OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 8. kapitola

30.12.2012 (16:00) • EleanorBrandst • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1318×

„A vy jste s tímto faktem smířená?“ zeptal se mě král a já mu pohlédla do očí:

„Původně jsem se nechala u nich vzdělávat, abych pochopila, proč to udělali. Jenže čím více jsem studovala, tím více jsem nevěřila tomu, že to byli oni. A jednou pravdu odhalím, ale do té doby budu žít, kam mě cesty povedou,“ vysvětlila jsem mu a viděla na Samuelovi i královi, jak jim moje počínání trochu dělá starosti.

„Aha,“ ozvalo se od krále a já viděla, jak přemýšlí. Nechala jsem ho v tom a raději se odmlčela. Jenže slova se ujal Samuel:

„Otče, já vím, že Megan nepovažuješ stále za rodinu, ale pro mě brzy rodinou bude. Byl bych rád, kdybys tento fakt přijal, protože jsi jedním z těch, kdo nás do tohohle namočil,“ předhodil mu a já začínala postupně valit oči. Samuel si s ním prostě servítky nebral.

„Dobře,“ souhlasil král. „K oltáři vás dovedu.“ A já si oddechla, jenže pak pokračoval:

„Jen kvůli Samuelovi. Místo v mé rodině si nejprve musíte zasloužit,“ řekl mi. „Už běžte,“ poručil nám bez další diskuze. Když se Samuel nadechoval k námitkám, raději jsem se urychleně zvedla a položila mu ruku na rameno, abych mu dala najevo, že má mlčet a jít. První na mě hodil trochu vzdorný výraz, ale potom povolil a zvednul. Vybídl mě, abych šla ke dveřím. Poslechla jsem a on mě následoval. Když zavřel dveře od komnaty, spustil:

„Není to spravedlivé,“ začal a já se tomu zasmála.

„Není jednoduché si někoho blíže pustit k tělu. Chápu ho,“ hájila jsem ho a s tím jsem naši konverzaci ukončila.

…

„Jak ses vyspala?“ spustila Annie hned, jak jsem vstala, když mi zase vtrhla do komnaty bez zaklepání.

„Nemůžu uvěřit tomu, že poslední týden utekl tak rychle,“ svěřovala jsem se jí.

„Máš strach,“ vydedukovala.

„Ne, jsem jen hrozně nervózní,“ zasvětila jsem jí.

„Proč? Vždyť s mým bratrem vycházíte dobře,“ divila se.

„Ano, jako partneři. Ne jako manželé,“ vysvětlila jsem.

„Pořád tě to nepřešlo,“ usmívala se tomu.

„Věř tomu, že všechno bude přirozené,“ uklidňovala.

„Podle mě trapné,“ oponovala jsem jí. „Ze dne na den se mám nastěhovat k muži, kterého ani pořádně neznám, do komnaty. Spát s ním v jedné posteli a tvářit se, že je všechno v pořádku. Tahle myšlenka tvojí matky, že budeme mít společné bydlení hned od začátku je trochu unáhlená,“ obhajovala jsem se.

„Jen chce brzy vnoučata,“ bavila se na můj účet a já jí měla chuť něco provést. Neváhala jsem. Měla jsem hodně magické energie a chuť ji trochu potrápit, proto jsem se zaměřila na její vlasy a pomocí magie jí do konečků přidávala betakaroten z mrkví, které mi přinesla k snídani. Asi jí chvilku bude trvat, než jí dojde, co jsem jí provedla. Ale ta tmavě červená, která vznikla s její hnědou barvou, jí sekla.

„Jdeme na to,“ prohlásila jsem po chvíli a vyšla ven do chodby. Přece jen se nacpat do šatů do poledne a udělat ze sebe budoucí princeznu nebude jednoduché.

…

Bylo velmi zábavné sledovat, jak se po Annie každý otočil. Ale nebylo to tím, že bych jí provedla něco špatného, jí ta brava naprosto zvýraznila. Udělala z ní krásku vypadající vášnivě a živě. Z počátku si myslela, že se všichni otáčejí po mně, ale když už jsme docházeli do pro mne připravené komnaty a spatřila se v zrcadle, zůstala tam stát jako přikovaná. Přiklonila jsem se k jejímu uchu a řekla:

„Měla to být pomsta za ty tvé kecy, ale trochu se mi to zvrtlo a vypadáš naprosto božsky,“ sdělila jsem jí a došla k připraveným šatům

„Jak?“ zaznělo za mnou a já se usmála:

„To je tajemství. Když budeš hodná, jednou ti jej prozradím,“ škádlila jsem jí, jenže ona se jen ušklíbla a řekla:

„A teď tě zastíním při obřadu,“ vysmívala se mi.

„Víš, že o nic takového nestojím. Jen se snažím dodržovat tradice,“ informovala jsem ji trochu pohrdavě a ona to už víc nekomentovala a začala mě česat.

…

A bylo to tu. Načesaná, nalíčená a v honosných svatebních šatech jsem byla připravená ke kroku, kterého jsem se obávala poslední tři týdny. Byla jsem z celé věci nervózní, vůbec jsem netušila, jak se nadále náš vztah se Samuelem bude vyvíjet. Bála jsem se i prvního polibku. První polibek nás čekal po vyslovení slibu. Přede všemi.

Annie mě opustila asi před minutou s tím, že si pro mě přijde král, a já tušila, že je tohle poslední možnost, jak vzít nohy na ramena. Udělala jsem pár kroků a možnost útěku ve svatebních šatech pohřbila do hrobu. A jak jsem tam tak rozjímala, někdo zaťukal na dveře a bez mého vyzvání vstoupil.

„A je to tu,“ pronesla jsem do ticha místnosti a zvedla hlavu s tím, že se setkám s tváří krále. Ale realita byla jiná.

„Chrisi?“ vyjekla jsem překvapeně.

„Přece sis nemyslela, že tě nechám ve štychu,“ řekl mi rošťácky. Chris byl kamarád, kvůli kterému na mě tenkrát přišli. To jeho jsem zachraňovala před jiným čarodějem. Byl o trochu větší než já. Měl tmavohnědé vlasy a téměř svítivě modré oči, které nejednu holku zlákaly do jeho náruče.

„Co tady děláš?“ zjišťovala jsem. Na což jsem viděla, jak zvážněl a pomalu mě začal zasvěcovat.

„Jsi tady hlavně kvůli mně. A protože tvoje rodina s ničím podobným nesouhlasí, říkal jsem si, že bys tu měla mít oporu alespoň ve mně. Krom toho budeš potřebovat, aby tě někdo odvedl k oltáři nebo ti pomohl utéct,“ dodal a mrkl na mě. A mně se zhoupl celý život. Bylo to tu. Mohla jsem utéci se svoji dětskou láskou, která o tom neměla ani tušení. Nechat se pronásledovat v dalších několika letech nebo jsem se nějakým způsobem měla dostat před oltář a vzít si muže, jehož jsem téměř neznala, ale měla jsem s ním poměrně dobře připravenou budoucnost jako matka.

První jsem začala zvažovat, že uteču, ale nakonec jsem si představila, jak tam Samuel stojí a čeká, až dorazím. Už jen ta představa mě bolela. Jenže potom jsem se znova podívala na Chrise do těch jeho jiskřících očí a vzpomněla si na život po jeho boku jako kamarádky a přihloupě jsem se začala usmívat.

Trochu zmateně jsem se posadila a byla sama sebou trochu zklamaná. Vždyť jsem do včerejší noci byla rozhodnutá, že si Samuela vezmu, ale dnešní den se komplikoval a komplikoval.

„Jestli chceš. Opravdu ti pomůžu od všeho utéct,“ lákal mě, když viděl, jak jsem utekla od reality do svého světa. Podívala jsem se na něj naprosto zoufale a vyslovila to, co mě trápilo asi ze všeho nejvíc:

„Když já nevím, co chci,“ svěřila jsem se mu. „Samuel vypadá mile a jeho rodina také. Jenže pak je to tu, že jej vůbec neznám a všechny ty věci okolo princeznovství. Já bych nejradši opravdu utekla od všeho. Ale připadá mi to nezodpovědné,“ zasvětila jsem ho a on se začal smát.

„Útěk by byl nezodpovědný,“ potvrdil mi.

„Ale musíš uvážit, co opravdu chceš. A máš na to už jen několik vteřin, protože za chvíli budeš odvedena před oltář a brát nohy na ramena tam, by byla naprostá sebevražda,“ smál se při vyslovování té představy a já se začínala, čím dál více rmoutit. Pak si sedl vedle mě, vzal moje ruce do svých a zvážněl:

„Jedno musíš vědět, Megan. A to, že vždycky budu stát při tobě, ať se rozhodneš jakkoli,“ ujišťoval mě a já koukala přímo do těch jeho modrých hlubokých očí, které mě pokaždé natolik pohltily, že bych kdykoliv mohla být jeho. Lehce jsem se naklonila a vdechla jeho vůni. Čím déle jsem byla s ním, vyhrával útěk a já začínala být zoufalejší a zoufalejší. Kdyby nepřišel, celá věc by byla o mnoho jednodušší.

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesty osudu jsou nevyzpytatelné - 8. kapitola: