OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ďáblův syn - 6. kapitola

03.04.2013 (14:00) • mishqa1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 642×

6. kapitola – Zlé tušení

„Seš si jistej, že právě on nám s tím nějak pomůže? Víš přeci, že s ním nikdo nemá moc dobrý vztahy,“ poznamenala Lucinda ve chvíli, kdy jsme všichni tři procházeli obrovskou vstupní bránou ze železa. Byla postavena mezi dvěma sloupy, na které navazovala dlouhá zeď z kamene.

„Jo, jsem si toho vědom. Jenže jedině on ví přesně to, co potřebujeme vědět my,“ namítl okamžitě Cameron a zamyšleně se zadíval před sebe.

„Právě teď se mi to nezdá jako nejlepší řešení. Nechtěli jsme přeci, aby se o ní někdo dozvěděl, ne? Jsem si jistá, že právě on si to nenechá jen pro sebe. Někomu to řekne, a pak bude jen otázka času, kdy se to roznese mezi ostatní. Všichni po nás pů jdou,“ zavrčela nesouhlasně Lucinda.

Už mi zase přišlo, jako bych tu ani nebyla. Mluví si mezi sebou a neberou na mě ohled. Baví se o mně jako o nějaké věci.

„To mi taky došlo. Prostě to musíme risknout,“ odbyl jí bez zájmu a naznačil nám, že je čas přesunout se k té budově.

„Kde to vlastně jsme? A za kým jdeme? Vím, že se mnou o tom nechcete mluvit, ale mám právo vědět aspoň tohle,“ ozvala jsem se po krátkém přemýšlení. Volila jsem taková slova, abych je co nejmíň rozzuřila. Už jsem totiž poznala, že bych si měla dávat na pozor na pusu. Naštvat je by pro mě nebylo to nejlepší.

„Jsme na nadpřirozené akademii svatého Leona. Tady se vzdělávají bytosti, jako jsme my dva. Jdeme sem za jedním chlapíkem. Dřív patřil mezi hodně důležitý anděly,“ promluvil chladným hlasem Cameron. Do poslední věty vložil hodně opovržení.

Anděl? Myslím, že asi právě tohle jim vadí. Jenže proč sem tedy jdeme? Je to pro ně až tak důležité, že hodí za hlavu i to, že si jdou pro radu k andělovi? Nevím, jaké jsou mezi nimi vztahy, ale zatím to vypadá, že kámoši to rozhodně nejsou.

„Patřil?“ vypadlo ze mě. Nejdřív jsem to nechtěla říct nahlas, ale nestačila jsem se zarazit.

„Jo. Po jedný události s tím sekl. I když by se to nemělo. No, on si prostě zvolil svojí vlastní cestu. Jen málo z nás by se k něčemu takovému odhodlalo. Teď si žije tady a vyučuje tu. Je nezávislý. Už nebere ohled na toho velkýho šéfa tam nahoře,“ vysvětlila Lucinda a namířila prst k obloze. Tím dala najevo, koho tím velkým šéfem myslí.

„Aha,“ na víc jsem se nezmohla. Je toho na mě moc, takže si to nejdřív musím srovnat v hlavě, než se začnu zase ptát. Divím se, že mi něco takového vůbec řekli.

K budově jsme došli za pár minut. Nemluvili jsme. Jednoduše na to z nás neměl nikdo náladu. Cameron a Lucinda se jasně připravovali na setkání, a já jsem se jen rozhlížela kolem sebe.

Vypadalo to tam jako na normální škole. Žáci různého věku pobíhali po nádvoří. Stáli ve skupinkách na chodníku a vybavovali se o nejrůznějších věcech. Pár jich sedělo v parku na lavičkách a četlo si. Jako by byli normální. Právě v tuhle chvíli mi všechno připadalo nemožné.

Ještě před pár dny jsem na internátu dělala to samé, co právě oni. Neměla jsem sice žádné přátele, ale taky jsem sedávala na lavičce s knížkou. Seděla jsem na okenním rámu v otevřeném okně ve svém pokoji a rozhlížela se po krajině. Až teď mi došlo, že mi to vlastně chybí. Jenže tohle je už jen minulost. Není šance, že bych ty chvíle prožila ještě jednou.

Vyšli jsme po kamenných schodech a otevřenými dveřmi jsme vešli do budovy. Vypadala stejně jako zvenku. Zdi byly obarveny světle šedou barvou a světlo na chodbu pronikalo velkými okny. I tady se to hemžilo lidmi.

Zamířili jsme rovně. Přišlo mi zvláštní, že Cameron ví, kudy se k tomu chlápkovi jde, ale nic jsem nenamítala.

„Ehm,“ odkašlala jsem si, „nechci vás nijak obtěžovat, ale nemohla bych si tu odskočit?“

„Cože?“ zeptal se překvapeně Cameron.

„No, na záchod,“ prohodila jsem nejistě a okamžitě jsem zčervenala.

Oba dva si mě měřili zkoumavým pohledem. Copak jsem řekla něco divnýho? Uniklo mi něco? Najednou mi došlo, nad čím asi přemýšlejí. Bojí se, že využiju situace a uteču.

„Musím jen na toaletu. Nehodlám zdrhnout. Stejnak by mi to bylo k ničemu, když ani nevím, kde jsme. Bude to jen pár minut. Doženu vás. Teda, pokud mi řeknete, kam jdete,“ ujistila jsem je naprosto vážně.

„Na konec týhle chodby. Je tam jeho kancelář. Na dveřích má cedulku se jménem John Baker,“ řekl nakonec Cameron. Zdálo se, že myšlenku o mém útěku hodil za hlavu.

„Fajn, fakt to bude jen chvilka,“ přikývla jsem a otevřela dveře s nápisem WC. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou. Oddychla jsem si a vlezla do nejbližší kabinky.

Po chvíli jsem už stála před velkým zrcadlem, které bylo připevněno na zdi nad umyvadly. Zadívala jsem se na svůj odraz. Připadala jsem si jako cizí. Vůbec jsem se nepoznávala.

Už jsem svůj pohled nedokázala snést, takže jsem si opláchla ruce a přímo vyletěla z místnosti zpátky na chodbu. To ovšem byla chyba, protože do mě někdo vrazil. Zapotácela jsem se, ale to jsem nevnímala. Při střetu s tou osobou jsem ztuhla. Najednou mě obklopil pocit, že něco není v pořádku. Cítila jsem strach a zlo. Něco bylo špatně.

Vzhlédla jsem a uviděla hnědovlasou dívku. Mohla byt o takové dva roky mladší jak já. Vyděšeně se rozhlížela kolem sebe. Čekala jsem, že promluví, ale ignorovala mě. Jako by si mě ani nevšimla. Vyrazila ven z budovy školy.

Měla jsem to nechat být. Nezaobírat se tím špatným pocitem. Hodit to za hlavu a vyrazit za Cameronem a Lucindou, ale něco mi to prostě nedovolila. Bez přemýšlení jsem vyrazila za tou holkou. Musela jsem popoběhnout, abych si stačila všimnout, kam zamířila.

Běžela podél školy směrem k lesu. Vysokému temnému lesu. Hlasitě jsem polkla, ale nezastavila se. Vyrazila jsem tím směrem. Nechápala jsem, o co se snažím a co tam vlastně bude. Prostě jsem jen mířila za ní. Nedalo mi to příliš velkou práci, za pár minut jsem byla na okraji lesa. Slyšela jsem jen její rychlé kroky a praskání suchých větví.

Co teď? projelo mi okamžitě hlavou. Co když chtěla být jen sama? Ne, to není možné. Viděla jsem její vyděšený výraz a strach v očích. Jenže co když jsem si to jen namlouvala? Ne! okřikla jsem svoje myšlenky a vběhla do lesa.

V prvním okamžiku jsem si začínala myslet, že jsem ji ztratila, ale po chvilce rozhlížení jsem spatřila mezi stromy její červenou bundu. Zběsile jsem se rozběhla tím směrem.

Nevím, co jsem čekala, ale tohle určitě ne. Udýchaně jsem se zastavila vedle obrovského kmene vysokého stromu a schovala se za něj. Vystrčila jsem pouze hlavu. Sledovala jsem dění před sebou a měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou.

Kousek ode mě stála ta dívka a vyděšeně se dívala na dvě obludy. Nevím, jak bych ty dvě postavy měla popsat. Tohle nemohli být lidé nebo zvířata. Měly alespoň dva metry a přes sebe měly přehozené roztrhané hadry.

„Co to, ksakru, je?“ vydechla jsem tiše a vyděšeně zároveň.

Zaostřila jsem zrak a v tu chvíli mi došlo, že je tam ještě někdo jiný. Další dívka. Byla celá rozcuchaná a zakrvácená. Klečela na kolenou a třásla se. Jedno z těch stvoření si olizovalo tlamu. Mělo na ní červenou skvrnu. Krev. Krev té dívky.

V mžiku jsem popadla nejbližší ostrý kámen a špičatou větev. Bylo mi jasné, že dělám velkou blbost, ale nemohla jsem tam ty dívky nechat.

Zhluboka jsem se nadechla a pomalu jsem se začala plížit blíž a blíž. Zastavila jsem až ve chvíli, kdy jsem měla prostor kolem sebe a ta dvě stvoření byla tak daleko, že jsem na ně mohla dohodit tím kamenem. V záchvatu adrenalinu jsem se rozpřáhla a hodila kamen jejich směrem. Měla jsem skvělou trefu. Strefila jsem se do toho, který byl ke mně blíž. Když ho kámen uhodil do hlavy, strašlivě zavřeštěl. Pak jsem vyskočila z křoví, aby o mně věděli. Stoupla jsem si před vyděšené dívky.

„Vypadněte odsud,“ zakřičela jsem směrem k těm holkám. Obě dvě se zdály vyděšené, ale i překvapený.

„Tak slyšely jste? Padejte! Zdržím je a vy zatím utečte zpátky do školy. Zavolejte pomoc,“ zopakovala jsem vážně a snažila se nedat najevo svůj strach. Do čeho jsem se to zase dostala? Já jsem jenom člověk. Nemám páru o tom, co jsou ty obludy zač.

„J-jo,“ vykoktala ze sebe ta, co do mě strčila, a popadla tu druhou za ruku. Pomohla jí a pak už obě mizely v lese. Najednou se ozvalo zavrčení. Vrátila jsem se zpět k těm obludám. Tohle je asi naštvalo. Dost naštvalo.

„Fajn, teď vy!“ zavrčela jsem odhodlaně a sebrala další kámen. V jedné ruce jsem pevně svírala ostrý klacek, ale tou druhou jsem hravě zvládla hodit kamen jejich směrem. Tentokrát se mu vyhnuly.

Znovu zavrčely a začaly se ke mně přibližovat. Ksakru! Jako by mi ztuhly nohy. Nemohla jsem se pohnout. Jen jsem tam stála a sledovala, jak se přibližují. Začínala mě pálit ruka, ve které jsem držela ten klacek.

Teď nebo nikdy. Dala jsem si jasný signál, a když už jsem je měla na dosah, vymrštila jsem ruku a zabodla jedné obludě klacek přímo do břicha. Zaskučela a v křečích se svalila na zem.

Bohužel ta druhá nezaváhala ani na vteřinu a překonala tu krátkou vzdálenost mezi námi. Nestačila jsem to ani sledovat, jak rychle do mě strčila tou obrovskou tlapou a odhodila mě přímo na nejbližší kmen stromu. Uvědomovala jsem si, že letím vzduchem, a pak už jsem jen ucítila náraz. Odnesla to moje záda. Ten náraz mi přímo vyrazil dech. Snažila jsem se nabrat kyslík do plic. Když už se mi to podařilo, znovu se přede mnou objevila ta druhá obluda.

V šoku jsem vyskočila na nohy, ale nebyla jsem tak rychlá, abych stačila odskočit. Silou mě přirazila ke stromu tak, že až odpadl kus kůry. Ta obluda se zašklebila a chytla mě pod krkem tak, že jsem se začala dusit. Strčila do mě ještě větší silou a hlava mi narazila na kmen. Ucítila jsem štiplavou bolest a potůčky krve na krku.

To monstrum to očividně taky ucítilo a vytasilo se s dlouhými ostrými zuby. Ovanul mě strašlivý puch. Zatočila se mi hlava. Tohle bude můj konec. Teď mi pomůže jen zázrak. Jasně jsem cítila, že na mě jde malátnost. Asi ze ztráty krve.

Sebrala jsem všechny síly, co mi zbyly, a v mysli jsem volala jen jedno jméno. Camerona. Nevím proč, ale věřila jsem, že moje myšlenky uslyší a přijde mi na pomoc.

Autor: mishqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblův syn - 6. kapitola: