Defekt - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Arlie potkává dva divoké muže, kteří ji vyděsí k smrti. Philip, strážce tábora, je drsný chlapík, ale na Curtise Stercha, který se pohybuje jako šelma a vypadá tak, jako milenec v nejvášnivějších snech... Arlie po dlouhé době brečí a poznává, že i dokonalý svět má své vlastní defekty.

13.01.2013 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1474×

1. kapitola

Hradby našeho Zpola vzorného města se mi pomalu ztrácely z očí. Neustále jsem se panicky otáčela a pohlížela na ně. Táhlo mě to k nim jako můru k lampě. Skrývaly bezpečí a domov, zatímco já se potácela po divokém lese a šlapala po větvích, po kterých mi klouzaly podrážky bot.

V mysli jsem měla výhružné červené světlo – každou chvíli jsem mohla narazit na Renegáty, kteří by mě mohli zabít nebo i něco horšího… Navždy mě zbavit práva stát se perfektní bytostí a něčím, nač by otec mohl být po právu hrdý. Měla jsem v sobě ten strach hluboko zakořeněný, především i proto, že se to stalo Ttiene a ona, ačkoliv mi nedokázala říct, co se událo, byla bolestně rozklepaná a pomýšlela na nejhorší.

Každý nepatrný zvuk mě vyvedl z rovnováhy natolik, že se mi úzkostně sevřelo hrdlo a zkřehlé prsty se zachytily čehokoliv, co bylo v dohledu. Obvykle to byla hrubá kůra, o kterou jsem si poranila jemnou pokožku dlaní. A když nebylo oč se zachytit, zhroutila jsem se do vlhké půdy, kterou místy pokrýval nadýchaný špinavý mech.

„Je po tobě!“

Výkřik se mi dostal do uší a kdosi mě prudce a hrubě chytil kolem ramen a pod krkem mě zabolelo něco ostrého a studeného. Do zorného pole se mi dostal divoký násilně vyhlížející muž, utržený ze řetězu, který na sobě měl stejné oblečení jako já, ale na rozdíl ode mne byl snad dvou metrový. Jeho tělo bylo už na pohled tvrdé a svaly se rýsovaly pod khaki košilí s ležérně upraveným límcem. Díval se mi zuřivě do očí, zatímco mi ten druhý držel pod krkem nůž a tisknul mě k sobě. Podle toho jsem vycítila, že byl o trochu menší postavy než ten přede mnou, ale to mu na necivilizovanosti neubíralo.

„Zabiju tě a zase bude ve světě o dokonalost míň!“

Nikdy jsem neslyšela tak chraplavý hlas, plný ostnů a násilností, jako měl tenhle Renegát. Pustil mě, otočil velmi rychle čelem k sobě, až se mi zamotaly nohy a zahleděl se mi do očí. Musel mě držet za ramena, abych zůstala stát rovně.

Ty jeho zelené rentgeny nevypadaly tak rozzuřeně, rozbíhaly se od nich vrásky, mizející pod vousy, které mu zakrývaly obě tváře. Kdysi jsem si takhle představovala nepěstěné Renegáty, které můj otec přetvářel na Dokonalé. Ani mu za to nikdy nepoděkovali…

Rychle mi sáhl na hruď, až jsem vykřikla, a roztrhnul mi košili. „Má na hrudi obvaz,“ vzkázal tomu druhému, který k nám se zájmem poklidně přišel blíž a za mého zděšeného křiku ze mě strhnul celou blůzu a dal se do rozvazování. „Kozy… Ona má kozy!“ Vousatý na mě nechápavě zíral.

„Je to jen malá holka. Pusť ji,“ řekl drsným hlasem ten vysoký a zbavil mě celého obvazu, aniž bych omdlela. Lehce mě navlékl zpět do mé košile a zapnul mi knoflíčky, které vydržely roztržení. „Vezmeme ji do tábora.“

Když jsem byla zbavená svého “korzetu“, lépe jsem dýchala a cítila jsem, že ačkoliv jsou divocí, tak ten vysoký hrozně hezky voní. Měl zvláštní mužnou vůni, tak jinou, než mají všichni Dokonalí. Udivilo mě to a podivně zasáhlo. Netušila jsem, že existuje jiné aroma, než to bezchybné – a co mě zaskočilo nejvíc, nebyl to pach, byla to skutečně vábivá vůně.

Teď už se nechovali násilně, klidně si povídali, přelétali ke mně pohledy, které nebyly nijak zvlášť nepřátelské, ale spíš potutelné. Ten vousatý se dokonce usmíval a někam schoval svůj nůž, protože dlaně měl prázdné a ruce uvolněné podél těla. Nikdy jsem neviděla tak barevnou košili s kostičkami, kterou měl na sobě. Byla tak neadekvátní a nedokonalá, ale přitom mi díky tomu přišel sympatický.

Ten druhý musel být víc, než jen člověk – musel být Dokonalý a přece nebyl. Měl velmi hezkou, ostře řezanou tvář s uhrančivýma očima a nebezpečnost z něj sálala, i když se na mě usmíval. Popravdě jsem musela přiznat, že byl to nejkrásnější, co jsem kdy spatřila. Na té jeho neomalenosti bylo něco okouzlujícího.

„Neboj se nás… Neublížíme ti. Já jsem Curtis Sterch a tohle je ochránce tábora Philip.“ Usmál se ten vysoký, nádherný a naprosto divoký muž a chytil mě za ruku. Měl drsné dlaně a jeho dotek hřál. „Jak se jmenuješ?“

Nikdy se mě nedotknul někdo, kdo by měl tak hrubou kůži. V našem městě už bylo jen pár nedokonalých a to jsme všichni byli mladí s hladkou kůží a jemnými rysy. Nikdo nebyl jako Curtis Sterch.

„Jmenuju se … Charlie,“ vyhrkla jsem.

„Tak Charlie, odkud jsi?“ zeptal se poklidně a pozoroval mě, jak jsem se stále ještě neuvěřitelně chvěla, a rty měla zúžené v tenkou přísnou linku. Curtis Sterch měl nádherné pronikavé oči – stejné jako bouřkové nebe, takové zakaboněné a přece prosvícené něčím, čemu by se dalo říkat nedokonalá divoká inteligence.

„Jsem ze Zpola vzorného města…“ zamumlala jsem tiše.

„Ještě nejsi Dokonalá nebo jsi napůl bezchybná?“ Vzal mě vousatý Renegát Philip za bradu a donutil mě na něj pohlédnout, zatímco jeho zelené oči mi jezdily po tváři.

„Ještě nejsem vůbec perfektní…“ Nakrčila jsem nos, jak jsem se snažila hladce přejít jeho urážku.

„Zpola vzorné město je královské. Je v něm král An, který nás teď všechny pochytává. Nemluví se ve městě o tom, proč to dělá?“ Sterchovi oči se zakobonily ještě víc a ta inteligence mě až bodala z jeho pohledu.

„Účel je těžko pochopitelný i pro mě,“ zabručela jsem ještě tišeji, když se ozvaly jednotvárné kroky. Důrazné a výhružné, zcela bezchybné.

„Královská garda,“ vyhrkl Philip, zatímco Curtis Sterch vyskočil na nejbližší kmen a velmi vynalézavě šplhal výš po obrovském jehličnatém stromě. Vyjekla jsem, když mě Philip popadl pod pasem a vyzdvihl natolik, aby mě jeho přítel mohl popadnout za ruku a vytáhnout k sobě. Přitiskl mě svým tělem ke kmenu a nutil mě šplhat ještě výš!

„Bojím se výšek!“ kuňkla jsem, zatímco jsem nechápala, proč Philip, ochránce tábora, zůstává na bezpečné zemi, zatímco my jako veverky šplhali vzhůru.

„Budeš to muset vydržet, Charlie,“ řekl chraplavě Curtis Sterch a znovu mě chytil v pase a vysadil na další silnou větev, která lepila od smoly.

Zděšeně jsem objala kmen, tvář jsem přitiskla k drsné lepkavé kůře a cítila, jak se Renegát posadil přímo za mě a přirazil mě ještě blíž.

„Ani slovo,“ zašeptal mi do ucha a přese mě objal strom podobně jako já.

Cítila jsem to mužné tělo, které sálalo i přes khaki košili a lepilo se na mě. Zajímavé bylo, že jsem se i navzdory tomu cítila bezpečnější – tušila jsem, že díky tomu, jak mě vzal do sendviče, jen tak nespadnu, protože on je silný a udrží se.

Kroky byly hlučnější a ozývaly se blíž a blíž. Větve jim stereotypně křupaly pod nohama a já měla pocit, že dokonce cítím sehraný dech královské gardy. Byli jako jedna bytost, byli Dokonalí. Všichni vypadali stejně – měli na sobě khaki košile jako já a Curtis Sterch a identicky barevné kalhoty s vysokými vojenskými botami. Vojenský stejnokroj, tak nepříjemný pro tělo.

Zajímalo mne, kde Curtis Sterch získal stejné protivné oblečení, jaké mám teď já. Ale pro mne to bylo lehké…

Mezi královskou gardou byly i bývalé ženy, které nyní splývaly. Nikdo nevybočoval z řady, ničím nebyl výjimečný. Vojáci měli stejný sestřih, stejnou barvu vlasů, jediné, co mohlo zničit iluzi jednotlivce, byly tváře, ale jinak byli totožní – byli Dokonalí! A já jim tolik záviděla.

Philip už nahoru nepohlédl, díval se s jistou hloupou statečností před sebe do středu královské gardy a zaujal bojový postoj.

Nechápavě jsem se dívala dolů a Curtis Sterch se pomalu pohnul a položil mi dlaň přes ústa. Jednou rukou jsem ho uchopila za zápěstí a zadívala se mu vyděšeně do očí. Jen zavrtěl hlavou a přitiskl mě k sobě ještě silněji, až jsem byla zas jako bez dechu.

„Renegát!“ zaznělo rázně gardou – jako by to řekla jedna bytost a já hrdě vypjala hruď, co mi to jen stisk Curtise Stercha dovolil.

Philip na to neřekl ani slovo a houževnatě jim stál čelem, až do té doby, dokud jej neobestoupili. Poté bez varování královská garda zaútočila a silnými halapartnami ho dva snadno zaměnitelní Dokonalí praštili silně do zad, až ochránce tábora dopadl na kolena a pokoušel se popadnout dech a vydrápat se zpět na své nohy. Nebylo mu to umožněno, ačkoliv on ze všech sil bojoval natolik, že tři poranil svou pravačkou.

Nikdy jsem neviděla nikoho se prát – rozdávat rány a ještě u toho z úst vypouštět různé hlasité drsné zvuky a kopat kolem sebe. Bylo to ohromující – snaha zachránit si vlastní život – ryze tak lidské, ačkoliv se v našem Zpola vzorném městě říkalo, že divocí muži a ženy byli pouhými závadami v našem Dokonalém světě.

Philip se skutečně rval o holý život, ale neměl šanci jim uniknout. Člen gardy, tak shodný s ostatními, vrazil tomu divokému muži do stehna ostrý hrot halapartny a přišpendlil ho k zemi, zatímco mu další dva stahovali řemeny kolem dlaní.

„Tišeji…“ zašeptal mi nevzrušeným pevným hlasem Curtis Sterch do ucha a mně až teprve teď došlo, že se mi z očí kutálí slzy jako hrachy a já osobně vydávám jakýsi nářek, který on tlumí svou velkou medvědí tlapou.

Nikdy jsem neplakala… Vlastně ano, jednou. To, když mi zemřela maminka, ale to už je tak dávno, že si pomalu ani nevzpomínám, jak vypadala. Jak se smála nebo jak mě uspávala svým hlasem.

Nedokázala jsem zadržet slzy a nedovedla jsem se nedívat, jak Philipa pod námi svázali jako dobytče a táhli ho po zemi skrze ty ostré pichlavé větve, mokrý slizký mech a všechen lesní odpad zpátky k našemu Zpola Vzornému městu.

A já Curtisovi Sterchovi tiše štkala do dlaně, zatímco on mě k sobě silně vinul a nedovolil mi udělat nic, abych gardu upozornila i na nás. On v té době tušil, že by nás nejspíš zabili a na tom nebylo nic dokonalého…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování