OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bonheur et haine (štěstí a nenávist) - 2. kapitola - Zatracený Black

12.12.2010 (19:00) • Sabasios • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 670×

V dívčí ložnici vstala drobná postava a rozhlédla se po pokoji.

„Lily? Lin?" zašeptala, ale odpovědi se jí nedostalo. Zbytek ložnice spal klidným spánkem. Nakonec si teda lehla i ona.

Asi po deseti minutách to vzdala a sešla do kolejní místnosti. Už když scházela po schodech z ložnice, měla pocit, že tu není sama a teď se její podezření potvrdilo, když uviděla dvě chichotající se holky postávat u východu.

„Proboha, co tu děláte?" zeptala se dvou holek z vedlejšího pokoje.

„My se tě můžeme zeptat na to samý, víš o tom?" odpověděla Lizzie. Ve světle pochodně Sydney poznala, že ta druhá osůbka je Michelle.

„Ale já se ptala první," řekla vítězně a zakřenila se na Lizzie. „Nemohla jsem spát a co vy?"

„No... my, ehm... no co, jdeme si prohlídnout hrad, jdeš taky?"

„A není to proti školnímu řádu?" Lizzie a Michelle se na ni podívaly výrazem ne nepodobným vychovatelkám v ústavu.

„Och, já zapomněla, že řád tu je od toho, aby se dodržoval." Michelle vyprskla smíchy.

„Tak co, jdeš s námi anebo tu budeš okounět? Dělej, mám v plánu se dneska v noci taky vyspat," povzdychla si Lizzie hraně.

Sydney měla na výběr, bude se potulovat kolejní místností, zjistí, že to nepomáhá a pokusí se usnout anebo...

„Jdu s vámi," zakřenila se Sydney ďábelsky.

Lizzie, Michelle a Sydney však nebyly samy, kdo dnes v noci nehodlal spát.

„Můžeme?" zeptal se James neviditelných osob. Ty neviditelné osoby byly Sirius a Remus a byli spolu s Jamesem skryti pod jeho neviditelným pláštěm.

„Eee... ještě ne, fuj to je puch...!"

Petr se totiž při hostině až moc najedl a teď na něj dolehly malé žaludeční potíže. Tyto potíže byly poměrně cítit a tak ho kluci vyhnali z pod pláště.

Po chvilce - v případě Petra asi 20 minutách - mohli pokračovat ve své cestě. Kam šli? Původně chtěl jenom Petr na záchod – ty jejich v koleji se mu podařilo ucpat, ale kluci - přesněji Sirius a James se rozhodli, že z toho udělají bojovku.

„Musíš se pořád vrtět?!"

„Au, to byla moje noha!"

„Nech mi ty brejle!"

„Nestrhávej mi ty trenky!"

„Nešahej na mně!"

„Kluci, nechte toho, něco jsem zaslechl," zašeptal najednou Remus a vytrhl Petrovi z rukou kus jeho trenek...

„Prosím tě, vždyť tu není živá duše."

V tu chvíli to ale uslyšela i zbývající trojka.

„Pojď zlatíčko, dám ti mlíčko... Dneska se tu nikdo netoulá... a je to škoda... mohli by mít školní test... muhehe," šeptal si pro sebe škodolibě školník Filch. Ach vlastně ne pro sebe, ale pro svoji ženušku, tedy kočku... ono to vyjde nastejno...

„Copak, něco si zaslechla... někdo tady..."

Na víc kluci nečekali a začali, co nejtišeji zdrhat – no, spíše zdrhali tak, že málem vzbudili půlku hradu.

Přeběhli asi dvoje schodiště a dostali se asi o patro níž, když si konečně připadali v bezpečí.

„Blbej školník, se tu musí potulovat zrovna teď?! Máme štěstí, že nás nechytil, už vidím, s jakou radostí by nás předával té McGornagallicový," vyjekl Sirius.

„Jo!" dodal Petr a James na něj nechápavě zabrejlil.

„Jmenuje se McGonagallová a když už to neví Sirius, tak bys to mohl vědět ty Petře," řekl kárávým hlasem Remus.

„Jo, jak to že to nevíš?" otočil se Sirius na Petra a James vyprskl smíchy.

Najednou se zase ozvaly šouravé kroky bradavického školníka a kluci začali zdrhat, aniž by si všímali cesty před sebou a ne, že by se jim to nevymstilo. Najednou do něčeho prudce vrazili, to něco to nevydrželo a sletělo a kluci na ně. To něco byla naše známa partička nebelvírských prvaček. A ta hromada na zemi byli Lizzie, Michelle, Petr, Remus a James. Sirius vrazil do Sydney a společně pád ustáli, jenomže Sirius měl na sobě pořád neviditelný plášť a tak ho Sydney pochopitelně nemohla vidět.

„Uááá, pomoooc, strašidlooo!" začala ječet, jako by ji na nože brali a přitom šermovala rukama ve vzduchu. Sirius, který byl pořád v její těsné blízkosti, schytal pořádnou facku, až se otočil kolem své osy, spadl a přitom s sebou vzal všechny, co se právě pokoušeli postavit. Přitom mu spadl plášť a Sydney mohla konečně spatřit své osobní strašidlo.

Do toho všeho zmatku vběhl uřícený školník, a jak leželi hned za zatáčkou - kterou mimochodem školník vybral jen tak tak - tak se přes ně natáhl jak dlouhý, tak široký.

Začal se s klením zvedat, což znamenalo, že kope a máchá rukama kolem sebe. Samozřejmě všechny pomlátil, a když Lizzie dostala toho večera třetí facku, zůstala už radši ležet. Což ovšem neplatilo o Siriovi, který se rozhodl vstát se stejnou vervou jako školník a tak se to tam začínalo měnit v boj na trest a na útěk. Nakonec z toho vyšel vítězně - s jen malou újmou -  školník a mohl si konečně prohlédnout výjev před sebou. Na straně zadržovala smích mírně zmatená Sydney a na chodbě se jeden na druhém válel zbytek.

„Á dost! Všichni se zvedněte a jdem!" zasípal školník zrudlý vztekem a námahou.

Po chvilce se všichni zvedli - jen Petr dvakrát upadl - a vydali se školníkovi v patách napříč Bradavicemi.

Profesorka McGonagallová je uvítala v růžovém županu.

„No to snad ne! První den školy a sedm studentů Nebelvíru není v posteli, to se mi snad zdá! Ubírám Nebelvíru 20 bodů a zítra od še... zííív... sti máte školní trest, hlaste se u mě."

Profesorka se zřejmě snažila znít přísně, ale to se jí v rozespalosti nepovedlo a navíc se neustále pochechtávali jejímu županu. Nebelvírská partička byla nakonec ráda, že z toho vyvázla tak snadno.

Školník je tedy odvedl k nebelvírské místnosti a celou cestu si mumlal cosi, co nápadně připomínalo slova mučidla, kotníky a průvan.

Školník odešel a oni zůstali stát u křesel.

„Sakra, to ses musela hned rozeřvat?!" vyjel najednou Sirius na Sydney.

„Chceš říct, že je to moje vina?!"

„A koho jinýho?! Nebýt tebe, nemusel nás vůbec najít!"

„Nebýt mě?! My jsme byly potichu, to vy jste ho za námi přilákali!"

„Tak jste se tam neměli toulat!"

„A vy jste snad měli dovolení?!"

„To ne, ale..."

„Víš co, trhni si Blacku!" zařvala Sydney a proběhla do ložnice kolem ospalé Lily, kterou probudil hluk hádky.

„Co se to..." snažila se Lily, ale více říct nestihla, protože ji málem smetla Sydney. Lily jenom zakroutila hlavou a v domnění, že je to snad sen šla spát.

Zatracený Black! Honilo se v hlavě Sydney. Však on ještě uvidí, kdo je Sydney Whiteová!

Autor: Sabasios (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bonheur et haine (štěstí a nenávist) - 2. kapitola - Zatracený Black: