OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death metal is not death! 7

19.08.2011 (10:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1103×

Další kapitola je na světě! Boj Patrika s Liss :)

Snad se bude líbit a opět mě prosím nezabíjejte za ten konec.

Budu vám vážně moc vděčná ;)

Jak se naše meče střetly, ozvala se kovová rána a od jejich střetu odlétly jiskry. Patrik zavrčel a udělal další výpad. Vykryla jsem ho jedním mečem a druhým přitom zasadila svůj vlastní. Nestihl ho vykrýt, proto zařval, když si uvědomil hlubokou ránu na jeho levé paži. Já však nečekala, až se na mě znovu vrhne a zasypávala ho salvou výpadů.

Nestačil se bránit, ale já na něho nehodlala brát ohledy.

Když nebezpečně máchl v afektu mečem, vyskočila jsem a kopla ho do hrudi. Odlétl o několik metrů dál a dopadl do přihlížejícího davu. Ladně jsem dopadla zpět na špičky a meče zvedla do útočné pozice.

Čekala jsem, že znovu zaútočí, on se však jen zvedl a začal kolem mě obcházet, však v dostatečné vzdálenosti. Mečem si frajersky zatočil a pak si ho položil na rameno. Na jeho tváři byl úšklebek, což vypadalo poněkud komicky, se špičáky až k bradě.

Narovnala jsem se a meče zasunula do pochev. Sáhla jsem pod kabát, do pouzder, a vyndala vrhací hvězdy. Když byl za mnou s otočkou jsem je proti němu hodila a přikrčila se.

Jeho reflexy byly pomalé. Nestačil ani zaregistrovat, že proti němu něco letí a už je měl zabodnuté v hrudi. Zavrčel a klesl na kolena. Meč mu vypadl z ruky a s rachotem dopadl na zem. Podíval se na mě tak rozzuřeně, že kdyby pohled mohl zabíjet, dávno tu už ležím mrtvá.

S trpkým úšklebkem, kterým se snažil nedat najevo bolest, si vytahoval vrhací hvězdy z těla. Když je vytáhl, podíval se na ně. V mžiku však mrštil mou vlastní zbraň, proti mně. Stála jsem a čekala, dokud nebudou dostatečně blízko a teprve pak, jsem se zaklonila a udělala přemet do zadu. Hvězdy mi přelétly těsně před obličejem.

Dopadla jsem na kolena. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala, co dělá a jen tak tak se vyhnula kulkám, kterými mě začal zasypávat.

Tancovala jsem se smrtí nebezpečný tanec. Stačilo jen špatně našlápnout a mohlo být po mně. Ovšem já udělala jeden špatný krok. Kukla mi proletěla levým ramenem. Zavrčela jsem a dál uhýbala střelám.

Poslední výstřel a já se zastavila. Teď (!) jsem měla svou šanci. Otočila jsem se a spatřila, jak se Patrik snaží nabít klepajícími se prsty svou zbraň.

Sáhla jsem si pro pistoli, kterou jsem měla na kříži a vykročila k němu. Zmáčkla jsem spoušť a kulka se mu zavrtala do pravé nohy. Zavrčel a snažil se přede mnou utéct. Prodíral se davem, ale já ani na ně nebrala ohled a dál nemilosrdně pálila na Patrikova mizející záda.

Bolest v rameni mě stále zužovala, ale já si nařídila odsunout ji do kouta mé mysli. Teď mě nesmělo nic rozptýlit.

Patrik vyběhl ze sálu a dál se kulhal chodbou. Nabila jsem zbraň a zastavila se. Lidé ze sálu šli za mnou. Jak jsem se zastavila já, zastavili se i oni. Zavrčela jsem na ně.

Okolo hlavy mi prolétla kulka. Škubla jsem hlavou dozadu a spatřila Patrika, jak míří přes rameno a jen někdy se za své kulhající chůze ohlédne.

Proplížila jsem se podél zdi až těsně k němu a ve vteřině, kdy se koukal, kam jde, jsem se dostala za něj a zbraň mu vyrazila z ruky. Poplašeně se ohlédl. Z popruhu na hrudi jsem vytáhla dýku a přitiskla mu ji ke krku.

„Zdá se, že se tvůj čas krátí,“ zavrčela jsem mu do ucha. Cítila jsem, jak se otřásl, než svou hlavou prudce škubl dozadu a praštil mě temenem do čela. Pustila jsem ho a klopýtla dozadu. Chytla jsem se za čelo. Tupá bolest mi vystřelovala celou hlavou a pomalu paralyzovala myslící buňky.

Podívala jsem se na Patrika a viděla rudě. Viděla jsem jen svého úhlavního nepřítele. Upíra, co mi zabil bratra. Upíra, který mě mučil.

Nepřemýšlela jsem, jen jsem jednala.

Doběhla jsem jej a strhla na podlahu. Sedla si mu na hruď a bila ho tak dlouho, dokud se nepřestal bránit. Jeho obličej byl na padrť, ale já s ním neskončila. Byla jsem jak parní stroj, který jede a neohlíží se na následky.

Postupně jsem mu lámala kosti v pravé ruce, prsty mu několikrát přelomila a užívala si jeho výkřiky bolesti.

Když mu hlas vypověděl službu, jen bolestně hekal a sténal.

Ruku jsem zaťala v pěst, napřáhla se a vší silou udeřila. Patrikovi zakřupalo v hrudi a on vyděšeně zalapal po dechu. Oči vytřeštěné, jak jen to šlo, upíral někam do stropu. Nepochybně zlomená žebra.

Napřáhla jsem se znovu a udeřila.

Jen okrajově jsem vnímala přihlížející dav těch zvrácených, kteří se dívali, jak Patrika pomalu, ale jistě zabíjím.

Vytáhla jsem z boty dýku a postupně jej řezala po rukách a obličeji. Už se ani nezmohl na to bolestné sténání. Při smyslech ale byl.

„Tak jak se ti to líbí. Doufám, že si to užíváš stejně jako já,“ šeptala jsem mu do ucha. „Nemáme na to zrovna nejvhodnější prostor, ale jsem si jista, že to se dá přehlídnout.“

Dál jsem se zabývala dýkou a řezáním Patrika, když mě od něj někdo odtrhnul. Začalo se to ve mě ještě víc vařit a já jednala.

Dotyčný mě držel za ramena, takže lokty jsem měla volné.

„Pozor!“ zakřičel někdo. Věznitel si až pozdě uvědomil, že je to na něj a nestihl zareagovat. Loktem jsem jej bouchla do břicha, když se sklonil, temenem sem ho praštila do čela a osvobodila se z jeho spárů.

Zády jsem se otočila ke zdi a vytáhla i druhou dýku. Přikrčila jsem se a varovně vrčela na dotyčného. Nevěděla jsem, kdo to byl. To pro mě nebylo podstatné. Důležité bylo, že mi bránil pomstě a za to krutě zaplatí.

Jeho ústa se hýbala, jako by něco říkal, ale já ho neslyšela. V hlavě se mi vařila krev a znesnadňovala mi rozumně myslet.

Když jsem i nadále zůstávala v bojovém postoji, jeho ruka sklouzla ke zbrani. Nestihl ji však ani vytáhnou a už měl podříznuté hrdlo.

Jelikož to vážně nebyly ty správné prostory pro jednání s Patrikem, chytla jsem jej za nohu a táhla za sebou. Dav mi tvořil cestu, ale zůstával na místě.

Došla jsem zpět do sálu a Patrika odhodila na zem. Zavřela jsem dveře před nosem těch čumilů.

(hudba)

Obrátila jsem se zpět k němu a dívala se, jak se ode mne snaží dostat pryč. Jak se pokouší odplazit se ode mne, schovat se. Jak se na mne se strachem v očích dívá. Se strachem a přáním zemřít. Byla jsem rozhodnuta ho zabít, usnadnit mu to, až začne prosit o milost, abych mu prokázala božskou shovívavost.

Pomalu jsem k němu došla. Ztuhnul strachem. Dřepla jsem si před něj na jedno koleno a jen ho sledovala, tak jako on mě.

„Miloval jsem tě…“ šeptal. Zpozorněla jsem a naslouchala tomu, co říkal. Pomalu se začal uzdravovat, jeho obličej tomu nasvědčoval. „Miloval jsem tě, proto sem ho zabil. A miluju tě i teď, svým způsobem. On to věděl, proto zaplatil životem.“ Díval se mi do očí a já to všechno mohla spatřit. Ty časy, kdy jsme společně, všichni, přišli do domu Bratrstva, jak se na mě díval. Utápěl se v radosti, když viděl, že i já sem šťastná… A radoval se, když jsme se prali, protože mohl být v mé společnosti…

To vše jsem viděla v tom pohledu. Jen se nechápala, proč.

„To nemění nic na tom, že si ho zabil. Mohl si odejít a už bychom se nikdy neviděli. Mohl si odejít a já bych tě teď nemusela zabít,“ šeptala jsem. Normální myšlení sem i vrátilo. Už jsem na něj nepohlížela skrz rudou clonu nenávisti.

„Pak mě zabij… prosím… Bál jsem se toho, ale teď už ne. Zabij mě! Hned!“ Poslední slova křičel. Díval se na mě a křičel mi je do tváře.

S pohledem stále upřeným do jeho očí, jsem vyndala pistoli. Odjistila jsem ji a přiložila mu ji do středu hrudi.

„Miluju tě,“ pronesl.

„Nenávidím tě!“ zašeptala jsem zpět a stiskla spoušť.

Tupá rána od výstřelu se rozléhala po celém stále. Ozvěna se odrážena od stěn a pomalu utichala. Klečela jsem vedle jeho mrtvého těla a dívala se do zdi.

Pomalu jsem se zvedla, jen abych byla znovu sražena zpět na zem. Přetočila jsem se na záda a spatřila Tomase. Stál na druhém konci sálu ve stínu, až skoro nebyl vidět.

„Jak romantické,“ pronesl. „Doufám, že takovýhle konec nečekáš…“

Ne, pomyslela jsem si a vystřelila. A pak znovu a znovu, dokud jsem neměla prázdný zásobník. Zmateně klesl na kolena, dlaně tisknoucí si k hrudi, jako by snad chtěl zastavit tu krev, která se z něho valila.

„Nečekám,“ řekla jsem nahlas a dívala se a něj. Podíval se na mě a ústa měl otevřená, jako by chtěl něco říct. Dopadl na podlahu a od něj se začala rozlévat kaluž krve.

Padla jsem zpět na znak, zbraň mi vypadla z ruky. Koukala jsem do toho klenutého stropu a pomalu se propadala do tmy. Bolest v rameni sílila…

Otevřela jsem oči a zmateně mrkala do šera místnosti. Byla jsem v pokoji, stále ještě v sídle krále. Obvaz na rameni se mi zdál už nepotřebný, kvůli tomu, jak rychle se hojím.

„Nesundávej to!“ Trhla jsem rukou pryč od obvazu. Teprve teď jsem postřehla, že Michael sedí vedle mě na posteli.

„Michaeli,“ vydechla jsem úlevně a natáhla ruku. Seděl nehnutě s neutrálním výrazem ve tváři. Nechala jsem ruku padnout zpět do přikrývek.

„Co se děje?“ Chvíli mlčel, než odpověděl:

„Odcházím.“ Zamračila jsem se. Kam? Proč? křičela jsem v duchu. Jenže se zdálo, že mě neslyšel. Hledala jsem jej uvnitř sebe, tak jak jsem to vždy dělávala, ale nikde jsem ho nenašla. Jakoby se naše pouto zlomilo.

„Jak odcházíš?“

„Prostě odcházím… Sám.“ Mysl postupně zpracovávala tu informaci a mě to docházelo. Oči se mi zaplnily slzami.

„Proč?“ zeptala jsem se šeptem.

„Musím.“ Jeho hlas byl ledový, bezcitný. Postrádal jakoukoli emoci. Nepoznávala jsem toho Michaela, do něhož jsem se bezhlavě zamilovala, a teď mi to lámalo srdce.

„Neodcházej,“ prosila jsem. Hráz se protrhla a slzy mi začaly sjíždět po tvářích. Zavřela jsem oči a modlila se, aby tohle byl jen sen. Jen hloupý se a já se zase probudila s Michaelem po boku.

„Michaeli… Ne…“

„Musím…“ Naklonil se nade mne a položil ruku na mou tvář. Přivřela jsem oči a užívala si ten dotyk, možná že poslední.

„Nikdy nezapomenu,“ zašeptal a políbil mě na čelo. Z hrdla se mi vydral první vzlyk. Chytla jsem ho za ruku, kterou měl na mé tváři a snažila se ho tu udržet. Jenže jako by mě opustila síla. Políbil mne do dlaně a ruku mi položil na břicho. Zvedl se a bez jediného pohledu zpět odešel.

Moc Vám všem děkuju za předešlé komenty. I když jich nebylo mnoho, velice mě potěšily a já se na ně těším zas a znova!

Kapitola 6. << >> Shrnutí << >> Kapitola 8.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death metal is not death! 7: