OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ďáblův syn - 7. kapitola

04.03.2014 (12:00) • mishqa1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 489×

Ďáblův syn

Kapitola 7: Nejzranitelnější bodem člověka je jeho vlastní strach

Život je pro některé z nás tak dlouhý, že si ani neuvědomujeme, jak je ve skutečnosti krátký. Že tahle věta nedává smysl? Nemyslím si. Každý si v životě prožije slabé chvilky. Chvilky bezmoci, smutku, bolesti, zloby a utrpení. Pak jsou tu chvilky štěstí, spokojenosti, vděčnosti, radosti.

Každý máme svůj osud. Někdo věří tomu, že je prostě dané, co se vám stane a co s vámi bude. Pár z vás určitě věří, že smrt je dopředu naplánovaná a že každý z nás má svůj předurčený čas. Nikdy jsem na takové věci nevěřila. Připadalo mi to absurdní a naprosto nesmyslné. Ale teď?

Teď?! Nemám ponětí, čemu a hlavně komu mám věřit.

***

Vyděšeně jsem sebou trhla a otevřela oči. Nic. Tma. Jediné, co jsem poznala, bylo to, že jsem ležela na posteli. S narůstající úzkostí jsem se rozhlížela kolem sebe a hledala jsem sebemenší náznak světla. Kde to jsem? Slyšela jsem zběsilý tlukot svého srdce, ale neváhala jsem ani vteřinu a stále pátrala po světle.

Když už jsem začala panikařit, objevila se záchrana. Proužek světla vycházející nejspíš z další místnosti za dveřmi. Vyskočila jsem na nohy a v tu ránu jsem ucítila chlad. Došlo mi, že nemám boty. Za jiných okolností bych se zastavila a rozhlédla se kolem, ale momentálně mě poháněl zoufalý strach.

Pomalu se mi začaly vracet temné vzpomínky na událost v lese. Pokud si správně vzpomínám, měla jsem být už dávno mrtvá. Proč tedy nejsem? Zachránil mě někdo? Zachránil mě Cameron? Kde to vlastně jsem? Tížila mě spousta otázek, ale nebyl čas zamýšlet se nad nimi. Chtěla jsem jen zoufale pryč. Pryč z této místnosti. Věřila jsem, že někde tu bude buď Cameron, nebo Lucinda, a už jen ta myšlenka ve mně zažehla naději.

Opatrně jsem našlapovala směrem k tomu proužku světla. Čím víc jsem se k němu blížila, tím víc mě pohlcovala beznaděj. Zastavila jsem se těsně před dveřmi. Kolem dokola vládlo tíživé ticho. Rychle jsem sáhla po klice a zatlačila do dveří. Ty se s hlasitým zavrzáním otevřely.

Okamžitě mě oslepilo ostré světlo. Párkrát jsem zamrkala. Rozeznala jsem obrysy místnosti a o chvilku později se přede mnou zjevil celý pokoj. Skládal se pouze z pohovky, dvou křesel, malého konferenčního stolku, na kterém byl postaven hrnek, a malá televize. Byl to celkem malý prostor, ale přímo naproti mně byly další dveře.

Ať jsem pátrala, jak jsem pátrala, místnost byla prázdná. V tu chvíli jsem chtěla vykřiknout úzkostí. Copak tu nikdo není? Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji. Měla jsem obavy, že z toho omdlím. Nejen proto, že tu opravdu nejspíš nikdo nebyl, ale až teď jsem si uvědomovala to, že mě bolí hlava. Jako by mi v ní někdo rozbil zrcadlo na tisíce malých kousků.

Zatnula jsem pěsti a zaskřípala zuby. I ten malý pohyb způsobil další bodnutí. Pomalu jsem se nadechla a přešla ke stolku. Nahnula jsem se a podívala se do hrnku. Bylo v něm nejspíš kafe a bylo ještě teplé. To znamená, že tu nejsem sama. Znovu ve mně zažehl plamínek naděje. Aspoň na chvíli to zastínilo strach a bolest hlavy.

Otočila jsem se a v tu chvíli málem narazila do Camerona. Camerona? Vážně to byl on. Tyčil se přede mnou jako bůh. Celkem ironie, když je ďáblův syn. Sledoval mě překvapeným, ale přesto ledovým pohledem. Nevím, co mě to napadlo, nejspíš to byla úleva a radost, ale vrhla jsem se k němu a pěvně ho objala. Jako bych se bála, že zmizí a nechá mě tu samotnou. Jako bych se bála, že je to jen pouhá halucinace a on tu ve skutečnosti nebyl.

Jenže tu byl. Věděla jsem to. Cítila jsem jeho vůni, napjaté tělo a svaly. Nemohla jsem tomu uvěřit. Takže mě přeci jen zachránil on, nebo ne? Momentálně mi to bylo jedno.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli, ale ani jeden jsme nemluvili. Já proto, že jsem tomu stále nemohla uvěřit, a proto, že jsem byla omámená, a on nejspíš proto, že byl překvapený mým počínáním. Najednou mi mozek dal znamení. Uvědomila jsem si všechno a dokonce i danou situaci. Váhavě jsem ho pustila a ustoupila o krok zpět. Bála jsem se jeho reakce. Musí si myslet, že jsem blázen. Vzhlédla jsem a setkala se s jeho pohledem. Vypadal zmateně. Překvapeně si mě prohlížel. V ten okamžik jako by si zapomněl nasadit chladnou masku. V ten okamžik vypadal jako člověk.

Jenže hned po pár vteřinách se vrátil zpátky ten Cameron, který mi místy naháněl hrůzu. Až v ten okamžik mi došlo, že celou dobu držel v ruce hrnek nejspíš s kakaem, protože ta vůně doléhala až ke mně.

„Promiň,“ vyšla ze mě omluva.

V tu chvíli jako by se vzpamatoval. „Promiň?! A to se omlouváš za co? Za to, jak ses bezohledně vmísila mezi nadpřirozený bytosti? Za to, že jsi porušila slib a odešla jsi do toho pitomýho lesa, kde tě klidně mohli i zabít? Za to, že jsi vyděsila mě i Lucindu? Tak za co?“ vyhrkl mým směrem ledovým tónem. I tak jsem v tom slyšela jasnou starost.

On měl o mě strach?

„Za všechno,“ vydechla jsem tiše. „Jenže ty nechápeš, proč jsem to udělala. Nejsem typ člověka, co se vrhá do všeho nebezpečí kolem. Byla jsem vyděšená, ale když do mě vrazila ta holka… No, prostě jsem z ní vycítila strašný strach. Chtěla jsem se vrátit k vám, ale nemohla jsem. Prostě jsem nemohla. Přeber si to, jak chceš, ale vycítila jsem z ní strašlivý strach a měla jsem potřebu jí pomoct. Nevěděla jsem, čeho se tak ukrutně bojí.“

„To je všechno? Riskovala jsi jen kvůli tomu, abys pomohla nějaký holce, kterou jsi viděla poprvé v životě, a ani sis nebyla jistá, jestli je v nebezpečí?!“ sykl ke mně.

„Ne, já si tím byla jistá jako nikdy ničím. Vycítila jsem to z ní,“ namítla jsem na svou obranu, ale bylo mi jasné, že to zní nesmyslně.

„Jsi blázen a rozhodně nejsi obyčejný člověk,“ prohodil s hořkým úsměvem, ale jeho oči dávaly jasně najevo, že se uklidnil. „Na,“ řekl, udělal jeden krok vpřed a podal mi hrnek. „Udělal jsem ti kakao. Bylo mi jasný, že se brzy probudíš. Bolí tě něco?“ zeptal se starostlivě.

Překvapeně jsem si ho měřila. Teď mi to bylo jasný, svým způsobem o mě měl strach. Usmála jsem se a tím ho trošku zarazila.

„Díky,“ vzala jsem si hrnek. „Hlava. Bolí mě hlava.“

„To je mi jasný, dost hodně si krvácela. Vážně jsem si myslel, že ti už nedokážeme pomoct. Samozřejmě, že Lucinda nikdy nic nevzdá. Musela jsi dostat velkou ránu. Sedni si, může se ti zatočit hlava. Neměla bys tu jen tak pobíhat jako divoženka,“ prohodil s kyselým úšklebkem a pohledem hodil k mým nohám.

„Co se stalo? Chci říct, kdo mi pomohl?“ zeptala jsem se a ignorovala jeho předchozí poznámku o divožence. Upila jsem z hrníčku a posadila se na kraj pohovky. Cameron mě napodobil a sedl si vedle mě. Musela jsem uznat, že kakao uměl dělat prvotřídně.

„Já ti řeknu, co se stalo. Nechybělo moc, a už bys tu teď neseděla. Pěkně tě zřídili, ale musím uznat, že jsi bojovala na člověka až moc dobře. Temní obři jsou možná velcí a naprosto tupí, ale májí i své silné stránky, a jednou z nich jsou jejich rychlý reflexy. Nevím, kde se to v tobě vzalo, ale bylo jasně poznat, že jsi bojovala dobře. Jenže ty nejspíš pořád nechápeš, že nadpřirozený bytosti, jako jsou oni a já, prostě jen tak neporazíš. Nemáš ani nejmenší představu o tom, co všechno dokážeme. Byli jsme stvořeni k zabíjení, je nám naprosto jedno, koho zabijeme. Nejsme ti, co se bratříčkujou s lidmi,“ řekl naprosto chladným tónem. Bylo na něm vidět, že všechno, co řekl, myslel naprosto a smrtelně vážně. Seděl na druhé straně pohovky, jen malý kousek ode mě, ale ta vzdálenost byla pro mě nekonečnou. Nedokázala jsem ho pochopit. Ani jsem nemohla. Nic o nich nevím.

„Takže jsi mi pomohl ty?“ zeptala jsem se tiše a zadívala se na druhou stranu pokoje. Neměla jsem odvahu podívat se mu zpříma do očí.

„Dalo by se to tak říct. Právě jsme s Lucindou mluvili s Bakerem, když mě zničehonic pohltil takový zvláštní pocit. Přísahal bych, že jsem tě slyšel v hlavě, jak voláš o pomoc. Halucinace to bejt nemohla, to jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsem vyrazil do toho lesa i s Lucindou, narazili jsme v půli cesty na ty dvě holky. Ty nám všechno řekly. Možná je to další tvoje schopnost,“ řekl zjevně zaujatý tím, co zažil.

„Schopnost?“ nechápala jsem.

„Jo, schopnost. Dokážeš se na někoho napojit a tím si přivolat pomoc. Nevím, ale bylo to dost divný. A když řikám divný, tak to divný bylo. Věř mi, pár divných věcí jsem už viděl, ale tahle to zatím všechno přebila. Jak říkám, bylo to dost nahnutý, Temní obři neztrácejí čas a oběť rovnou zabijí. Je neobvyklé, že se zjevili na zemi. Mezi lidi se moc nemísí, ale vlastně mě to už ani nepřekvapuje. Každým dnem se schyluje víc a víc k válce. Všichni se bouří a už nehrají podle pravidel. Musíme si pospíšit a najít řešení dřív, jak bude pozdě. Navíc se to teď zase zkomplikovalo,“ prohodil zmučeným tónem a zjevně nad něčím přemýšlel.

„Zkomplikovalo? Kde je vlastně Lucinda? A co jste se dozvěděli?“ vyhrkla jsem zničehonic kupu otázek. Na každou z nich jsem chtěla znát odpověď, už mě totiž unavilo všechno si domýšlet. Teď už je to o něčem jiném. Není to jen pitomá hra. Podle toho, co mi tu právě řekl, je všechno strašně vážný a každou minutou složitější. Jestli chceme všichni přežít, je na čase, aby mi řekli všechno, co vědí.

„Co se týká Lucindy, musela si jít něco zařídit. Už nějakou dobu byla bez energie, musela ji jít znovu načerpat. Někdy ti to vysvětlím, je to složitý. Naše moc se totiž neobejde bez jistýho dobití baterek. Každý odněkud čerpá, takže musíme i my. A co jsme se dozvěděli? No, vlastně celkem podstatnou věc. Hned po tom, co na tebe Baker použil léčící kouzlo, nám vyklopil důležitý informace,“ odpověděl a celou dobu mě sledoval.

„Tak sem s nimi. Chci vědět všechno. Sami jste mi řekli, že není cesty zpět, takže sem s tím. Chci vědět, na čem jsme,“ povzbudila jsem ho.

„Fajn,“ povzdychl si, „vyprávěl nám o svém bratrovi. Ten patřil k jistýmu spolku lidí, kteří chránili tři klíče. Tři klíče ke třem zámkům, které odemykají komnatu, ve které má být jistá truhla, kterou otevře jistý amulet, a v té truhle má být podle hodně dávné povídačky kniha Osudu. Ta kniha, kterou hledáme my a kterou zjevně momentálně hledá další kopa lidí proto, aby ji mohli zneužít v nadcházející válce. Jeho bratr měl u sebe ještě s jedním chlapíkem jeden klíč, jenže před mnoha lety došlo ke zvratu. Napadli klášter, ve kterém se skrýval jeho bratr, a narušitelé si ten klíč hodlali odnést. Jenže pak se to prý nějak zamotalo a klíč se ztratil neznámo kam. Nikdo o něm už nikdy neslyšel. A Bakerův bratr, Patrik, zemřel při tom napadení. Prý někde ve sklepě.“

Něco mi na tom nesedělo. Jako bych to už někdy slyšela, ne, dokonce viděla. To je ale samozřejmě kravina. Jenže ten pocit… Patrik. Patrik Baker. To jméno. Hm. To…

„Vím, co se stalo,“ vyhrkla jsem okamžitě a bez přemýšlení.

„Cože?“ Cameron mě probodl nechápavým pohledem.

„No, vím, co se s tím klíčem stalo. Věděla jsem, že jsem to jméno někde slyšela. Patrik Baker. Zdálo se mi o něm. Zdálo se mi o noci, kdy přepadli ten klášter. Teda, já nevěděla, že to byl klášter, ale byla jsem u toho přepadení v tom sklepě. Já, vím to. Ten druhý chlápek ho oslovil jeho jménem. Musí to být on. Taky se bavili o nějakém klíči a o tom, jak ho má ten druhý někomu předat. Patrik otevřel nějakou podzemní chodbu a ten druhý se v ní ztratil. Pak tam vtrhli a… no, nevím jak, ale přenesla jsem se na další místo. Na místo, kde byly staré koleje. Tam byl ten druhý chlap s klíčem a další jinej chlápek. Hádali se a ten neznámý vrazil tomu druhýmu dýku do srdce. Ten, kdo si měl převzít klíč, byl zrádce. Jediný, čeho jsem si na tom zabijákovi všimla, bylo jeho tetování. Velká černá hvězda, kolem které se táhla spousta dalších černých čar. Věř mi, jsem si tím naprosto jistá. Viděla jsem to,“ řekla jsem naprosto jasně. Sama jsem tomu nemohla uvěřit. Prostě mi to v tuhle chvíli zaplnilo hlavu. Jako by někdo sepnul vypínač a mně svitlo.

„Velká černá hvězda s dalšíma čárama?!“ vydechl sykavě a vyděšeně Cameron a mně z jeho pohledu okamžitě ztuhla krev v žilách.

„Jo, přesně to. Už jsi to někdy viděl?“ zeptala jsem se zvědavě, ale vlastně jsem v tuhle chvíli ani nechtěla znát pravdu.

„Jo, je to znak nejtemnějšího, nejkrutějšího a nejnebezpečnějšího spolku podsvětí. Znak členů spolku Krvavého draka,“ vyplivl odpověď s největší dávkou zlosti, jak jen to u něj bylo možné.

Autor: mishqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblův syn - 7. kapitola: