce, práce a zase práce. Kdyby tu nikdo neuklidil a nedošel nakoupit, klidně kluci chcípnou hlady a ve špíně.

„Dobře, babičko. A ty? Doufám, že se máš u našich dobře.“ Babička u nás bydlela už dva roky. Stále mám v domě svůj vlastní pokoj, kam se prý máma občas zavře a brečí. To všechno jsem věděla jen díky pravidelným telefonátům s nejstarším členem rodiny.

„Meredith s Johnem jsou ke mně velmi laskaví. Mám se tu dobře. Malá Madeleine je moc šikovná a milá holčička. Jste si podobné, aspoň co se vzhledu týče, Zrzounku. Přijedeš se letos podívat?“ zeptala se s nadějí v hlase. Každý rok jsem se aspoň jednou vracela domů. Jen tak se podívat, jak to vypadá v mém rodném městě Jordan ve státě Montana. Z dálky pozorovat mámu s tátou, jak se spokojeně vedou za ruce malým parčíkem na kraji města a před nimi poskakuje moje zmenšená verze. Zkontrolovat, jestli je všechno při starém. A vyhnout se lidem, kteří by mě mohli poznat. Dobrovolně se mrskat za chyby, co jsem udělala, mi poslední čtyři roky šlo nejlíp ze všech věcí, které jsem kdy udělala.

„To jsem ráda, babi. Nevím, jestli mi to letos vyjde. Peněz a času je málo,“ hlesla jsem smutně. Říkala jsem pravdu. Na letenku jsem vždycky měla jen tak tak a od Davida si vybírala jednu výplatu dopředu, jen abych strávila týden poblíž své rodiny.

„Zrzounku, já ti nějaké peníze pošlu,“ navrhovala ihned a já se cítila nepříjemně. Znělo to, jako bych jí volala jen kvůli penězům.

„To je dobrý, babi. Já si našetřím. Počítám, že tak v létě bych tam mohla na pár dnů dorazit,“ vychrlila jsem ze sebe rychle.

„Tak dobře, zlatíčko. Ale kdybys přece jenom trochu peněz potřebovala, řekni si!“ připomínala mi. Už dávno jsem zjistila, po kom má máma tu ochotu.

„Jistě, babi. Jak se má maličká?“ Její jméno jsem vyslovovala pouze v mysli. Necítila jsem se oprávněná starat se o svoji malou sestřičku. V životě jsem s ní nebyla v bližším kontaktu, než pár desítek metrů. A ona mě určitě neviděla ani na fotkách. Pokud se táta rozhodl, že mě vyškrtne z jejich života, určitě to udělal pořádně.

„Madlenka je strašně šikovná a hodná. Maluje krásné obrázky. Jestli chceš, můžu ti zase nějaký poslat, Zrzounku.“ Připomněla jsem si stěnu nad postelí ve svém nynějším pokoji. Je polepená nejrůznějšími výtvory maličké, které mi babička posílala. Mezi obrázky bylo i pár fotek. Nikdy jsem nepochopila, kde se ve mně najednou objevilo tolik citu. Obzvlášť k někomu tak vzdálenému. Babičkami tvrdila, že konečně se projevil smysl pro rodinu a ochranářský pud, který prý všichni členové naší rodiny měli silný. Byla jsem tomu ochotná věřit. Hlavně, když jednou za čas celou noc probrečím. Protože jsem nechtěla uvěřit své vlastní a jiné teorii.

„To budeš moc hodná, babičko. Jak se mají…“ větu jsem schválně nechala vyznít do prázdna. Nechtěla jsem, aby mi v hlase byly slyšet slzy, které mi stékaly po obličeji. Určitě bych babičku vystrašila.

„Mají se dobře. Všem nám moc chybíš, Bianko. Meredith často pláče a Johnovi přibylo hodně vrásek. Aspoň jim zavolej, Bianko. Sice se mi nelíbí, že z mojí dcery je neprůbojná panička, která se dovede tvářit mile jen proto, aby svému manželovi udělala tu správnou reklamu, ale ještě pořád seš její dcera, Zrzounku. A není pro rodiče nic horšího, než ztratit dítě. I když to byla v podstatě jejich vina.“ Mluvila tiše a snažila se mi domluvit. Jenže já byla nerozhodná. Na jednu stranu mě něco volá a poutá k rodině, na tu druhou se mi nechce opouštět můj nový život. Nedokážu si představit, že všechno zahodím a oni mě znovu pošlou pryč. Znovu budu muset odejít. A tentokrát ne kvůli pošlapané pýše…

„Děkuji za informace, babičko. Přeju ti Šťastný Nový rok. Ještě si zavoláme,“ loučila jsem se rychle. Potřebuju do postele obejmout polštář. A vypustit přeplněné hráze.

„Já tobě taky, Zrzounku. Brzy mi zavolej.“ Položila jsem sluchátko a chvíli jen tak civěla do tmy. Kdy jsem se takhle změnila? Kdy se s té rozmazlené nány stala citlivá holka? Určitě ne ve chvíli, kdy jsem se rozhodla pohřbít svůj starý život. Musím s ní aspoň mluvit… Tak moc mi chybí! Hluboký nádech a výdech. Zvedla jsem sluchátko a začala vyťukávat mámino číslo, které znám nazpaměť.

„Prosím? Tady Meredith Morganová. Kdo volá?“ Slyšet její hlas bylo pohlazení pro mou rozbolavělou dušičku. Znovu jsem se zhluboka nadechla. Naposledy jsem její číslo vytočila hned týden po útěku.

„Je tam někdo?“ zeptala se zmateně a netrpělivě. Rozbrečela jsem se. Tolik mi chybíš, mami! Chci domů! Potřebuju domů!

„Bianko? Bianko! Prosím, mluv se mnou,“ vykřikla s radostí v hlase do telefonu a já jí toho chtěla najednou tolik říct. Jenže můj hlas se chytil s odvahou za ruku a zdrhli.

„Bianko! Jestli jsi to ty, ozvi se!“ prosila mě máma, ale já to nedokázala.

„Chybíš mi, mami,“ špitla jsem a znovu položila sluchátko. Zaslechla jsem ještě volání mého jména. Rozbrečela jsem se naplno. Do háje! Proč to dělám?! Proč to dělám, když vím, že si akorát ublížím! Proč otevírám vlastní rány?! Jsem blbá! Blbá kráva! A příliš pyšná kráva! Proč se prostě a jednoduše nevrátím domů? Proč se neomluvím? A proč mám pocit, že znám přesnou odpověď? Táta… Nedokázala bych se mu podívat do očí a přiznat, že měl pravdu. Kdykoliv jsem na tohle pomyslela, vzbudila se stará Bianka a řvala na mě, že to přece nemyslím vážně. Přesně si dokážu vybavit náš poslední rozhovor. Hlavně tu konečnou část.

„Jsi nevychovaná, drzá a rozmazlená,“ konstatoval a pak ukázal směrem ke dveřím. „Vypadni a nevracej se, dokud se nezklidníš. Nestrpím ve své rodině někoho, jako jsi ty.“ Přikývla jsem. Mezi mnou a tátou to vždycky skřípalo. Chtěl syna a já nikdy nedokázala splnit všechny jeho požadavky. Mezi dveřmi jsem se ještě otočila k poslední provokaci.

„Jak?“

„Nestrpím ve své rodině někoho, koho nedokážu zkrotit.“ Zabouchla jsem za sebou a zmizela jim ze života.

A stará Bianka se nehodlala nechat zkrotit někým, jako byl on. Ani ta nová ne. I když mi chybí, nedovedu si představit, jak se s ním budu vídat tváří v tvář. Ani jeden neustoupíme. Ani jeden se tomu druhému neomluvíme. Příliš tvrdohlaví. Příliš podobní jeden druhému. Nikdy se nepřipravím na výsměch v jeho očích, kdybych zaklepala u jeho dveří, že chci domů. Dokázala bych mu tak, že nedokážu žít vlastní život.

Došourala jsem se k sobě do pokoje, padla na postel a začala brečet. Chci domů! Chci! CHCI! A nemůžu…

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blues pro Bianku - Prolog + 1. kapitola: