OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death metal is not death! 6

16.08.2011 (14:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1124×

Ok, snad mě nezabijete za konec této kapitoly, ale ona by byla až moc dlouhá :D Doufám, že se Vám bude líbit. Díky za komenty

(hudba)

„Rád bych vám všem, co jste dnes zde, představil svou prvorozenou a jedinou dceru. Vasilisso, pojď prosím ke mně.“

Všechny pohledy se stočily na mě, připadalo mi, že se na mě obrátily světla reflektorů, přestože tu žádné reflektory nebyly.

Pohledem jsem vyhledala ten králův, teda mého… otce. Mého otce!? Nemohla jsem tomu uvěřit. A pak se mi vrátily vzpomínky z dob, kdy Nick ještě žil a kdy s námi byl i táta…

„Tatí!“ výskla jsem nadšeně a rozběhla se k němu. Rozevřel svou náruč a otcovsky se na mě usmál. Skočila jsem na něj. Jeho ruce se kolem mě stáhly a já se ztratila v jeho velké náruči.

Nick se samozřejmě nenechal zahanbit a už byl u táty taky. Objal nás dva nejednou a každému z nás, vlepil pusu na čelo.

„Ahoj! Tak co jste prováděli?“

„Já to jíst nebudu!“ Nick si dal ruce přes prsa, našpulil pusu a nazlobeně si dupl nožičkou. Protočila jsem oči v sloup a došla k tátovi. Stál u sporáku, od kterého vycházelo velké množství páry. Příjemně to vonělo.

„Běžte si sednout! Za minutku to bude,“ posílal nás a volnou rukou mi rozcuchal vlasy. Zašklebila jsem se na něho, ale sednout si šla.

Nick si neochotně sedl naproti mně a stále se tvářil, jako by snědl kaktus.

„A je to tady!“ Táta před nás položil talíře s tou mňamkou, která tak dobře voněla. Ihned jsem se do toho pustila, ale Nick pořád odmítal jíst. Táta si hraně povzdechl a zašátral v ledničce. Vytáhl červený pytlík a jeho obsah vylil do skleničky.

Nickovi okamžitě ztmavly oči…

„Víš, že tě mám rád, že ano?“ zeptal se. Jeho otázka mě zarazila.

„Ano, vím,“ odpověděla jsem. „Tati, co -“

„Počkej broučku,“ přerušil mě. „Já… musím odejít. Volají mě,“ zašeptal a mě pomalu docházel význam jeho slov. Opustí nás. Už tu s námi nebude. Budeme sami.

„Neodcházej,“ zašeptala jsem prosebně a po tváři mi pomalu stekla slza. Palcem ji setřel a znovu mě chytil v objetí.

„Broučku, ty víš, že to nejde. Musím odejít, ale vůbec se mi nechce. Radši bych byl tady a hrál si s vámi, ale nejde to. Já musím jít,“ šeptal zničeně. Pomalu jsem přikývla, ale dělalo se mi to velice těžce. Nechtěla jsem, aby odcházel. Ne teď, když jsme ho potřebovali…

Ten den, kdy nás opustil, kdy pro mě zemřel…

Vrátila jsem se do reality a zjistila, že kolem mě stojí Bratrstvo, holky a můj Michael. Se starostí v očích na mě shlížejí. Ale já nepotřebuju lítost! Ne teď! Ne tady! zuřila jsem.

Michael se nestáhl, přestože mé myšlenky musel slyšet a cítit to, co teď cítím já.

Odstrčila jsem je od sebe. Narovnala se v zádech a hrdě zvedla bradu. Rázným krokem jsem prošla davem, který mi uhýbal, ke králi. Zastavila jsem se před ním a zpříma mu pohlédla do očí.

„Můj otec pro mě zemřel, když se za ním zavřely dveře, když nás opustil a nikdy více se již neukázal, nedal o sobě vědět!“ poslední slova jsem křičela.

„Jakým právem, takto mluvíš se svým králem?“ Vedle mě se objevil Patrik, v očích mu jiskřilo.

Chytla jsem toho bastarda pod krkem a pevně stiskla.

„On není můj král,“ zavrčela jsem. „Ani Zsadist jím není!“

Patrik pomalu začal nabírat nachovou barvu a sípat, ale já ho vážně neměla v plánu ho pustit.

„V den mých osmnáctých narozenin, zabil Nickolase. Mého bratra a jak ty říkáš, i tvého syna,“ znechuceně jsem si odfrkla. Byla to jenom lež, přetvářka, zrada… „Tímto se tedy omlouvám, protože jsem nedodržela slib, který jsem ti dala.“ Patrik vrčel, ale já ho ignorovala, i jeho marné pokusy se dostat z mých spárů.

Králova tvář se stáhla bolestí, když si vybavil Nicka. Tehdy se k němu choval, jako k vlastnímu. Pak se na jeho tvář dostavil vztek. Zatnul pěsti, až mu zběleli klouby.

„Bude zabit, to ti mohu slíbit -“

„Ne!“ přerušila jsem ho. „Zabiju ho sama. Docela dost mi toho dluží…“ Větu jsem nechala vyznít do ztracena a sevření kolem jeho krku povolila. Sesul se k zemi a lapal po dechu.

„Zítra po západu slunce tady. Zbraně si vem, jaký chceš.“ Obrátila jsem pozornost zpět k muži, který se prohlašoval za mého otce:

„Nebudeš do toho zasahovat… Omlouvám se,“ zašeptala jsem a vyšla ke dveřím, jež vedly ze sálu.

„Ahoj, Liss…“ Hlas. Ten hlas, který mě kdysi dostal do kolen, který mě právě přikoval na místě. Hlas, který mi byl, až bolestivě povědomí.

Otočila jsem se, nosem jsem se téměř dotýkala toho Tomasova. Dívala jsem se do jeho vyhaslých očí a pocítila lítost.

„Říkala jsem si, kam si tak najednou zmizel a ty si tady. Doufám, že je ti líp.“

„Líp?“ V očích mu zahořel vztek. „Zabila si ji,“ zasyčel.

„Pokud vím, právě jsem byla na odchodu,“ připomněla jsem jemu, ale i sobě.

„Neskončil jsem s tebou.“

„Ale já s tebou jo,“ zasyčela jsem a přimhouřila oči. „Můžeme se sejít, až skončím s ním,“ hlavou jsem kývla k Patrikovi.

„Jsi si velice jistá, že vyhraješ. Podceňuješ soupeře.“

„On pro mě není žádným soupeřem,“ odfrkla jsem si. „Přesto ho nehodlám podceňovat. Jen vím své… A myslím, že nebude mít sílu, rychlost a reflexy osmi válečníků.“

V sále to zašumělo, ale já už vycházela dveřmi.

­­­***

Dorazila jsem do pokoje a v šíleném rozrušení třískla dveřmi, až se zatřásly okenní tabulky.

Shodila jsem ze sebe oblečení a zalezla pod sprchu. Potřebovala jsem se nějak uklidnit, až na to, že ani horká, či studená voda vůbec nepomáhaly.

S dost smíšenými pocity, jsem vylezla ven a zabalila se do osušky. Došla jsem k tašce, prohrabala se zbraněmi, než jsem našla spodní prádlo a tílko. Oblékla jsem si to, jenže mi to přišlo tak svazující, že jsem sundala vršek a vzala si Michaelovo triko, které jsem našla u něj v tašce.

Zalezla jsem si do postele a přikryla se dekou. Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se udusit všechny ty tolik stlačující a svazující pocity někam pryč, do pozadí, nejzazšího kouta mé mysli. Myšlenky se utišily. Už mi netropily v hlavě takový randál. Jen tam tak tiše pluly.

I v pokoji bylo ticho. Ticho tak moc velké, až to trhalo uši. Zakryla jsem si je rukama a pevně zavřela oči. Co se to děje? Byla jsem zoufalá…

Otevřely se dveře. Podle vůně to byl Michael. Zavřel dveře a chvíli tiše stál. Pak se asi vysvléknul z oblečení, protože bylo slyšet šustění látky. Něco ještě přehrabal v tašce.

Michaeli? Z očí se mi spustily samovolně slzy a nešly zastavit. Kolena jsem si přitiskla k hrudi a objala je pažemi. Tiše jsem trpěla a čekala, až za mnou má láska přijde. Jenže on nešel.

Otřela jsem si tváře od slz a na posteli se posadila. Rozhlédla jsem se po pokoji, jenže on nikde nebyl. Pak jsem ho uviděla v rohu pokoje, schouleného do sebe, jak se třese. Hlavu má položenou na kolenou, které si objímá pažemi.

Vyrazila jsem k němu. Sedla jsem si vedle něho a přivinula si ho do náruče. Překvapeně zvedl hlavu, jako by mě tu nečekal. V duchu jsem se ušklíbla a přitiskla si jeho hlavu na prsa. Hladila jsem ho po vlasech a líbala jej do nich. Michael mě objal kolem pasu a tiskl se ke mně ještě pevněji. Slzy mu stékaly tiše po tvářích ze zavřených očí.

Už zase byl tím chlapcem, kterého jsem našla ve Francii…

Říká se, že správní muži nesmí dát před ženou najevo slabost, natož pak slzy. Já si spíš myslím, že muž je mužem tehdy, kdy se plně ženě odevzdá a nesnaží se schovávat své stránky. Ani ty slzy.

Jenže ani ty mé se nezastavily. Byli bychom dobré sousoší. Tisknoucí se k sobě, jak mlčky pláčem, beze slov…

Nevěděla jsem, proč má láska brečí, ale jistě k tomu měl pádný důvod. A dokud mě bude potřebovat, budu tu pro něj.

Seděli jsme v objetí hodiny. Já už neměla co brečet, tak jsem jen tiše seděla a trpěla spolu s ním. Jen by mě zajímalo, co se mu stalo…

Díval jsem se, jak odchází ze sálu, jen aby za ní zbyla hustá atmosféra. V zápětí po ní odcházel král. Doufal jsem, že nejde za Liss, obával jsem se toho, jak by to dopadlo.

Lidé v sále si šuškali a pořád se dívali naším směrem a na dveře, kterými je ti dva opustili.

Otočil jsem se na Bratrstvo, jenže to tam už dávno nestálo. Přede mnou byl mohutný upír, se špinavě blonďatými vlasy, spletenými do dlouhého copu, který mu dosahoval do poloviny zad. Černé oči, hluboké a prázdné. Tvrdé rysy, na kterých se po celá staletí neukázal ani náznak úsměvu. Poznal jsem ho. Byl to Warid…

„Znovu se shledáváme, není-liž pravda,“ promluvil tichým, hrubým hlasem, bez jediného citu.

„Jak se mají rodiče?“ Ten zkurvysyn… Právě on mi zabil rodiče a jeho partička mě držela proti své vůli a dělali si se mnou, čeho se jim zachtělo. A já se musel dívat, jak je zabíjí, jednoho po druhém. Jak matka křičela, ať uteču. Do posledních sil mě chránila, i když musela vědět, že proti nim nemá žádnou šanci.

Otec jich pár zabil, než mu utrhli hlavu, probodli srdce kůlem… Vyvedli mě z domu se slovy, že porušili zákon, že je posílá Bratrstvo. Nechápal jsem sice, jaký zákon porušili, ale bylo mi to jedno. Oni je zabili!

„Jsou mrtví a ty budeš taky, brzy,“ slíbil jsem a vypochodoval ze sálu.

Vrazil jsem do pokoje. V pokoji byla tma a Liss tu nikde nebyla. Sundal jsem ze sebe to oblečení a natáhl si kožené kalhoty. A pak ta hráz povolila a já se už neudržel. Sjel jsem podél zdi na zem, kde jsem si dal kolena k hrudi a položil na ně hlavu. Tiše jsem plakal…

Vydechnu pod náporem jeho i svých pocitů. Ještě teď mě obklopuje Michaelova vzpomínka. Ten zmetek očividně nemá žádné zábrany, stejně jako Patrik. Mohli by být příbuzní…

Opřu si hlavu o stěnu a zavřu oči. Tiše Michaela chlácholím dotyky v jeho vlasech a po zádech, zatímco se sama utápím v hořké bolesti a zapomnění.

Před očima se mi stále zjevuje Patrikova šklebící se tvář a já mám až bolestivou touhu ho jít hned zabít, ať bude kdekoli. Pak Nickova, z toho večera. A tvář mého otce z dob, kdy jsem byla malá. Nepoznala jsem ho, protože se až tak moc změnil. Jeho dříve dlouhé vlasy po ramena, měl teď ostříhané na krátko. Tvář zestárlou věčnými problémy a přesto tak mladistvou.

„Liss?“ vytrhne mě z myšlenek Michael. Podívám se na něj a pokusím se o úsměv. Bohužel z toho vyšlo jakési zašklebení. Očima přelétnu jeho obličej a zastavím se u očí. Jsou smutné, až mě to trhá srdce.

Položím mu ruku na tvář a setřu ty vlhké stezky. Dívá se na mě, a nic neříká. Jen jeho pohled mluví.

Nadechne se, že promluví, ale já mu prsty překryju rty.

„Ššš, to je v pořádku,“ vrtím malinko hlavou a poutám ho ve svém pohledu. Palcem mu samovolně přejedu přes rty, až je Michael pootevře. „Nemusíš nic říkat, vím to…“

„Jak…?“ Volnou rukou si poklepu na spánek. Přikývne a nadechne se: „Omlouvám se.“

„Za co?“ zadumaně nakrčím obočí a hledám v jeho očích jakoukoli odpověď.

„Že jsem se tu tak složil. Nebyl jsem tu, když si mě potřebovala. Teda byl, ale uzavřený v sobě -“

„Ne,“ přerušila jsem ho rázně. „Neomlouvej se za svý city. Prostě tě to dostalo, za to se nemusíš omlouvat. Takys to ze sebe musel dostat a já tu byla pro tebe. Naše role se musí střídat, nemůžeš se jen věčně starat o mě, musím i já o tebe.“

„Ale…“

„Mlč,“ zašeptám s pohledem na jeho ústech. Na nic nečeká a přitáhne mě k sobě. Vpíjíme se do sebe něžně rty a ochutnáváme toho druhého.

Žádný prudký chtíč, vášeň, co by nás táhla dopředu, jen nehorázná touha a potřeba mít toho druhého u sebe. Blízko…

Michael:

Opatrně ji vezmu do náručí, aniž bychom se rty rozpojili. Přenesu ji přes pokoj a položím Liss na postel. Nalehnu na ni a znovu ji políbím. Vydechne mi do rtů a své prsty mi zaplete do vlasů. Miluju, když mě takhle hladí. Miluju, když sténá mé jméno. Miluju ji celou. Její myšlenkové pochody, malou vrásku na čele, když přemýšlí. Když si ve sprše nevědomky zpívá, když jen tak ležíme vedle sebe a díváme si navzájem do očí.

Začnu tiše příst, nemůžu to vydržet, protože tím, jak mě hladí ve vlasech, bych se mohl zbláznit.

„Miluju, když předeš,“ zašeptá mi do rtů s lehkým úsměvem.

Opřu se lokty vedle její hlavy a pravou rukou jí zajedu do vlasů. Přičichnu k nim a mysl mi zaplní Lissina krásná vůně jara.

Tváří se otřu o tu její a užívám si letmé doteky, kterými mě častuje. Užívám si ji celou.

Dlaní sjedu přes prsa, bříško až na boky a pak na stehna. Prsty se dostanu k podkolení jamce a ohnu Lisse koleno. Její nohu si dám kolem pasu a znovu vyjedu rukou po stehně na boky.

„Má lásko,“ zašeptám jí do úst a pak se rty přesunu na čelist, z ní na krk. Špičáky se mi zvětší, a když jimi přejedu pře Lissinu citlivou linii krku, zasténá.

Dlaněmi mě hladí po zádech, ramenou a pažích. Zatíná nehty do provazcovitých svalů na mých rukách, když jí brnivá rozkoš projede celým tělem.

Mé prsty nalezly okraj trička, co měla Liss na sobě a přetáhl jsem jí ho před hlavu. Když jsem zjistil, že pod tričkem nemá podprsenku, zasténal jsem a vzal ty dokonalé prsy do rukou. Pohrával jsem si s nimi, a dováděl tak Liss k šílenství. Líbilo se mi ji takhle mučit, když byla uvězněna v poutech rozkoše a nemohla se bránit. Byla jen moje.

„Michaeli,“ zasténala, hladíc mě dokola po ramenou. I tento drobný ženský dotek, mi vysílal radostné vlny do celého těla a svaly mi tvrdly do bolestivých provazců.

Ne jen svaly, ozvala se mi Liss v hlavě. Pousmál jsem se a schválně svým ztopořeným mužstvím přejel po Lissiných partiích. Zvrátila hlavu a z pootevřených úst jí vyšel vzdech.

Nikam jsme nepospíchali. Tahle noc a den byly jen naše. Milovali jsme se tak dlouho, pomalu a něžně, jako bychom se milovali po prvé.

Opatrně jsem zkoumal Lissino tělo, dopřával jí tu nevýslovnou rozkoš a a byl štěstím bez sebe, když jsem viděl, jak pluje na vlnách blaženosti.

Mazlil jsem se s jejím tělem i s její duší. Vnímal každičký její dotyk, jako by byl několikrát znásobený. Každý vzdech a sten se mi ukrýval v paměti a každý úder jejího srdce se odrážel v mém.

Milovali jsme se tak dlouho, dokud jsme oba dva, vyčerpáním nespadli do blaženého spánku s tím druhým po boku.

Křik… Někde křičela žena a ten křik se odrážel ve mně. Liss!

Otevřel jsem oči a našel Liss vedle sebe, jak se zmítá v noční můře. Čelo měla orosené a ruce zatínala v pěst. Hlavou házela na polštáři, ruce sebou mrskaly a po lících jí tekly slzy.

Zatlačil jsem jí ruce zpět do přikrývek, a když sebou neustále házela, nalehl jsem na její tělo. Ruce jsem jí uvěznil nad hlavou a druhou svou rukou jsem jí projel její černě havraní vlasy.

„Lásko, Liss. Probuď se, je to jen sen. No tak, Liss…“ Mluvil jsem na ni pořád dokolečka a snad i samé nesmysli, než konečně otevřela oči. Zmateně se rozhlížela po pokoji, než upřela pohled na mě.

„Michaeli,“ vydechla úlevně a přitiskla se ke mně. Něco mokrého mi steklo po hrudi. Teplé slzy se řinuly, Lisse z očí a ona se ke mně tiskla, co nejvíce to šlo.

Ach, Bože Michaeli! Zdálo se mi, že si mrtvý… Že tě zabil Warid… Ach Michaeli…!

„Ššš… Byl to jenom sen… Bude to v pořádku…“ Hladil jsem ji po vlasech a neustále šeptal nějaké uklidňující věty, které nedávaly smysl snad ani mně.

Přetočil jsem se s Lissou na bok a přitiskl znovu k sobě. Trhala sebou v mém náručí a vzlykala. Slzy jí neustále tekly po tvářích a zanechávaly jí tam slané stezky.

Kvůli mně, je tohle všechno. To kvůli mně, teď pláče. Jen kvůli mně…

Liss:

Otevřela jsem oči a ještě několik minut jen tak ležela stočená u Michaela v náručí. Užívala jsem si tepla jeho pokožky a pak neochotně vylezla z postele.

Dala jsem si rychlou sprchu a pak se vrhla k tašce. Oblékla jsem se do kožených kalhot, přiléhavého černého trička a vysokých bot s okovanou špičkou. Nandala si popruhy a zastrkala do nich své zbraně. Do bot jsem ještě dala dýky. Nandala si kožené rukavice bez prstů, aby se mi v dlani neklouzali zbraně a nasadila kabát. Postrkala jsem do něj ještě pár zbraní, než jsem si nandala meče na záda.

„Liss?“ Otočila jsem se na Michaela, který stále ležel v posteli a rozespale se na mě díval. Přešla jsem k němu a sedla si na okraj postele. Natáhl se po mé ruce a propojil naše prsty. Usmála jsem se a přitáhla si ho k sobě. Objala jsem jej kolem pasu a hlavu zabořila do důlku pod bradou. Líbla jsem ho ze spodu na krk a vdechla jeho živočišnou vůni.

„Stmívá se…“ zamumlala jsem mu do krku.

„Nechci, abys tam šla,“ zavrčel. „Co když ti ublíží?“

„Neublíží… Musím jít.“ Chtěla jsem se od něho odtrhnout, ale Michael mě přitiskl ještě blíž k sobě.

„Michaeli…!“ Tiskl mě k sobě ještě dobrých pět minut, než si povzdechl a propustil mě ze svých spárů.

Neboj se o mě. Umím se o sebe postarat…

Vyšla jsem z pokoje a než jsem dovřela dveře, Michael stál vedle mě a urovnával si svou koženou bundu.

„Co to…?“

„Jdu s tebou a nic mi v tom nezabrání,“ řekl pevně a chytil mě za ruku. Propletli jsme se prsty a vyšli chodbou.

Došli jsme před ty velké masivní dveře, z tmavého dřeva. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela. Sál byl zaplněný. Upíři, padlí andělé, Nephilim… Krásné šaty a společenské obleky byly pryč a místo nich zde byli ženy a muži v civilu.

Všichni v sále se otočili ke dveřím, tím pádem k nám. Dívala jsem se na to, div že jsem neměla otevřenou pusu. Očima jsem všechny přejela a spatřila mírné úsměvy na jejich tvářích.

Naráz jsme se s Michaelem rozešli a ostatní nám uhýbali, tvořili cestičku, která se za námi znovu uzavírala. Došli jsme až k trůnu, který byl prázdný. Neřešila jsem to. Nebylo co, řešit.

V rohu na levé straně stálo Bratrstvo a velmi nevraživě se dívali do druhého rohu. Nepochybně tam stál Patrik.

Přešla jsem k nim a nevraživě se podívala na Zsadista.

„Co tu sakra dělaj?!“ vyjela jsem na něj tiše. Nepochybně to ale museli všichni slyšet.

„Mě se neptej…“

„Jejich smůla,“ zašeptala jsem a otočila se k Michaelovi:

„Nechci, abys do toho jakkoli zasahoval, jasné?“

„Liss, to -“

„Jasné?“ naléhala jsem. Ještě pár dlouhých vteřin se mi díval do očí s neskrývanou hrůzou a nesouhlasem, než přikývl.

Pohledem jsem vyhledala Patrika. Sledoval mě, oči černé a špičáky vysunuté téměř k bradě. Bytosti v místnosti udělali uprostřed sálu velký kruh. Došla jsem do něj a počkala, než dojede i Patrik.

Ta svině měla taky na zádech meč. Pozvedla jsem obočí, když začal vyndávat pistole hlavní k sobě.

„Říkal jsem si, že když máme ty meče, mohli bychom to udělat postaru, co říkáš?“ zavrčel. Bylo mi docela jedno, jak ho zabiju, ale už teď jsem věděla, že nezemře s mým slitováním. Bude prosit, abych ho zabila.

Vyndala jsem pistole z pouzdra na pasu a odhodila na zem, dva metry ode mě. Vyhodila jsem ještě tu, co jsem měla na stehně. Pistoli, kterou jsem měla připásanou na kříži, jsem si nechala.

„Seš připravená zemřít?“ zeptal se.

„A ty?“

„Abych řekl pravdu, moc se mi umírat nechce.“

„No, já tě přesvědčím,“ zavrčela jsem a s meči už dávno vytaženými, jsem se rozběhla naproti Patrikovi.

Doufám, že se kapitola líbila :)

Kapitola 5. << >> Shrnutí << >> Kapitola 7.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death metal is not death! 6: