Co tu ta holka dělá? - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je tu další díl CTTHD. Blížíme se ke konci. Já vím, že 4 kapitoly, to je extrémně krátký, ale co se dá dělat. Tak příjemný počteníčko. Vaše NatsumiSaito

18.05.2011 (10:00) • Claire93 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1065×

3. Hra

Rozhodla jsem se tedy tuto dobu strávit poznáváním svých spolubydlících. Jedna z nich se jmenovala Claire, byla to vážně skvělá a pohodová holka. Claire nám začala vyprávět veselé historky z prázdnin.

„To jsem takhle jednou byla na týden u babičky a vzala si k ní úplně rozdrbaný nový džíny. Ty co se teď nosej. Tak jdu večer spát a ráno hledám a hledám, a džíny nikde. Tak se ptám babičky, kde jsou, a ona, že v kuchyni na židli. Tak si pro ně jdu do kuchyně a tam se o mě pokusily mrákoty. Všechny ty díry byly zašitý!‘‘ vyprávěla Claire a já se Selenou z této historky brečíme smíchy.

Hodina volna utekla rychle a my už musely zase na nástup. Na nástupu už byli všichni, krom nás tří. Zařadily jsme se a pan profesor Foyer začal: „Tak, teď jdeme do lesa. Vše si nechte tady v chalupě. Akorát si s sebou vezměte baterky, přijdeme později.“

Rychle jsem si zaběhla do pokoje pro baterku. Když se tu všichni objevili, mohli jsme vyjít. Pochodovali jsme úzkou lesní cestičkou. Došli jsme na takovou větší louku. Na této louce jsme dostali jasné pokyny: zamaskovat se tak, aby nás nikdo nenašel, a ukořistit co nejvíc vlajek, které byly různě rozmístěné po lese. Pokud nás najde některý z profesorů, nebo student na výpomoc, nebo James, musíme jim jednu vlajku odevzdat. Ten, kdo nemá vlajku, a někdo ho chytí, končí.

Vypůjčila jsem si od profesorů barvy na tělo a trochu si pomalovala obličej, abych nebyla vidět. Pak jsem se rozběhla do lesa. Měly jsme pouhé tři minuty na ukrytí. Zalezla jsem do vysoké trávy a maskovala jsem se větvemi, které jsem cestou nasbírala. Asi po půl minutě jsem slyšela sirénu, která ohlašovala začátek hry. Zanedlouho jsem uslyšela kroky někde hodně blízko. Naštěstí to byl jen Max.

„Alice, prosím tě, máš u sebe nějaký barvy na obličej?‘‘

„Mám, chceš namalovat?‘‘

„Jo.‘‘ Namalovala jsem mu tedy celý obličej i krk.

„Díky. Neviděl si cestou někdy ty vlajky, který máme sbírat?‘‘

„Pár jsem jich viděl, ale okolo šmírovali ‚hlídači‘. Nedalo se k nim dostat.‘‘

„To by chtělo je nějak odlákat,‘‘ zamýšlela jsem.

„Co kdybysme se spojili. Já je vždycky odlákám a ty jim vezmeš vlajky. Pak si je rozdělíme.‘‘

„To beru,‘‘ souhlasila jsem a plácli jsme si na to. Plížili jsme se trávou, dokud jsme neměli na dohled vlajku. Potom jsme se s Maxem rozdělili. Začal třást větvemi stromů. Všiml si toho tedy pan profesor Clark, který se vydal směrem k Maxovi. Já mezitím měla cestu volnou a v klidu jsem vzala vlajku. Pak jsem napodobila hlas sojky. Byl to náš smluvený signál, který oznamoval, že už vlajku mám. Tento postup jsme ještě párkrát zopakovali. Získali jsme tedy dost vlajek, které jsme si spravedlivě rozdělili. A pak už jsme jen slyšeli sirénu oznamující konec hry.

Začalo se stmívat, proto jsme všichni vyrazili k chatě. U chaty sčítal James, kolik kdo má vlajek. Každý měl jednu, maximálně dvě. Proto se všichni divili, že já a Max máme každý čtyři vlajky.

„Tuto soutěž vyhráli,‘‘ začal pan Foyer, „Alice Hastingsová a Max Lambert. Z nich si berte příklad. Jako jediní pochopili, o čem tato hra je. Asi jste všichni zjistili, že je těžké získat vlajku, když jste sám nebo sama. Ale Max a Alice spolupracovali, a proto získali nejvíc vlajek ze všech.‘‘ Super, pomyslela jsem si. Potom jsme se šli všichni navečeřet, umýt se a konečně se po náročném dni vyspat.

Najednou se rozezněla siréna, která mě probudila.

„Co se děje?‘‘ ptala jsem se holek.

„Je poplach, tak dělej a oblíkej se.‘‘

„Jestli je poplach, tak co se děje? Hoří? A jestli hoří, tak není čas se převlíkat ne?‘‘

„Ale nehoří,‘‘ smála se Claire. „Jen prostě taková zkouška. Oblíkni se a mazej před kasárny. Jo a nezapomeň se pořádně namalovat, ať se tě venku neleknou.‘‘ Hodila jsem po ní botou, které se bez problému vyhnula. Smály jsme se jako pominuté. Udělala jsem však, co mi Claire řekla. Oblékla jsem se, učesala, namalovala a rychle vyběhla před chatu. Tam už čekali profesoři a ostatní studenti.

„Co se teď bude dít?‘‘ ptala jsem se Nicka, který náhodou stál hned vedle mě. Byl zde na výpomoc. Já mám takový štěstí, že vybrali zrovna jeho! pomyslela jsem si hořce.

„Noční cvičení, ale nech si to pro sebe,‘‘ pošeptal mi.

„Takže, tady někde se schoval James. Bude v okruhu maximálně půl kilometru, dál nechoďte, ať vás nemusíme hledat. Kdo ho najde, nemusí ráno na rozcvičku. Začínáme za tři, dva, jedna. Běžte!‘‘

„Rychle, běž, ať seš tam první,‘‘ pobízel mě Nick. Rozběhla jsem se, jak nejrychleji jsem mohla. Vidina nemuset na rozcvičku mě hnala kupředu. Běžela jsem, ani jsem nevěděla kam. Chvíli jsem bezvýznamně běhala po lese a najednou jsem o něco zakopla. V té tmě to trochu vypadalo jako lidské tělo. Byl to James. Když si všiml, že jsem to já, stáhnul mě k sobě na zem. Zničehonic mě políbil. Odtrhla jsem se od něj a vlepila mu facku. Společně jsme došli ke kasárnám. Celou cestu jsem zarytě mlčela, i když se James pokoušel o konverzaci.

„Nemusím na rozcvičku!‘‘ jásala jsem, když jsme došli mezi ostatní. Všichni jen tiše záviděli. Taky se jim na rozcvičku nechtělo. Potom nás profesoři zahnali do kasáren spát.

Autor: Claire93 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování