OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bubble - Kapitola 1.

11.11.2012 (15:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 760×

Kapitola 1. Vosí hnízdo

Do školy se mi jako každý normální den nechtělo a to hned z několika důvodů.   

První z nich byl, že se do školy po nemoci měla vrátit Amy. Hlavní členka Slepičince v naší třídě. Už jenom pohled na ni vám zkazí chuť k jídlu, jak je tak namalovaná, že by s tím mohli malíři nakreslit na zeď Poslední večeři. Její namyšlenost vás už jen tak ničila a když přišlo na její zákeřnost, tak byla nepřekonatelná. S Amy se znám od té doby, co jsem nastoupila na školu, a její znechucení ke mně mi dala už tvrdě ukázat poprvé, co mě shodila ze schodů. Toto však nebyl její poslední útok na mě a já jen lituju, že jsem s tím nedělala něco dříve, protože teď už je moc pozdě.

A druhý důvod? Pochybuji, že by jsme ho měla vůbec vyjmenovávat, jelikož ve srovnání s tím prvním je to nic. A tím nic je zkoušení z matiky.

Učitelka Deportová totiž stojí na straně Slepičince, jak jsem ty malé zrůdičky nazvala. A jelikož Slepičinec je proti mně, tak hádejte, koho zase vyvolá a dá mu za pět? Mně.

Bratr před pár měsíci nastoupil na stejnou školu jako já, ale moc ho nevídám. Hodně volného času mi zabere padání ze schodů a následné „ukamenování“ svačinami. Jen doufám, že on nezažívá to samé jako já.

Matematika úspěšně skončila. Za pět jsem sice dostala, ale tentokrát nenásledovalo typické ztrapnění mě před celou třídou.

Uprostřed přestávky ke mně přiběhla zadýchaná Helen.

„El! Šla jsem si od tvého bráchy půjčit pravítko a viděla jsem nějakého tlustého kluka, jak ho mlátí,“ vydala ze sebe rychle.

Neřekla jsem ani slovo a okamžitě se vydala do bratrovy třídy. Nic hrošího mě potkat nemohlo. Čekala jsem, že on na tom bude lépe než já, ale nejspíš jsem se spletla.

Dorazila jsem do třídy a bitka byla v plném proudu. Bratr je fotbalista, ale ne žádná hora svalů. Z obav, že ho potká to samé jako mě, jsem se neohroženě vrhla do souboje. Normálně bych neměla šanci nad klukem vyhrát, ale nad touhle kupou sádla by to neměl být neoblém.

Kamarádky odtáhly bratra z boje. Prala jsem se jako puma a netrvalo dlouho a špekoun ležel zadýchaně na zemi. Přitlačila jsem mu ruku pod krk, přitáhla k němu hlavu a ostře mu pošeptala: „Ještě jednou se mého bratra dotkneš a přísahám, že potom už v životě nevstaneš. Řekneš něco učitelům a já si tě najdu.“

Povolila jsem sevření a vstala ze země. Pohledy ostatních žáků směřovaly na mě, ale já jsem vřela vzteky a můj pohled typu: „Rozuměl jsi?!“ směřoval jen na toho Špekouna. Špekoun roztěkaně přikývnul a vstal ze země.

Zvonění na hodinu upoutalo mou pozornost. Dala jsem se do sprintu, abych stihla být ve třídě dřív než učitel.

Do třídy jsem vběhla naštěstí před učitelem. Posadila jsem se na své místo a zhluboka oddechovala. Po chvíli se ozvala ostrá bolest v mém levém rameni. Nebylo naštěstí zlomené (to bych po tolika zkušenostech poznala), pravděpodobně bylo pouze naražené.

Zbylé hodiny utekly jako nic. Moc jsem nedávala pozor, spíše jsem sledovala drobný déšť, který se postupně měnil v pořádný liják.

Učitel nás propustil z poslední hodiny se slovy „Nezapomeňte na charitativní stezku odvahy, která bude již tuto sobotu. Běda, jestli tam někoho neuvidím.“

Vtlačila jsem se do první řady odcházejících žáků, aby mě nikdo neviděl.

Můj omylný dojem, že jsem za vodou a tentokrát se vyhnu Slepičinci, se ničí, když mě na cestě domů poblíž zatáčky praští něco silně do hlavy.

 „Myslela sis, že nám utečeš, jo?! No tak to bychom ti tu tvoji domněnku měly co nejrychleji vyvrátit!“ ozve se hlas od Jess, druhé hlavní kvočny.

Pět na jednu mi nikdy nepřišlo fér, a taky že to nikdy fér nebylo. Neměla jsem dost síly se ubránit ani jedné, natož pěti. Tentokrát si přizvaly i diváky a těmi byli hlavně kluci. Ti drží s nimi, ale nikdy se do tohohle nezapojují.

Pár ran do břicha mě složilo na zem. Kopance opět zasahují své cíle a mezitím, co kopance na mě působí fyzicky, jejich nadávky a smích působí psychicky.

Cítím, jak se mi krev hrne do úst. Jakmile uvidí, že krvácím, usoudí, že už mám dost a odcházejí.

Chvíli ležím na chladné, mokré a špinavé silnici, než poberu síly, abych vstala. Motá se mi hlava a svět jako bych viděla pouze jako divák.

Světla přede mnou svítí, ale nedochází mi, od čeho jsou. Až jakmile se přiblíží dostatečně blízko, uslyším troubení. Cítím, jak kapky deště stékají po mém těle pár okamžiků před tím, než přijde náraz.

A najednou nic.

Cítím jen něco málo, ale nevím co. Nic nevidím, ale zato slyším něčí smích. Tento se však od něčeho výrazně liší. Není to ten smích, který často slýchám od mých krutých spolužáků, ani ten smích, kterým jsem se kdysi smávala, když jsem byla ještě šťastná. Je to smích, z kterého mrazí v zádech.

Konečně začínám rozpoznávat prostor kolem sebe. Jsem na bohem opuštěném místě a krvavá mračna se vznášejí nade mnou.

„Dám ti nabídku,“ ozve se odevšad. Zmateně se rozhlížím kolem sebe, ale stále nikoho nevidím. 

„Jakou?“ zašeptám do větru.

„Nabídku, která se neodmítá,“ upřesní hluboký a skřípavý hlas.

„Jakou?“ zopakuji, ale tentokrát víc sebevědomě.

„Chceš se stát Andělem pomsty?“

Tato kapitola je věnována všem, kteří se nemohli dočkat toho mého "velkého překvapení", i když bylo nejspíš zřejmé, o co se jedná. Tahle povídka je ale tak trošku z jinačího žánru, než jste u mě zvyklí. Je to sice něco s nadpřirozenem, ale tentokrát jsem se pokusila nedělat hrdinku všemocnou. Povídku tohoto typu jsem měla v plánu napsat už dávno, ale chtěla jsem to pořádně promyslet. Moc se předem všem omlouvám za mou dlouhodobou nepřítomnost.

S láskou Attia

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bubble - Kapitola 1. :