OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistá láska - 5. kapitola

13.06.2011 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1445×

Když se svými ledovými rty dotkne těch mých, zažiju uvnitř sebe malý výbuch. Zoufale mu ty vášnivé polibky oplácím a nerozumně se k němu tisknu. Vyvolává to ve mně opožděné reakce na lásku. Toužím mu podlehnout. Dát mu tělo, duši i svou krev. Jak bláhové! Trochu sebou cuknu, když mě položí na postel a nalepí se na mě ještě víc. V duchu si uvědomuji, že pokud se se mnou chce vyspat, začnou mi krušné chvíle. Jenže já se nemůžu bránit, tolik po něm toužím! Sex s upírem není pro člověka nic příjemného. V dalších okamžicích mě nejspíš bude čekat jen komická snaha zůstat naživu.

„Uvolni se a buď klidná,“ šeptá mi do ucha, zatímco chladnými doteky častuje mé tělo. Je to jako kdyby měl ruce všude! Rozechvívá mě to sladkobolně až do morku kostí. Třesu se pod ním. Netuším, jestli je to tou zimou, která se mi zabodává pod kůži nebo jím samotným. Dech mám zrychlený a oči přivřené. Tohle se mi tak neskutečně líbí! Především, protože se mě dotýká On! Když mě schopně a především rychle vysvleče a já pod ním zůstávám nahá, vůbec nemám potřebu se zakrývat. Je to tak přirozené. Patřím mu. Majetnicky mě tiskne k sobě, až zadrkotám zuby.

„Je mi zima,“ zaspílám tiše. Bez řečí přes nás přehodí deku. A najednou je nahý! Ani jsem si nevšimla, kdy se stačil svléknout. Jeho rychlost mě fascinuje a děsí zároveň. Celé tělo mám z jeho konání v jednom ohni. Nechápu to. Čím víc se moje touha zvyšuje, tím méně pociťuji chlad a nechávám se zlákat roztoužeností.

„Řekni mi to,“ zašeptá mi zastřeným hlasem do vlasů, až se pod ním prohnu.

„Nemůžu,“ zasípu úzkostně. Nelítostně se mu oddávám, ale přiznat ty hloupé city je těžké.

„Miluješ mě?“ Tentokrát už se nenechává jen tak odbýt. Dívá se mi do očí a nehodlá pokračovat, dokud mu nepovím pravdu.

„Prosím,“ zaspílám, když se emocionálně hroutím a žádám víc a víc lásky, kterou je schopen mi dát.

„Odpověz mi.“ Jeho hlas je křehký a zabodává se mi do srdce. Celé mé nitro hoří v blahosklonné touze se mu poddat, duševně i tělesně. Už se nedokážu víc vzpírat. Už tu bolest nedokážu snášet. Nitkovitě probíjí do celého mého těla a bezpředmětně kazí tuhle procházku růžovým sadem. Je mi s ním tak nádherně a já.. Mu důvěřuju.

„Miluji tě,“ zakňourám bolestně a cítím, jak ten tlak, který jsem celé ty dny cítila, mizí.

„Hrozně moc. Jsi pro mě tím nejdůležitějším v životě. Nedokážu bez tebe žít.“ Jakmile jsem prolomila hráz, nedokážu to zastavit a on trpělivě a s úsměvem na rtech naslouchá.

„Chci tě. Strašně moc tě chci. Patřím ti. Nikdy tě nepřestanu milovat. Ani netušíš, jak moc pro mě znamenáš.“ Konečně snadno vydechnu a zbavená všech depresí se pod ním uvolním. Tiše se rozesměje.

„Zbytečně sis ubližovala.“ Jazykem zajede mezi mé roztoužené rty a já mu tiše zasténám do úst. Mám pocit, že se pod ním rozpustím! Tohle už se nedá vydržet. Při jeho milostné péči a mazlení se div nezalykám láskou. Mapuje mou bledou prokřehlou pokožku doteky. Jemně obkresluje křivky mého těla svýma pevnýma mužnýma rukama. Zblázním se! Roztouženě se klepu a z úst mi vycházejí až trpitelské steny. Zas mě týrá, ale tentokrát tak krásně, že se nevzmůžu na odpor.

„Miluji tě, Chazzy,“ šeptám mu skrze tiché povzdechy, které mi unikají z pootevřených úst. Po tvářích mi stékají slzy úlevy, lásky a porozumění.

„Teď se drž.“ Zadívá se mi beznadějným pohledem do očí a jedním rychlým pohybem se mi dostane mezi nohy. Jen zalapám po dechu. Zděšeně se mu zadívám do očí, ale to ho nezastaví. Hrne se dál a teprve, když se mě dotkne, zjemní, ale ten tlak je k zešílení. Zhluboka dýchám a zmateně přijímám ten zvláštní pocit naplněnosti a rozkoše. Když jsme jedno tělo, protne mě drobná nečekaná bolest a pak vše nedůležité mizí a já se topím v jeho temných očích a hlasitě sténám jeho jméno. Jako by se svět scvrknul v cosi nepodstatného. Jediné, co je pro mě tak zoufale podstatné je On. Svými rychlými pohyby mě dohání k šílenství. Prsty mu zajíždím do vlasů a pohledem se vrývám do jeho chtíčem zmámených duhovek. Vyvolává to ve mně euforii a drobný strach, že se přeci jen neudrží a ublíží mi. Jeho touha je zběsilá a nezkrotná. Nebojuji s ním, poddávám se mu a přijímám ty nové emoce, které se mi jako zázrakem vtírají pod kůži. Neutišitelný chtíč. Slast přicházející z každého dalšího pohybu. Zvyšující se láska a obdiv. Milujeme se, skutečně se milujeme. A já místo, abych se bála a trpěla, to bezmezně přijímám a žádám další.

Oba se blížíme ke svému vrcholu. On zuřivě a slastně. Já zamilovaně a rozdychtěně. Všechno je pro mě nové. Mé poprvé mě bytostně dostává na kolena a já se tím víc propadám jeho kouzlu. Nikdy jsem nezažila nic tak tvrdého a něžného zároveň. Způsobuje mi radost byť jen ta myšlenka, že tyhle zázraky se mnou dělá On. Když se mi naposledy zadívá do očí, poznávám v nich nadšené blýskání a naději. Prohnu se vstříc slasti, která protnula mé tělo. Okouzleně tápu do jeho tváře a vznáším se pod ním. A ve stejném okamžiku se zhroutím do psychické deprese. Zakousnul se mi do krku! Hajzl! Ta výtka mě zabolí víc než jeho tesáky v mé tepně. Nechápavě, s očima dokořán, rozeznávám ty běsnivé pocity beznaděje a nenávisti vůči své osobě, protože jsem si dovolila urazit svého pána.

„Ne!“ Zoufale zakřičím na celý tourbus. Důvěřovala jsem mu a On mě zklamal! Obelstil! On si mě pojistil! Už nikdy to nebude jako dřív.

„Ne!“ rozbrečím se. Z mého slastí obelstěného těla vychází jen bolestný křik. Tělesně se vznáším někde v sedmém nebi a duševně poznávám krásu horoucího pekla. Slzy mi stékají panicky po tvářích a já se ho od sebe bezútěšně snažím odstrčit. Jak slíbil, nepije tolik jako předtím, ale to je jedno. Už jsem jeho. Navždy! Pojistil si mě. Už neexistuje útěcha. Není šance, že by se tohle kouzlo lásky někdy zvrátilo. Už nikdy bez něj nebudu žít. Už nikdy se nevrátím mezi lidi jako svobodná bytost. Jsem navždy jeho majetkem.

„Proč?“ zasténám útrpně, když se ode mě odpoutá a já si zmateně a bolestně roztírám si slzy po tvářích.

„Odpočiň si,“ sykne blahosklonně a snaží se nevšímat té trosky, se kterou si to před chvíli rozdal.

„Proč jsi mi to udělal?“ zabrečím znovu a schoulím se do klubíčka. Zničil mi celý život. Jen se ušklíbne, ale tak nějak provinile.

„Musel jsem.“

„Nemusel jsi nic!“ prsknu zlomeně. Neuvědomuje si, že mě odsoudil k záhubě?

„Když tě přestanu bavit nebo mě někde zapomeneš, tak já umřu! Uvědomuješ si to?!“ zařvu a začnu do něj bušit pěstmi. Tvrdě mě chytí za zápěstí a zkroutí mi ruce za záda.

„Tohle ti trpět nebudu,“ sykne a vycení na mě špičáky v útočném gestu.

„Uvědom si, kdo jsem a jak se mnou budeš jednat nebo tě zabiju sám.“ Změní se ve výhružného a děsivého upíra. Zjihnu a rozbrečím se.

„Teď si odpočiň,“ zavrčí a bleskově se oblékne. Černé obepnuté kalhoty a bílé tílko. Takové obyčejné a přesto vypadá jako bůh. Je můj bůh, protože teď má můj život ve své moci.

*

Jakmile zajde za dveře, běsnivě se rozpláču. Neuvědomuje si, jaké mi začne utrpení. Nejenže se mi bude tělo přizpůsobovat jeho nárokům, ale i má mysl se prolne se všemi těmi změnami. Chemické reakce budou slučitelné s majestátnými depresemi a budou ve mně upevňovat lásku na tolik, aby se nikdy nevytratila. Aby jen rostla v jeho prospěch! Ta jejich oblíbená pojistka je pro lidi jen dalším nuceným zlem. Zajišťují si tak, abychom do nich byli stále zamilováni. Jenže při tom procesu přímo až běsnivě vyžadujeme přítomnost našeho upíra. Jen s ním to tolik nebolí. A co když se na mě vykašle jako na Suzie a nechá mě někde zavřenou? Prožiji si bez něj muka a jen mu budu na obtíž. Ubohá lidská loutka, která mu padne k nohám, kdykoliv se mu zachce. Která se nechá týrat, jen aby On byl šťastný!

Protne mě nenávist a v tom okamžiku běsnivě zařvu. Jako bych si rvala vlastní nitro. Negativní pocity se v tuhle chvíli zcela odmítají! Nemůžu proti němu říct křivého slova. Ta protichůdnost emocí mě přivádí k šílenství! Zmateně zvrátím hlavu a bezhlasně křičím do světa své utrpení, které proudí z nehynoucí lásky, jež je pro mne trestem.

Vždycky jsem si představovala, jak láska bude sladká a krásná. Jenže teď je to jen nepředstavitelný problém a doutnající risk, který mi tne svobodnou vůli i radost. Bez Chestera si prožiju v nejbližší době takové peklo, že se skutečně budu modlit, aby mě zabil. Zoufalé psychické deprese, kdy si budu chtít servat vlasy z hlavy. Takže přesně ta tíha a bolest, kterou jsem cítila, než jsem se mu celá oddala, akorát několika násobně horší! Copak si vážně něco takového zasloužím?

Suzie mi vyprávěla, jak celé srdce bolestně praská pod náporem lásky, kterou nemůže rozdat, protože on s ní nebyl. Byla zoufalá a vyděšená z hrůzného zážitku jeho sexuálního vybití. Zastydím se. Mně se milování s Chesterem líbilo až moc. Tím se ten můj hloupý cit jen zvýšil. Díky tomu si teď užiju větší bolest, než bych měla. Pevně stisknu víčka k sobě. Už cítím, jak se mi vaří krev. Proměna začíná!

„Proboha!“ zašeptám a ještě víc se zahrabu pod deku. Tohle mě bude bolet! Do těla se mi začíná vlévat ta hořkost a potřeba lásky. Neutišitelná touha po blízkosti mého upíra. Jenže On tu není! Zakřičím v duchu a rozklepu se pod přívalem duševní bolesti.

„Klid.“ Jeho hlas mě probere. Ubrečenýma očima se na něj zadívám.

„Prosím,“ zašeptám, rychle se skulím z postele k jeho nohám a kleknu si před Něj. Ruce spjaté v přihlouplém gestu. Smiluj se nade mnou! Uboze se choulím u nohou svého boha. Bez problému mě vezme do náruče a přitiskne k sobě.

„Budeš ještě zlobit?“ opáčí se nadneseně.

„Ne. Omlouvám se,“ pípnu a položím si hlavu na jeho rameno a útěšně zavřu oči. V jeho objetí bolest lehce přestává a moje srdce se tiší. Jemně mě pohladí po rudých vlasech a houpe mě v náruči jako bych byla pírkem.

„Ššš, Faith.“ Tiskne mě k sobě neuvěřitelnou silou, až lapám po dechu. Stejně to nestačí! Cítila bych se nejlíp, kdybych mu snad vklouzla do těla a vyhřívala se přímo v jeho srdci jako nějaký nezvaný host. Marně mi z tváří stírá ublížené slzy.

„Jsem s tebou,“ šeptá, zatímco mě k sobě vine. Vnímám jeho chladné tvrdé tělo. Vůni jeho kůže. Hlas, který tak vznešeně pronáší k mé osobě. Jsem jím zcela okouzlena.

„Jsi pro mě bohem,“ šeptám mu poníženě a mapuju jeho tvář horkými polibky.

„To jsem.“ Ušklíbne se viditelně a jen co mi pomůže se obléct, protože v tom rozpoložení nejsem schopná, přenese mě do hlavního prostoru. Právě tam, kde se v barvách topí nemrtví upíří a s klidem se baví na lidských ubožácích. Stejných jako jsem nyní já.

*

„Vyznala se ti, než jsi ji proměnil ve svou?“ zajímá se Mike a protíná mě duchapřítomným pohledem. Dívám se na něj skrz ubrečené oči. Všechno vidím matně a je mi to jedno. Nic už není důležité, když mám celý svůj život v troskách! Vše, co jsem doposud vyznávala, zmizelo v trychtýři nicoty, který mi nastavil. Nezbývá mi než přijmout život po jeho boku a zoufat si, když už ho přestanu bavit! Bolestně sebou trhnu a zatnu zuby. Počítám, že se tahle nechutná zoufalost bude ještě zvyšovat a já při ní snad vylezu z kůže.

„Vyznala.“ Přikývne Chester. Všichni si znatelně oddychnou. Proboha proč? Vždyť svou krev by měl stejně nebo ne? Měla by horší chuť? Nahořklou od mých slz a bolestí? To mě raději měl nechat trpět a netahat ze mě ta slova ponížení!

„Nechtěla bych, aby se trápila dál.“ A co má znamenat tohle? Vždyť já trpím jako zvíře! Víc než kdykoliv předtím! Anna se ke mně nahne a pohladí mě po vlasech. Trhnu sebou a zatvářím se znechuceně. Všechny vás nenávidím! Zhroutím se v dalším bolestné křeči, když mě trestá mé vlastní nitro a Chazzův jed.

„Faith, mysli jen na lásku.“ Chesterův hlas zní až zoufale. Jasně, aby tys měl tu nejlepší krev a já ti sloužila jako nějaká podřadná cisterna! Zaměřím se na nenávist, která mě uvnitř spaluje a zabíjí. Způsobuji si tím muka, že se mi chvílemi zastavuje dech a na čele mi vyskakují kapičky potu. Nevydržím to dlouho. Zjišťuji, že neubližuji jemu, ale jen sobě. Zbytečná bolest! Zbytečná snaha držet si ho dál od těla, když ho beztak bezmezně miluju a už se to nikdy nezmění. To je poslední myšlenka, která mi proběhne hlavou, než upadnu do spásného bezvědomí.

*

„Nevypadá dobře.“ Přehodí přese mne Anna deku. Bez optání! Bez vyzvání! Jen tak sama od sebe, jako by se počítala mezi tuhle krev vyžadující sebranku. Samozřejmě, už jsem si na to mohla zvyknout. Podivné chování, které mi leze na nervy. Které mě probralo z příjemného nevědomí. Znovu se do mě navalí všechny emoce jako divoká voda. Neudržím zanaříkání a se slzami v očích se mu opřu o rameno. Je to tak vyčerpávající! Všechny ty zoufalé bezcenné emoce, ve kterých se nedokážu vyznat. Už ani nevím, co chci. Jediné, co mi v srdci klíčí za pomoci jeho jedu, je intenzivní a pro něj významná láska. Nikdy bych netušila, že mě něco takového bude natolik týrat! Ano, láska bolí! Hurónsky a děsivě. Svírá se mi z toho hrdlo a úží se mi dech při návalech bezmoci a vášně.

„Její city mají vysokou cenu,“ podotkne Mike, který mě bedlivě pozoruje svýma hnědýma obyčejnýma očima. Křivdím mu. Nejsou obyčejné, jsou plné čehosi světlého. Zoufale lidského a přeci upířího. Jako by jeho hlas ani nezněl posměšně a zle, ale spíše zúčastněně. Jejich jednání mě mate. Jsou zlí. Krutí a nechutně náruživí opovážlivci, kteří nás dokážou vyrvat ze spárů normálního života. A přeci bych to do těch, kteří se mnou sdílí tento tourbus nedokázala říct. Je to nejspíš jen klam, kterým mě chtějí obelstít. Ale proč s nimi drží ona?! Je člověk jako já nebo Libor!

„Vůbec nechápu, jak to tak dlouho vydržela. Musela trpět.“ Chesterův hlas mě konejší. Stále mě hladí po vlasech a vině k sobě, jako svou drahocennost. Chybí mi tu to nadnesené, cizí a malomocné jednání, kdy by mi dokazoval mou bezcennost a nicotnost. Kdy se to konečně objeví, aby tu bylo něco tak, jak předpokládám?!

*

Je mi hrozná zima. Chlad mi ochotně zalézá pod pokožku. Barví ji do modra a znecitlivuje natolik, že jsem neschopná vnímat, jestli se mě vůbec dotýká. Poznávám to jen podle broušené ledovosti, jež se mi rozlévá do útrob. Ale kdyby mě od něj teď chtěli odtrhnout, zblázním se. Zadrkotám zuby, ale nehnu se od něj ani o píď.

„Zřejmě bude silná. Tu proměnu vydrží, neboj se.“ Anna se na něj povzbudivě usměje. Cože? Nikdo mi neřekl, že při té jejich pošetilé pojistce budu moct přijít i o svůj bezcenný život. Samozřejmě, proč by to zrovna upírům mělo vadit, když si v davu mohou ochočit nějakou jinou lidskou loutku. Ta myšlenka mě tupě zabolí v prsou, až sebou plačtivě trhnu.

„Klid.“ Obrátí mě tváří k sobě a políbí na ústa. Úlevně vydechnu a zhroutím se mu zpátky do náruče. Ani netuší, jak mě tím jediným gestem otročí a osvobozuje zároveň. Upadám do stavu úplného citového vypětí.

*

Chester mě probere svým hlasem, který je zastřený starostí.

„Nelíbí se mi, jak vypadá.“ Zavrtí sebou a donutí mě tak znovu se nadechnout. Málem bych zapomněla. Anna mi lehce zvedne hlavu a dává mi napít horkého čaje s příjemnou chutí citronu, která se mi rozlije v ústech jako lék.

„Možná jsem to neměl dělat,“ ozve se sklíčeně. Můj bůh je smutný? Vydoluje to ze mě střípek zoufalosti a chuti udělat pro něj první poslední. Hned ho něžně pohladím po paži a políbím ho na místo, kde by měl mít srdce. Zvládnu, když se týrám já, ale myšlenka, že by trpěl on je nesnesitelná a bolestnější než cokoliv jiného.

„Neměl jsi na vybranou. Navíc... Podívej se, jaká je. Přece bys ji nechtěl ztratil.“ Usměje se Mike povzbudivě.

„Ona to zvládne.“ Při těch slovech mě Chester ještě víc stiskne, jako by si chtěl dokázat pravdu. Nevzmůžu se na odpor. Jemu ne. Jediné, co si přeju je, abych mu v tuto chvíli mohla podléhat a činit radost. Jsem jeho majetek. Jeho osobní otrok. Dávka krve a lásky. Kdykoliv si jen bude přát. Zatímco mě tyhle myšlenky naivně těší a dopřávají klid mé mysli i zmatenému tělu, tak si část ve mně uvědomuje, že by to tak být nemělo. Pocit, že mi zoufale chybí svoboda, se mi tiše a protivně loudí pod kůží. Obelstil mě, ale co na tom? On na to má právo. Je to bůh. Zas ta zmátožená protichůdnost. Zblázním se z těch pocitů. Bylo by pro mne o tolik jednoduší, kdybych zahnala ty zlé a bezvýznamné myšlenky a nahradila je zamilovaností, kterou pociťuji snad v každé buňce svého těla.

*

Vyděšeně se proberu a tápu očima do nevlídné tmy, která mě obklopuje. Kdosi mě přitáhne k sobě a mně to na tváři namaluje ubohý úsměv a pod kůží se mi začnou lakotnicky protahovat radostné záchvěvy.

„Chazzy?“ Obrátím se a padnu mu do náruče.

„Jsem tady,“ vydechne a protáhne se, aby mě k sobě mohl přitisknout ještě víc.

„Jak ti je?“ Jeho zájem mě potěší. Zahřeje prochladlé srdce.

„S tebou líp.“ Chtěla bych mu vidět do očí! Chci zoufale odhadovat, co si myslí a co se mnou zamýšlí dál.

„Budeš stále se mnou?“ ptám se po chvíli poníženě, když mi bez řečí zastrčí pramen vlasů za ucho. Samozřejmě, on v této bezduché tmě vidí dokonale. Já tu tápu jako krtek a nelíbí se mi to! Potřebuji jeho svádivou tvář k životu.

„Chceš, abych s tebou byl?“ Polknu rozhořčení, za které by mě mé vlastní city ztrestaly. Proč se ničit a týrat?

„Musíš být se mnou.“ Zatnu zuby. Ihned pocítím tu nepříjemnou pachuť zrady a zlověstnosti. Jak si dovoluji s ním jednat takhle?! Zlobí ho to a ubližuje mně. Jeho hlas zní ostřeji, než když byl ponořen v něžném podtónu blahosklonné majetnosti a soucitu.

„Měl bych tě za ty tvoje drzosti ztrestat, ale...“ V jeho hlase je nejasný posměch.

„Ty to uděláš za mě.“ Odtáhne se ode mě a v těle mi to vyvolá běsnivé pnutí a na povrch se vynoří zoufalství, úděs nad náhlou svobodou. Smrtelná touha po jeho osobě mě přikryje jako neviditelný plášť. Dech se mi zrychlí a skrze plíce mi nevlídně pableskuje houževnatost spolu se zakalenou hořkou pachutí.

Malý prostor protnulo světlo jako na zavolání. Žárovka, která tu před mým pojištěním nebyla. Mžikavě zaostřím na štíhlou vysokou postavu, ležící mi po boku. Uklidní mě to. Udusá ten neblahý pocit v hrudi. Zůstává jen neutišitelná touha. Sjedu ho pohledem a snažím se do paměti si vtisknout každý detail. Na sobě má jen černé úzké kalhoty s nápisem Ve´cel. Jinak je nahý, bezmezně nádherný. Opěvujíc svoje rozličné tetování. Zahledím se mu do něžné upíří tváře.  Chester napjatě vyčkává, kolik toho vlastně vydržím! Namyšleně na mě shlíží nezávislýma tmavýma očima a na rtech mu pohrává drobný úsměv. Má mě v hrsti, můj bůh. Ta myšlenka téměř běsnivě zabolí, až zatnu zuby a tvář mi protne psychická újma.

„Týráš se sama,“ řekne po chvíli a protne mě zvláštním, snad soucitným, pohledem. Ano, trápím se a začínám ztrácet smysl té bolesti. Že by kvůli svobodě? Je pro mě už zbytečná, když mám Chestera. Kvůli vlastní vůli a normálnímu životu? Nemohla bych žít jiný život než ten, který bych věnovala svému bohu. Všechno nějak v záři jeho potutelného úsměvu pozbývá na významu. Nikdy mě nenapadlo, že to řeknu, ale nepřipadá mi, že ztrácím sama sebe, ale že naopak cosi vznešeného a dobrého získávám. Cosi, co mi činí neuvěřitelnou radost.

„Proč jsi za mnou nepřišla, hned jak ses zamilovala?“ Zúží oči jako by ho to trápilo víc, než je ochoten připustit. Jen trhnu rameny. Proč? Důvodů je přespříliš!

„Musela jsi trpět. Ty chvíle beze mě musely být hodně obtížné.“ Náznak úsměvu mu z tváře zmizí. Zůstává jen nepřipouštěné uznání. Ano, týrala jsem sama sebe, když jsem nechtěla být s ním. Každá myšlenka na něj bolela, jako by mne někdo ponořil do horoucí vody a nechal lapat po dechu. Celé nitro se mi chybně svíjelo v touze jít za ním, pokleknout na kolena a vyříkat mu všechnu lásku, kterou jsem k němu cítila. Bylo tak těžké být sama sebou, bez jeho pomyslné svatozáře vedle sebe. A ten pocit se stupňoval a hrubl, když se mě snažil přihlouplými romantickými gesty a slovy donutit Libor k lásce, která patřila pouze Chesterovi. Sžírala mě zrada. Při pouhém pomyšlení na ty chvíle mnou opět projede osten jedovatosti, až zanaříkám. Ale to všechno nebylo nic proti tomu, co zažívám nyní. Když mu nejsem po vůli. Když jsem nyní jeho a pojištěná.

„Neříkej mi, že se ti za mnou nikdy nechtělo přijít a vyznat se mi.“ Ušklíbne se ublíženě. Jeho hlas pochybuje, ale přesto zní tak slabě, téměř až prosebně. Jemně skloním hlavu a zadívám se mu kajícně do očí. Jeho tvář protnula egoistická víra v sama sebe. A pak zjihnul.

„Proč jsi tenkrát nepřišla?“ Vyhnu se jeho pohledu, který je plný žádosti čehosi, co nedokážu popsat. Jako by mě o něco prosil. Chtěl se ujistit. Jak bych mu mohla vyhovět, když nevím, co ho tolik trápí? Možná si to jen namlouvám.

„Chtěla jsem být svobodná.“ Trhnu rameny a nepřemýšlím dál.

„Copak jsi nevěděla, že jakmile se zamiluješ, už nemáš na vybranou a musíš za mnou přijít, aby ses netrápila?“ Bolestně se usměju.

„Věděla.“ Co mu budu vysvětlovat! Nepochopil by to. Je upír!

„Ale doufala jsem, že...“ Stisknu rty v pomyslném ublíženém výrazu a z očí mi vytrysknou slzy. Jenže, ne proto, že bych byla smutná tím, jak to dopadlo. Ale protože jsem zbaběle a hnusně doufala, že tu lásku k němu zničím! Protne mě to jako výkřik do ticha. Zoufale a rozhořčeně. Jak jsem mohla být něčeho takového schopná?!

„Odpusť mi to.“ S bezútěšným pláčem se mu vrhám do chladné náruče a vzlykám ještě víc, když mě k sobě přivine. Neměl by na mě být tak hodný! Měl by mě zničit za to, že jsem k němu hned nepřišla a doufala, že naši lásku zabiji!

„Odpusť.“ Propadám se do deprese a beznadějně se chytám jediného světlého bodu – Chestera.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistá láska - 5. kapitola: