OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistá láska - 6. kapitola

14.06.2011 (20:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1489×

Na pohovce mě přitáhne k sobě a prsty se mi začne proplétat hedvábnými rudými vlasy, zatímco si o něčem zarytě vypráví s Bradem, kytaristou jeho kapely. Neposlouchám je. Soustřeďuju se na ten chladný dotek, skrz který mi do těla proudí úleva a nevyzpytatelná radost, i když se zkouším maličko bránit. Jenže to mi způsobuje zas jen bolest, tak toho brzy nechávám. Jen jsem to chtěla zkusit. Přesvědčit se, že to prokletí stále trvá. Sladce vdechnu jeho vůni a ještě víc se k němu připoutám všemi smysly. Jsem na něj v jádru naštvaná, takže prudký vztek krauluje proti intenzivnímu pocitu lásky. Jak neomalené, když se snažím potlačovat něco tak výsostného, jako je touha po Něm.

Trhnu sebou, když se mi zmatený pocit zrady usídlí v hrudi a chamtivě spaluje všechny ostatní pocity. Bolí to! Hrubě mě chytí za vlasy a otočí tváří k sobě, aby mě mohl políbit. Znovu mi to do těla napumpuje tolik potřebný klid. To mučednické zoufalství se snižuje, spolu s tím, když je se mnou a vyjadřuje mi byť jen mizivé kousky romance. I proti své vůli mu podléhám. Bezhlavě důvěřovat už mu ale nebudu! Znovu se děsím toho, co se stane, až mě přeci jen někde nechá. Zapomene! Budoucnost se mi zlověstně usmívá do tváře. Bez něj bych prožívala psychickou i fyzickou trýzeň mnohem vyšší než teď. A byť jen myšlenka, že bych ho už nikdy nemohla vidět, mě vybičuje do neblahého hysterického pláče. Svíjím se mu v náruči a trhám sebou, když mě tahle obava divoce obklopí jako druhá kůže.

„To bolí!“ zařvu uboze a zhroutím se v bezcitném stavu, když mě něžně políbí. Tělem mi probije jeho náklonnost a zastaví další slzy a bezmocnost.

*

Zamžourám kolem sebe. Zdá se, že jsme na krásný okamžik sami.

„Tušil jsi někdy, že jsem do tebe zamilovaná?“ Nedívám se na něj. Zkouším si udržovat odstup a odstranit tu přecitlivělou závislost. Místo toho poslouchám jeho tichý dech a neznatelný, mnou vymyšlený, tlukot srdce.

„Tušil,“ přikývne přemýšlivě.

„Když jsi seděla se svou partou na schodech nádvoří. To si zrovna Ryan vybral lásku od Suzie.“ Zádumčivě se odmlčí.

„Přál jsem si, abys mi podlehla. Byla moje. Abys do mě byla taky zamilovaná.“ Znovu mě tvrdě zatáhá za vlasy a donutí pohlédnout mu do obličeje. Zkoumavě se na mě zadívá.

„Jak jsi dokázala odolat té touze?“ Zhluboka se nadechnu a z očí mi vystoupí slzy, když si připomenu tu drásavost a bolest.

„Nebylo to jednoduché,“ připustím. Až příliš to bolelo, než aby to byla láska. Spíš jsem to brala jako trest. Utrpení za to, že žiju.

„Dokázala jsi tam sedět a dívat se na mě. Dělat jako by nic.“ Hlasem mu zavládne panika a znatelná zlost. Chvíli těkám po jeho obličeji a nechávám si ledovými štíhlými prsty stírat slzy.

„Ani nevíš, jak to bylo kruté a bolestivé,“ pípnu.

„Ale proč? Vždyť já tě přece přijal s otevřenou náručí!“ Jeho hlas zní naléhavě. Vážně je tak těžké pochopit, že jsem člověk, který chce žít po svém? Neovlivňován nikým jiným. Mít svobodu a život dle svého bez bolesti a utrpení.

„Být upířím mazlíčkem není to, co v co jsem doufala.“ Zavrtím se mu neklidně v klíně a snažím se odtáhnout, přestože moje nitro řve v rozhořčení a srdce mi při těch pohybem puká. Zadívá se na mě nechápavým pohledem. Ví, že způsobuji bolest sama sobě. Mučím se. Snažím se udržet si daný odstup. Méněcenný pocit svobody a víry, že mohu zodpovídat za sebe. Že nejsem jen otrok záhadných zrádných pocitů, které mě svírají. Posadím se na protější pohovku mezi ty pestrobarevné měkké polštářky a položím si v prudké agónii hlavu do dlaní. Slzy nechávám stékat. Chtěla bych si na chvíli připomenout ten pocit, když jsem mohla být sama sebou.

„Jsi zvláštní.“ Zadívá se na mě. Jako by se snažil přijít na to, co jsem vlastně zač.

„Proč?“ Nechápavě se na něj zahledím.

„Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by tolik bojoval proti lásce. Je to až k neuvěření,“ zahloubá se do svých myšlenek. Zřejmě neví, jestli ho to má těšit nebo naopak znepokojovat.

„Lidé jsou většinou šťastní, když se narodí jako vyvolení a stanou se naším majetkem. Ale ty…“ Nepokojně se na mě zahledí.

„Jsem výjimka.“ Bolestně se ušklíbnu a setřu si další přebytečnou slanou vodu z tváře.

„Vždycky jsem chtěla žít po svém a být samostatná. Teď, když jsem s tebou, to pozbývám. Jsem jen tvou součástí. Bez vlastní existence. Jen něčím majetkem, loutkou a to... Mě děsí.“ Připustím před ním poprvé.

„Vždy budeš sama sebou,“ řekne po chvíli ticha, které mezi námi napjatě zavládlo.

„Nebudu. Ta láska,“ odfrknu si s bolestí v hlase. „Ty malichernosti mě mění a s tím i žebříček mých hodnot. Už pro mě svoboda není důležitá, jsi pro mě na prvním místě ty.“ Povzdechnu si a zkoumavě se zahledím na vybledlý barevný koberec, kterým je pokrytá podlaha.

„Takhle funguje každá láska,“ protáhne svádivě své mužné tělo.

„Ta upíří je mnohem víc svazující, věř mi.“ Ušklíbnu se.

„Lidská láska tolik nebolí. Samozřejmě, způsobuje muka, ale ne v takovém rozsahu. A navíc…“ Zkusím být znovu upřímná. „My nemáme pojistky.“ Můj hlas zní ublíženě. „Proč jsi mi to udělal?“ Obrátím k němu svůj pohled, zatímco na mě neurčitě hledí a přemítá.

„Musel jsem.“ Odpověď, kterou mi dává po každé. Motá se mi zní hlava v nelibém vzteku.

„Proč jsi to musel udělat?!“ syknu skrze zuby a zatnu pěsti. Bolí mě, že s mým bohem jednám takhle s vrchu.

„Tomu bys nerozuměla.“ Ušklíbne se a stáhne do sebe. Nechápavě si ho prohlédnu. Copak má v sobě ještě jiné pocity? Nějaké, které mu dokážou ublížit a udělat ho zranitelným? To přeci není možné!

„Zkus to,“ pobídnu ho netrpělivě. Bystře si mne prohlédne a pak přeci jen spustí.

„Kdybych si tě nepojistil, mohla bys mě přestat milovat. Mohla bys podlehnout někomu jinému.“ Ušklíbnu se.

„Budu tě milovat na vždy.“ Při vyslovení téhle pravdy se mi znovu uleví. Dokazovat mu lásku je tak spásné a správné.

Pak mi to dojde. Ta jeho ublíženost a zoufalost.

„Už se ti to stalo?“ Jiskřivým pohledem mě běsnivě sjede, ale v očích má vepsaná i muka.

„Proč myslíš?“ Rty se mu stočí do nadřazeného úsměvu.

„Byl jsi poslední dobou velmi smutný.“ Skloním hlavu, dávajíc najevo, že jsem ho vlastně celou dobu nejistě pozorovala z povzdálí a trpěla spolu s ním.

„Ty sis všimla?“ Nechápe. Evidentně lituje, že to vyřkl. Zavrtí hlavou.

„Udivuješ mě.“ Na tváři mi to namaluje úsměv.

„Často jsem tě pozorovala z povzdálí, když jsem měla jistotu, že mě neobjevíš. Byl jsi velmi nešťastný.“ Polknu a připomenu si ty chvíle, kdy jsem si rvala duši z těla. Bála jsem se, že trpí proto, že s ním nejsem. Doteď si to absurdně vyčítám.

„Měl jsem vyvolenou, která se mnou byla velmi dlouhou dobu. Zvykl jsem si na ni, ale pak mi ji přebral jiný upír,“ řekne vyhýbavě, jako by ještě něco skrýval. Jeho tvář protne grimasa zoufalého žárlivého muže plného vzteku, rozhořčení a něčeho, co by nemrtvý zřejmě cítit neměl.

„Nechtěl jsem tu potupu zažít znovu.“ Ušklíbne se. Jasně, božské libido je tak chatrné. U krvežíznivých zloduchů je duchapřítomnost a sebevědomí velmi důležité. Závisí na tom jejich prozřetelnost a životní standart. Když se na něj dívám a utápím se v jeho tmavých očích, napovídá mi instinkt, že je v tom i něco víc, ale plete se. Je to upír. Jak je známo, oni nemají zrovna emoce na rozdávání. A pokud ano, tak negativní a mizerné. Ale choval se ke mně s takovou péčí a ohleduplností. Jako by si snad ani neuvědomoval, že tím tišší mou křehkou schránku i duši a dopomáhá mi nalézt bezbolestně cestu zpět. Nebo to naopak tuší zcela přesně a nechce, abych trpěla. Bylo by to tak obdivuhodné, tak dobrosrdečné, že by to nemohla být pravda. Tuto myšlenku nechám klesnout hluboko do sebe. Vysvětlení je jednoduché. Je to upír. Netuší, že místo, aby mi svými neomalenými doteky způsoboval bolest, tak mi pomáhá a léčí mé choré srdce.

*

Zatímco Chester bezstarostně odpočívá, pozoruji ho a maluji vzdušné zámky. Víčka má zavřená. Rty sladce pootevřené, když mělce dýchá. Snad spí. Alespoň to tak vypadá. Když jsem zaznamenala, jak úchvatně vypadá ve spánku, hned jsem se k němu přitulila ještě vroucněji. Před ním se snažím, abych byla neoblomná a tvrdá. Aby nepoznal, jakou bolest mi způsobuje, když se odtahuju a hraju si na samostatnou, přestože mu stejně jako celý svět klečím u nohou. Ale nyní, když snad vážně upadl do snů, můžu být sama sebou a vyznávat mu lásku v každém doteku. Jemně, abych ho nevzbudila, přejíždím po jeho ledové kůži a obkresluji tvary jeho tetování. Líbám roztřesenými rty každý centimetr jeho pokožky a tisknu se k němu, jako by pro mě nebylo nic cennějšího, v obavě abych ho snad neprobudila. Neexistuje nic dražšího, než to, čím se pro mě stal On.

„Faith?“ Leknutím sebou trhnu a div nespadnu na zem. Chester je pohodlně natažený na jedné z pohovek. Komicky zapresovaný mezi barevnost a měkkost. Je to tak nepatřičné, až to bodá do očí.

„Suzie? Co tu děláš?!“ syknu tiše a nechám ji vyděšeně zírat na Chazze.

„Spí?“

„Vypadá to tak.“ Pokrčím rameny.

„Určitě spí,“ dodám. Jinak by mě nenechal provádět takové bezostyšné něžnosti. Upíři přes ně nejsou, nebyli a nebudou. Je to neměnný řád jejich světa.

„Přišla jsem se na tebe podívat.“ Usměje se, ale její oči zůstávají zastřené tou posvátnou mlhou. Nemrtví jsou pro ni bohy. Pro mě je bohem jen jeden z nich.

„Kde máš toho svýho?“ odfrknu znechuceně. Z tohohle skutečně může mít problémy. Nejspíš je mezi námi skutečné přátelství, proto tak riskuje. Neměla bych si ji pro její dobro pouštět k tělu. Ryan jí ublíží mnohem víc, než Chester mně. On je agresivní, až brutální. Jeden z těch nejhorších, zatímco můj bůh je dokonalý ve všech směrech.

„Neví, že tu jsem,“ potvrdí mou domněnku a stydlivě se posadí na proti.

„Neměla bys tu být.“ Nedokážu v hlase potlačit nadšení, že přeci jen není po jeho. Konečně i ona vzdoruje. Na druhou stranu mám obavy. Přijde mi křehčí, než já kdy budu. Její pokožka je téměř průsvitná. Jako by přede mnou seděla víla a ne člověk. Blonďaté vlasy jsou křehké a lámavé. Chybí jí vitamíny pro život, teplo a slunce.

„Jak ti je?“ Když se dotkne mé tváře, odvrátím se. Je ledová! Jako oni! Možná ještě víc.

„Jsi strašně studená,“ zajíknu a posadím se na zem. Chesterovu paži si přehodím přes ramena, jako by mne snad lakotnicky objímal.

„Zvykám si na chlad.“ Pokrčí rameny.

„A vypadáš hůř než já.“ Proboha! Zatímco já v zrcadle zářím něčím nesmírných, trvajícím navždy, tak ona chřadne.

„Do Ryana se zamilovala další dívka,“ řekne a posmutněle se usměje.

„No a?“ Nechápavě na ni obrátím své oči a těkám po jejím tak náhlém zármutku, zračícím se jí v očích.

„On už na mě nemá čas.“ Téměř to zašeptá bezmocných zlomeným hlasem.

„Nechává tě bez své blízkosti?“ zavrčím téměř hlučně a srdce mi divoce začne být vzdorem. Ten hajzl! Chester jako by to všechno tušil mě k sobě přivine ve spaní ještě blíž a mě to uklidní.

„To je týrání!“ namítnu drze. Ani já, ani ona s tím neuděláme nic.

„Stále mě miluje, vím to, jen na mě teď nemá tolik času.“ Omlouvá ho!

„On je upír,“ procedím skrze zuby.

„Lásku zná pouze z tvého těla v podobě tvojí krve! On nedokáže mít rád!“ Cloumá mnou zuřivost a bolest. Tolik bych si přála, aby Chester cítil, to co já. Je to beznadějné, ale já začínám skutečně věřit, že to tak je, že mě taky zbožňuje. Jenže Chazzy je výjimečný. Určitě by byl schopný cítit něco takového, hluboko v sobě, kdyby chtěl. Začínám ztrácet půdu pod nohama a především rovný metr. S hořkostí si uvědomuji, že na svého boha zírám skrz růžové brýle a všechno je pro něj svaté. Možná se ke mně chová stejně nemožně a zle jako Ryan, ale já to nikdy nepoznám. A stejně tak to u své lásky neuvidí ani Suzie. Je tedy zbytečné jí cokoliv vyčítat a bezcenně ubližovat jí i sobě. Schoulí se mezi barevné polštářky a pobrekává. Chápu její ublíženost a přecitlivělost. Jsem na tom stejně. Každá nanicovatá myšlenka a emoce, týkající se mého boha, mě dokáže srazit na kolena.

„Omlouvám se,“ špitnu ve snaze jí pomoci. „Samozřejmě, že tě miluje.“ Milosrdná lež, která nás vyvolené drží při životě. Vděčně se usměje a setře si vlhké, mně protivné, slzy z tváře.

„Vyznala jsi mu lásku, než si tě pojistil?“ To už je další, kdo se o to zajímá!

„Proč se ptáš?“ Zvednu obočí a naléhavě ji probodnu pohledem. Co to s tím má společného? Anně s Mikeem to přišlo taky tak hrozně důležité. Určitě to bude mít vliv na chuť krve, jinak nechápu důvod, proč by se o to zajímal i upír.

„Pokud by si tě pojistil, uvěznil by v tobě i ty bolestné pocity a ty bys už nikdy nebyla šťastná.“ Drobnými prsty přejíždí po vzorech na květovaných polštářcích.

„Neudělal to.“ Ušklíbnu se.

„Přeci by si nezkazil krev.“ Můj hlas zní ostřeji, než jsem chtěla. Suzie na mě nechápavě vzhlédne.

„Nezměnilo by to chuť tvé krve. Oni v ní dokážou vnímat jen naši lásku, žádné jiné pocity do toho nezasahují.“ Asi na ní musím hledět nechápavě, protože se na mě zadívá jako dítě.

„Když jsi se mu vyznala a vymazala jsi ze sebe tu bolest, pomohla jsi jen sobě. On z toho nic nemá.“ Rychlým pohledem sjedu na Chestera. Proč by mi takhle pomáhal, když z toho nemá žádný užitek? Že by mu snad vážně šlo o to, aby mě nic netýralo a netrpěla jsem. Je to z jeho strany snad vážně skutečný a nevysvětlitelný zájem a soucitnost? Motá se mi z toho zjištění hlava.

„Oni to ví?“ zajímám se. Možná o tom Chester nevěděl, proto ze mě stále mámil ty hloupé pocity.

„Samozřejmě. Ryanovi o slovní lásku moc nejde.“ Zoufale se prohne. Jeho necitelnost jí působí bolest.

„Ale vždyť chtějí, abychom se jim vyznali,“ nechápu. Po každé to probíhá tak, že člověk přijde. Méněcenně poklekne před ty vznešené tvory a začne z plna hrdla pět svou lásku. Umrlé a trapné, bez špetky hrdosti.

„Je to spíš, aby se ukázali mezi ostatními. Jakmile jsou s námi o samotě, už je jim to na obtíž.“ Chápavě se usměju, přestože mnou vládne naprostá nechápavost a panika. Vždyť Chester to po mně chtěl slyšet, když jsme spolu byli sami! Udělal to jen proto, aby mě zbavil té bolesti a mohla jsem být šťastná? Zní to až neuvěřitelně. Ale asi to bude pravda. Do srdce se mi vlije tak kvalitní pocit lásky, že sladkobolně zasténám a položím si hlavu na jeho rameno, abych něžně mohla zlíbat jeho pokožku. Zhluboka se nadechnu. Tohle mě ničí! Ty city musí ven!

„Miluji tě víc než kdy předtím,“ zašeptám, a i když vím, že to nevnímá, tak se mi ulevuje.

„Jak do tebe Ryan dostával svůj jed?“ zeptám se, přestože tuším.

„Při krmení.“ Pokrčí rameny a bezradně dodá. „Je velmi hladový.“ Znovu ho omlouvá a mně to neskutečně leze na nervy, ale začínám to chápat. Lituji ji. Zatímco já se při svém štěstí největším zamilovala do toho unikátního z nich, ona má smůlu, protože Ryan je neomalenec svého druhu.

„Bolí to?“ zeptám si přiškrceně. Byť jen ta chvilková bolest, kterou mě Chester obdařil, se mi zaryla pod kůži. V mém hlase nejspíš zazní střípek bolesti, protože se na mě Suzie vědoucně zadívá.

„Sama to znáš.“ Kdyby jen věděla. Trpíme při tom, jen když oni chtějí. Ty jejich chladné polibky pomáhají znecitlivět pokožku natolik, že se pod kůži vlije jen nepříjemný pocit a nesouhlas, ale palčivá bolest zůstává kdesi vzadu nepovolána, sladce nepoznána.

Ryan je dost zlý na to, aby jí svým jedem otravoval jídlo nebo čaj. Pro upíry ubohost, tak proč já tu známou příchuť citronu poznávám ve všem, co mi Anna přinese? Pak mi to dojde, vždyť za těch několik dní, co tu jsem a prožívám si své osobní pojistné peklo, tak on ze mě pil snad jen jednou! Musí se živit na vakuované krvi, která je v porovnání s mou zamilovanou tekutinou, jako bláto. On se obětovává kvůli mně? Obdivně se zadívám na nemrtvé spící tělo vedle sebe. S veškerou láskou a něhou, kterou v sobě vydoluji. Trpí spolu se mnou. Ten pocit je tak intenzivní, že mě to znovu zkroutí do jeho náruče. Palčivě se rozbrečím a přitisknu k němu, abych ho znovu obdařila polibky. Láska mi dává zabrat, ale přijde mi, že až nyní poznávám její čistotu a moc.

Z rozjímání mě vytrhne zuřivý Ryan.

„Tak tady seš!“ zařve na celý tourbus, až se oklepu. Chester kolem mě ihned obranně otevře náruč a přimkne mě k sobě. Zatímco ten upíří idiot hrubě chytá Suzie za vlasy a prudce s ní třese. Reaguji velmi prudce.

„Ublížíš jí!“ zařvu, vytrhnu se Chazzymu a v nedostatečné lidské síle nakopnu strůjce všech problémů do kotníku. Pustí ji. Suzie se hned sesype plačtivě na zem a schoulí se do klubíčka. Ryan se rozběsněně zadívá na mě. Oči má rudé hněvem a divokostí. Tvář zkroucenou do smrtelného šklebu. Úlevu nahradí vyděšení. Co jsem to proboha udělala?! Drsně mě chytí pod krkem, až se nemohu ani nadechnout. Jeho ledový dotek mě běsnivě bolí a zabodává se mi až do kostí. Jako by rozrýval mou pokožku a mučil mě. On chce, aby mě to bolelo. Daří se mu to. Poznávám tu řezavou bolest žiletek na své pokožce, tak jako když se mě jeden z nich dotknul v rozhořčení poprvé. Nemohu bolestí ani vykřiknout, jak mi tvrdě svírá hrdlo.

„Hned ji pusť.“ Chester stojí vedle něj. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak... Upířího? Skutečně děsivého a svého. Tatam je jakýsi pocit, který ho dělal zranitelným. Teď vedle Ryana stojí plnohodnotný zlostný upír, který mi i přes všechnu nahromaděnou lásku fakticky nahání strach.

S hlubokým nádechem dopadnu na kolena. Pustil mě? Jak to? Měla bych být polomrtvá! Měl by mě za mou drzost ztrestat. Chester mě obhajuje. Brání mou křehkou existenci, aby mi Ryan nemohl ublížit. Proč to dělá? Aby si to se mnou mohl vyřídit sám? Nesmysl. Ryan na to má plné právo. Porušila jsem jedno z hlavních pravidel a prakticky napadla vyšší bytost. Anna mě zatáhne za ramena k sobě a obejme mě kolem krku, zatímco lapám po dechu a snažím se nabrat vzduch do rozbolavělých plic. Ti dva se poměřují nepříjemnými vražednými pohledy. Evidentně se schyluje ke rvačce.

„Tak to by stačilo.“ Mike je až neskutečně klidný. S všeznalým úsměvem na rtech jde zkrotit situaci. Jsem mu za to nesmírně vděčná. Kdyby se Ryan pokusil Chazzymu ublížit, vrhla bych se před něj, abych ho chránila a zřejmě to ošklivě odskákala. Ale co je mi po mně, když mám svého boha?

„Chci ji ztrestat! Ublížit jí, až bude prosit o milost!“ vrčí Ryan. Ten zvuk se mi dostane až do hlavy a namaluje mozaiku zaručeného chaotického strachu. Hodí se vědět, co si smím dovolit a co ne. Skutečně to vím, ale nechávám se až příliš ovlivnit svou nehorázně špatnou povahou, zmateným úsudkem a především hněvem.

„Udělám to sám.“ Chesterův hlas zní velmi chladně. Téměř pozbývá veškerých citů a jen se mučivě zařezává do srdce. No a co? On může, On je můj bůh! Omlouvám ho a stále se klepu v zajateckém držení, které mi poskytuje Anna. Ryan ještě cosi nesouhlasně vrčí, ale nakonec už něžněji popadne Suzie za zápěstí a vytáhne ji ze dveří. Mike s Annou si znatelně oddechnou, zatímco já napnutě a vyděšeně čekám, co přijde teď.

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistá láska - 6. kapitola: