OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bubble - Kaptola 6.



Bubble - Kaptola 6.Omlouvám se, že mi to tak dlouho trvalo, ale musela jsem ji několikrát po sobě přepsat. El bude mít za sebou náročnější školní den. Detektiv si konečně přišel pro odpovědi, ale pro El to nevypadá až zas tak růžově. Tak doufám, že se vám bude kapitola líbit, snažila jsem se vyhovět vašim požadavkům ;) Přeji pěkné počtení :)

Kapitola 6. Výslech

Další den už jsem šla do školy. Trošičku jsem kulhala, ale nešlo to nijak moc poznat. Má hlava mi třeštěla otázkami, myšlenkami a bolestí. Když bych přijala jeho nabídku, jak mu mám důvěřovat? Vždyť neznám ani jeho jméno. Přesto jsem se rozhodla toto malé riziko podstoupit. I když nevím, co je reálné a co ne, potřebovala jsem za každou cenu s tím pomoct.

Do školy jsem došla, respektive dokulhala, s menším zpožděním. Do třídy jsem vtrhla a nestačila se divit. Před tabulí byl nějaký chlápek v saku a celá třída byla až podezřele smutná a potichu. Nevěděla jsem, co se děje. Ještě chvíli jsem zůstala ve dveřích, než mi učitelka dala pokyn, ať se posadím.

Zachovávala jsem si kamennou tvář. Ten pán před tabulí byl zticha, ale začal mluvit, jakmile jsem se posadila.

Ten pán měl hnědé krátké vlasy a oči oříškové barvy. Nepřišel mi nijak zajímavý. Vypadal tak normálně, ale přesto jeho pohled působil až příliš důstojně. Byl asi tak o deset centimetrů větší než já. Tipla bych ho tak na sto osmdesát, plus minus.

„Tak a jste tu všichni,“ oznámil, jako bychom to nevěděli, ale přesto jedno místo v přední lavici zůstávalo volné. Místo od Jess. Pokračoval. „Jak už jsem vám říkal. Tyto zprávy se mi říkají velmi těžce, ale musíte si být jistí tím, že tohle je moje práce a já ji dělat musím. Vaše spolužačka byla zavražděna. Vyšetřování je teprve na začátku a vrah ještě nebyl dopaden. Potřebuji vás vyslechnout jednoho po druhém,“ domluvil klidným hlasem, ve kterém se skrýval jistý smutek.

„Ale k výslechu potřebujete povolení zákonných zástupců,“ ozval se jeden z mých spolužáků, kterému tohle očividně moc nevyhovovalo.

„Měl jsem celou neděli na to, abych obešel vaše rodiče a poprosil je o spolupráci. Skoro všichni souhlasili a těm z vás, kterým už bylo osmnáct, ti také, že?“ dopověděl a hlavou pokynul k plnoletým, kteří jen souhlasně přikývli.

„Tak tedy začneme,“ oznámil a vytáhl si papír, na kterém byly nejspíše zapsána naše jména.

„Helen Johnson.“ Helen se zvedla ze židle a pomalu šla za detektivem. Helen byla hned přede mnou jako jediná v lavici. Jestli to pojede popořadě, tak další budu na řadě já.

Uplynulo pět nekonečných minut. Pak deset. Asi tak po dvaceti minutách se dveře opět otevřely a Helen se šla posadit na své místo.

„Eleanor Murs.“ Chvíli jsem nereagovala. Slyším spíš na El. Zhluboka jsem si oddechla na uklidnění. A vydala jsem se ke dveřím.

Detektiv mě zavedl do takové menší školní učebny. Ne tolik jako učebny, jako spíš kumbálu. Bylo tu soukromí a šero, které přerušovala jen malá lampička na stolku.

„Posaď se.“

„Tak co jsi dělala v sobotu odpoledne kolem šesté večer a deváté večer?“ začal se vyptávat trošku otravně. Neodpovídala jsem. Na slušnosti si zásadně potrpím. Dokud neznám jeho jméno, neodpovím. Pohlédla jsem na něj pohledem, který říkal: Na něco jste zapomněl. A on nasadil lehce zaražený pohled.

„Odmítám odpovídat, dokud se mi nepředstavíte,“ řekla jsem po chvíli klidným hlasem, když na mě vrhal nechápavé pohledy.

„Jsem Detektiv Henry Wright. Tak, a teď mi prosím odpovězte na otázku, slečno,“ řekl lehce nerudným tónem.

Řekla jsem mu, co jsem dělala, a postupem času si uvědomovala, že jestli po tomhle nebudu hlavní podezřelý, tak pak už nevím co. Viděla jsem ji naposledy a ještě jsme se pohádaly a já ji jednu vrazila. Dále jsem neměla žádné alibi na cestu domů a navíc jsem si ani nepamatovala, co bylo potom. Do příběhu jsem si sem tam něco přimyslela, abych zakryla prázdné mezery v moji historce. Měl pár otázek během mého vyprávění, ale já mu stíhala pohotově odpovídat. Mezitím co jsem mu vyprávěla, jsem si vymýšlela příběh, podle kterého se budu řídit, ale nic složitého, abych se potom v tom nezamotala.

„Děkuji vám, slečno,“ řekl, až jsem skončila.

Vrátila jsem se do třídy a čekala, až tohle všechno skončí a já budu moc jít domů.

Když konec vyšetřování konečně přišel, vystřelila jsem ze školy jako mířená střela a vydala se domů. Moje rychlá chůze mi dlouho nevydržela. Ztratila jsem mobil. Musel mi upadnout z kapsy, když jsem šla. Někde před školou, jelikož ještě v šatně jsem ho měla.

Vrátila jsem se ke škole a můj mobil ležel hned před vstupní brankou. Zvedla jsem ho a chystala jsem se jít zase domů, ale vtom jsem zahlédla toho kluka. Nevím, jak se jmenoval, ale vykládal si ještě kousek přede mnou s tím detektivem.

Teď jsem toho kluka viděla mnohem lépe než v pokoji.

Měl krátké blonďaté vlasy, ale s krátkými hnědými kořínky. Skoro jako by si barvil vlasy. Měl nádherné andělské modré oči a překrásný úsměv. V porovnání s detektivem byl asi tak něco mezi mnou a detektivem. Na sobě měl krémové kalhoty a modrou mikinu. Na pohled působil vtipným ač lehce křehkým dojmem, ale teda rozhodně vypadal roztomile. Nevěděla jsem, že je tak krásný. Můj dech se mi doslova zastavil, když jsem ho spatřila. Vypadal jako anděl.

Chtěla jsem se otočit a jít, ale nedokázala jsem z něho spustit oči. Jen jsem se na něj dívala a usmívala se. Potom mi došlo, že to asi vypadá divně, tak jsem nasadila opět kamenný pohled a šla trošku blíže ke sloupu, který mě mohl aspoň trochu skrýt.

Najednou jejich tlumené hlasy ustaly a já slyšela, jak ke mně přicházejí kroky. Byl to On. Zase jsem se začala divně usmívat, ale snažila jsem se kontrolovat.

„Tak? Právě jsem ti zařídil aspoň menší alibi. A na oplátku mi dej ty odpověď,“ začal mluvit, ale já, jako bych ho neposlouchala, jsem se znovu začala usmívat.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se.

„Říkej mi Liam,“ odpověděl mi spokojeně.   

„Fajn, po dlouhém přemýšlení a zvažování možností jsem se rozhodla nakonec souhlasit s tvou nabídkou,“ řekla jsem lehce tvrdě, i když to muselo působit velmi komicky. Ne natolik tvrdě, abych ho nějak zranila, ale také dost silně na to, aby nepoznal mé poslední reakce, když jsem ho viděla.  


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bubble - Kaptola 6.:

2. Eilonwy přispěvatel
15.12.2012 [18:01]

Eilonwy Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. telka99
15.12.2012 [15:40]

zaujimava poviedka a je super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!