OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 3. kapitola

20.06.2012 (18:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1591×

Postavila jsem se naproti Samuelovi a zaujala útočný postoj. Tělem mi začala vřít krev propojená s adrenalinem a pohlcovala mě nervozita. Rozhazovalo mě to a vůbec jsem netušila, co od něj mám čekat. Bude mě šetřit nebo mi ukáže zač je toho loket? Ani já sama jsem nevěděla, co chci.

Pozorně jsme se oba sledovali a já se mu upřeně zadívala do očí. Než jsem se rozběhla do útoku, usmála jsem se. On moji první ránu obratně vykryl, a potom na mě urychleně zaútočil. Vyměnili jsme si několik úderů a párkrát si prohodili místa. Po chvíli jsme zadýchaní zastavili.

„Jste opravdu tak dobrá, jak jsem o vás slyšel," složil mi poklonu. Já se na něj zakřenila a spustila na něj další salvu. Nešetřil mě a zahlcoval mě jednou ranou za druhou. Pak mě otočkou donutil se nalepit na zeď a trochu jsem zazmatkovala. Nakonec jsem mu jen tak tak vyklouzla a otočila se naproti němu. Jenže jsem mu nestihla včas pohlédnout do tváře a před mým hrudníkem se zastavila špička jeho meče. Strnula jsem a začala těžce dýchat. Byla jsem momentálně v jeho moci a čekala na jakýkoliv další pohyb. Pohlédl na můj hrudník se staženým korzetem a já tu chvilku využila k tomu, abych se vymanila otočkou z jeho sevření, ale byla jsem pomalá a cítila, jak mi po kůži na zádech projela jemně čepel. Samuel se poťouchle usmíval, když uviděl můj překvapený výraz z jeho útoku. Jeho úsměv se rozšířil ještě víc, když jsem najednou rychle přitiskla ruce k tělu, protože jsem zaznamenala, jak se mi rozjíždí korzet. Naštvaně jsem ho sjela pohledem a jeho výbuchu smíchu jsem nebyla ušetřena.

„Jako malé dítě," okomentovala jsem jeho chování a on se trochu uklidnil, protože v mém hlase uslyšel naštvanost a snažil se urychleně změnit postoj.

„Promiňte," vykuckal ze sebe, jakmile byl klidnější a sundal si koženou bundičku, která zakrývala jeho košili. Nabídl mi ji. Já si opatrně uklidnila meč do pochvy, tak aby mi korzet nesjel o něco níž, a potom si od něj převzala nabízenou pokrývka těla.

„Děkuju," poděkovala jsem mu za ni a on mi ji s milým úsměvem pomohl obléknout.

„Přece nechci, aby moji nastávající okukovali stráže,“ vysvětlil své chování a já trochu zčervenala. Potom se ke mně přiklonil a pošeptal mi:

„Ta červená v tvářích vám sluší a také jsem moc rád, že mí zvědi o vašich bojových dovednostech měli pravdu,“ rejpnul si a já zčervenala snad ještě víc. Nikdy mě předtím nikdo nedostával do takových rozpaků jako on. V hlavě jsem si to pro jistotu rychle přerovnala a dala se do klidu. Nemusel vidět, jak moc jsem z něho rozhozená. Už tak vypadá dost sebejistě a podporovat ho v tom, že mě má na háku jsem nemínila trpět. Proto jsem si srovnala na sobě oblečení, vzala si věci a rázným krokem se vydala do své komnaty. Při chůzi jsem se neotočila, proto nemám tušení, jak se na moje chování tvářil. Ale bylo mi to jedno. V hlavě mi hrála jen jedna myšlenka: „Muži!“

Došla jsem k sobě do komnaty a posadila se ke stolu, kde jsem si opláchla obličej. Pořád jsem přemýšlela nad tím, kde jsem v boji udělala chybu. Málokdy jsem prohrávala a tohle mi nasadilo brouka do hlavy. Nakonec jsem se uklidnila a vydala se na kutě. Chtěla jsem si odpočinout. Přece jen mě budou zase zkoumat a já si chtěla udržet před nimi, co nejvíce tajemství. Neměla jsem ráda, když se mi někdo šťoural v soukromí, natož královští čarodějové.

…

A bylo to tu. Ráno si mě odchytl nějaký starší čaroděj a odvedl mě do místnosti, kde mi začali pokládat jednu otázku za druhou. Tvářila jsem se, že ochotně odpovídám, a zároveň jsem se snažila odhalit jakékoliv záludné pokusy o odhalení vědomostí, které jsem nechtěla prozradit. I tak mě tam drželi až do oběda.

Když jsem se dostala do jídelny ke stolu, už tam nikdo kromě Samuela nebyl. Sedla jsem si vedle něj a během chvilky u mě byla služebná, která mi začala servírovat jídlo a pití.

„Dobrou chuť,“ popřála jsem mu, a potom se napila vody, kterou mi mezitím donesli.

„Pozdní oběd?“ zeptal se hned potom, co spolkl jedno ze soust, aby na mě nemluvil s plnou pusou. Docela jsem to ocenila.

„No, neměla jsem moc na výběr,“ svěřila jsem se mu.

„To vás mučili do teď?“ podivil se.

„Bohužel,“ odpověděla jsem otráveně a pustila se do přinesené polévky. Samuel spořádal několik dalších soust, a potom dodal:

„Nemůžete se jim divit. Máte se stát princeznou a možná jednou budete královnou, chtějí jen vědět, koho si na takový post vybrali,“ zastával se jich.

„Hm,“ zabručela jsem.

„A mám takové tušení, že to není úplně hotové,“ domníval se a měl pravdu. Čekalo mě ještě odpoledne na bojišti.

„Máte pravdu. Čeká mě ještě odpoledne na cvičišti,“ přitakala jsem a smutně se pustila do dalšího jídla. „Jenže já o nic z toho nemám zájem,“ hájila jsem se.

„A já mám, co říkat. Narodil jsem se do toho,“ stěžoval si. „Nikdy jsem neměl šanci na to, vybrat si s kým budu. Už od počátku mi otec naznačil, že koho mi vybere, toho si budu muset vzít,“ pokračoval a já začala uvažovat nad tím, jestli náhodou není do někoho zamilovaný.

„Jste do někoho zamilovaný?“ zeptala jsem se ho narovinu, a když uslyšel, co jsem vypustila z úst, málem se zakuckal.

„Tak asi ne,“ zareagovala jsem na jeho reakci a usmála se na něj.

„A vy?“ tentokrát jsem se zakuckala já a celá zrudla. Podle jeho potutelného úsměvu jsem pochopila, že obrázek si už udělal. No, snad z toho nepoznal, jak na tom jsem doopravdy. Nastala zase chvíle ticha.

„Když už jste začala s tou upřímností,“ začal a já zpozorněla. Trochu nervózně polkl a potom konečně vyslovil to, na co jsem čekala:

„Byl bych rád, kdybychom si vycházeli vstříc a pomáhali si navzájem. Hlavně si nedělali problémy,“ připomněl a já se usmála. „Poslední, co bych potřeboval, by bylo, abychom si my dva dělali peklo,“ podotkl a já si u něj udělala poznámku, že chce všechno řešit, co nejvíce prakticky. Prostě obyčejný styl chlapa.

„Takže spíše, než budoucí manželé, partneři,“ shrnula jsem a pokračovala dál v jídle.

„Naštvalo vás to,“ vyklopil a já mu vrátila:

„Ne. Proč by mělo?“ Na což se položil na židli a zamumlal si:

„Ženy.“ A mé obočí vyletělo do vzduchu.

„Budu dělat, že jsem to neslyšela,“ ohradila jsem se trochu na něj a on se na mě uraženě podíval.

„Já opravdu ženám nerozumím. Jste pro mě jako úplně jiný druh živočichů. Vždycky něco řeknu a pokaždé je to špatně. Jeden z důvodů, proč jsem si nikdy moc žádnou ženu nepustil k tělu,“ svěřoval se a já mu docela rozuměla.

„Tak to jsme dva. Až na to, že já si myslím, že nerozumím nikomu,“ přitakala jsem a jeho výraz se proměnil v chápavý a nějaká část mě se mu prostě chtěla svěřit: „Víc si pokecám se stromem než člověkem,“ potom jsem ztichla a ještě zamyšleně dodala: „Vy a vaše sestra jste výjimky,“ prohlásila jsem a začala se znovu věnovat jídlu. Jemu na tváři pohrával úsměv a sledoval, jak se snažím pozřít naservírované kuře. Opravdu jsem nesnášela, když mě při jídle někdo tímto způsobem pozoroval. A hlavně v jeho případě, kdy mě znervózňoval. To si říkalo o nějaký trapas v podobě jídla v klíně. Té představě jsem se v duchu ušklíbla.

„Ale abychom se vrátili k tomu, co jsme řešili. Asi bych vám měl sdělit, že na lásku nevěřím,“ prozradil mi a do mě jakoby uhodilo bleskem. Celá jsem zkameněla, ale v hlavě jsem si to urychleně srovnala a našla snad správnou odpověď:

„Já vlastně taky ne. Podle mě někoho milovat, znamená to chtít. Prostě se tak rozhodnout. Jo, existuje jakési období zamilovanosti, ale to po nějakém čase pomine a člověk prozře. Je pak jen na dotyčném, jestli se rozhodne dělat něco proto, aby jim to fungovalo,“ zasvětila jsem ho do svého pojetí lásky a čekala na jeho reakci. Viděla jsem, jak mu to v hlavě šrotuje a plácala se po rameni. Myslím, že jsem ze sebe neudělala naivního blbečka a doufala, že něco podobného by mohl časem přijmout i on.

„Nikdy jsem nad tím tímhle způsobem nepřemýšlel,“ odmlčel se na chvíli a potom pokračoval: Viděl jsem to u svých rodičů. Taky se nebrali z lásky, ale protože jim jejich rodiny řekly, že se vezmou. A i tak když to vezmu, se svým způsobem milují. Teda aspoň si to myslím,“ svěřil se s tím a já chápala jeho pohled na věc. „Vaše vysvětlení mi připadá logické a asi něco na tom bude,“ potvrdil mi a mně spadl trochu kámen ze srdce. Pochopil, co jsem tím chtěla říct. Ačkoliv jsem k němu cítila jistou náklonnost, oba jsme byli inteligentní lidé a s touhle záležitostí jsme se mohli vyrovnat v klidu a bez jakýchkoliv problémů. Teď bylo otázkou jediné:

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesty osudu jsou nevyzpytatelné! - 3. kapitola :