Defekt - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Arlie je s Curtisem Sterchem, ze kterého je naprosto paf. Nikdy nepotkala někoho takového, jako je on. Zdá se být dokonalý, i když není. Zdá se být vším, o čem by dívka měla snít... A hlavně je nebezpečně inteligentní a žije ve světě, který je pro Arlie španělskou vesnicí.

14.01.2013 (20:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 981×

2. kapitola

Královská garda se ztratila z dohledu a jediné, co poukazovalo na tu hrůznou událost, bylo místo činu. Země, která byla poválená a prosycená Philipovou krví.

Curtis Sterch mi zručně pomohl na nižší větve, pevně mě držel, i když jsem se chvěla a vydávala ze sebe zvuky, které jsem ani netušila, že umím. Byly to vzlyky plné zděšení. Cítila jsem se obnažená až na kost a vůbec jsem nechápala, co se to stalo!

Dívala jsem se, jak Renegát s krátkými temně černými vlasy seskočil na zem a natáhl ke mně ruce. Byl tak vysoký, silný, téměř dřevorubecký a já se hluboko v sobě děsila té inteligence a síly, která se v něm skrývala. On nebyl Dokonalý, nebyl ale ani obyčejný, jak se mi snažili namluvit. Tady venku nebylo nic všedního…

„Seskoč,“ řekl hlubokým hlasem a zvedl ruce ještě výš. „No tak, chytím tě.“

„Neumím skákat ze stromu,“ dostala jsem ze sebe rozechvělým hlasem, tolik mi nepodobným. Ve městě jsme nemohli šplhat po stromech, natož z nich skákat. Byla by to neúcta k těm ovocným stromům, které nás živily.

„Jen seskočíš a já tě chytím. Charlie, no tak.“ Vyslovil mé jméno s jistou něžností, podobnou té, kterou do jeho vyslovení vkládal můj otec.

Lehce jsem se odrazila a přistála v jeho náručí, aniž bych se dotkla země. Bylo to tvrdší a prudší, než jsem očekávala a on mě nepouštěl. Prohlížel si mne s viditelným zájmem a bouřkové oči mu zářily touhou po informacích. „Proč nás loví?“

„Chtě-chtějí plemenné samce. Z legrace vám říkají býčci…“

„Loví nás jako zvěř a nazývaj nás bejčky?“ Oči se mu rozšířily poznáním. „Nějaká panička s vysokým postavením chce chovného samce…“ zamumlal a položil mne na zem. Zpoza kmenu sebral khaki batoh, kterého jsem si předtím nevšimla a vyhoupl si ho lehce na záda.

Tupě jsem přikývla a rozechvěla se. Věděla jsem, že teď už se bude chovat divočeji – tak, jak jsem od něj očekávala, ale on namísto toho mě chytil za ruku a vedl mě směrem, který jsem nedokázala určit.

„Vezmu tě do tábora… Jsi nedokonalá, jsi divoká jako my…“ domlouval spíše sám sobě, zatímco já si zkřehlými pohmožděnými prsty stírala z tváří slzy.

„Ne-nejsem divoká,“ štkala jsem, ale nebránila se. Teď jsem se bála být sama a k němu jsem měla podivný respekt, obavu, která mi nedovolila protestovat. Bála jsem se těch nešlechtěných Renegátů stejně, jako těch Dokonalých vojáků s halapartnami.

Připadalo mi, že jdeme snad celou věčnost. Nikdy jsem neměla tolik pohybu, i když ve Zpola vzorném městě existovaly tělocvičny, do kterých jsme striktně museli chodit – a nyní jsem za to byla ráda, protože bych tolik nevydržela.

Curtis Sterch několikrát změnil své držení. Už mi nesvíral dlaň, chvílemi měl ruku kolem mého pasu, chvíli kolem ramen, ale stále mě k sobě vinul a nepouštěl mne, jako by se bál, že mu uteču. Nic takového jsem neměla v úmyslu, byla jsem unavená a netušila jsem, kde vůbec jsme.

Vnímala jsem aroma lesa a především vůni Curtise Stercha. Nikdy jsem necítila nic tak mužného, přirozeného a lákavého. Ani jsem si nevzpomínala, jak voněl táta, když ještě nebyl Dokonalý… Cítila jsem, jak mi podrážky vojenských bot kloužaly po vlhkém dřevě, které nepříjemně křupalo a já v duchu doufala, abychom už došli na místo, kde bych si mohla složit hlavu do dlaní a potápět se v podivné zachmuřené náladě, jež mě nikdy předtím nepotkala.

„Tady se utáboříme,“ prolomil ticho a já se zarazila. Nikdy jsem neviděla tábor, ale tohle místo bylo prázdné. Blízko nás se doširoka rozevíralo travnaté prostranství a kolem nás stromy rostly řidčeji, což bylo velmi příjemné a hlavně zmizel pocit stísněnosti.

„Tohle je tvůj tábor?“ hlesla jsem nechápavě a rozhlížela se.

„Ne, tady jenom přespíme,“ usmál se a vytahoval si proplétaný pásek z kalhot, což mohlo znamenat jediné. Provede mi to, co Renegát provedl Ttiene! A navíc po mně chtěl, abych spala pod širým nebem! Jak … horkokrevné povahy byl, když byl schopný takové nebezpečnosti a nepohodlnosti.

„Nedělej to,“ vyhrkla jsem a hypnotizovala jeho velké mužné ruce.

„Nemám dělat co?“ Pozvedl obočí, poklekl a velmi zručně mi začal svazovat páskem kotníky k sobě. „Abys neutekla.“ Pousmál se. „Jen skočím pro dřevo a chrastí na oheň. Brzy se bude stmívat a není bezpečný se pohybovat v noci po lese.“

S těmi slovy se zvedl, prsty mi prohrábnul krátké vlasy a moudře se mi zadíval do očí. „Neměla sis stříhat vlasy jen proto, abys vypadala jako oni…“ Otočil se a zmizel v šeru mezi stromy, zatímco já za ním zírala s otevřenými ústy. Jak to věděl, když byl vlastně divoký?

Curtis Sterch byl za pár minut zpátky i s třetí náručí klestí, kterou položil na hromadu a poklekl k chrastí, které si připravil. Dřevo kolem sebe šířilo vzácnou vůni lesa, která se v našem městě neobjevovala, což byla škoda – za těch pár hodin jsem si ji ke svému údivu oblíbila.

„Táta mě jako malýho učil rozdělávat oheň,“ řekl usměvavě. „Narodil jsem se, jak ty říkáš, jako Renegát. Ale měl jsem díky tátovi skvělý dětství, i když mi matku zabili Dokonalí, protože ona Dokonalou být nechtěla,“ odmlčel se a vytáhl z kapsy zapalovač, kterým podpálil chrastí.

Stála jsem na místě a dívala se, jak přikládá klestí a oheň získává na plápolavém tvaru a síle. Zářil červení a sytou sluneční barvou a krásně hřál… „Nikdy jsem neviděla divoký oheň,“ špitla jsem okouzlením. Náš bezchybný oheň planul jen na Májových slavnostech a pro větší bezpečnost byl uzavřený ve skleněné báni, aby kouř neškodil našemu vzduchu. Zhluboka jsem se nadechla. Ten pach hořícího klestí se mi vpletl do útrob a já si připadala na pár chvil tak zvláštně svobodná, plná tepla a přírody, která se v jemných kouřových spirálách vinula vzhůru.

Curtis Sterch ke mně zvedl hlavu a nadzvedl koutek hezky tvarovaných úst k úsměvu. Tak, jako mi zručně nohy svazoval, mi je nyní rozvazoval.

„Neviděla jsi ještě spousty věcí… Podle tvýho chování bych řekl, že jsi ani netušila, jakým způsobem královská garda dostává do města bejčky na plemenění.“

„Máš pravdu, to jsem netušila…“ zašeptala jsem a klesla vedle něj na kolena. Natáhla jsem nejistě ruku blíže k ohni a vychutnávala si horký vzduch, který mě sladce pálil do dlaně.

„Proč ses toulala mimo město?“

Nejistě jsem k němu zvedla oči. Byl až moc inteligentní a tušil věci, o kterých já neměla ani zdání. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Propadala jsem se králičí norou stále hlouběji a poznávala věci, které mě děsily a ubližovaly světu, ve kterém jsem žila. Věděla jsem moc dobře, že nic není mimo město dokonalé, ale neměla jsem ani tušení, že venku se i samotná královská garda chová tak necivilizovaně a mimo naše učení.

„Pojď ke mně… V noci bývá zima, musíme se zahřát.“ Vytáhl z batohu drsnou vojenskou deku a roztáhl ji na zem, zatímco jsem ho se zájmem pozorovala.

Nikdy jsem nebyla mimo město, netušila jsem, jak se pohybovat v divočině – jak v ní přežít, ale on to očividně věděl.

Prsty obtočil kolem mého zápěstí a stáhnul mě vedle sebe. „Máš hlad?“

Zavrtěla jsem hlavou a prohlížela si jeho statné tělo ve světle z divokého ohně.

Curtis Sterch si svlékl košili a já musela zahanbeně uhnout očima. Byl tak krásný. Jeho hruď se díky plápolaní ohně leskla a zdála se ještě pevnější a vypracovanější. Toužila jsem si sáhnout a přivonět. Přejet nosem po kůži a cítit ten elektrizující dotek… „Nemám hlad.“ Těžce jsem polkla a hladově po něm znovu sjela očima, až se usmál.

„Půjdem teda spát. Ráno musíme brzo vstávat, mohla by nás překvapit královská garda.“ Bouřkově modré oči si mě přemýšlivě prohlížely a nakonec vytáhl z batohu druhou deku, tentokrát bleděmodré barvy, jemnější na dotek. Podobné míváme ve městě… A sám si lehl na tu hrubší khaki pokrývku a přikryl se modrou, zatímco si dal levou ruku pod hlavu a vystrčil loket. „Musíš jít ke mně.“ Nadzvedl přikrývku. „V noci bychom se měli zahřívat.“

Nejistě jsem pozorovala, jak se mi jeho tělo nabízí a přitahuje mě k sobě živelnou silou. Curtis Sterch byl divoký a vlastnil téměř hmatatelný sexappeal, se kterým jsem se nikdy nesetkala. Ve městě byla většina sterilizovaných žen a mužů stejných, takřka asexuálních. A proto mě pohled na toho nádherného muže doslova očaroval a já necítila zimu, hořela jsem a prahla po jeho doteku. „Není mi chladno…“ zamumlala jsem.

„Ale bude, věř mi, Charlie,“ řekl jemně, jako by mluvil s dítětem, a svým pevným pohledem mě doslova donutil, abych si přilehla k němu na deku. Přitáhl mě do těsného objetí a zadíval se mi do očí. „Dobrou noc, Charlie ze Zpola vzorného města.“

„Dobrou noc, Curtisi Sterchu,“ špitla jsem a položila si hlavu na jeho loket, přičemž jsem se čelem otírala o jeho bradu a přitom se lehce škrábala o jeho vousy. Vdechovala jsem jeho intenzivní mužnou vůni a chvěla se horkem, které z něho doslova sálalo. Pozorovala jsem po očku všechno, co se ke mně tisklo, a cítila se omráčená…

„Zavři už oči a spi,“ zamumlal a přitisknul mě k sobě ještě těsněji, až jsem ho nakonec uposlechla a s podivným pocitem bezpečí, které mě čirou náhodou přepadlo, pomalu usínala v jeho necivilizované náruči.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování