OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cat street - 3. kapitola



Cat street - 3. kapitolaJe tu další kapitola. Dozvíte se další kousek z minulosti Keito, ale též z přítomnosti.
Tuto kapitolu bych chtěla věnovat Eolis. Moc děkuji za komentář (a za dlouhé čekání) a aby se dalo líp orientovat mezi minulostí a přítomností, tak jsem přidala šipky. Kdyby se v tom stále dalo špatně orientovat, ráda o tom budu vědět. Beca :*

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky! 

 

„Keito, co to s tebou je?“ Začala na mně mluvit máma, když jsem přišla do šatny. „Dnes jsem se dívala na zkoušku a nejsi dost dobrá. Všichni se jdou podívat na tebe, víš o tom? Myslím si, že máš talent. Takže vážně věřím, že na jevišti zazáříš.“ Mami já vím, že ti záleží na tom, abych se stala dobrou herečkou, ale víš, že Nako už se mnou nemluví?

V hlavě mě stále zněl hlas Nako. Jsi má inspirace. Chci být jako ty! Hele, Keito. I když dokončíme projekt, Buďme nejlepší kamarádky navždy. Z myšlenek mě vytrhl hlas mé mámy, která opět začala mluvit.  „První den budeš v televizi a čeká tě hodně rozhovorů, tak se snaž. Musíš sklidit větší potlesk než ta holka.“  Mami, ale já nepotřebuji být v televizi a dělat rozhovory. Já chci ve škole splnit svou službu a potom si chci po škole hrát s ostatníma. Nic jiného nechci.

Seděla jsem u baru a popíjela jsem ovocný džus. Za sebou jsem uslyšela křičení nějakých chlápků. „Hej slečno, ahoj! Jsi sama? Co škola? Jsi středoškolačka ne? Jestli máš zájem, můžeš jít někam s námi.“ Mezitím co mluvili, mi jeden z nich dal ruku kolem ramen. „ Hej! Slyšela jsi mě?“ zeptal se mně. „Pane. Chci  abyste odešli. Tady nedovolujeme chlápkům pronásledovat holky.“ Odpověděl jim místo toho barman. „Něco nejspíš není v pořádku v hlavě tý holky.“ Odcházeli s těmito slovy a já je dál ignorovala.

Toho dne pršelo už od rána. „Vstupenky jsou vyprodané. Nako v první části. Keito v té druhé. Konečně premiéra. Předveďte to nejlepší a ukažte jim, jak dobří jsme. Keito, v druhé části tu bude kamera tak buď silná.“ „ Dobrá“ odpověděla jsem režisérovi. „Ok! Nako, čas na tvůj make-up.“ Řekl ještě a společně s Nako odešli do jiné místnosti. Možná je Nako jenom trochu nervózní. Až ta hra skončí, vrátí se do normálu.

 „ Oh, ne! Nako. Zkolabovala v maskérně.“  V šatně začal být zmatek. „To nemůže být pravda!. Zbývá necelá hodina, než se rozevře opona!“ „Co budeme dělat?“ „ Keito připrav se!“ „Keito, odehraje první i druhou část.“ „ Počkejte! Budu v pořádku!“ Zvolala ode dveří Nako. Zděšeně jsme se na ni podívala. „ Budu v pořádku, tak mi dejte šanci prosím!“ „Oh, Dobře.“ Odpověděl jí režisér. Bylo mi Nako líto. „Keito, jestli to Nako nezvládne, přejdeš na scénu.“ Řekl mi režisér, když Nako opět zmizla za dveřmi. „Dobře“ Odpověděla jsme mu. Režisér už mě ale nevnímal.

Stalo se to, když jsem viděla Nako přijít na scénu s křídly. Každý její pohyb, byl přesně jako můj. Když jsem myslela na Nako, Každý den mě už překonala. Nako měla obrovský potlesk. Snad všichni diváci stály. „Nako byla jsi úžasná!“ „Omlouvám se, že jsem vás vystrašila.“ „Úžasné! Jsi profík!“ „Pojď tady je tvoje opona.“  Sledovala jsem všechno to nadšení. Když se opona naposledy zavřela, Nako celá udýchaná přešla ke mně. „ Nenechám tě mít reflektor. Nemít žádné přátele… Jak ubohá jsi!“ Zděšeně jsem se na ni podívala

Proč si pamatuju takové věci? „Jdu domů“ Barman se na mně pouze podíval. Vstala jsem a vykročila jsme do rušné ulice. Šla jsem pomalu, protože jsem nechtěla jít domů. Někdo mi šáhl na rameno. „Nemáš být právě ve škole?“ Pověděl ten hlas.  „Dosáhla jsi povinného vzdělání? Odmítla jsi jít na střední?“ Mluvil dál ten hlas. Rychle jsem se otočila. „Nedotýkejte se mě!“ Řekla jsem tomu chlápkovi, co tam stál a odstoupila jsem  pár kroků dozadu. „Blízko odtud je dobré místo. Proč se se mnou nejdeš podívat? Zeptal se mě a ukázal nějakým směrem. „Pane, jestli si chcete hrát na sladkého tatínka, zkuste to jinde.“ Odpověděla jsem mu a podívala se mu do očí. „Máš oči malého dítěte. Jestli se ti tam nebude líbit, můžeš odejít. Proč se na to alespoň nepodíváš?“ Svými slovy mě šokoval. Obrátil se a šel tím směrem, který před tím ukázal. Něco se mnou není v přádku. Proč jdu za tím chlapem? „Máme namířeno do “El Liston“. V překladu to znamená kráčející cesta.“ Řekl mi, aniž by se zastavil. Jestli se bude chovat nějak divně, tak prostě uteču. „Jsme tu. Tohle je El Liston.“ Podívala jsem se na obrovskou budovu. Vždyť tohle je škola. „Škola?“ Řekla jsme potichu. „Bezplatná škola“ Odpověděl mi. Bezplatná? Co je to? Ta lenošivá atmosféra?  „Studenti, kteří nechodí do pravidelné školy z jakéhokoliv důvodu, můžou přejít sem. Mám rád, když tomu říkáme cesta životem. Přidáš se?“ Zeptal se mě přímo. „Huh?“ Nechápavě jsem se na něho podívala. „Můžeš tu číst spoustu knih. Ve slunečné dny se můžeš položit do trávy.“ „Musíte žertovat. Nejsem na to tak špatně, abych patřila do ústavu, který nedává smysl.“ Odpověděla jsem vcelku zmatená. „Tohle není ústav. Je to něco jako domov mimo domov.“ Odpověděl mi klidně. „Máš nějaké místo, do kterého v této společnosti patříš?“ zeptal se mě.

„Keito vylez! Prosím vylez!“ Křičela máma přes dveře a bouchala do nich. „Zapomeň na ni mami! Řekla jsem lidem ve škole, že je mrtvá.“ Slyšela jsem říkat sestru za dveřmi. Doma nebo ve škole, všude to bylo stejné. Když jsem šla do školy, slyšela jsem řeči typu:  To máš za to, že jsi nadaná a tolik troufalá.

„Vy, jak víte?!“ Zakřičela jsem na něho. Z toho všeho jsem byla už zmatená. „Věděl jsem, že mám pravdu.“ Odpověděl mi. Vedle mě se najednou objevil nějakej kluk. „Keito, která ztratila hlas. Jsi Keito, ne?“ řekl a ukázal na mě. „Když jsem byl ve čtvrté třídě, byl jsem se na to podívat. Na druhou část premiéry.“

Ano. Bylo to v novinách. Hedvábná opona se rozevřela k druhé části. A celých patnáct minut, než se zase zavřela.  Bylo to přímo pod reflektorem. Před třemi tisíci diváky. Stála omámená a nehybná.

„Eh! Přicházíš sem! To je úžasný“ řekl ten kluk. Nahromadila jsem v sobě celej svůj vztek a rozmáchla jsem se proti jeho tváři. Trefila jsem.

Když jsem se vrátila do normálu, jako devítiletá dívka, můj život skončil.


Na konec otázka: Mám sem dat obrázky postav? 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Cat street - 3. kapitola:

1. Eolis přispěvatel
25.08.2013 [19:00]

EolisTy jo... Chudák Keito... takhle skončit neměla... Emoticon ale já mám radost z takového pokračování, protože jsem měla pravdu v chování Nako Emoticon Jsem zvědavá, jak to bude s Keito dál. Pochopila jsem správně, že jí všichni zavrhli? I rodina? Emoticon A díky za věnování Emoticon Emoticon Těším se na další kapitolku! Emoticon

Ps: jo, byla bych ráda, kdybys přidala obrázky Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!