OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death metal is not death! 4

08.07.2011 (16:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1092×

Liss:

„Mohla bys mi, prosím, dát tu pozvánku?“ Drtila jsem stoličky o sebe a přemýšlela o tom, jestli se na Alex vrhnout. Uzdravila by se, o tom žádná, takže jsem neviděla nejmenší problém. No, jenže problém tu byl. Michael mě držel v kleštích, takže jsem se nemohla ani pohnout.

„Ne.“ Nervózně se na mě usmála a přešlápla na místě. Rychle se podívala ke dveřím a pak zpět na mě.

„Na to ani nemysli,“ zavrčela jsem. Co je sakra u tý pozvánky, že mi to nemůže dát?

„Michaeli pusť mě!“

„No to víš, že jo. Pustil by tě a ty by ses na mě vrhla,“ začala Alex. Ok… Zavřela jsem oči a plně nabrala vzduch do plic, pak těžce vydechla. Znovu. Nádech, výdech… nádech, výdech…

Michaeli, můžeš mě pustit. Nic jí neudělám…

Slibuješ?

Jo! Chvíli se ještě zdráhal, ale pak mě pustil. Ihned jsem vystartovala k Alex a obálku s pozvánkou jsem jí sebrala.

„Liss!“

„Nic jsem jí neudělala!“ bránila jsem se. Rozdělala jsem obálku a přelétla pozvánku rychle očima. Bla, bla, bla… Dostavte se prosím na místo konání dva dny před plesem… Bla, bla, bla… Místo konání… Zahájení plesu proběhne v… Budeme rádi, když se zúčastníte… Doprovod… Bla, bla, bla…

„Proč smi to nechtěla dát? Dyť tam nic není…“ Z obálky vypadl ještě jeden papír a tiše přistál na zemi. Sklonila jsem se a sebrala ho ze země. Rozložila jsem ten list papíru a zalapala po dechu. Fotka mého mrtvého bratra zabírala polovinu listu. Fotka z té noci, kdy zemřel. Jak tam leží na zemi s průstřelem v hrudi, padají na něj kapky deště a on se nehýbe, nedýchá…

Pod tím bylo několik řádků:

„Pamatuješ? Ale jistě že ano. Přece si to byla ty, kdo ho tam našel. Mrtvého. A přesně v den tvých narozenin. Taky jsem si to mohl naplánovat lépe, ale co. Je to jedno.

Doufám, že tedy na ples dorazíš i po tom, co jistě čteš tenhle dopis. Ale samozřejmě, že dorazíš. Musíš ho alespoň pomstít, když si nesplnila slib, který si dala, že? Ach, ale jak kruté. Omluv mé chování, ale… nemohl jsem si to odpustit. Jsem asi barbar. No, některé věci jsou nevyhnutelné.

Myslím ale, že by si znovu měla začít cvičit a dostat se do formy, aby ten souboj byl alespoň trochu vyrovnaný. Já vím, že si fandím, ale, jak jsem řekl, některé věci jsou nevyhnutelné.

Hodně zdaru při trénincích apod.

S láskou,

Patrik.

Zamrkala jsem očima, ve snaze zahnat slzy, u kterých hrozilo, že se přenesou přes tu bariéru a já začnu brečet. Nemohla jsem si to dovolit. Musela jsem být jako dřív. Tvrdá, nelítostná, nemilosrdná. Nemohla jsem se nechat ovládat svými city. Musela jsem je skrýt. Znovu.

Zavřela jsem oči a hluboce vydechla. Ramena jsem schoulila k sobě, jako by mi byla zima. Všechen ten chaos uvnitř mé lebky utichl. Všechny emoce jsem potlačila, soustředila se jen na okolní vjemy. Slyšela jsem neklidné oddechování deseti osob, tiché přešlápnutí z nohy na nohu. Tlukot deseti srdcí, jak jim koluje krev pod kůží. Právě teď si někdo projel vlasy rukou a těžce vydechl a znovu se nadechl. Kůže zapraskala, jak naplnil plíce vzduchem.

Nadechla jsem se. Narovnala v ramenou. Zvedla hlavu. Otevřela prázdné bílé oči. A necítila absolutně nic.

V místnosti bylo celé bratrstvo, mimo Tomase. Alex s Alicí. A Michael.

Uvolnila jsem ruce a spustila je podél těla. Rozevřela prsty a nechala dopis, aby se snesl k zemi. Rozešla jsem se, dřevěná podlaha zaskřípěla. Otevřela jsem dveře a vyšla do temné noci. Šla jsem na zahradu a z ní dál do lesa, který byl součástí pozemku.

Proti mé vůli, jsem začala pociťovat mě tak velice dobře známo bolest. Tupou, nemilosrdnou, jak se mi vkrádá do srdce a znovu ho naplňuje. Nenávist, mířenou jen na to zvíře, které to všechno zavinilo. Na mě.

Rozběhla jsem se neznámo kam. Přes mou bariéru se prodrala první slza, kterou následovaly další a další. Přes slzy jsem neviděla, a proto zakopla. Klesla jsem na kolena, myšlenkami byla u té noci. Má snaha, být zase tou krutou a nemilosrdnou Liss, přišla v niveč.

…podívala jsem se na ruce. Krev. Zatřásla jsem s ním…

…Prober se! Nicku! Tak sakra děje!“ řvala jsem na něj. Jeho tělo se jen třáslo, kvůli mě, ale nevydávalo žádné známky života. Roztrhla jsem mu tričko. Na hrudi měl průstřel…

…zaklonila jsem hlavu a z hrdla se mi vydal bezmocný řev. Byl prosycený bolestí nad ztrátou milovaného bratra. Řvala jsem dlouho, dokud jsem neměla pocit, že mi plíce prasknou a hrdlo rozerve…

…Vstávej! Dělej! Musíš vstát!“ mlátila jsem pěstmi do jeho hrudi. „Dělej…

…dala jsem Nickovi jeho bílé vlasy z čela a pohladila ho po tváři. Sklonila jsem hlavu a položila mu ji na rameno…

…„Nick je mrtvý,“ řekl. On to řekl…

…voda padala z výšky a odrážela se od mojí pokožky. Byla mi zima a na rukou sem měla krev. Krev bratra!…

…v mém srdci byla velká díra, kterou nikdo nedokáže ucpat, aby nekrvácela. Bude tam pořád, na věky…

„Proč? Proč jsem musela tak hrozně selhat?“ šeptala jsem do ticha lesa. Ležela jsem na zádech, koukala na nebe, přesto jsem ho neviděla. „Proč sis vzal jeho život a ne můj? Neochránila jsem ho. Nejsem dost silná. Zklamala jsem…“

„To už neříkej!“ Do trávy vedle mě si sedl Michael. Nedotkl se mě, musel vědět, že bych ucukla.

Zaslepena svou bolestí, která ze mě dočista tryskala, jsem nevnímala jeho emoce, nevnímala jeho myšlenky. Nic.

„Proč? Je to pravda.“

„Není. Nemohla si tušit, co bude. Co se stane, nevěděla si to…“

„Měla jsem to vědět,“ přerušila jsem ho. „Myslela jsem, že… že jsem se přes to už přenesla. Že je to za mnou…“

„Přes to se nikdy nepřeneseš,“ poznamenal suše. Jaká to útěcha, pomyslela jsem si.

„Ale ty nechceš útěchu, ne? Nebo jo? Mám tě obejmout, jak rád bych to udělal… Hladit tě po vlasech a šeptat, že to bude v pořádku? Mám?“ Jeho hlas na konci věty zhrubl a nabral na síle.

„Ne,“ zašeptala jsem. Stočila jsem na něj pohled. Zíral na mě, tuhle odpověď nečekal, ale já ještě nedomluvila. „Obejmi mě a nic neříkej.“

Vraceli jsme se zpět, ruku v ruce. Já plna bolesti, trýzně a vzteku. Michael se mě sice snažil uklidnit, ale jakmile jsem se přenesla přes to slzné dno, zbylo ve mně jen tohle. Ne, ne jen tohle, připustila jsem. Zbyla ve mně ještě bezmezná láska k Michaelovi.

Do plesu zbýval jen týden.  A ten týden budu já trénovat. Michael se nabídl, že bude trénovat se mnou. Přijala jsem.

Každý den jsme vstávali ještě za tmy a běhali po hranicích pozemku. Pak jsme zamířili do tunelů pod sídlem, o kterých jsem já absolutně nevěděla.

„Ale lásko, každý upír musí mít únikový východ,“ oznámil mi Michael, když jsem se divila. Prošli jsme pár podzemními chodbami, než jsme dorazili do tělocvičny a posilovny v jednom. Tam jsme se dřeli přinejmenším pět hodin.

Hned potom, jsme stáli naproti sobě na žíněnkách v bojovém postavení. Sundala jsem si tričko a otřela jsem si s ním obličej. Zůstala jsem jen ve sportovní podprsence.

„To není fér!“ zaúpěl a rukou ukázal k mému tělu. Byl den od odjezdu na ples a já za ten uplynulý čas nabrala hodně svalů a zkušeností.

„Tak si to taky sundej,“ zakřenila jsem se a hned jak odhodil triko na zem, jsem po něm vystartovala. Můj útok hravě vykryl a sám zasadil další.

Při boji, i když jen cvičném, jsem nechala odplout všechny myšlenky a soustředila se jen na tuto chvíli. Jen na odkrytí všech ran, abych mohla sázet vlastní. Vypnula jsem.

Podkopla jsem mu nohy. Zpomaleně jsem viděla, jak padá zády na žíněnku, nečekala jsem však. Ještě ani nedopadl a já na něm obkročmo seděla, jeho ruce jsem držela v kleštích na hlavou. Sklonila jsem se k němu a pár centimetrů od jeho rtů, jsem zašeptala:

„Tak kdo je vítěz?“ Usmál se a natáhl hlavu pro polibek. Rychle jsem ucukla, avšak povolila jsem sevření jeho rukou. Přetočil mě pod sebe a sám uvěznil moje ruce.

„A kdo je vítěz teď?“ zašeptal. „Víš, že musíš udržet toho, koho vězníš za jakoukoli cenu, jinak tě chytne.“ Natáhla jsem se pro polibek a pánví se otřela o jeho. Zaúpěl a sevření povolil. Vykopla jsem nohu a přehodila mu ji přes bok, nabrala jsem setrvačnost a rázem jsem zase byla nahoře.

„Víš, že musíš udržet toho, koho vězníš za jakoukoli cenu, jinak tě chytne,“ papouškovala jsem. Někdo se začal smát. Otočila jsem se za tím zvukem a spatřila Taye, jak sebou mlátí o zem. Bože, toho ten smích jednou zabije…

„Přestaňte se tady kočkovat a pojďte pořádně bojovat!“ Tay se k nám rozešel a cestou vzal dva meče. „Co ty na to?“ zeptal se a mrkl na mě.

„Beru!“ Vyhoupla jsem se do stoje a přijala od Taye meč. Michael odstoupil ke stěně a já si najednou všimla, že tu sou všichni a hladově na nás koukají. „Diváci…“ zamumlala jsem a udělala výpad.

Oháněla jsem se mečem, kryla jeho rány a sázela vlastní. Hravě jsem se vyhýbala útokům a ještě u toho blba. Výpad, otočka… Tayovi vypadl meč z ruky a já ho za letu chytla. Dopadla jsem na špičky a znovu zaujala bojové postavení. Dívala jsem se na něho s výzvou v očích a čekala, co podnikne.

Za dvě sekundy vystartoval naproti mně. Čekala jsem, až bude blízko u mě. Metr přede mnou se odrazil a se saltem mě přeskočil. Když byl nade mnou, sekla jsem. Dopadl na žíněnku s kotoulem přes rameno a pak udělal pár kroků ke stolu se zbraněmi. Vzal meč a obrátil se zpět ke mně.

„Vzdej se!“ řekla jsem již po druhé. Tay ležel zády na podlaze, se špičkou hrotu meče přitisknutou u srdce. Já na něm seděla obkročmo s úsměvem na rtech.

„Ne! Nevim, co tim sleduješ, stejně mě nezabiješ!“

„Nezabiju. Ale já chci slyšet, že to vzdáváš! Tak dělej, řekni to!“ Ray se začal smát a ostatní taky. I já se zasmála.

„Jtovzdvam,“ zamumlal.

„Cože? Nějak jsem ti nerozuměla!“

„Já-to-vzdávám!“ zakřičel a já se se smíchem svezla z jeho těla.

„Lidičky, nechci kazit zábavu, ale měli bychom se jít připravit na odjezd!“ přilítla do tělocvičny Alice. „No tak šup! Musíme si pár věcí zabalit!“

Všichni se odšourali z tělocvičny a zamířili do svých pokojů. Zapadla jsem do sprchy, kam mě ihned následoval Michael.

Kapitola 3. << >> Shrnutí << >> Kapitola 5.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death metal is not death! 4: