OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistý štít 1. kapitola



Čistý štít 1. kapitolaNoemi se sourozenci se stěhuje do Anglie ke svému otci. S překvapením zjišťuje, že jejich táta má jinou rodinu. Zvládnou se začlenit a zapadnout mezi Angličany?

Tenhle den nemůže být už ani horší. Má matka se psychicky hroutí z dalšího nepovedeného manželství, tentokrát ji opouští manžel číslo čtyři. Nevydržel s ní ani měsíc, a jen kvůli pitomé ženské! Ale nechápu, proč se vzdává i vlastních dětí a posílá nás k tátovi. Nenávidím tu ženu, co manžele číslo čtyři donutila k rozvodu, nemám ji v lásce, a to mi ještě ani nepřišla na oči.

Nerada opouštím mámu a Francii, kterou musím vyměnit za studenou Anglii, přesněji, letíme do Londýna, kde nyní budeme bydlet.

Automaticky se připoutám, když se usadím mezi mé sourozence, a zároveň zapnu pás i mé mladší sestře. Má dlouhé kudrnaté blond vlasy a tmavě modré oči. Je maličká a drobounká na svůj věk, ačkoliv jí je deset, připomíná mi spíše šestiletou holčičku. Oproti mně a Jasperovi je o dost mladší, takže ji bereme jako malého andílka. Ale moc dobře vím, že na mě začne prskat.

Zamračí se na mě. „Noemi, už nejsem malá!" připomene mi s vyčítavým hlasem.

„Já vím," zašklebím se na ni. Hodím pohledem na mého bratra. „Ten telefon už máš mít dávno vypnutý a zapni si pás!" poroučím mu panovačně.

S nelibostí se na mě podívá a probodne mě svýma oceánově modrýma očima. „Jistě, mami," řekne ironicky. „Jo, a nezapomínej, že jsem starší!" usadí mě.

To je sice hezký, ale rozum máš jak pětiletý dítě, pomyslím si.

Jediný, co mi řekl na bydlení v Londýně, bylo, že se nemůže dočkat, až bude holky oblbovat svou perfektní francouzštinou, a nástupem do fotbalového týmu.

Musím přemýšlet nad celou situací a hledat nějaké řešení, ale je pozdě. Letadlo se rozjede po ranveji a během minuty je ve vzduchu. Annie připlácne obličej k okýnku a sleduje, jak pod námi mizí naše milovaná bílá Paříž. Netrvá dlouho a už letíme nad bílými mraky. Jsem ráda, že vydrželo krásné počasí a náš let by měl pokračovat bez sněhových přeháněk.

Přemýšlím o našich rodičích. Má matka je čtyřicátnice uvězněná v těle puberťačky a beznadějné romantičky. Oproti tomu táta je úspěšný advokát, který by vás dokázal vysekat i z problému, který by měl kolosální rozsah, ale s rodinným životem jsou oba v koncích, nevím, jak táta, ale mamka určitě! To nemohli trochu víc přemýšlet, než si pořídili nás, jediné dítě, které si naplánovali předem, byla Annie, po které se stejnak rozvedli!

Možná že kdyby mamka nepředhazovala našeho tátu všem jejím manželům a neříkala, jak byl dokonalý, tak by s ní vydrželi o mnohem déle, než necelý půlrok.

„Bude se mi stýskat po mámě a Paříži," zkonstatuje Annie nahlas se slzami v očích.

Věnuji jí jeden z těch pohledů neboj-to-bude-dobrý. „Mně se taky bude stýskat," ujistím ji.

Oplatí mi úsměv. „Myslíš, že se nám tam bude líbit?" otáže se tím svým skřehotavým hláskem.

Upřeně ji sleduji. „Nevím, možná," řeknu chabě a poprvé své sestře vnuknu nejistotu.

„Jasně, že se nám tam bude líbit," mrkne na ni Jasper.

V půlce letu nám začnou letušky rozdávat bagety se seschlým salátem a dalšími „vynikajícími" ingrediencemi. Já si dávám ještě neperlivou vodu, zatímco Annie volí pomerančový džus, a pak přijde řada na Jaspera.

Laškovně se usměje na letušku. „Dobrý den, krásná slečno! Kdybych Vás mohl poprosit o šálek kávy s mlékem," mrkne na ni jako předtím na Annie a obě dvě propukáváme v hlasitý a nekontrolovaný smích.

Letuška trochu zrudne, ale podá mu jeho objednávku a několikrát po sobě zamrká. Nechápu, co vidí na takovém kolouškovi, jako je můj bratr.

Všichni jsme blonďáci, ale oči máme všichni jiné. Já mám směs modrých, šedých a světlounce zelených očí, což je divné vzhledem k mým sourozencům, kteří mají převážně modré oči. Jasper je oproti nám vysoký s velkým množství svalové hmoty, na kterou holky letí, a ještě k tomu je napůl Francouz.

Prodíráme si cestu mezi ostatními cestujícími, abychom se dostali co nejrychleji k zavazadlům. Držím Annie za ruku, což se jí samozřejmě nelíbí, ale nehodlám ji pustit, dokud nebudu mít jistotu, že se nám neztratí.

Jasper bere svou ohromnou tašku a kufr nejmladší setry, zatímco mně ho vrazí do ruky. Vstupujeme do haly, kde na nás má čekat táta. Chvíli pátrám pohledem, než zahlédnu světle hnědovlasého muže se zelenošedýma očima. Na sobě má bílou košili a tmavé džíny, na tváři mu hraje úsměv.

„Tamhle je," ukáži jeho směrem.

Nemůžu uvěřit, že tohle má být ten dokonalý advokát z Londýna, co vystudoval Oxford. „Ahoj, děcka," pozdraví nás vřele.

Mám chuť nad tím oslovením protočit oči, ale Annie mu to řekne: „Náhodou, my už jsme všichni velký!" Odmlčí se a dodává: „Mně už je náhodou deset. Jasperovi bude osmnáct a Noemi je jen o dva roky mladší než brácha!" rozčiluje se.

Když dojedeme k obrovskému rodinnému domu, musím se zamračit. Znovu mi to rozum nebere, neměl by jako právník bydlet v centru města v jednom z těch luxusních bytů, a k čemu mu je, sakra, tak velký barák a auto. Neměl by si vozit zadek v BMW i8? Místo toho jezdí v Audi q7, což je auto spíše pro rodinu.

Dochází mi to hned, jak vylezeme z auta. Před dveřmi stojí hnědovlasá žena a vedle ní dvě děti. Kluk může být stejně starý jako Jasper, zatímco dívence vedle něj nemůže být víc jak dvanáct. Všichni jsou společensky oblečení. Žena má na sobě černé šaty a její dceruška má taktéž šaty, akorát že má tmavě modré s bílými puntíky. Aspoň že kluk má jenom košili a džíny, čímž se dost podobá našemu tátovi.

Annie mně zatáhne za ruku, takže se k ní musím nepatrně sklonit. „Kdo to je?" optá se.

Pokrčím rameny. „Asi tátova nová rodina," šeptnu k ní.

S nelibostí si je prohlédne, ale dál už nic neřekne. Kouknu na Jaspera, který se tváří trochu překvapeně.

Zkoumavě si je prohlížím v jídelně, která je spojená s kuchyní. Rebecca je o dva roky starší než Annie. Má hnědozrzavé vlasy a karamelově hnědé oči, zatímco její bratr Benjamin má blond kudrnaté vlasy a ty samé oči. Jejich matka Carla se pyšní svou hnědou hřívou, ale oproti svým dětem má smaragdově zelené oči.

Hned je mi jasný, že Jasper a Benjamin budou dobří kámoši, což asi bude platit i o Annie a Rebecce.

Sedím na židli a koukám do blba, když mě vytrhne něčí hlas. „Noemi, kolik je ti?" otáže se mě Carla.

Bez zaváhání jí odpovím: „Šestnáct."

Ani se nedivím, když si mě přeměří pohledem, i její dcera vypadá pomalu starší než já. Není divu, když mám postavu jako mamka a Anne. Jsem drobná, bledá, ale aspoň mám kolem sto sedmdesáti centimetrů. Možná až moc výrazné oči a rudé rty.  

Dál už se mě na nic nevyptává. „Chcete někdo něco k jídlu?"

Já, Annie i Jasper automaticky naráz přikývneme a ozve se trojnásobné „ANO".

Mezitím mizím z dohledu a volám mamce, abych jí sdělila, že jsme dorazili v pořádku. Vyťukám její číslo, zvedne to během prvního vyzvánění.

„Alors quoi, chérie?" optala se mě mamka. Každou chvilku si vzlykla.

„Maman, ça fait plaisir, mais pourriez-vous au moins nous dire que papa a une nouvelle petite amie!" Vím, že si nezaslouží můj vyčítavý tón, ale nevím, jak se s ní bavit po tom, co se nás tak jednoduše vzdala.

Mlčí, ale najednou se ozve její ledový hlas. „Noemi! Je me connais rien!" okřikne mě.

Nemám jí co říct. „Bye, maman!" řeknu s ironií v hlase.

„Salut Noemi, bonjour frère et sœur. Je t'aime beaucoup." Pousměji se nad ironií celého hovoru a zavěsím.

V pokoji už zavládá rodinná idylka, čemuž nerozumím. S tátou jsme se neviděli už celé roky, a přesto je tu milejší atmosféra než doma u mamky.

Carla nám nandá svou domácí specialitu, těstoviny s kaviárem. Nejdřív mám pocit, že to nestrčím ani do pusy, ale nakonec to překonám. Není to špatné, ale zároveň bych to nenazvala výtečným pokrmem, který bych mohla jíst každý týden.

Po jídle se ke mně přikloní Jasper. „S kým jsi volala?"

„S mámou," odpovím neutrálně. „Mám tě od ní pozdravovat," dodám, ještě.

Je to zvláštní, ačkoliv jsme převážně celý život strávili ve Francii s mamkou, vždycky jsme používali mezi sebou angličtinu, jenom s mámou a ve škole jsme vždycky mluvili francouzsky.

XXXXXXXXX

Překvapeně zůstávám stát ve dveřích mého pokoje. Mám nádherný výhled na zimní zahradu. Je to docela velká místnost pro jednoho člověka, ale není prázdný. Stěny jsou vymalovány světle broskvovou barvou. Naproti oknu je ohromná postel s nebesy, ale dominantou celé postele je mohutná dřevěná konstrukce za světlého dřeva. V pokoji je dřevěná podlaha, jen u postele je kruhový chlupatý bílý koberec. Veškerý jiný nábytek je z bílého dřeva, dokonce i mohutná skříň s prosklenými šuplíky. Uvíznu pohledem na poličce s knihami. Tohle je jako splněný sen!

Tak tohle nebude až tak hrozný den, pomyslím si a musím se zasmát.

Táta kroutíc hlavou odejde, ale ještě řekne: „Jsem rád, že jste tu. Vím, že jako táta jsem těch osm let za nic nestál, ale teď se budu snažit vám to vynahradit." Věnuje mi krátký pohled.

Přikývnu, ale neřeknu mu nic.

Postupně si začínám vybalovat a přeskládávat věci do skříně, trochu se zarazím, když v mém šatníku najdu uniformu. Zaúpím. Vážně uniformu?

Poslouchám písničky, když mi do pokoje vtrhnou mí sourozenci. Jasper s Annie si ke mně vlezou na postel. „Máš taky moc pěkný pokoj, co?" zakření se můj bratr.

Co? Tenhle pokoj je přímo boží! V Paříži jsem musela bydlet v jednom pokoji s Anne a byl o dost menší než tenhle. „Vždyť je to, jako bychom bydleli v nějakém hotelu!" zveličím naší situaci.

„Jasper má v pokoji hamburger místo postele!" stěžuje si náš malý andílek.

Všichni se začínáme hlasitě smát a nepřechází nás to ani po deseti minutách. Poněvadž jsem mu řekla: „To ti táta koupil, abys mu sem nevodil holky." Mrknu na něj.

Začínáme oplývat dobrou náladou. „Tak co říkáte na naše nové sourozence?" optám se jich, protože já s Rebeccou a Benjaminem prohodila sotva tři slova.

„Ben je v pohodě. Jsme ve stejném ročníku a taky hraje fotbal." Prohrábne si vlasy.

Usměji se na něj. „Tak to je fajn, ne?″ Přikývne a oplatí mi úsměv.

Naše desetiletá sestřička má potřebu nám taky něco sdělit. „Já taky vycházím s Rebeccou!" upozorní nás.

Nakonec se rozhodujeme, že si pustíme nějaký film. Otevřu složku filmy a nahlas čtu. „Nedotknutelní, Šmoulové, Harry Potter a kámen mudrců, Harry Potter a tajemná komnata, Harry Potter a …" Annie mě zastaví.

„Přeskoč všechno, co má v názvu Potter, minulý týden jsme koukali na všechny, divím se, že neumím všechny díly zpaměti.″

Přikývnu. „Jo, máš pravdu.″

Je pravda, že všechny díly jsme zkoukli během jednoho dne, a další den jsme na ně koukali znovu, protože jsme u toho usnuli.

Čtu dál, když Annie vypískne. „Pýchu a předsudek!″

Podívám se na Jaspera, který asi vezme polštář a zacpe jí pusu. „Ne, jenom to ne! Stačilo to jednou!″ Chápu ho, pro kluky tenhle film prostě není.

Stejnak končíme u Pýchy a předsudku, neboť Annie trvala nad tímhle filmem nebo nad Gejšou, což jsme ani jeden nepřipustil, aby se na to dívala v tak brzkém věku.

Ještě než pustím film přes velkou plazmu, kterou mám naproti posteli, zeptám se: „Nechcete si pro něco dojít?“

Jednoznačně se domluvíme. Všichni scházíme po točitých dřevěných schodech dolů, jako obvykle jdu první, když se o něco má říkat, jsem to já, kdo vždycky musí mluvit.

Carla je v kuchyni, díky Bohu. „Promiň. Mohli bychom si vzít nějaké brambůrky a sladkosti k filmu?“ rychle dodávám: „Prosím."

Přátelsky se na mě usměje. „Jasně, chovejte se tu jako doma… Támhle je skříň s blbostmi a tady máte mističky.“ Vyndá tři černé misky s bílými puntíky. Zamíříme k odchodu s Haribo medvídky, slanými brambůrky a keksy, když nás ještě zastaví. „Kam s tím jdete?″ otáže se.

Hodím po ní otrávený pohled, ale snažím se ho rychle skrýt. „Jdeme přece koukat na ten film,″ prohodím a tak jí připomenu důvod našeho příchodu.

„Ó, tak to nebudu zdržovat, užijte si to!″ obdaří nás svým velkým laskavým úsměvem od ucha k uchu.

Nejradši bych protočila oči, a když se tak dívám na své sourozence, Jasper by to nejspíš s chutí udělal též.

Koukáme na film a při tom si strkáme do úst dobroty, které jsme si tak pracně vydolovali ze spíže. Zamračím se, když nahmatám dno misky, prozkoumám celé dno a nacházím posledního medvídka. Jen doufám, že nebude jablečný nebo pomerančový, kdyby bylo po mém, gumídky by se dělaly jen ananasové a možná ještě ty červené. Spokojeně se usměji, když kousnu do ananasového.

Vidím nadšení, které Annie prožívá, když pan Darcy a Elizabeth Bennetová spolu tančí, nebo když mají slovní potyčku. Musím uznat, že Keira Knightley vypadá úžasně v jakémkoliv filmu, a Matthew MacFadyen, který ztvárnil pana Darcyho, tahle role mu prostě padla jako ušitá.

Jasper odnese Annie do pokoje, aby ji nemusel budit. Škoda, že zaspala to nejlepší.

Ve dveřích se ještě zastaví. „To je nehorázný! Tak já tady musel koukat na Pýchu a předsudek, zatímco ta malá potvora to prospala!" Musím se uchechtnout nad jeho poznámkou, obzvlášť když si vzpomenu, jak tajil dech, když pan Darcy šel za panem Bennetem, aby ho požádal o ruku Elizabeth. „Dobrou," řekne potichu a zmizí se ségrou v náručí.

Jdu se osprchovat a vyčistit si zuby do své soukromé koupelny. Takže život v Bromley, přesněji v Mill Vale, nebude až tak špatný, jak jsem si ho představovala. Sice tu je každý dům úplně stejný a stojí poměrně blízko sebe, ale tenhle dům je asi přes dva pozemky, což znamená méně okukování sousedů.

Ještě než úplně vypnu všechnu elektroniku, musím se podívat na střední, kam budeme chodit. Jedná se o soukromou církevní školu, ale naštěstí respektují jakoukoliv víru, no, snad je nezraní má ne až tak velká účast k Bohu. Vyznávám ho, ale za žádnou cenu nehodlám vstávat v neděli brzo ráno, když mám jen víkend na pořádný spánek. 


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 1. kapitola:

5. Andre2 přispěvatel
29.07.2015 [14:54]

Andre2Ahoj, díky za připomínky. Vezmu si z vašich rad poučení a snad další kapitola bude lepší Emoticon

4. Gretta přispěvatel
27.07.2015 [14:52]

GrettaNo, nevím, co sem mám napsat, protože vpodstatě všechno, co jsem měla na srdci, tu už bylo řečeno. Snad jen dodám, že když už tam ty popisy chceš mít, vždycky se to dá napsat jinak než suché: Má takové a takové vlasy, a takové oči. např. Podívala jsem se do jejích modře zbarvených očí.
To je jenom příklad, který mě takhle narychlo napadnul. Možností je spousta.
Jinak si mi udělala radost tou francouzštinou i samotnou Francií, protože oboje mám hrozně ráda. :))

3. DawnWolfova přispěvatel
27.07.2015 [14:43]

DawnWolfovaMně se tenhle dlouhý začátek docela líbil, alespoň jsem si udělala představu o každé postavě a zapamatovala si je (většinou mi to trvá dost dlouho, když se už v první kapitole objeví tolik postav).

Jinak souhlasím, že bys mohla přidat pocity a myšlenky Noemi, přijde mi taková hrozně cizí, jako kdyby to ani nebyl příběh, který ona prožívá. Vypadá to pak, jako když nic necítí, nemá na nic názor. Popisování je fajn, ale tohle mi vážně chybí.

A ještě jedna věc. Je super, že ovládáš francouzštinu, ale ne všichni mají takové štěstí. Bylo by možná lepší, kdybys příště dala někam překlad. Google Translate není v tomhle ohledu nejlepší pomocník a mě by vážně zajímalo, o čem si Noemi a její matka povídaly.

Jinak jsem zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet a těším se na pokračování.

2. Alex
27.07.2015 [14:02]

Vypadá to slibně a souhlasím s tím, co napsala Tralala - chtělo by to z mého pohledu trošku méně popisu a více děje, napětí a akce :) Každopádně doufám, že pokračuješ a těším se na další Emoticon

1. Tralala přispěvatel
27.07.2015 [13:40]

TralalaUf... na tu dlzku by clovek ani nerekl jak to muze byt zdlouhave. Mas tam neskutecne ale skutecne neskutecne hodne opisu, v podstate tvori tak 90% celeho rozsahu. Dokonce i kdyz už se sem tam objevi i nejake slovesa tak podstate opisujou.

Vzhledem na temu - opustenie domova, strata zazemii a zacatek noveho zivota, sem se o HP nedozvedela vlastne skoro nic. Ale zato vim, kdo jake saty nosi, kdo spi v jak tvarovane posteli, dokonce sem se dozvedala aj neco nove... jen prosim... jaky strom rodi bile drevo? Emoticon

Cele kapitolke chybi jakysi drive, nieto si pockat na dalsiu ale skor docitat tuhle.
Postavy su nepredstave (krom oci, vlasu atd) a kdyz uz nejak reaguju (z ceho by sme meli ziskat urcitou predstavu o jejich osobnosti, ztotoznovat se, kdyz uz nedejem tak osobnosti se vtahnout do deje) tak to ani neni vzhledem k situacii vierohodne.


Sem tam sa ti opakovali pridavne mena vo vetach vedla seba, ktore sa dali lahko nahradit syno.

Do dalsej kapitolky skus trosku ubrat opisov a pridaj nejaky dej, zvrat. Pises z pohladu 1 osoby - Naomy (ci tak nejak prepac nechce sa mi to hladat) tak tam mozes pichnut nejake jej vnutorne pocity, sarkasticke ci ironicke myslienky a poznamky nad danou situaciou a podobne, cim by si ju pre nas otvorila.

Namet celkom fajn.


Verdikt: Slabsie s potencionalom.
Námet: **
Dej:-
Postavy: *
Pointa kapitoly: *
Rozsah: * (trosku dlhsi na svoj obsah)

S pozdravom tralala
Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!