OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Čistý štít 5. kapitola

10.08.2015 (11:00) • Andre2 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 644×

Hned jakmile jsem se dostala domů, zamířila jsem rovnou do kuchyně a snědla pomalu celý čokoládový dort. Byl vážně výborný.

Nakonec jsem se rozhodla, že bych měla tátovi sdělit tu novinku. Čekala jsem, že si sedneme a já se ho zeptám, jestli můžu jít se Seanem na večeři. Kdyby někdo řekl, že když chcete mluvit s tátou, posadí vás na židli a spolu s Carlou na vás budou koukat a čekat, co z vás vyleze, raději bych mu to oznámila hodinu před schůzkou!

Ošiji se pod jejich pronikavými pohledy. „Tak co jsi nám to chtěla?" zeptá se táta napjatě.

Popravdě jsem chtěla mluvit jen s tebou! ozve se mé už méně spokojené podvědomí.

„No, víte…“ začnu pomalu.

Vyžvýkneš se už konečně! hudruje mě můj protivný hlásek, asi se znovu vrátil do ráže.

Zhluboka se nadechnu. „Chtěla jsem se zeptat…" Opravdu je tak těžké jim o tom říct? „Zítra," odmlčím se a rozmýšlím se, jak dál.

Zrovna se rozhodnu pokračovat, když do kuchyně zabloudí ti DVA. Ani mě nepřekvapí, když si Jasper s Benem vezmou džusy a stoupnou si za tátu a Carlu, takže na mě koukají už čtyři lidi.

Nemohli byste je vyhodit?! křičí hlásek, poprvé s ním v něčem musím souhlasit.

„Randedu." Raději to vyštěknu, za což si vysloužím nechápavé pohledy.

Nikdo ti nerozuměl, ty Káčo! Kousavě mu poděkuji za informaci, bez něj bych to asi nepoznala!

Tak tedy znovu, už asi pošesté. „Já. Jdu. Na. Rande." Soukám ze sebe každé slovo.

„S kým?" zahučí Jasper a zas se v něm probouzí ta starostlivá stránka. Ostatní na mě koukají a zřejmě si v duchu kladou tu samou otázku, jako Jasper.

Zamračím se na kluky. „Vy to nevíte?" vysoukám ze sebe. Tak za tohle Seana trefím! Bráchu a Bena teda na to mohl připravit sám!

Oba se na mě zkoumavě koukají. „Kam tím míříš?" otáže se opatrně Benjamin.

„Že jdu se…" raději to nedořeknu, když vidím, jak mě Jasper vraždí pohledem.

„Já čekám!" štěkne a začne podupávat na místě, což nevěstí nic dobrého.

Úzkostně se podívám na tátu, ale ten jako by se vůbec tohohle rozhovoru nezúčastnil. „To Sean mě pozval na večeři," kuňkám pomalu.

Vím, že to dopadne špatně, ale takovou reakci jsem teda nečekala. „To si snad ze mě děláš prdel! Odkdy chodíš na večeře s mými kamarády?!"

„A proč bych nemohla?!" štěknu na něj.

„Protože je o dva roky starší!"

„No a?“ protestuji. „Není o dva roky starší, nezapomínej, že za dva týdny mi bude sedmnáct!"

„Ale to neznamená, že už můžeš chodit, kam se ti zachce!" sykne na mě podrážděně.

„Ty mi nemáš co říkat, co smím a co zase ne!"

Praští do stolu, až leknutím vyjeknu. „Ale mám, jsem tvůj bratr! Sean není kluk pro tebe a já si nepřeji, abys s ním někam chodila!" mluví skrz zaťaté zuby.

Můžete se mě někdo zastat!? rozčiluje se protiva, který se skočil schovat za gauč a jen občas vykoukne, aby obhlédl naší pozici.

Ben přistoupí k bráchovi a položí mu ruku na rameno. „Jaspere, já myslím, že Noemi za to nemůže. Jestli si někdo zaslouží, abys na něj křičel, tak je to Sean, ten se tě měl zeptat," zastane se mě Benjamin, na kterého se děkovně usměji.

Konečně se zapojí i táta. „Myslím, že byste se měli uklidnit. Jaspere, chápu, že nejsi zrovna třikrát nadšený, že by tvá sestra měla jít na rande se Seanem Andersonem, ale pokavaď s ním chce jít, nebudu jí v tom bránit,“ uzavře to celé táta, čímž způsobí odchod naštvaného Jaspera, kterého následuje Ben.

Snad mu to nějak vysvětlí, pomyslím si.

S úsměvem se podívám na tátu. „Takže to znamená, že můžu jít?" chci si to potvrdit.

Georg přikývne. „Ano, ale budeš nejdéle v deset doma. Jasný?" Okamžitě mu to odsouhlasím.

XXXXXX

Koukám se do zrcadla a mám chuť se jít převléct, dnes už asi posté. Rozhodnu se, že si pro jistotu vyčistím zuby, tuhle činnost dělám potřetí za hodinu. Vylezu z koupelny a zamířím před velké zrcadlo.

Vlasy jsem si natočila do jemných vln, což je jedna z mála věcí, co se mi povedla. Obličej jsem nechala beze změn, nesnáším make-up, takže i řasenka a lesk na rty byly pro mě za trest, ale Carla říkala, že tak zvýrazním mé plné rty a velké oči. Pak se mě snažila narvat do příšerných zelených šatů, které vytáhla od Rebeccy, trochu jsem koukala, že máme stejnou velikost, ale Becca je pomalu stejně velká jako já a i přes hruď má určitě větší objem! Nakonec jsem přistoupila na šaty, ale krajkové, krátké, broskvové barvy s výstřihem do V na zádech. Samozřejmě nesmí chybět silonky a černé střevíčky tak na deseticentimetrovém podpatku. Snažila jsem se je Carle rozmluvit, ale ani možnost, že bych mohla uklouznout na náledí a zlomit si nohu, s ní nepohnula.

Přesně za pět minut osm scházím dolů. Překvapeně zírám, když u vchodových dveří čeká táta, Jasper a Benjamin.

„Co tu děláte?" vyjeknu.

Jasper se na mě ani nepodívá, od včerejší hádky spolu nemluvíme, teda spíš on se mnou. Táta každou chvilku kouká na hodinky a něco si mumlá pod fousy, takže můžu být ráda za jednoho schopného člověka, který mi odpoví. „Mimochodem, sluší ti to."

„Díky," usměji se.

Mrkne na mě. „No, a jinak čekáme, až Sean zazvoní, Georg si s ním chce promluvit a to samé chce udělat i Jasper, ale nevím, jestli se dostane i na ruční vyříkávání mezi nima, takže tady raději počkám," usměje se, když zůstanu stát, nadzvedne jedno obočí.

Tak tohle nechápu. „Co zas?"

„Víš, aby mu mohl něco Georg říct, tak by bylo dobrý, abys tady nebyla, až přijde, protože jinak byste mohli klidně hned jít," snaží se mi objasnit situaci, ale nehodlám nikam jít, jestli to má pomoct Seanovi, aby nedostal do čumáku, jen co překročí práh. „Nepotřebuješ se jít přepudrovat nebo něco podobného?" snaží se mě dostat pryč.

Zakroutím hlavou. „Ne, raději tady zůstanu."

Zašklebí se. „No, já bych řekl, že jo. Tu řasenku máš schválně rozmázlou?" otáže se a já se bleskurychle přemístím do dolní koupelny.

„Blbec!" ulevím si. Vážně jsem mu na to skočila?

Samozřejmě že ano, jinak bys tu na sebe necivěla! pošklebuje se mi hlásek.

Sáhnu po klice, když se ozve zvonek. Neotevřu, právě prožívám něco jako zmrznutí, nervozitu a bolest žaludku. Asi budu zvracet!

Dýchej! Zhluboka dýchej! Snažím se uklidnit a nasadit sebevědomý úsměv, který říká já-se-tě-nebojím-Andersone.

Tak jo, jsem v háji! Nikam nejdu, řeknu tátovi, že se mi udělalo špatně, a ať mě omluví!

Srabe! zahučí podvědomí, mám chuť zaprotestovat, ale je to pravda.

Já jsem SRAB!

„Drahoušku?" klepe na dveře Carla.

Pořádně se nadechnu a otevřu dveře. „Ano?" usměji se na ni.

Do ruky mi strčí sklenici džusu. „Na posilněnou! Kopni to do sebe a koukej jít za Seanem!" zavelí, ale nechápu, jak mi má pomoct sklenička džusu.

Vypiji tekutinu na ex, hned po prvním loku mi je jasné, že tam dala i trochu vodky. „Díky!" podám jí prázdnou skleničku a odhodlaně zamířím do vstupní haly.

Uvíznu pohledem na Seanovi. Jestli jsem si myslela, že nemůže být nic lepšího, než vidět ho ve školní uniformě, tak jsem se spletla! Má na sobě bílou košili, tmavě modré džíny a společenské boty.

Zkoprním pod jeho pohledem. „Ahoj," pozdraví mě.

Než se zmůžu na nějakou spontánní odpověď, vezme mě za ruku, za což si vyslouží hned několik překvapených pohledů a jeden vražedný.

„Ahoj," zašeptám.

Pobaveně se na mě podívá. „Tak my už asi půjdeme," oznámí a otočí se na tátu. „Rád jsem si s vámi popovídal, pane Rittere," potřese si s Georgem.

„Seane…" usměje se, ale neujde mi jeho zastrašující pohled, naštěstí je dotyčný dost odolný.

Pomůže mi do delšího béžového kabátu. Otočím se na kluky. „Tak se tu zatím mějte," zamávám jim, ale stále držím Seana za ruku.

Jako pravý gentleman mi otevře dveře od černého Mercedesu u spolujezdce. Zadržím dech, když se přese mě nahne, aby mi zapnul pás. „Vypadáš úžasně!" zašeptá mi do ucha.

Jsem rudá jako rak. „Ani ty nejsi k zahození!" vypísknu. Tak jo, jsem ještě rudější než rak! Vážně jsem to řekla? Přestávám dýchat, ať se propadnu do země!

Zasměje se. „Díky."

Jen co zavře dveře, zhluboka si oddechnu.

XXXXXX

Ani se nedivím, že jsme jeli do centra Londýna. S úžasem koukám na luxusní restauraci, před kterou Sean zastavil. Perla, přečtu si v duchu název podniku.

Sean si se mnou proplete prsty a zamíří prosklenými dveřmi dovnitř. Chlápek s mrožím knírem se na nás usměje. „Dobrý večer," pozdraví nás mile.

Sean na něj pokývne hlavou, zatímco já automaticky řeknu: „Dobrý večer."

„Máme tu rezervovaný stůl na jméno Anderson," oznámí mu Sean.

Starší muž se podívá do počítače. „Ano. Prosím, tudy, následujte mne," ukáže nám rukou a my mu jsme v okamžiku v patách.

Zavede nás k jednomu z mnoha stolů. Na každém stole je bílý ubrus, připravené křišťálové skleničky a stříbrné příbory. Celá místnost má perlovou barvu a působí elegantně s kaštanovým nábytkem. 

Sean mi odšoupne židli, ale ještě před tím mi pomůže z kabátu. „Díky," řeknu už dnes poněkolikáté.

„Nemusíš mi pořád děkovat," podotkne a já opět rudnu, sama nevím proč.

Špatný nápad se dívat do těch hnědých divokých očí. Utápím se v nich a zřejmě mi už není pomoci.

„Dýchej," řekne potichu a pohladí mě po tváři.

Zachrání mě číšník v perfektně sedící uniformě. „Máte vybráno?" zeptá se.

Málem zakleji, ale nakonec mě předběhne Sean. „K pití nám dejte nějaké dobré suché bílé víno a dvakrát bisque, a jako hlavní chod ratatouille a dezert crème brûlée,“ usměje se na číšníka a mrkne na mě.

Nadzvednu obočí. „Tohle je francouzská kuchyně?"

„Jo." Zkoumavě si mě prohlédne. „Copak nemáš ráda francouzskou kuchyni?"

„Mám, ale některé speciality nemusím,“ přiznám narovinu. Vážně nechápu, jak někdo může sníst šneka! Ochutnala jsem to jen jednou a musím říct hnus!

Napije se sklenky vína. „Já nemusím žabí stehýnka a šneky."

Zachichotám se nad jeho zkřiveným obličejem. „Musím s tebou nesouhlasit. Šneci nejsou dobrý, to je pravda, ale stehýnka…" zakroutím nad tím hlavou.

„No tak dobře! Stehýnka ne, ale šneci? Hnus! Je to gumový a slizký a… zkrátka blé!" oklepe se.

Přikyvuji. „Máš úplnou pravdu. Naposled jsem je jedla u babi ve Francii a pak druhý den jsme s  Jasperem zvraceli, jak nám bylo zle." Musím se zasmát nad tou vzpomínkou.

Všechna jídla byla výtečná, od polévky až po dezert. Sean si se mnou celou dobu povídal a nebyla chvilka, kdy bychom museli hledat společné téma. Prostě bezchybné rande s dokonalým klukem!

Zkoumavě se podívám na jeho předloktí. On má tetování? Zkoumám černého draka, se kterým si někdo dal rozhodně kus pořádné práce. Ucuknu, když se tetování pohne.

„Stalo se něco?" zeptá se mě opatrně.

Pročistím si hlavu. „Ne, nic se neděje," ujistím jeho i sebe.

Znovu se podívám na toho draka. Táhne mě to k němu, prostě se ho musím dotknout. Chytnu Seana a palcem přejedu po tetování. Podívám se mu do očí. Uvidím jen tmu, jasnou, ale zároveň slábnoucí. Najednou se objeví stará rezavá brána, za kterou je zchátralý kostel, všude kolem je spousta hrobů. Vše zas mizí, ale ještě zahlédnu tři osoby v kápích.

„Jdeme!" zavelí Sean a hodí několik bankovek na stůl.

„Kam?" otáži se zmateně a srdce mám až v krku! 

Autor: Andre2, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čistý štít 5. kapitola: